Ottův slovník naučný/Věno
| Ottův slovník naučný | ||
| Věnná města česká | Věno | Venosa |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Věno |
| Autor: | Josef Vančura |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 547–548. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Věno |
|
Věno (dos) jest majetek, který manželka nebo někdo jiný za ni poskytuje manželovi, aby snáze hraditi mohl náklad s manželstvím spojený; v. předpokládá platné manželství. Vůči manželovi není v. darováním, nýbrž zvláštním důvodem nabývacím (causa dotis), a nemají tedy pro ně platnosti zvláštní předpisy o darování. Manžel nemá proti manželce právního nároku na v., naproti tomu manželka mohla podle práva římského, neměla-li vlastního dostatečného jmění, vymáhati zřízení věna na svém otci, a to původně podle zákona Juliova jen na otci, jehož moci otcovské byla podrobena, podle pozdějšího práva pak, ale jen z mimořádných důvodů, také na své matce. Podle práva obecného měla nárok na zřízení věna působením církve i proti svému svůdci, a to za všech okolností. Předmětem věna může býti vše, co má cenu majetkovou, tedy jmenovitě věci, třeba nedávají užitku, práva věcná k věci cizí, pohledávky, prominutí dluhu, celé skupiny majetkové. Zřízení věna mohlo se podle práva římského státi buď převodem vlastnického nebo poskytnutím jiného práva k věcem (datio dotis), nebo stipulačním slibem (promissio) nebo t. zv. dictione, t. j. jednostranou ústní připovědí jeho manželkou, jejím otcem nebo dlužníkem. Podle zákona Theodosiova a Valentinianova z r. 428 byl uznán však za platný i pouhý neformálný slib o zřízení věna (pollicitatio dotis) jako pactum legitimum. Podle původu rozeznávala se dos profecticia, byla-li zřízena otcovským ascendentem manželčiným, a dos adventicia, zřídil-li ji někdo jiný. Podle práva římského dostala se dos manželovi v plné právo, tedy dotálné věci v právo vlastnické, a trvale; po zrušení manželství ať smrtí jednoho z manželů, ať rozvodem byl manžel nebo jeho dědic původně povinen vrátiti v. jen, bylo-li to při zřízení věna zvláštní smlouvou stipulační (cautio rei uxoriae) vymíněno. Tohoto ustanovení bývalo však koncem republiky nastalým úpadkem mravů zhusta zneužíváno se strany manželů k libovolným rozvodům, čemuž čeleno bylo zavedením právní normy, podle níž uložena byla restituční povinnost manželovi aspoň v případech, bylo-li manželství rozloučeno za života manželčina; bylo-li rozloučeno její smrtí, získal v. manžel, leč byla-li to dos profecticia, která i pak musila býti vrácena otcovskému ascendentovi. Tento nárok na vrácení věna, k jehož provedení sloužila actio rei uxoriae, byl právem osobním, jež přecházelo na dědice manželky nebo jejího ascendenta jen, byl-li spor již zahájen nebo manžel in mora.
Proti žalobě na vrácení věna měl manžel beneficium competentiae a právo na některé srážky, retentiones, jako propter liberos, t j. po ⅙ na každé dítě, ale ne přes ½ propter mores, bylo-li manželství rozvedeno vinou manželčinou, ⅕ až ⅙ věna, dále mohl si odečísti náklad na zachování a melioraci dotálných věcí učiněný (retentio propter impensas), a cenu věci manželce darovaných nebo vzhledem k rozvodu odcizených (ret. propter res donatas et amotas). Proti žalobě ascendentově neměl manžel těchto práv retenčních, za to však nárok na zadržení ⅕ věna pro každé dítě (deductio quintae).
R. 530 provedl Justinian pronikavou reformu práva dotálného, a na místě posavadních žalob zavedl jedinou actionem ex stipulatu, kterou poskytl manželce a jejím dědicům bez rozdílu, jakým způsobem bylo manželství rozloučeno, a nechť bylo vrácení věna smlouvou vyhrazeno čili nic. Žaloba tato přechází na dědice osoby oprávněné podle všeobecných pravidel; je-li však věnem dos profecticia, má před dědici manželčinými přednost ascendent manželčin. Spolu odstraněna byla retenční práva manželova, ne však jeho beneficium competentiae. K zajištěni práva manželčina poskytl jí Justinian dále privilegované generální zástavní právo ke jmění manželovu, jež má přednost před ostatními privilegovanými právy zástavními (kromě fisku pro daně), a dal jí dokonce rei vindicationem utilem, kterou mohla dosíci vyloučení věcí dotálných z konkursní podstaty, pokud byly při zrušení manželství ještě v majetku manželově. Jiné utvrzení práva manželčina na vrácení věna spočívalo na zákonu Juliově de adulteriis, kterým bylo manželovi zakázáno zciziti bez svolení manželky pozemek věnný (fundus dotalis) a zastaviti jej třeba i se souhlasem jejím; tento zákaz byl zostřen ještě Justinianem, podle něhož jest všeliké zcizeni, byť i částečné (na př. zřízením věcného práva k věci cizí), a zastavení pozemku dotálného i se svolením manželčiným za trvání manželství zpravidla zcela neplatno. Vzhledem k tomuto obligačnímu závazku vrátiti v. po rozloučení manželství jest manžel povinen při užívání věna počínati si se stejnou opatrností, jakou ve vlastních záležitostech zachovává, a jest proto práv ze všeliké škody, která jím byla zaviněna (culpa in concreto). Při věcech zastupitelných, zejména penězích, přechází naň i nebezpečenství nahodilé zkázy věci (periculum rei), což důležito jest jmenovitě, byla-li zřízena dos aestimata, t. j. stala-li se úmluva, že za předmět věna nemají býti pokládány věci manželu skutečně odevzdané, nýbrž cena peněžitá, na které se strany shodly; tento případ posuzuje se jako prodej odevzdaných věcí (aestimatio venditionis causa), a manžel musí oceněnou summu po zrušení manželství vrátiti, i když věci náhodou ke zkáze nebo zhoršení přišly. Upadl-li manžel v konkurs, mohla manželka žádati vrácení věna i za trvání manželství, jakoby toto bylo rozvedeno (ficto divortio); ale i pak v. nemá býti odňato svému určeni (ad onera matrimonii), a proto nemůže je manželka platně zciziti.
Ve právu rakouském byly od těchto zásad některé důležité odchylky zavedeny, z nichž uvésti sluší hlavně tyto: Povinnost zříditi přiměřené v. postihuje nejen otce, ale všecky ascendenty v pořadí, ve kterém jsou k alimentaci zavázáni; kromě toho má i nemanželská dcera právo na zřízení věna proti své matce, ne však proti svému zploditeli (§ 1220 rak. obč. z.). Nedohodnou-li se strany o v., rozhodne o jeho výši soud k žádosti (ne žalobě) snoubenců (§ 1221 rak. o. z.); závazku tohoto sproštěni jsou ascendenti jen, jestliže odporovali sňatku z důvodů, jichž správnost soud uznal. Kromě toho jest vždy povinnost ta jenom podpůrná, t. j. nemá-li žena vlastního dostatečného majetku (§ 1220); rovněž není uznán nárok na redotaci, pozbyla-li manželka věna třeba bez své viny (§ 1223). Co se týče manžela, přijalo i rakouské právo ustanovení práva římského, že právního nároku na zřízení věna proti manželce nemá (§ 1225). Další důležitá odchylka od práva římského jest, že manžel k němu neobdrží plné právo vlastnické, nýbrž pouze právo požívací (§§ 1227, 1228) po dobu, po kterou manželství trvá. Výjimku činí jen věci zastupitelné, jako peníze a cenné papíry, jež připadnou manželovi ve vlastnictví. Po zrušení manželství jest manžel nebo jeho dědic bez výhrady povinen v. vrátiti (§ 1229); jen zřídil-li v. někdo, kdo nebyl k tomu povinen, může vrácení jeho po rozloučení manželstvi sobě vymíniti (dos recepticia). Jinou zvláštností rakouského práva jest, že podle zákona ze dne 25. čce 1871 č. 76 říš. z. musí smlouva o zřízení věna býti učiněna ve formě notářského spisu, a stejně i stvrzení o jeho přijetí činí důkaz jen, bylo-li v této formě vyhotoveno. J.V.