Venus, čes. Venuše, v římském mythu bohyně, jež obecně ztotožněna s řeckou Afroditou (v. t.), byla zajisté původně staroitalskou bohyní (kmen ven značí »toužiti«), jež po stránce přírodní podobajíc se Floře, Feronii a Libeře, byla bohyní jara, chráníc zahrady, květiny, zeleniny a víno; V. vedle Jova vzývána o Vinaliích 19. srp. a 23. dub., jí zasvěcen 1. duben (Aprilis ab aperiendo). V Římě V. Murcia (nesprávně Murtea, myrtová) měla svatyni na svahu Aventina blíže zadního konce velikého cirku na bažinatém toku Morany ve čtvrti, za Anka Marcia od Latinův osazené; V. Cloacina měla starobylou svatyni blíže komitia na místě, kde Romulus a T. Tatius smír uzavírajíce, myrtovými větvemi se očišťovali (cluare = očišťovati). Pak ctěna v Římě též V. jako Libitina, spojujíc jako řecká Persefoné v sobě význam bohyně smrti. Prostřednictvím Lukanů, Kampanův a Samnitů v Italii dostala se do Říma V. Urania jakožto Victrix, bohyně vítězná, a Genetrix, plodná máti veškerenstva. Prvá ztotožňována přímo s Victoríí, měla svatyni na Kapitoliu a byla ctěna od vojevůdců, jako Sully, Pompeja, jenž jí zřídil chrám při svém divadle, pak od Julia Caesara, jemuž V. též jako Genetrix a Mater Aeneadum byla pramáti vlastního rodu. Jí zaslíbil Caesar v bitvě u Farsalu chrám, který pak na svém foru dal nádherně vystavěti a r. 46 zasvětiti. Od dob Augustových Mars a V. Genetrix ctěni vůbec jako prarodiči římského národa; Venuši pak vedle Romy Hadrián zřídil nádherný chrám dvojitý za forem blíže oblouku Titova. Tato víra v původ rodu Juliů a římského národa z Venuše upevněna od r. 241 př. Kr. hlavně šířícím se kultem Afrodity Erycinské, ctěné na hoře Eryx v západní Sicilii. R. 216 př. Kr. podle rady knih Sibylliných zřízen jí na Kapitoliu chrám a lectisternium vedle Marta. Tato V. Erycina představovala jednak ženskou sílu nebes a plodistvé přírody, též klidné hladiny mořské, ale též profanní stránku prostituce. Vlivem řeckým a orientálním zřízeny též jiné kulty; tak blíže velikého cirku V. Obsequens (Povolná) měla svou svatyni zřízenou z pokut matron cizoložných; tamže ctěna V. Verticordia, jejíž chrám zřízen, když tři Vestálky usvědčeny z nedovoleného obcování s rytíři římskými, aby na příště srdce paní a dívek hledělo si více cudnosti. V. Equestris byla asi řecká Pelagia, neboť kůň jest obrazem vlny mořské. V. Salacia byla původně asi bohyní sláně mořské, později ctěna od nevěstek. V. Felix, bohyně ženské plodnosti, zobrazována s dítětem na ruce a ctěna zvláště v Kampanii; podobně V. Fisica nebo Pompejana; jakož vůbec v tomto nádherném kraji italském V. nabyla úplně podoby Afrodity jako bohyně krásy a lásky, jak o tom svědčí hojné malby pompejské a herkulanské. V. nabyla úplně orientálního významu bohyně ženského půvabu a požitku lásky. Dne 1. dub. V. vzývána jako Genetrix; od paní vzývána V. Verticordia a Fortuna Virilis, socha bohyně koupána a pak nově vyzdobena; pak paní samy pod zelenými myrtami se vykoupaly, načež pily nápoj z mléka, máku a medu, jakého prý V. o svém sňatku požila. Dne 23. dub. oproti tomu oslavována od nevěstek V. Volgivaga (Pandémos). Že V. též v Etrurii hojně ctěna, nasvědčují její sochy s attributy různými (jablko, květ, vejce, holub, myrtová větev). klk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Venuše (mytologie)