Ottův slovník naučný/Versio in rem

Ottův slovník naučný
Verschaffelt	Versio in rem	Versi sciolti

Údaje o textu
Titulek:	Versio in rem
Autor:	Josef Vančura, Jan Krčmář
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 593. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Versio in rem jest užití majetkové hodnoty ve prospěch jisté osoby nebo věci. Z právních účinků, které V. i. r. měla v právě římském, uvésti jest hlavně: 1. Užil-li filius familias peněžní zápůjčky ve prospěch svého otce, byla proti žalobě věřitelově vyloučena obrana Senatusconsulta Macedonianského. 2. V. i. r. zakládala privilegované právo zástavní pro pohledávku vzniklou tím, že bylo něco vynaloženo na zachování, znovuzřízení, opravení a opatření věci. 3. Obrátila-li osoba poddaná moci jiného (filiusfamilias, servus) to, čeho nabyla smlouvou, zcela nebo z části ve prospěch držitele moci, byl tento zavázán podpůrně ze smlouvy až do výše svého obohacení. Žaloba proti němu zvala se tu actio de in rem verso a byla jednou z actiones adiectitiae qualitatis. Obohacení mohlo záležeti buď v positivném rozmnožení majetku anebo v úspoře výloh, jež bylo by bývalo jinak držiteli moci samému podniknouti, a musilo trvati ještě v době rozsudku. Kromě případu, obdržela-li persona subiecta peculium prefecticium, nežádalo se pro tuto žalobu, aby učinila náklad ve prospěch držitele moci jako jeho negotiorum gestor, t. j. s úmyslem jej sobě k náhradě zavázati. Podle práva klassického byl poddanský poměr nutnou podmínkou žaloby de in rem verso; ve sbírce Justiniánské vyskytuje se však, jak se zdá interpolací kompilátorů, místo, v němž žaloba tato v jednom případě poskytuje se také, bylo-li peněz ze zápůjčky přijaté osobou svobodnou obráceno ve prospěch jiného. Z toho čásť spisovatelů práva obecného dovozovala neprávem, že actio de in rem verso jako utilis je přípustna všeobecně, i když v. i. r. učiněna byla osobou moci obohaceného nepodrobenou. J.V. –

Do všeob. obč. zákoníka rakouského přešla actio de in rem verso utilis ve formě, jaká jí v doktrině obecného práva některými byla dávána. § 1041 obč. zák. dlužno totiž přes jeho všeobecné znění zřetelem k důvodům historickým vykládati tak, že on poskytuje žalobu, jestliže bylo plněno podle smlouvy učiněné s osobou k ní nezpůsobilou nebo s nezmocněným jednatelem, a jestliže to, co plněno bylo, dostalo se do jmění osoby nezpůsobilé, po případě do jmění osoby nezmocněným jednatelem zastoupené. Ten, kdo plnil, může žádati za vrácení toho, co byl plnil, a nemůže-li plněni jeho in natura býti vráceno, může žádati za nahrazení hodnoty plnění svého, pokud ono spotřebováno bylo k uhrazení nákladu nutného neb užitečného pro nezpůsobilého, po případě osobu nezmocněným jednatelem zastoupenou. Pokud pak objemu nároku žalobního se týče, jest v případě posléz jmenovaném rozhodná hodnota, kterou věc spotřebená měla v době spotřební. Pozdější zrušení nebo zmenšení hodnoty je nerozhodné (srv. Stupecký, V. I. r., Praha, 1888). Krč.