Ottův slovník naučný/Vina

Ottův slovník naučný
Vin	Vina	Vina (hudební nástroj)

Údaje o textu
Titulek:	Vina
Autor:	Karel Heller
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 713–714. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Vina

Vina. V obecné mluvě říká se, že někdo jest vinen, tehdy, když jde o nějakou událost, nepříznivě působící, na př. nezdar, poškození a pod., a člověk ten k této události podnět zavdal, byl její příčinou, ať již ji přímo způsobil, nebo nedbalostí, opominutím nezabránil její vznik atd. V. jest tedy tolik jako příčina. V právě občanském (soukromém) má v. význam, když jde o poškození cizího práva soukromého (v širším smysle práva, majícího základ v zákonodárství soukromoprávním), zejména ovšem v oboru práva majetkového, neboť v případě takového poškození v. zakládá povinnost, nahraditi škodu na cizím právě soukromém vzniklou. Škoda, kteréž nebyl příčinou někdo třetí, jest ve smysle zákona náhodou, kterouž nese poškozený sám, nemaje postihu. V. může býti buď přímým neb nepřímým podnětem škody – na tom nezáleží, leda potud, že škůdce vždy musí býti aspoň potud člověk rozumný, že schopen jest takového stupně bedlivosti a pozornosti, jaké při obyčejných schopnostech vynaložiti se mohou. Člověk, kterýž nemá takové schopnosti, zejména tedy člověk nepříčetný, není po zákoně ani soukromoprávně za škodu, jejíž byl příčinou, zodpověden. Tato zásada ovšem by mohla často vésti k nespravedlivosti. Jednání člověka, předsevzaté ve stavu neúplné příčetnosti, rovná se tu náhodě, kterouž nésti musí poškozený. Jak na př. přišel by k tomu někdo, když by opilec mu rozbil věci, aby nemohl náhradu požadovati proto, že tak učinil člověk, jenž na chvíli jedná nerozumně. Proto stanoví se jistá obmezení této zásady, – nehledíc ani k tomu, že podle shora uvedených výkladů za jednání osoby nerozumné zodpověden býti může někdo jiný buď proto, že ji k tomu navedl, nebo že měl povinnost ji hlídati, a k tomu, že na př. uvedení ve stav opilosti samo nemůže býti omluvou, – a to v ten způsob, že může soud podle zvláštnosti případu z důvodu slušnosti škůdce, jenž pro nerozumnost by za škodu odpovídati neměl, přece jen k náhradě odsouditi, na př. jestliže majetkové poměry škůdce a poškozeného za to mluví, nebo když poškozený z ohledů k osobě škůdcově nebránil svého práva tak, jak by mohl, a pod. Zodpovědnost za náhradu škody předpokládá tedy – jak řečeno – vinu, a v. jest tu, když lze přičísti původci škody nedopatření, nedbalost, úmyslnost, pokud jde o nedopatření a nedbalost, jest jím každé prohřešení proti píli a pozornosti, jaká při obyčejných schopnostech vynaložena býti může. Každý člověk ručí obyčejně jen za sebe; avšak zásada tato, v občanském právě vyslovená, doznala odchylek již v občanském zákoníku (při přijetí služebné osoby bez vysvědčení, podržení ve službě osoby nebezpečné, přechovávání zločince, přijetí osoby nezpůsobilé neb nebezpečné do služby, při převzetí věci od hostinského, plavce a povozníka ve schování, při vyhození neb vylití něčeho z okna, při zanedbání péče o osobu nerozumnou a pod.) – a soudnictví vzhledem k rozvoji hospodářských zařízení obmezuje zásadu tuto zejména při oněch podnicích, kde vlastní držitel činně se neúčastní, na př. v továrnách, stavbách, lodích, tak že držitel, i když škoda nastane bez jakékoli osobní viny, činí se za ni zodpovědným. Podotknouti sluší, že podniky železniční ručí za úrazy při provozováni jízdy sběhlé, aniž se řeší otázka jejich viny. Důvody toho jsou rázu spíše veřejnoprávního, neboť touto zostřenou zodpovědností mají býti tyto podniky nuceny ke zvýšené pozornosti vzhledem k velikému nebezpečí, jež při méně dbalém provozování jízdy povstati by mohlo. Ostatně tato věc nenáleží sem, kde běží o pojem viny a zodpovědnosti za ni.

Podle toho, jaké právo bylo poškozeno, jsou různé způsoby viny; zásadním měřítkem jest zde rozdíl mezi právy smluvními, a mezi osobami ve smluvním svazku se nalézajícími a osobami, při nichž tohoto svazku není. Jsem-li smlouvou vázán k něčemu a nedostojím této smluvní povinnosti, ručím za škodu z toho vzniklou druhé straně smluvní; právním důvodem k náhradě jest tu nedodržení, nesplnění povinnosti smluvní čili porušení práva smluvního. V ostatních případech jest právním důvodem k náhradě porušení práv vůbec. Jako totiž ten, kdo svého práva užívá v mezích právních, není zodpověden za to, že tím někomu škodu způsobil, tak opět každé poškození práva cizího mimo tento případ zakládá povinnost k náhradě škody, ať jde o poškození věci vůči vlastníku neb tomu, kdo jinaké právo na věci má (na př. právo zástavní), neb o porušení jiných práv; pokud jde o práva jiná než majetková, tu ovšem způsob náhrady škody jinak se musí posuzovati, než při právech majetkových. Na př. porušení povinnosti stavu manželského má konsekvence své v oprávnění k žádosti o rozvod, o placení alimentů a pod.

Rozdíl mezi poškozením ze svazku smluvního plynoucím a jinakým poškozením záleží hlavně v tom, že tam, kde existuje smluvní povinnost, porušení neb nesplnění této povinnosti samo sebou je vinou, zakládající zodpovědnost, kdežto v jiných případech ten, kdo náhrady škody se domáhá, musí vinu dokázati, neboť v pochybnosti platí domněnka, že škoda bez viny někoho jiného vznikla.

Co se tkne náhrady škody, tu především dlužno míti na zřeteli pojem škody vůbec. Škoda, pokud jde o práva majetková, záleží v poškození neb úplném zničení práva, na př. jde-li o kus nábytku buď uražení některé části neb úplné rozbití. Jsem-li po cestě do práce poraněn, že musím se vrátiti, záleží škoda majetková v tom, že mně ujde výdělek. Objednám-li zboží k dalšímu prodeji v určitou dobu za určitou cenu a nedostanu zboží v čas, přijdu buď o obchod nebo musím koupiti věc dráže, abych splnil svoji povinnost, tu škoda záleží buď v ušlém obchodě (vlastně výdělku čistém) neb v rozdíle mezi cenami zboží objednaného a koupeného.

Jde-li o škodu na majetkovém právě, kteráž znamená zmenšení neb zničení toho, co jsem již měl, mluví se o skutečné škodě; jde-li však o škodu, kterouž utrpím tím, že mi ujde nějaký prospěch očekávaný, jest tu ušlý zisk (v širším slova smyslu).

Zvláštním druhem škody jest škoda na těle lidském způsobená a škoda znamenající pouze ublížení (rozzlobení) a nějaké osobní újmy při porušení práva původčího neb práva známkového. Zdali ten či onen neb oba druhy škod nahrazeny býti mají, o tom rozhoduje způsob viny. Jde-li o vinu těžší, t. j. úmyslnou neb z nápadné nedbalosti způsobenou, nahrazuje se skutečná škoda i ušlý zisk, jinak jen skutečná škoda. Pouze když žádá se náhrada škody z obchodu, může se žádati jak náhrada škody skutečné tak i ušlého zisku. Jde-li o škodu, jež trestním skutkem neb ze svévole neb škodolibosti způsobena, jest poškozený oprávněn žádati t. zv. cenu zvláštní obliby.

Náhrada skutečné škody jest náhrada toho, co škodou bylo zmenšeno na hodnotě neb zničeno, tak aby vše v předešlý stav bylo uvedeno, aneb, není-li to možno, odhadní cena byla dána. Poškození na těle nahrazuje se především zaplacením léčebních útrat, náhradou ušlého výdělku za minulost, příp. i pro budoucnost, a přiměřeným bolestným neb i příplatkem za zohavení, zejména jde-li o osobu ženskou. Byla-li způsobena smrť, musí škůdce zaplatiti všechny výlohy a nahraditi vdově i sirotkům (dětem) nebožtíka to, co jim takto ušlo. Kdo svede ženskou osobu a zplodí dítě s ní, zaplatí matce útraty slehnutí a šestinedělí. Urážka na cti zavazuje k náhradě škody, příp. ušlého zisku. Dosah škody na majetku způsobené menší nedbalostí neb menším nedopatřením posuzuje se podle obecné ceny v době poškození.

Škoda zvířetem způsobená zavazuje k náhradě toho, kdo zvíře k tomu přiměl neb kdo zanedbal povinnou péči.

Za škodu způsobenou radou jest zodpovědnost různá; vůbec ručí rádce jen, když vědomě udělením rady jinému škodu způsobil; kdo však k nějaké vědomosti veřejně se hlásí, ručí za to, nemá-li jich (na př. lékař, advokát a pod.) a znalec ručí také za škodlivou radu, kterouž z nedopatření udělil. Byla-li škoda zaviněna více osobami společně, ručí každá z nich za svůj díl, jde-li o pouhé nedopatření a podíl lze určiti; jde-li však o škodu úmyslnou neb nelze-li podíly jednotlivých škůdců určiti, ručí všichni za sebe navzájem.

Jestliže poškozený též vinu má na škodě vlastní, nese škodu se škůdcem poměrně, a nelze-li poměr vyšetřiti, stejným dílem. kh.

V. v oboru práva trestního viz Zodpovědnost.