Ottův slovník naučný/Usus

Ottův slovník naučný
Usurpator	Usus	Ususfructus

Údaje o textu
Titulek:	Usus
Autor:	neznámý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 253. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Úzus

Usus [úz-], lat., zvyk, obyčej.

U. v právě jest osobní služebnost poskytující právo věci užívati, ne však právo její výtěžky si přisvojiti. Omezení toto nebylo však již v právě římském v plném zněni prováděno; bylať tato služebnost, stejně jako ususfructus, zřizována nejčastěji v posledních pořízeních, pro něž nabylo převahu mínění, že nemají býti vykládána tak přísně, i bylo proto časem uznáno, že usuáři náleží též právo na část užitků, jež věc poskytuje, ale jenom na tolik, pokud jich potřebuje pro sebe sama. Toto mírnější stanovisko přijato bylo pak i do nových práv, tak zejména i rak. obč. zák. v §§ 504–506 přiznal usuáři právo na výtěžky věci, které odpovídají potřebě jeho stavu, živnosti a domácnosti. Podle povahy věci neměl usuář povinnost hraditi náklad na věc a nésti břemena na věci váznoucí, což v zásadě ustanovuje i rak. obč. zák. v § 508. Stejně však jako usufruktuář musil vlastníkovi věci zříditi jistotu (cautionem usuariam), že mu věc po skončeném užívání vrátí a škodu třeba jen culpa levi způsobenou nahradí. Od ususfructu lišil se u. dále tím, že byl právem nedělitelným a nepřipouštěl zcizení ani co do výkonu.