Varjagové (pozd. rus. váregi, byz. βαράγγοι, skand. vaeringjar, lat. varingi) bylo jméno, jimž ruští Slované označovali příchozí ze Skandinávie, nejčastěji vojenské družiny vstupující do služeb ruských nebo byzantských, ale někdy také kupce. — V dějinách ruských v. mají zvláštní důležitost; neboť od družin varjažských vyšel v IX. stol. počátek říše Ruské (viz Rusko, str. 249 b). Otázka o původu a ethnografické příslušnosti těchto v-gů, zvaných též Rusy, jest tedy veliké důleiitosti a vznikla o ní celá literatura. Starší vzdělavatelé ruských dějin v XVIII. stol. (G. F. Müller, Schlözer a j.) přijímali beze všeho zprávu letopisu Nestorova o počátcích říše Ruské a s ní i skandinávský původ v-gů přišedších na Rus r. 862. Ale již v XVIII. stol. vyskytli se také protivníci této these (Tredjakovskij, Lomonosov). Nicméně všichni přední dějepisci a slavisté, kteří v 1. pol. XIX. stol. psali o počátcích ruských (Karamzin, Pogodin, Kunik, Šafařík, Miklosich) setrvali na skandinávském původu v-gů. Teprve od r. 1859 spor počal s celou prudkostí; učenci se rozdělili ve dva protivné tábory: »normanistů«, kteří, třeba v podrobnostech se neshodujíce, zastávají švédský původ Rurika a jeho družiny, a »antinormanistů«, mezi nimiž však jest zase několik naprosto různých theorií. Většina
z nich zastává míněni o slovanském původu Rusi, ať již pokládají v-gy za Slovany pobaltické (již Lomonosov, Kačenovskij, Zabělin, Geděonov a j.) aneb jihoruské (Ilovajskij); vyskytly se i theorie odvozující původ Rusi od Chazarů (Evers), Litvanů (Kostomarov), Finů (Tatiščev). Třetí konečně skupina učenců došla k přesvědčeni, že slova
»v.« a »Rus« nejsou názvy ani rodové, ani národní; nýbrž že značí družiny složené z elementů národopisně velmi různých, z lidí opustivších ať dobrovolně či nucené vlasť a vydávajících se na dobrodružství, a že země nad Dněprem a na sev. Černomoří již dávno
před Rurikem nazývány Rusí (Solovjev). Přes četnou literaturu o té věcí nedosaženo posud shody, avšak normanské theorii sluší podle nynějšího stavu věci přiznati vrch přes
některé její slabé stránky, zejména učiní-li se některé koncesse míněni třetímu. Skandinávská jména osobní, výslovné svědectví Nestorovo a řeckých i západních spisovatelů, kteří v IX. a X. stol. vždy rozeznávají Rusy od Slovanů, nálezy archaeologické, shoda prvních ruských zákonů (Jaroslava I.) s právem skandinávským — všechny tyto a jiné důvody svědčí přese všechny námitky strany protivné — k vážnějším patří na př. původ názvu »Rus« — ve prospěch theorie normanské. Jest ovšem při povaze a složení družin varjažských možno, a vlastně pravděpodobné, že nebyly to družiny ethnograficky jednolité a že mezi v-gy ruskými bylo zejména mnoho Slovanů — vysvětlovalo by se tím také rychlé jich poslovaněni již v X. století —, ale živel skandinávský v nich převládal. — Srv. Pogodin, Izslědovanija, zaměčanija i lekciji o russkoj istoriji (Moskva, 1846, 3 sv.); Kunik, Die Berufung der schwedischen Rodsen durch die Finnen u. Slaven (Petr., 1844); Ilovajskij, Rozyskanija o načalě Rusi (Moskva, 1876); Geděonov, V-gi i Rus (Petr., 1876); Kunik, Priměčanija k Kaspiju Dorna (»Zap. Ak. Nauk«, 1882, 26 sv.), kdež i bibliografický přehled lit. do r. 1875. Podrobně vyložil celou otázku se stanoviska normanistického Thomsen, The relations between ancient Russia and Scandinavia, and the origin of Russian state (1877; doplněný něm. překlad Der Ursprung des russ. Staates, 1879). Srv. též Píčovy Dějiny národa rus. (1884) a Kalouskovu stať O počátcích říše ruské (»Osvěta«, 1880).
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Varjagové