Ottův slovník naučný/Usucapio

Údaje o textu
Titulek: Usucapio
Autor: Josef Vančura
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. s. 252. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Usucapio [úzukà-], lat., vydržení práva vlastnického podle římského práva civilního. Uznána byla již zákonem XII tabulí, jenž pro ni žádal toliko juristickou držbu, trvající při věcech movitých po jeden rok, při věcech nemovitých dvě léta; dále předpokládala, aby usucapient byl účastným římského kommercia a věc aby byla způsobilým předmětem vlastnického práva quiritského a aby nebyla res furtiva. Pozdější právovědou stanoveny byly pro u. některé další podmínky, tak zejména, aby držba opírala se o platný a řádný důvod nabývací (justus titulus) a aby byla bonae fidei. Tato žádala se však jenom pro začátek držby; jenom při držbě z titulu pro emptore musila býti též v době uzavření smlouvy trhové. Pouze v případech zcela výjimečných, jako při držbě z titulu pro herede a při usureceptio nebylo ani v pozdějším právě římském třeba těchto náležitosti. Zvláštností při u. bylo, že nepřerušovala se ani litiscontestatione, nýbrž toliko ztrátou držby; tento účinek nastával však, i když byla držba věci usucapientem převedena na jiného z titulu singulárního, neboť pro nabyvatele počínala se pak nová u., jejíž náležitosti posuzovaly se výhradně podle jeho osoby. Důsledně nemohl si vpočísti do lhůty vydržecí dobu, po kterou jeho předchůdce vydržoval; výjimka připuštěna byla teprve v pozdní době, za císařů Severa a Caracally ve prospěch držitele z titulu pro emptore (accessio temporis vel possessionis). Naproti tomu zánik držby smrtí usucapientovou nepřerušoval již ani podle staršího práva vydržení a dědic v něm prostě pokračoval (successio in u-nem), ano prošla-li lhůta vydržecí ještě hereditate jacente, dokonávala se u. sama sebou. V právě Justiniánském bylo vydrženi upraveno nově, a výrazu u. užívá se pak v něm z pravidla k označení řádného vydržení věcí movitých, pro něž žádá se kvalifikovaná držba tříletá. J.V.