Vestfálské tajné soudy (Vehmgerichte, od sthn. veme = trest) byly zvláštní lidové soudy, které, opatřeny jsouce mocí soudů královských, v říši Něm. za dob pěstního práva blahodárně působily v tom směru, že poskytovaly osobám potlačeným proti utiskovatelům sebe mocnějším i tenkráte pomoci, když pravidelné soudy buď z obavy před těmito, buď z jiných příčin spravedlnosti zadost nečinily. Původ jejich sahá hluboko do středověku, nelze ho však přesně najisto postaviti. Pravdě nejvíce podobno jest toto: V územích církevních nemohl až do XIII. stol. nikdo jiný mimo císaře udíleti právo hrdelní (Blutbann) a zásada tato zachovala se v platnosti, i když knížata duchovní sami již soudce hrdelního jmenovati mohli, neboť i jmenovaný od nich soudce tento nemohl ve zločinech hrdelních pravomoc vykonávati dříve, pokud jemu od císaře udělen nebyl t. zv. bannus sanguinis. Když však cís. Bedřich I. r. 1180 na vévodu Jindřicha Lva prohlásil říšskou klatbu a čásť vévodství Vestfálského udělil arcibiskupu kolínskému jako léno korouhevní, tento pokládal se, nehledě k vlastnosti své jako knížete duchovního, za výhradného držitele veškeré pravomoci trestní v území tom a pozdější císařové (tak zejm. Karel IV. r. 1355 i 1372) mínění toto za pravé výslovně proto uznávali, že udělení ono arcibiskupu stalo se jako knížeti světskému odevzdáním korouhve a nikoliv žezla. Tím se stalo, že trestní pravomoc ve Vestfálsku nepřešla v ruce tamních malých zeměpánů, nýbrž udrželo se tam staré Karlovské zřízení soudní centen, kteréž jako svobodná hrabství (comitiae liberae) podřízena jsou hlavní soudní stolici (starému mallus legitimus) v Dortmundě a že svobodné stolice (sedes liberae — Freistühle) i jejich soudní okresy nestály v žádném spojení se soudy civilními, které i ve Vestfálsku byly se dostaly do rukou vrchostí pozemkových. Soudy ty zachovaly se tedy jako soudy císařské a předsedové jejich až do XIV. stol. přijímali bannus svůj bezprostředně od císaře, až teprve cís. Václav arcibiskupům kolínským udělil právo k udílení hrdelní pravomoci. Přes to pokládány jsou i nadále za soudy císařské, i stály pod zákonodárnou mocí císaře i říše. U těchto, Vehmgerichte zvaných soudů, vyvinuly se jak v organisaci jejich, tak i v řízení před nimi různé zvláštnosti. Byl-li totiž někdo obviněn pro zločin, od jehož spáchání uplynula více nežli jedna noc, pak byl každý přísedící či kmet (Schöffe) v-kého t-ho s-du přísahou svojí zavázán, vznésti žalobu na t. zv. červené zemi, t. před tajným soudem, načež obžalovaný buďto svobodným biřicem (Freifrohne), aneb svobodným hrabětem u přítomnosti dvou kmetů soudních k soudu jest obeslán. Obsílka tato dála se veřejně nebo tajně; veřejně tenkráte, nebylo-li bydliště obžalovaného známo, a to tak, že písemná obsílka připevněna jest na nějaké křižovatce v oné zemi, kde obžalovaný bezpochyby se nalézal. Tajná obsílka záležela v tom, že list obesílací se připevnil na bránu města neb hradu, ve kterém obžalovaný bydlil; tajné této obsílky užíváno zejména, pakli se bylo obávati násilí proti vyslanci tajného soudu. Obesílán mohl býti před t. soud v-ký — vyjma císaře, arcibiskupa kolínského, kněžstvo i židy — každý, i říšská knížata a stavové, pakli žalobce pro vinu soudcovu anebo neposlušnost obžalovaného práva dojíti nemohl, dále pro porušení míru zemského a pro takové těžší zločiny, které čelily proti náboženství a veřejné mravopočestnosti, na př. zjevné násilí, křivou přísahu, cizoložství a pod. Dostavil-li se obžalovaný na místo jemu vykázané, pak souzeno jemu veřejně, i dána jemu příležitost, očistiti se z nároku naň vzneseného; popíral-li, uznalo se jemu na přísahu očistnou, avšak žalobce mohl nabídnouti mocnější protidůkaz, v kterémž případě následovalo odsouzení obžalovaného k pokutě; v těžších případech mohla naň býti vznesena i říšská klatba. Nedostavil-li se obžalovaný, pak souzeno mu tajným soudem a poskytnuta žalobci možnost, žalobu svoji dokázati. Proveden-li důkaz ten, pak byl obžalovaný odsouzen vždy k trestu smrti oběšením. Odsouzení to mělo vždycky vzápětí vykonání rozsudku, neboť v-ký t-ný soud měl v celé říši četné své zmocněnce (Wissenden), kteří tajnými znamenimi vzájemně se poznávali. Žalobce obdržel písemní rozsudek, a kdekoliv se pak s odsouzeným u přítomnosti dvou zmocněnců setkal, mohl na něm ihned rozsudek vykonati; na strom, kde odsouzený oběšen, připevněn pak rozsudek tajného soudu. Byl-li zločinec od tří zmocněnců při t. zv. horkém účinku polapen, mohli tito nad ním bez jakého řízení trest oběšení ihned vykonati. Pro tyto zvláštnosti a velikou přísnost, kterou postupoval v-ký t-ný soud zejména proti osobám, které pro moc svoji nedbaly práva a spravedlnosti, obava před soudem tím byla značná a proto ve XIV. i XV. stol. jednotlivá města i území snažila se nabýti císařských výsad, kterými z pravomoci soudu tajného měla se vyjmouti. Prohlášení t. zv. věčného míru zemského (1495) i zřízení cís. i říšského soudu komorního (1498), jakož i pojící se k tomu zdokonalení soudnictví zeměpanského podlomilo význam v-kého t-ného soudu. Pozbyl základu výminečného postavení svého a zachoval se jen jako zeměpanský soud vestfálský pro menší přečiny, zejména takové, jež urážely veřejnou mravopočestnost, pakli soud, který v záležitostech takových byl povolán souditi, podle obecného přesvědčení nenastoupil proti vinníku náležitým způsobem. Stopy činnosti v-kého t-ného soudu zachovaly se až do stol. XIX. Srv. Wigand, Das Femgericht Westfalens (1825); Brode, Freigrafschaft u. Vehme (1880); Lindner, Die Veme (1888). —l.
PD old 70