Ottův slovník naučný/W

Ottův slovník naučný
Vždyžil	W	Waadt

Údaje o textu
Titulek:	W
Autor:	Josef Zubatý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýsedmý díl. Praha : J. Otto, 1908. S. 93. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: W

Č. 4742. Iniciála W ze Solnického graduálu z r. 1558. Rukopis v knihovně Musea království Českého.

W je písmě, kterým označují se v rozličných jazycích rozličné hlásky. V němčině je w ve většině nářečí středních a jižních obyčejné labiodentální v, rovněž na př. v polštině a lužičtině; jindy bývá bilabiální spirantou, tak v nářečích sev.-něm. a v angličtině, kde ostatně také výslovnost w za různých okolností bývá různá. Ve spisech jazykozpytných psává se w pro bilabiální nebo polosamohláskové v na rozdíl od v labiodentálního. Znak W vyvinul se dosti pozdě, především v písmě něm., kde v mělo platnost spiranty čím dále tím více splývající s f. Nejprve bylo psáno u, uu (na př. starohornoněm. uuntar = wuntar, dnes Wunder, i na př. puuuuit = pūwit, dnes bauet), též uv, vu, nebo vv; teprve asi od IX. stol. počíná vznikati nenáhlým splýváním dvojího VV znak W, vedle kterého však drží se dlouho uu a pod. Písmo angl. užívalo za w v VIII.—XIII. stol. runového znaku Ƿ, který teprv nenáhle ustupoval před uu, uv, w a p. Písmo české přejalo z něm. písma psaní u a j. vedle w; toto zobecňuje od XIV. stol. a teprv v XIX. stol., obecně od r. 1849, ustupuje dnešnímu v. Ztý.