Ottův slovník naučný/Wieliczka

Ottův slovník naučný
Wieles	Wieliczka	Wielky a Mały

Údaje o textu
Titulek:	Wieliczka
Autor:	Pavel Papáček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 220. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Wieliczka

Wieliczka (Vělička), horní město v Haliči v pahorkaté krajině (242 m n. m.) asi 12 km na jv. od Krakova ležící; poslední stanice Krakov-W. jest sídlem hejtmanství, soudu okr. a správy salin. Obyvatelstva čítá se 6293 (1900). Jsou to Poláci a něco Židů. Domy jsou většinou dřevěné. Z budov jmenovati sluší kostel farní, klášter, zámek, domy úřadů a solné lázně. Ve W-czce jest vedle nižších učilišť škola hornická. Světovou slávu W-ky založily slavné tamní doly na kamennou sůl, nejbohatší v Rakousko-Uherské říši. Největší délka jejich (od z. k v.) činí skoro 4 km, největší šířka (od j. k s.) 1^·2 km, hloubka 257 m. Do dolů vede celkem 11 šachet (pol. szyby zvaných), jež slouží jednak dopravě dělnictva do útrob země, jednak k vyvážení dobyté soli, k odváděni důlní vody, k větrání, jako komíny atd. Dvě šachty jsou v městě samém; jest to Franciszek (František) a Daniełowicz. Šachtou Leszno zvanou možno pohodlnými 470 stupni sejíti do dolů. Návštěvníci spouštějí se do podzemí šachtou Rudolfovou. Vzduch v dolech jest příjemný a zdravý. Prostory podzemní dělí se na tři pole (též góry) a to: staré, nové a janinské. Co do hloubky rozeznává se 7 pater. Celková délka galerií a chodeb měří asi 93 km. Síně vzniklé vydobytím soli překvapují svojí velikostí a výškou (i 48 m); slouží rozmanitým účelům. Nejznamenitější jsou: tančírna (sala Lęzów), Michałowice (s korun. svícnem ze soli), Kloski (se solným mostem) a j. Vedle velikých sálů jsou v podzemí i dvě kaple (sv. Antonína zdobena je sochami rovněž ze soli vytesanými). V hloubí 145 m jest sladkovodní jezero Przykos zvané (6 m hluboké). Vedle toho jest v dolech ještě asi 15 jiných, velikých nádrží vody slané. Dobýváním soli zabývá se asi 1200 dělníků a získá se ročně kolem 80.000 t soli v ceně 8 mill. K. Značné části soli wieliczské užívá se i k rozmanitým účelům průmyslovým. Sůl vyskytuje se hlavně ve třech druzích: 1. sůl zelená čili křišťálová je hrubozrná z hloubi asi 50 m; 2. śpiża (spižová) n. makowica dobytá po prvé ve větších hloubkách od dělníků ze Spiže v Uhrách (odtud jméno); 3. sůl šibíková nejzpodněji uložená a nejčistší. Jiné odrůdy slují sůl očková, jarka čili perlová, špak; nejšpatnější se zemí nejvíce promíšený jest blatník (błotnik). Sůl dobývá se lámáním velikých balvanů pomocí železného a jiného nářadí; někdy též odstřelováním. Do obchodu přichází buď v podobě velikých sudovitých balvanů (s. bałwanowa) asi 2 centy těžkých, buď v menších hranatých kruchách (asi po 40 kg). Odpadky při výrobě balvanův a kruchů vzniklé prodávají se v bečkách a půlbečkách (sołówki, pólsołowki). Na váhu prodává se sůl vařená. Solné doly W-ky, která v nejstarších listinách sluje Magnum sal, známy jsou jistě již velmi dávno. V XI. stol. některé kláštery braly odtud důchody. Účelněji počato s dolováním za časův Boleslava Stydlivého; tím asi jest vysvětliti pověst, že doly objeveny byly manželkou řečeného knížete. Báně i město při nich znamenitě zvelebil Kazimír Veliký, takže staly se od té doby důležitým pramenem důchodů královských. Po rozděleni Polska doly wieliczské dostaly se Rakousku, potom byly od r. 1809 společným majetkem této říše a velkoknížetství Varšavského, ale kongressem Vídeňským znovu přisouzeny Rakousku, jež zavedlo tu spořádané dolování. Z katastrof, jež doly postihly, nejzhoubnější byly požáry (r. 1529 a hlavně 1644) a zatopení (r. 1868). Podivuhodné podzemní síně wieliczské lákají každoročně spousty cizinců k návštěvě. Při nádherném osvětlení skýtají doly pohled svého druhu jediný. — Okr. hejtmanství wieliczské má na 458 km² 61.922 obyv. (1900) a skládá se ze dvou soudních okresů, totiž wieliczského (má na 224^·72 km², 37.455 obyv. [1900]) a dobczyckého. Srv. Jos. Wünsch, Vělička (v knize Po souši a po moři, str. 180—200); Zejschner, Krótki opis historyczno-geologiczny W-ki (1843); Grabowski, Kraków i jego okolice (několik vydání); Niedźwiedzkí, Stosunki geologiczne formacji solonośnej W-ki i Bochni (1886). Pp.