Ottův slovník naučný/Tyfón

Ottův slovník naučný
Tyfon	Tyfón	Tyglík

Údaje o textu
Titulek:	Tyfón
Autor:	Vladislav Kalousek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 962. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Týfón

Tyfón, Tyfóeus, v řec. mythu obr zosobňujicí ohnivý kouř (τύφειν, kouř působiti) a všeliké zhoubné účinky sopečných výbuchů. Již podle Hom. Iliady (II, 782) T. udolán od Zeva v zemi Arimů (nebo u hory Arima), jež nejprv hledána v Malé Asii, později ve Velkém Řecku. Podle Hésiodovy Theogonie, 820 n., T. byl syn Tartara a Gaie, jež chtěla se mstíti za Giganty. Nadán jsa obrovskou silou v rukou i nohou, měl sto dračích hlav, jež ohněm zírajíce vydávaly všeliké zvuky, vedle božské řeči ržání býčí, řev lví, štěkot psí a pronikavý pískot. Aby se T. nezmocnil vlády nad světem, Zeus podnikl s ním zápas, při čemž země i nebe byly zachváceny ohněm T-ovým, moře uvedeno ve vření a sám vládce podsvětí se chvěl. Když pak Zeus leho hlavu bleskem rozpoltil, vyvalily se z ní proudy žhavého kovu (patrné proudy lávové), načež T. uvržen do Tartaru nebo (jako Enkelados) zasypán Sicilií, odkudž jícnem Aetny občas svou zhoubnou bytost projevuje. Od něho pocházejí zlé víry a smrště větrné; Echidna (v. t.) pak porodila mu řadu mythických oblud, jež vyhladiti bylo úkolem Hérakleovým. S T-em ztotožňován později egyptský Set; ježto pak prý boží před ním prchajíce brali na sebe podobu různých zvířat, byli od Egypťanů v té podobě i dále uctíváni. klk.