Ottův slovník naučný/Tomek

Ottův slovník naučný
El Tomé	Tomek	Tomek z Čejkov

Údaje o textu
Titulek:	Tomek
Autor:	Václav Novotný, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 526–548. Dostupné online
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Související:	Autor:Mikuláš Tomek, Autor:Václav Vladivoj Tomek, Autor:Ferdinand Tomek, Autor:Vratislav Václav Tomek
Heslo ve Wikipedii: Tomek
Související články ve Wikipedii: Mikuláš Tomek, Václav Vladivoj Tomek

Tomek: 1) T. Mikuláš, lidumil a spis. čes. (* 6. pros. 1791 v Nekoři u Žamberka — † 11. čce 1871 v Praze). Gymnasium studoval v Rychnově n. Kn., v Mor. Třebové, filosofii v Litomyšli a v Praze, kde vstoupil do arcib. semináře, načež r. 1815 vysvěcen na kněze, r. 1821 povýšen na doktora theologie, r. 1828 stal se kanovníkem u sv. Víta, r. 1830 radou, r. 1835 kancelářským ředitelem arcibiskup, konsistoře, r. 1863 kapitolním proboštem a r. 1865 vyznamenán řádem žel. koruny II. tř. za zásluhy, jež získal si o chudé vůbec a zvláště o školu svého rodiště darem 17.000 zl. a dvou cenných losů z r. 1860, by z úroků tohoto kapitálu vydržováni byly učitel, podučitel a učitelka ruč. prací. V konviktě arcib. semináře založil dvě místa pro chudé studující kapitálem 600 zl.; k dědictví sv. Vojtěcha přistoupil nejen jako člen zakládající, nýbrž určil kapitál 6000 zl., z jehož úroků by podporováni byli časem chudí duchovní. Mimo to přispíval do „Časopisu pro katol. duchovenstvo“ (redig. 1829) a vydal: Krátké vysvětlení katechismu ku prospěchu učitelům a dítkám (Praha, 1828, 4. vyd. 1859).

2) T. Václav Vladivoj, vedle Palackého nejznamenitější historik český (* 31. květ. 1818 v Hradci Králové — † 12. čna 1905), byl syn mistra obuvnického, jehož četné rodině z dob lepšího blahobytu zbyly pouhé vzpomínky a nepatrné jenom jmění, tak že mladý T. záhy již (a zvláště po smrti otcově r. 1833) byl nucen soukromým vyučováním prostředky životní si opatřovati. Příležitosti k tomu dostávalo se mu arci tím spíše, že záhy těšil se pověsti výborného studenta, jež — přes střídavé neúspěchy Tomkem samým v jeho „Pamětech“ později vylíčené — odpovídala skutečnosti. Budoucí historik ohlašuje se v něm již při dětských hrách a s prvním rozbřeskem soudnosti v době, kdy mu ještě ani nenapadlo o budoucím svém povolání přemýšleti, a kdy arci nemohl věděti, že někdy, po některém váhání, studium historie učiní svým životním povoláním. Šestiletý hoch všímá si již a dává si vykládati, že se léta počítají od narození Kristova, a vzpomínka na to zůstává mu po celý život památnou. Při chlapeckých hrách s mladšími bratry vypisuje (po německu) rekovné činy svého papírového vojska. A jistě není bez zajímavosti, že již ve svém 17. roce, maje tehdáž arci již zkušenosti informátorské, spisuje na základě školní učebnice pro své mladší bratry přehled rakouských dějin, a také později užívá při soukromém vyučováni dějepisu své psané „učebnice“. — Rodné město však poskytlo tou dobou mladému Tomkovi vice, než mu škola — obecná i gymnasium — mohla dáti. Při tehdejším duchamorném učení na škole obecné a úzkoprsém systému vyučování gymnasijního vědychtivý mladík byl nucen hledati vlastního vzdělání mimo školu. A T. rád užíval každé příležitosti k tomu. Prvním vůdcem a rádcem byl mu tu starší bratr Josef, který pro sourozence o 7 let mladšího jevil vždy něžnou péči, nabádal ho ke čtení i studiu cizích jazyků, a také později, kdy již mladý Václav rozhodoval se proti jeho radě (při volbě životního povolání), nepřestal jeho si všímati. Zvláště hojně však rozšiřoval T. vzdělání své z knihovny bohatého kupce hradeckého Kučery, s nimž rodina Tomkova stála v bližších stycích. Již v Hradci poznal tak celého Schillera, Wielanda i jiné vynikající autory německé, kteří jeho vkusu odpovídali lépe než rozličné plody prostonárodní anebo teprve se probouzející literatury české, spíše z nedostatku jiné lektury čítané, a Schiller, jehož některá díla v té době T. i několikráte přečetl, zůstal mu dlouho zamilovaným autorem.

Ukončiv studia gymnasijní v Hradci Králové, r. 1833 T. vypravil se na studium filosofie do Prahy. Studium filosofické, které arci málo odpovídalo představě o studiu universitním, jehož součást tehdejší filosofie tvořila, nemohlo arci příliš přispívati k rozšířeni duševního obzoru a skutečného vzdělání posluchačů. T. také, ač vždy náležel k nejlepším žákům, omezoval se — mimo studium dějepisu, kde horlivě opisoval obsáhlé přednášky prof. Knolla a jemu i domácí práci o dějinách Hradce (podle Bienenberga a jiných tištěných knih, nemaje dosud jasného vědomí o studiu historie podle pramenů) odvedl, tak že i později na čas s ním ve stycích zůstával — v práci školní na několikanedělní studování předzkouškové, věnuje jinak svůj volný čas sebevzdělání. Při všech vadách svých systém přednášek na filosofii stačil, aby Tomkovi ukázal nedostatečnost jeho dosavadního ovládání klassické latiny, jež nyní doplniti se snažil. Na delší čas Caesar, Livius, Tacitus zůstávají jeho oblíbenou privátní četbou (jejím částečným výsledkem jest pozdější ukázka překladu I. knihy Annalů Tacitových v „ČČM.“, 1842), ač starších oblíbených svých autorů nezapomíná a s novými seznámiti se hledí. Leč nejsilnější — arci negativní — popudy k samostatnému rozvoji myslící mládeže tehdejší musilo podávati celé politické ovzduší tehdejší, ono těžké ovzduší dusícího regimu Metternichova, který, nejsa dosud, přes slunnou dobu vlády Josefa II., zbaven ani mrazivého dechu pobělohorských tradic, ve zděšení způsobeném skvělým rozmachem a obtížným, jen s přepětím všech sil provedeným uhájením principu legitimity proti veliké revoluci francouzské, nejen udupával každé volnější, a třeba ani ne volnější, hnutí, ale rdousil již téměř každou myšlenku, nebo samo myšlení bylo podezřelé. Což divu, že tento systém ve všech vrstvách a zvláště v mládeži, která každé ujařmení tíže nese, musil buditi náladu právě opačnou. Zapověděná a pronásledovaná četba stává se tím lákavější a hledanější. Přepiatá úzkostlivost před možným ohrožením státního pořádku nemůže, než působiti dojmem komickým, jemuž pak vůbec každé vládní opatření propadá. T.-demokrat v té době a v tom ovzduší cítí se uvědoměle republikánem, ochotně shání a čte zakázanou literaturu, posmívá se vládnímu copu, vtipkuje o nechutných projevech hyperloyálního otroctví (1835), vymaňuje se z vlivu positivního náboženství, pohrdaje arci vším zpátečnictvím i jeho repraesentanty v církvi. Skvostná — i v suchém podání Tomkově — jest scéna, jíž líčí, jak ho P. Rost r. 1835 přemlouval ke vstupu do řádu jesuitského, mimo jiné také poukazováním na hmotný blahobyt. Jako jiné „důvody“ Rostovy ani tento nemohl na Tomka působiti, ač jeho váhu jistě nejlépe dovedl oceniti, jsa dosud při ustavičném studiu v úmorném vyučování soukromém živ snad hůře než skrovně, tak že při silné jeho konstituci tělesné jenom rozkoš plynoucí z horlivé četby a usilovného sebevzdělání dovolila mu toho necítili.

Leč při všem tom svobodomyslném nadšení, při všem upřímném přiznávání se k novému náboženství moderního liberalismu, neb snad právě proto v Tomkovi neozvala se dosud struna vlastenecká. V Hradci neměl příležitosti se snahami vlasteneckými se seznámiti, chod jeho vlastního sebevzdělávání bral se jinou cestou, tak že mu i v Praze snahy tyto zůstaly na čas cizími. Srovnání Tomka s Palackým, k němuž životní dílo obou tak často nutí, již nyní láká, celý nesmiřitelný, základní rozdíl obou těchto individualit již nyní se ohlašuje. Kdežto u Palackého, odchovaného duchem starobratrských tradic, osvícenská literatura probouzí vědomí o přirozeném právu každého národa na samostatnou existenci, — na Tomka, bez tradic a bez znalosti minulosti vyrostlého, jen vlastním studiem a téměř bez cizího vlivu vychovaného, moderní lektura působí téměř opačně, v názorech, jež z četby vssál, pro české snahy národní není místa, ty jsou spíše obecnému pokroku na překážku. Co u Palackého z celého jeho duševního vývoje dostavilo se přirozeně, jako jeho samozřejmý důsledek, k tomu T. musil se teprve těžce dopracovati. Rozpravami s pražskými spolužáky, myšlenkou vlasteneckou nadšenými, T. nabývá jasnějšího než dosud vědomí o snahách vlasteneckých, nicméně nedovede se pro ně rozehřáti. Jemu, opojenému nejskvělejšími plody literatury německé, chudá, neumělá a nesmělá literatura naše nemůže vyhovovati; třeba se jí nevyhýbal, nevyhledává jí. Snahy českých spisovatelů zdají se mu pouhou marottou slovíčkářů. Jisté k tomu přispělo i to, že tehdejší vládní systém, třebas fakticky, přece negermanisoval uvědoměle, anebo aspoň při nejmenším, že se při tehdejším všeobecném tlaku politickém tlak národní nemohl ani nějak zvláště cítiti. A co mohla tím vším ještě více stísněná literatura česká poskytnouti mladému duchu zhýčkanému nadšenými hlasateli všelidské svobody a volnosti? — Teprve poznání opravdového úsilí jednotlivých vlasteneckých pracovníků přispívá k znenáhlému pozměňování původního názoru o jejich snahách, lepši poněkud poznávání minulosti jakožto české vede Tomka k ujasnění pojmu národnosti, k pojetí vlastenectví ne ve smyslu territoriálním, nýbrž národním (jazykově). Toto, vždy poněkud úzké pojetí vlastenectví a národnosti zůstává pak Tomkovi vždy charakteristickým, sbližuje ho tak s pražským ovzduším (jež na vývoj probuzení Tomkova jistě působilo) a svou jazykovou jednostraností odlišuje ho od širokého, plnost národního života požadujícího (a tedy volnost předpokládajícího) vlastenectví Palackého, jak se tyto rozdíly již dávno jeví (v úzkoprsé škodolibosti některých vlastenců, provázející činnost Palackého v Praze téměř od počátku) a jak zvláště — poněkud arci také jinými momenty síleny — vystupují při rozchodu Tomka s Palackým v době reakce. Obrat Tomkův v tom směru dovršil se návštěvou u staršího přítele hradeckého, vlasteneckého kněze P. Rozsypala — návštěva u něho r. 1835 jest z prvních větších výletů po Čechách, jak je potom T. po celý život ve volných chvílích miloval, a při nichž téměř celé Čechy prochodil. Vrátiv se do Prahy T. s nadšením čte Kollárovu Slávy dceru, a pouštěje se již nyní do nesmělých překladů poutavějších míst své oblíbené četby latinské a německé, chystá se — i to nutí vzpomínati na Palackého — vypsati dějiny doby husitské. Ovšem získání myšlence národní nebylo pro Tomka odcizením myšlence svobody. Jako dříve Walter Scott, Hazlitt, Rotteck bývali jeho zamilovanou četbou, a zejména Rotteck dlouho platil mu za vrchol svobodomyslného pojetí historického, tak i nyní v provádění svého plánu chtěl přesvědčení svému zůstati věren. Jeho dějiny husitské, k nimž ihned — ovšem zcela dilletantsky a nesoustavně — materiál sbírati začal, měly býti psány v duchu, jímž ho uchvacoval Rotteck, v nich chtěl T. krajanům svým poříditi dílo, jaké ve svých dějinách švýcarských napsal Joh. Müller, jiný oblíbený autor Tomkův. Ukončiv r. 1835 studia filosofická, T. proti vůli staršího bratra Josefa, který z něho chtěl míti lékaře, obral si studium práv. Rozhodl se pro tento obor jakožto nejpříbuznější studiím historickým a v domnění, že mu poskytne nejvíce volného času, aby jím se mohl věnovati, zvoliv si je za životní svůj úkol spisovatelský. Jim také věnoval nejvíce volného času, a záhy již neomezil se na studium samo, nýbrž vystoupil i na veřejnost jako spisovatel články Staré příběhy města Hradce nad Labem („Květy“, IV., 1837, podle německé práce někdy Knollovi odevzdané), Zahynutí velikého krále Otakara (tamže), Bratrstva táborského zkáza (tamže), články ovšem dnes již nejvýš jen thématy, názorem a literárně historicky zajímavé, jež T. sám později pokládal jen za pouhé cvičení ve slohu historickém. Ovšem v mladé literatuře tehdejší články přece vzbudily pozornost a jméno autorovo stalo se jimi dosti známé již v době, kdy ještě stále byl nucen pokládati soukromé vyučování za hlavní pramen výživy. Než i toto zaměstnání mělo ho za nedlouho uvésti do styků, které na jeho budoucí činnost nabyly rozhodného vlivu.

V říjnu 1837 byl T. přítelem svým doporučen Jungmannovi, který někomu prý hledá informátora. A jestliže již osobní setkání s tímto patriarchou české literatury Tomka příjemně rozechvělo, tím radostněji překvapilo ho sdělení, že ten, komu ho Jungmann doporučiti chce, není nikdo jiný, než slavný P. J. Šafařík. Nastoupiv ihned vyučování v jeho rodině, shledal T. v Šafaříkovi vice než laskavého zaměstnavatele. Šafařík, znaje již jméno Tomkovo, stal se mu rádcem i povzbuzovatelem a s největší ochotou otevřel mu také svou bohatou knihovnu, jíž T. arci rád používal, jako dosud vždy hledal příležitosti k dalšímu poučení. V tom směru vedle Šafaříka a často již před ním měl naň vliv mladý tehdy pěstitel filosofie Karel B. Štorch, který Tomkovi imponoval rozsáhlými vědomostmi a zvláště znalosti filosofie, v níž Tomkovi poučení hledajícímu ochotně podával pomocnou ruku; on to byl, který něco později (1839) Tomka po jeho přání upozorňoval na literaturu o Hegelovi i na studium Hegela samého, jehož byl ctitelem. Jestliže T. tímto studiem hleděl filosoficky prohloubiti své dosavadní názory, byl ve svém očekávání zklamán. Jeho praktického ducha nedovedla upoutati mlhavá, těžce přístupná soustava, předpokládající spíše než dokazující. Tomkův praktický smysl v krisi, v níž se touto četbou octl, pocítil spíše reakci, naučiv se kritičtěji oceňovati a zkoumati základy náboženských názorů, jimž se dříve již již odcizoval. Ovšem byl to teprve začátek obratu, první otřesení, jemuž dosavadní názory Tomkovy nemohly ihned podlehnouti, nicméně přispívá přece k vysvětlení obratu úplného, který — značně později a také jinými vlivy — u Tomka potom nastal. Ani v této době studia zkouškového, zimničně horlivé četby sebevzdělávací a neustávajícího namáhání informátorského T. neodložil pera. Již r. 1838 přinesly „Květy“ další dva jeho články: Jindřich Korytanský král český a O kralování v Čechách Jana Lucemburského (jakožto pokračování předešlého článku), k nim r. násl. přibylo Vypravování o krále Jana Českého dějích zahraničních („ČČM.“, 1839), které Šafařík do nejdůležitějšího tehdy vědeckého časopisu českého přijal. Může-li faktum samo svědčiti o stoupající ceně spisovatelské činnosti Tomkovy, máme pro to vysvětlení také v postupu přípravného jeho vzdělání historického, jenž arci také namnoze nyní řízen byl Šafaříkem samým. Teprve po vytištění článků svých v „Květech“ T. byl upozorněn na některé vlastní prameny, jichž by byl měl užíti, a do vší nesystematické dosud a nemethodické činnosti dilettantského samouka vnesen teprve plán, když T. r. 1838 poznal nesmrtelnou knihu Palackého „Würdigung der alten böhm. Geschichtschreiber“ (z r. 1830). Četba knihy, jež náleží k nejpodivuhodnějším výkonům Palackého, způsobila Tomkovi jisté zklamání, ano i roztrpčení. Zde po prvé poznal pravý způsob práce historické a viděl také nedostatky své činnosti dosavadní. Ale zklamání to bylo Tomkovi jen povzbuzením k tím úsilovnější činnosti další, nyní již cestou správnější. Pro chystané dějiny husitské, k nimž materiál stále sbíral, začíná nyní studovati kroniku Vavřince z Březové, již právě onou knihou Palackého jakožto vlastní pramen pro tuto dobu poznal. A brzo potom mělo se Tomkovi dostati toho štěstí, že vstoupil v osobní styk s Palackým a tím také pod přímý a bezprostřední jeho vliv vědecký.

R. 1839 T., absolvovav práva, mínil k radě bratra Josefa nastoupiti praxi u finančního úřadu v Haliči, a žádost jeho v tom směru byla již příznivě vyřízena, když tu někdejším spolužákem svým V. Štulcem (později proboštem vyšehradským) doporučen byl Palackému za domácího učitele pro mladého jeho synka Jana. Palacký, hledaje učitele, přál si najíti právníka zabývajícího se historickými studiemi, aby po něm mohl o dějinách českých pracovati. Právník měl to býti patrně také z ohledu na jiný plán s tím spojený. Běželo o to, opatřiti také městu Praze obšírnější vypsání jeho dějin, a tehdejší purkmistr pražský, appellační rada Müller, který se toho zvláště ujímal, hodlal tomu, kdo by se úkolu onomu věnoval, opatřiti místo v magistrátní službě a svěřiti mu zvlášť archiv, k čemuž arci bylo podle tehdejších názorů třeba právníka. Pátrání Palackého po vhodném kandidátu nemohlo býti vhodněji uspokojeno než osobou Tomkovou, a T. rád přijal. Po vykonání soudní a advokátní praxe měl místo u magistrátu nastoupiti, zatím měl býti učitelem u Palackých. A tak již na začátku své literární dráhy a téměř při prvním setkání s Palackým T. jím jest uváděn na dráhu, na níž činnost jeho vrcholí. Ani jeden, ani druhý tenkrát jisté nepředstavovali si pojetí a provedení plánu tak mohutně, jak k němu potom došlo; ale T., byv na tento předmět jednou upozorněn, nespustil ho již s mysli, a jest jistě více než zajímavé, že dříve, než začal vyučovati v domě Palackého, T. byl slavnému historiografu nápomocen v sbírání materiálu historického a v jeho bytě začal činiti si první výpisky pro budoucí dějepis pražský. A nejen to, styky hned na začátku jdou ještě hlouběji. Jako před tím Šafařík, tak nyní Palacký řídí směr historického vyškolení Tomkova. T. jest doslovně žákem Palackého, u něho učil se i čtení starých rukopisů a listin, a jako se již dříve, následováním methody jeho, za žáka Palackého přihlásil, tak nyní v plném slova smyslu jím se stal. Leč Palacký zasáhl také značně do životních osudů Tomkových i přímo i nepřímo tím, že bezděky dal Tomkovi podnět k navázáni styků, jichž významu pro budoucnost nikdo nemohl tušiti.

Když r. 1840 hrabě František Thun obrátil se na Palackého s žádosti o doporučení někoho, komu by mohl svěřiti uspořádání archivu děčínského, Palacký doporučil k tomu Tomka. A Tomkovi pobyt v Děčíně stal se nejenom jednou z nejpříjemnějších dob života, na niž a zvlášť také na společnost mladého hosp. úředníka Frant. Jarosl. Čecha (otce slavného básníka Svatopluka Čecha) i později rád vzpomínal, nýbrž také jednou z nejdůležitějších tím, že osobně seznal hr. Lva Thuna. Literárně pobyt tento dal původ německému zpracování dějin děčínských (jen rukopisně dochovanému a hraběti Františkovi Thunovi podanému), které T. prohlašuje za svou první práci historickou, která má cenu (český výtah Příběhy města a panství Děčínského vyšel v „ČČM.“, 1841). Obě práce psány byly teprve v Praze, kde zatím po návratu z Děčína T. nastoupil po skončené praxi advokátní do praxe soudní, ale především ujal se znovu vyučování soukromého, záhy pak také jiné práce literární, zejména pro založenou právě „Malou encyklopaedii nauk“, pro niž k vyzvání Šafaříkovu T. převzal a během r. 1841 dokončil populární zpracování všeobecného dějepisu. Práce, téměř z paměti psaná, vyšla s titulem Krátký všeobecný dějepis r. 1842 jakožto I. svazek „Encyklopaedie“, pro niž hned potom T. začal skládati dějepis český; jsou to po prvé r. 1843 vydané Děje země české, které potom přepracovány dočkaly se několika vydání (1850, 1864, 1876, 1885 a vydání jubilejní r. 1898). Ale zatím — zase přičiněním (aspoň nepřímým) Palackého — chystán Tomkovi důležitý úkol, který nejenom měl se státi základem jeho významu vědeckého, ale na čas přispěl také ke změně dosavadních plánů životních. R. 1842 začalo se pomýšleti na oslavení 400leté památky založení university pražské podrobným vylíčením jejích dějin, a T., byv k tomu Palackým navržen, rád podjal se tohoto úkolu. Ale již zběžné prohlédnutí látky poučilo ho, že na její zpracování v určené době při jinostranném zaměstnání nestačil by mu čas. Vykonav soudní praxi, byl totiž T. r. 1841 vstoupil do služeb magistrátu jako bezplatný akcessista, při čemž arci vždy ještě byl nucen živiti se kondicemi. Práce, která v dějinách university čekala, byla příliš lákavá, jiné, starší literární plány Tomkovy jemu příliš milé, aby se všeho toho vzdal. Rozhodl se proto resignovati na karriéru magistrátního úředníka, míně se nejvýše (při práci literární), pokud lze bude, připravovati ke gymnasijní professuře. Rozhodl se proti radě Palackého i Müllerově a jiných; jediný Šafařík, ač sám nejplněji zakusil trpkého osudu soukromého učence, chápal a schvaloval rozhodnutí Tomkovo, věda dobře, jak povolání úředníka ubíjí a vysiluje — což ani dnes nedovede nebo nechce chápati, kdo nezkusil…

Přejímaje sepsání dějepisu university pražské, T., jak dotčeno, nemínil zříci se starších literárních plánů svých, a také činnost jeho v následujících letech podává důkaz, že se jim — třeba z části zabrán přípravami k práci nové — úplně přece nezpronevěřil. Výjimky z kroniky M. Vavřince z Březové (ukázky lat. překladu Tomkova v „ČČM.“, 1843) jsou vzpomínkou na první literární lásku Tomkovu, ale větší čásť ostatních drobnějších prací Tomkových — ukládaných z části v „ČČM.“ ku přání jeho nového redaktora, nedávno do Prahy zavítavšího a s Tomkem záhy spřáteleného J. E. Vocela — svědčí, jak již tehdy zabral se do studií o dějepise pražském. Tak již r. 1843 vyšel v „ČČM.“ jeho článek Pražané za Jindřicha Korutanského, v „Květech“ (X.) Starodávné vojenské zřízení mést Pražských, dále článek Starý hudební spolek v Praze (1616), určený původně pro „Květy“, ale potom dr. Čejkovi pro „Přílohu k Věnci“ Škroupem vydávanému (1843) odevzdaný (týž článek s týmž titulem otištěn r. 1860 znovu v Melišově „Daliboru“), roku násl. pak články Život M. Jana Paška z Vratu, primasa Pražského („ČČM.“, 1844) a Kniha Starého města Pražského od r. 1310 (t.). T. r. T. také pokusil se o první, arci velmi stručné skizzování celého dějepisu pražského v kratičké práci Gedrängte Skizze einer Geschichte der Stadt Prag (v „Andenken an die dritte Versammlung der teutschen Architecten und Ingenieure zu Prag i. J. 1844“), kterážto práce, jen málo porozšířena, vyšla o rok později po česku: Děje Pražské v krátkém nástinu (1845); obě práce mají dnes arci jen literárně historickou cenu, nicméně jsou zajímavé jakožto svědectví, jak teprve dlouhým postupem práce T. propracoval se k mistrnému svému rozvržení dějepisu pražského, o němž ještě níže bude zmínka; tyto stručné práce na onom rozdělení ještě budovány nejsou. Potom následovaly v tomto oboru: Zpráva o domě doktora Fausta na Novém městě Pražském („ČČM.“, 1845), s níž poněkud souvisí článek O Janu Gutenberkovi („Květy“, XII.), vyvracející mylné názory Vinařického v článku tamže uveřejněném o českém původu jeho, Špatné kousky některých úředníků Pražských za krále Vácslava IV. („ČČM.“, 1845), Česká a německá národnost v Praze až do začátku 15. stol. (t.), Kronika Pražských povodní („Česká Včela“, 1845), Z příběhů obce Pražské 1618—1620 (t.), M. Marka Bydžovského z Florentina Rudolphus rex Bohemiae („ČČM.“, 1846), Příspěvky k dějepisu prvních let panování krále Jana (t.).

Ale veliká čásť literární činnosti Tomkovy v těchto letech svědčí také o pilných přípravách k dějinám university. — T. již r. 1845 postoupil tak, že mohl začíti psáti. Mimo drobnosti v „Květech“, již r. 1843 uveřejněné, jsou to zejména Výpisky z pamětí kolleje Jesuitské u sv. Klimenta v Praze (přel. z latiny, v „ČČM.“, 1844), Paměti o školách českých z rektorských let M. Martina Bacháčka (t., 1845), O počtu studentů v učení Pražském ve 14. stol. (t., 1846). Z jiných prací náležejí sem ještě Děje mocnářství Rakouského (1845, 2. vydání 1851 s něm. překl.), stručná knížka ještě s tehdejšího stanoviska psaná — doba, kdy T. také v dějepise rakouském měl raziti nové dráhy, dosud byla vzdálena —, článek o dějinách českých pro Schmidtův konversační lexikon (1845), a nevýznamný jinak, toliko pro vývoj Tomkův charakteristický posudek Štulcova Života sv. Vincence, posudek patrně jen z osobního přátelství psaný, ale redaktoru „Květů“ (1844) Štorchovi, jenž ho zprvu odmítnul pro klerikální ráz, úskokem od Štulce zosnovaným vnucený. Do téže kategorie spadají pak také některé překlady r. 1845 pro kanovníka Pešinu provedené.

Při této hojné činnosti literární a při pilných přípravách k větším dílům T. ani nyní ještě nemohl vzdáti se příjmů, jež mu plynuly ze soukromého vyučování; a bylo-li mu nyní možno odříci se některých kondic ve prospěch svých příbuzných a známých, stalo se tak jenom tím, že od r. 1843 připoután byl také vědeckou činností trvaleji na Palackého, když mu munificencí několika šlechticů umožněno opatřiti si placené spolupracovníky, z nichž jedním stal se Erben, druhým T. V této funkci připadla mu také povinnost prováděti za Palackého, když r. 1844 v Italii meškal, některé změny ve čtvrtém díle jeho Dějin (zvláště o smrti Husově a Jeronymově) podle přání censury. T. měl již před tím s censurou své zkušenosti. Již r. 1837 jeho přehled války husitské pro „Květy“ určený nebyl censurou připuštěn, a rok na to týž osud stihl článek o Janovi Želivském pro týž časopis psaný. Přísné předpisy nedopouštěly výjimky, ač censorem byl tehdy sám Šafařík. Než ani knihy všemi těmito soutěskami bez závady prošlé nebyly ještě pojištěny proti útokům omezenosti a panstvíchtivosti. Pocítil toho T. sám, když r. 1845 domnělé bludy v jeho „Krátkém všeobecném dějepise“ před dvěma léty vydaném daly konsistoři podnět k udání a zároveň k žádosti, aby spisy toho druhu byly před vydáním předkládány také jí k revisi. V tomto případě mohl arci T. snadno, nezapíraje celkem stanoviska, s něhož kniha jeho psána, obhájiti se, a okolnost, že následkem toho také žádost konsistoře odmítnuta, svědčila přece o nenáhlém vnikání volnějšího ducha i do úřadů. To a nad to zvláště, že národní vědomí nyní šířeji pronikalo, ovšem rádo uvítáno bylo v kruzích uvědomělých, zejména však v užším kroužku, k němuž náležel T. A nebudeme se tomu diviti, vzpomeneme-li, že do kroužku tohoto vedle Zapa náležel zvlášť K. Havlíček, k němuž T. záhy po seznámení (kol r. 1845) přilnul intimním přátelstvím, tak že si i slibovali, že jeden druhému o svatbě bude družbou nebo svědkem (což také později provedeno), a že T. za dočasné (jen několikadenní) choroby Havlíčkovy vedle vší své práce vedl za něho redakci „Pražských Novin“ a „Včely“. Přátelské styky kroužku utvrzovány besedami, debattami a přednáškami vědeckými, ale také výlety a vycházkami, jak je T. vždy k zotavení miloval. Jedna z nich dala také podnět k drobné studii Tomkově Stará svědectví o hradu Děvínu blíž Prahy („ČČM.“, 1846).

Tou dobou Tomkovi k četným posavadním zaměstnáním přibylo nové, koncem r. 1845 jmenován byl sekretářem „Matice České“; byl to úřad na ten čas a na skromné tehdejší poměry dosti výnosný, ale také namáhavý, neboť s nim bylo spojeno také redigování spisův od „Matice“ vydávaných, což při tehdejším nepatrném rozvoji a malém rozšíření mladého spisovného jazyka českého bylo jistě obtížné. Vedle jazykové úpravy spisů matičních a vedle účastenství na vydání „Hlasů o potřebě jednoty spisovného jazyka“ s touto činností Tomkovou souvisí také jeho vydání Václ. Břežana Života Viléma z Rosenberka (1847); ostatní čas Tomkův zabralo spisování dějin university, tak že jen článek s tímto předmětem souvislý: Paměti kollegiátů kolleje Karlovy („ČČM.“, 1847) tou dobou z péra jeho vyšel. Zatím však zdálo se, že bude také jinak o budoucnost Tomkovu trvaleji postaráno. Již od r. 1846 jednáno o to, aby Palackému přidán byl adjunkt čili koadjutor jakožto zemský úředník, který by mu prozatím v práci byl pomocen a potom pokračování v jeho díle převzal. Jest to první plán Palackého vychovati si nástupce a jisté lichotivé svědectví pro Tomka, že právě on to byl, kterého si Palacký k tomuto úřadu zvolil. Nadějí na bezpečné opatření T. byl pohnut k tomu, aby požádal o ruku Lidušky Dáňovy, a když byl přívětivě přijat, došlo dne 28. čna 1847 k uzavření sňatku (snad nejšťastnějšího, jaký kdy slaven, pro celou dobu svého trvání), třeba že očekávání Tomkovo ohledně koadjutorství bylo poněkud zklamáno tím, že z politických příčin nebyl jmenován úředníkem zemským, nýbrž toliko ze zemských peněz placeným pomocníkem Palackého, a třeba že Palacký zklamání Tomkovo dovršil, uživ svého práva podržeti si čásť těchto peněz na účely jiné. Pro Tomka znamenalo to arci ztrátu citelnou, nicméně úcta a oddanost jeho k Palackému nedopouštěla mu, jak sám se přiznává, bráti jemu to za zlé — a kdož by také věhlasným učencům mohl bráti za zlé, když jejich některé kroky toliko s hmotné stránky ho poškozují, nejsou-li jinak osobně přiostřeny nebo dokonce urážlivé! Ale tušil, že mu bude třeba hledati náhrady ve zvýšené činnosti literární. Zatím ovšem zaměstnán byl dokončením dějin university, jež v německém zpracování — jak k němu došlo, bude uvedeno později — již v únoru 1848 (právě v den, kdy T., jsa od r. 1844 členem mimořádným, obdržel diplom řádného členství Král. čes. společnosti nauk) mohly býti předloženy censuře. Tisk jejich však proveden již v době, kdy na censuru nebylo třeba míti ohledu, kdy jako mnohá jiná, také toto pouto na chvíli rozbil památný rok 1848.

Úplná změna všeho veřejného života, jak ji — přes znenáhla se ohlašující vnikání volnějšího ducha do úřadů — přineslo již první zavanutí jarního vánku konstitučního, musila, zvláště po tak dlouhé předcházející době těžkého sepětí a ujařmení všeho duševního života, nejenom rozradostniti, ale přímo ve svůj proud strhnouti každého opravdového člověka. To nebyla doba klidné práce vědecké, nýbrž horlivé a nadšené činnosti na tribuně řečnické, za stolem novinářským; to nebyla doba studia historie, nýbrž doba provozování praktické historie — politiky. T. arci radostně uvítal již první předzvěsti uvolnění a při významu, jaký již tehdy svou literární činností zaujímal — a literární činnost znamenala tenkrát u nás více než dnes —,nebyl by ani mohl, i kdyby byl chtěl, veřejné činnosti se vyhnouti. Ale na chvíli byl přece i uprostřed tohoto ruchu upoután k práci, na pohled sice mimo tento ruch, vskutku však s ním ve velmi úzkém spojení stojící. Uvolnění, jež r. 1848 vůbec přinesl, prospělo i jazyku českému. Nestačila již pouhá znalost běžné, vulgární mluvy, ohlíženo se také po pomůcce k poznání grammatiky české. K pobízení Šafaříkovu a Palackého T. ujal se tohoto díla a za čtrnáct dní napsána (v březnu) a v krátce potom vytištěna jeho Krátká mluvnice česká pro Čechy s parallelní německou Kurzgefasste böhmische Sprachlehre für Böhmen, jež dočkavše se v potomních letech — česká devíti (1848, 1853, 1855, 1860, 1864, 1872), německá čtyř (1848, 1849, 1855, 1861) — vydání, vynesly Tomkovi poměrně největší jeho honorář. Ale také do praktické politiky T. hned na počátku roku svým pérem zasáhl. V době, kdy pracoval o mluvnici, přinesly Havlíčkovy „Pražské Noviny“ jeho článek Jak může uvedena býti stejnost práva české i německé národnosti ve školách, který potom Havlíček znovu otiskl ve svých nově založených „Národních Novinách“. Hned pro druhé číslo jejich napsal T. článek: Jak může vyvedena býti stejnost práv české a německé národnosti v úřadech, jehož názory staly se pak součástí programmu strany vlastenecké. Což divu, že jméno Tomkovo stalo se ještě populárnějším, že zvolen do Národního výboru, jehož prací se pilně účastnil, že činně vystupoval jak při společných krocích spisovatelů obou národností ve věcech tiskových, tak při jednotlivých schůzích českých, a že horlivě účastnil se také prací slovanského sjezdu. Ale vedle toho všeho ještě jednou sloužiti měl T. zájmům obecného dobrého pérem žurnalisty. Když hr. Lev Thun začátkem května zaujal místo zemského praesidenta — a hned první jeho setkání s Tomkem bylo přátelské — a objevila se potřeba vládního listu českého, který měl míti jméno „Pokrok“, u vládního listu snad jen v té době možné, zvláště když jméno aspoň zásadně také odpovídalo programmu, redakci pověřen T. (vedle něho byli členy redakce J. Jireček a Jan Krejčí). T., nemíně se tím na dlouho vyrušovati z činnosti vědecké, ujal se redakce jen z ohledu na obecný prospěch z toho plynoucí a že beztoho na klidnou vědeckou činnost nebylo v bouřlivé době možno bez vyrušení mysliti. Nebyl však také na dlouho povinnostmi redakčními poután. V bouřích svatodušních „Pokrok“ po několikadenním vycházení zanikl.

Není zde místa k dotčení politického postupu Thunova, není také místo k otázce, zda politický postup vůdčích kruhů českých stál vždy na výši situace; o tom také mínění vždy se budou rozcházeti, třeba nikdy nebylo dovoleno v úsudku zapomínati, čím na politický postup působil posavadní vývoj a co jím bylo připraveno čili nic. Ale to vždy jest patrno, že byl to spíše silný reakční vítr shora než bouře — nebo u srovnání s ním spíše přeháňka — svatodušní, co mnohou naději zmařilo, třeba arci události svatodušní k tomu přispěly. Reakce záhy se ohlašující dotkla se také tehdejších politických snah českých. Místo ústavodárného sněmu českého, o jehož uskutečnění zvláště Lev Thun i proti vůli ministerstva se přičiňoval, svolán ústavodárný sněm říšský do Vídně. Třeba neodpovídal požadavkům tehdejšího českého programmu, obeslán byl z Čech přece, a tu se ukázalo, že T. zánikem „Pokroku“ z činné politiky neměl býti vytržen; musil převzíti mandát za okres opočensko-dobrušský, když Palacký, mimo Prahu i v několika jiných okresích zvolený, byl nucen se ho vzdáti. Prací sněmovních i ve Vídni i v Kroměříži až do rozpuštění (4., vlastně 7. břez. 1849) T. sice podle svého zvyku pilně se účastnil, přece však pocítil již stesk po činnosti vědecké, k níž cele byl přilnul, tak že ani v ruchu bouřlivých událostí úplně jí nezanedbal. Nebylo ovšem ani jinak možno, než že také nedávných událostí veřejných činnost tato musila se dotknouti, jak o tom svědčí zvláště článek Historická zpráva o sjezdu Slovanském (v „ČČM.“, 1848), v jehož přílohách uveřejněna officiální akta sjezdu. Ale r. 1848 nejen zevně zanechal stopy v Tomkově činnosti literární. Obecné uvolnění myšlenky zvláště prospěšně jeví se v krásné práci O církevní správě strany pod obojí v Čechách od r. 1415—1622 („ČCM.“, 1848), v níž T. nejen mluvě fakt, ale i svým názorům mohl dáti průchod, tak že článek nejen látkou, ale i pojetím náleží k jeho nejlepším pracím. K článku o Slov. sjezdu T. byl takořka vázán jakožto sekretář „Matice“ (úvod psán společně s J. Jirečkem, který Tomka po dobu jeho poslanectví v úřadě sekretáře zastupoval). Jiné povinnosti tohoto úřadu hlásily se spíše roku následujícího než v pohnutém roce 1848; mimo redakci jiných spisů matičních T. zejména opatřil vzorně druhé vydání „Jungmannovy Historie literatury české“ (1849, již po smrti Jungmannové, ukazatel se životopisy spisovatelů vyšel teprve 1850), jako jím také k tisku připravena „J. A. Komenského Didaktika“ (1849). Druhý úřad, koadjutorství u Palackého, v něž T., po skončení činnosti poslanecké znovu se uvázal, hlásí se z práce Chování měšťanů Chebských v rozepři králů Jiřího a Vladislava s papežským dvorem a Matiášem, králem Uherským („ČČM.“, 1849), psané hlavně na základě archivu chebského — v létě 1849 byl T. od Palackého poslán do Chebu a Lokte. Článek O počtu študentů akademie Karlovy v Praze v druhé polovici 16. stol. („ČČM.“, 1848) svědčí o dalším postupu jeho studií o universitě. O něm však zatím podal T. důkaz nejvýmluvnější vydáním celkového díla samého. T. dav se, jak pověděno, do práce hned, jak tímto úkolem byl pověřen, postoupil již do r. 1846 tak, že mohl v červnu t. r. odevzdati komitétu první díl (sahající do r. 1409) v jazyce českém i německém. Podle plánu jeho celá práce měla míti 4 díly (ve dvou svazcích) do císaře Josefa II., pozdějších dějin jen v dodatku se dotýkajíc. Ale komitétu práce zdála se příliš obšírnou, i vyslovil přání, aby T. omezil se na stručnější vypsání — arci po německu. T. za to umínil si obšírnější zpracování vydati jen po česku. Tak došlo k dvojímu vydání, koncem r. 1848 v říjnu (na titulním listě jest již r. 1849) dotištěna {{Cizojazyčně|de|Geschichte der Prager Universität v stručném líčení objímající dějiny university celé, r. 1849 vytištěny Děje university Pražské, sahající něco přes období původně první části určené (do r. 1436). Práci tuto nutno označiti za literární událost prvého řádu. Okolnost, že původně celé dílo pojato šíře, posloužila německému vydání, jež vlastně toliko odpadnutí citátů z pramenů, na nichž jest zbudováno, činí kompendiem, a byla tato vlastnost knihy Tomkovy s pochvalou uznána od nejkompetentnějšího znalce a přísného posuzovatele H. S. Denifla. Za to české zpracování — bohužel nedokončené — vydané podle původního plánu, jest vynikajícím výkonem, v němž všecky přednosti historické dovednosti Tomkovy již vystupují. I tam, kde T. mohl se ještě opírati o Palackého, dovedl počínati si samostatně tím, že detailnějším probráním všech zpráv, bližším přihlédnutím k literární činnosti jednotlivých mistrů mohl jejich postavy učiniti plastičtějšími, životnějšími. A také tam, kde T. musil postupovati sám, bez průvodu Palackého, zvláště v líčení vnitřní organisace university, podal skvělý důkaz své zdatnosti historické. Vůbec jsou jeho „Děje“, ač, jak přirozeno, místy zastaralé, posud nejcennější prací o dějinách university. A obdiv náš k této veliké práci Tomkově musí býti tím upřímnější, vzpomeneme-li, že i v čase pilné práce o díle tomto T. nepřestával také horlivě pokračovati ve studiích o dějepise pražském. Po nich již v Kroměříži se mu zastesklo, tak že již tam začal materiálie své seřazovati a pořádati, aby brzo po návratu do Prahy ukázku veřejnosti předložil v článcích Příběh o dobytí Prahy od knížete Oldřicha na Boleslavovi Chrabrém r. 1004 („ČČM.“, 1849), Okolí Pražské před založením Nového města (tamže, 1849), Který byl nejstarší kostel v Praze? (tamže, 1850). A i to byly články ne snad spěšně pracované, nýbrž velmi důležité, a znamenaly (zvlášť první) úplnou změnu mínění posavadních. Když T. onen první svůj článek četl ve Společnosti nauk, setkal se s odporem Palackého, který ani později od svého staršího, mylného mínění neupustil, a Šafařík, poznav patrně jako filolog důležitost výzkumů Tomkových pro R. Král., jehož složení se tím do mnohem pozdější doby posouvalo, než původně kladeno, teprve po dvouhodinném soukromém výkladu Tomkově byl úplně získán jeho názorům.

Pracemi svými ukázal T. jistě neobyčejnou schopnost a způsobilost, nicméně postavení jeho bylo skoro nejistější než kdy před tím. Sekretářství „Matice“, ač dosti namáhavé, k živobytí samo nestačilo a koadjutorství u Palackého stalo se nyní ve změněných poměrech politických velmi nejistým, poněvadž každou chvíli hrozilo nebezpečenství, že plat zemí vyměřený bude zastaven. Jsa tudy především odkázán na výtěžek z činnosti literární, nemohl T. užíti ani práva tehdy řádným členům Společnosti nauk náležejícího, aby se habilitoval na universitě jako docent dějepisu, jak na to jeden čas pomýšlel, poněvadž by mu příprava přednášek byla ubrala času k pracím literárním. Tu právě v době, kdy nejistota Tomka tížila nejvíce, v čci 1849 dávný jeho příznivec hr. Lev Thun zaujal úřad ministra vyučování. A tím nastal v životě Tomkově rozhodný obrat.

Jedné zásluhy ani zarytý nepřítel Lvovi Thunovi upříti nemůže, zásluhy velikého dosahu — povznesení universit v Rakousku. V péči jim věnované vedle jiných zjevů, jichž zde nelze vyčítati, důležité místo zaujímá také povolávání cizích odborníků, odvolávání domácích učenců z ciziny — tenkrát byl také Čelakovský povolán z Vratislavě do Prahy —, péče o přípravu domácích pracovníků k činnosti universitní a zejména také zařízení vědeckých seminářův odborných. Maje již z dřívější doby Tomka v dobré paměti, byl naň Lev Thun znovu upozorněn Helfertem, ke kterémužto příteli svému se T. ve své tísni o radu obrátil. A doveda oceniti schopnosti Tomkovy, byl odhodlán svěřiti mu stolici universitní; že však s ní mělo býti spojeno také zřízení historického semináře, měl T. dříve poznati tyto instituce v cizině. Tak nastoupil T. r. 1850 svou cestu do Francie a Německa.

V Paříži, kde mu věrnými společníky bývali Rieger a Springer a kde T. také zaměstnán byl excerpováním pro Palackého rukopisu Carleria de legationibus, byl T. nadšen účelným a praktickým zařízením École des Chartes, s nímž za několikanedělního pobytu dobře se seznámil. Proti tomuto skvělému ústavu, jenž teprve po letech v Rakousku napodoben, historické semináře v Německu, kamž se T. z Francie po zastávce doma odebral, přinesly mu arci zklamání, jsouce pouhými nedotovanými a spíše soukromými cvičeními posluchačů v kritice historické a návodem k samostatnému badání, jež jemu, již osvědčenému historikovi, mnoho nového podati nemohla. Proto také, když po krátkém zdržení ve Vratislavě zavítal do Berlína k slavnému Rankovi, T. dával přednost studiu v knihovně, při čemž mu věhlasný spoluzakladatel a první redaktor „Monument Germaniae“, Pertz, popřával nejliberálnější volnosti. Vedle toho pobyt v Berlíně dal mu vítanou příležitost k navázání styků s „mladšími“ — dnes již dávno většinou ve vysokém věku zemřelými — učenci, jako byli Köpke, Wattenbach, Abel (který v otázce svatojanské tlumočil z části mínění Tomkovo), Wilh. Giesebrecht, Doenniges a j., k čemuž také kratší pobyt v Gotinkách u proslulého Waitze poskytl příležitosti. Ve zprávě, kterou T. o své cestě ministerstvu podal a která z části polemicky se obrací proti pokusu prof. Grauerta o seminář, podřizující historii téměř úplně filologii, T. vyložil rozdíly École des Chartes a seminářů německých a správně také vysvětlil — když na ten čas nebylo pomyšlení na zřízení ústavů francouzskému podobných —, jak by se semináře historické zříditi měly, poukazuje zvláště na důležitou stránku, aby první rok semináře věnován byl aspoň počátečnímu seznámení s vědami pomocnými jakožto základem všeho samostatného badání historického. V tom smyslu také T. v prvních letech své činnosti universitní podnikal soukromá cvičení na způsob semináře, ale nenacházeje dosti porozumění ani u žáků (z příčin arci jiných), neměl také zvláštního interessu zasaditi se o zařízení semináře jako zvláštního ústavu a spokojoval se v pozdějších letech toliko praktickými ukázkami svého jemného umění historického v jednotlivých přednáškách. Dne 17. list. 1850 byl pak T. jmenován mimořádným professorem rakouského dějepisu na universitě pražské, r. 1851 zahájil přednášky (úvodní čtení jeho uveřejněno ve vídeňské „Vesně“ I. z r. 1851).

Jako professoru rakouského dějepisu Tomkovi nepřipadla toliko povinnost přednášeti a pořizovati učebnice, nýbrž také úkol mnohem čestnější, dáti předmětu, jejž zastupoval, trvalý základ zbudováním pevné, vědecky odůvodněné methody. T. jest zakladatelem t. zv. synchronistické methody, jediné oprávněné v rakouském dějepisu — námitky proti ní nejnověji pronesené (srv. „ČČH.“, XI., 265) nejsou, zvlášť pokud žádají pro českého historika větší volnost, nijak podstatné, poněvadž již tu T. nejlépe ukázal, jak nutno jeho methodu prováděti. Methoda tato, vycházejíc proti nevědecké posavadní methodě t. zv. stammlandské, podle níž hlavni zřetel obracen ve starších dějinách (před r. 1526) jen k zemím vnitrorakouským, kdežto ostatních všímáno si jen mimochodem, zdůrazňuje zejména rovnoměrnou účast, s níž skupiny všech zemí v nynější říši spojených k jejímu vzniku přispěly, a žádá tudíž — s vědeckého stanoviska arci jediné správně — rovnoměrné přihlížení k jejich vývoji také ve starší době. Ukázal jsem již jinde, že i tato methoda má své politické pozadí, že se kryje s politickým přesvědčením Tomkovým o rovnoprávnosti národů rakouských (a z části snad i Lva Thuna o uniformitě poddaných rakouských). Ale vždy také možno opakovati, že sotva lze najíti jinou methodu, která by vědecky byla tak zdůvodněna, třeba i politické motivy při jejím vzniku spolupůsobily. Přes to však — nebo snad pro to vše — nepodařilo se jí proraziti rázem a bez bojův. Jest jistě zajímavé i charakteristické, že vědecky odůvodněna byla (nebo musila býti) článkem česky psaným O synchronické methodě při dějepisu rakouském („ČČM.“, 1854). Nestalo se tak náhodou, článek má svou praehistorii.

T., když již jmenován byl professorem, ještě před zahájením přednášek obdržel za účelem soustavnějšího probadání pramenů pro svůj předmět stipendium ke studiím v archivech vídeňských, jakého také užil potom o prázdninách tří let následujících (1851—1853). O pracích na základě těchto studií vzniklých zmíním se ještě níže; především však osobní styk se Lvem Thunem dal r. 1851 podnět k novému literárnímu úkolu Tomkovu, na základě nové jeho methody napsati učebnici rakouského dějepisu pro školy střední. T., dav se ihned do práce, mohl již počátkem r. 1852 rukopis předložiti; posudek ministerstvem vyžádaný zněl velmi příznivě, některé navrhované změny T. provedl, jako také se nezdráhal přijmouti dodatečně některé změny, jak si je v knize míti přál a z části sám stilisoval Lev Thun. Ale tím ještě nebyla kniha pojištěna proti dalšímu zakročení censury. Vojenský úřad, který za stavu obležení zdviženého nad Prahou v době, kdy kniha se tiskla, obstarával censuru knih, nepropustil některá místa, náhodou i některá z těch, jež sám ministr Thun měnil; byla to situace, která nemohla arci, než působiti komicky na muže do věci zasvěcené, vskutku však, jak jsme teprve nedávno z nekrologu Rezkova zvěděli, velmi vážná, která Tomka, nic netušícího, dosti značně ohrožovala i jeho jmenování řádným professorem oddálila. Konečně, když T. ještě jednou byl nucen některé změny prováděti, v prvních měsících r. 1853 kniha Děje mocnářství Rakouského (na tit. listě r. 1852) vyšla zároveň s německým překladem (obé později několikrát vydáno). Nyní však teprve boj se rozvinul. Vědeckosti nové methodě nebylo lze upříti. Bojováno tedy jednak pokusy o vědecké opření methody staré, jednak důvody politickými, podkládáním knize federalistické nebo státoprávní tendence atd. Toho druhu kritiku z péra Ptaschnikova, ale přiostřenou zvláště poznámkami redakce, přinesl zejména orgán ministerstva vyučování „Zeitschrift für oesterr. Gymnasien“ (ač kniha byla ministerstvem schválena). Tomkova odpověď v tomto časopise (1853) Ueber die Behandlung der oesterreichischen Gesammtgeschichte opatřena poznámkou, z niž až příliš bylo patrno, že redakce se stanoviskem Tomkovým nesouhlasí, a snad i jinak pozměněna, a článek Tomkův, vědecké odůvodnění nové methody přinášející a pro časopis „Oesterr. Blätter für Literatur u. Kunst“ objednaný, narazil na takové prekážky, že T. jeho uveřejnění tam se vzdal a otiskl jej, jak výše uvedeno, v „ČČM.“. Ale vědecká závažnost nové methody konečně přece přemohla všecky překážky, zvlášť když T. něco později prakticky ukázal její proveditelnost, a dnes není vážného historika, který by jí oprávněnosti upíral.

Vedle těchto sporů týkala se literární činnost Tomkova v té době jednak dějepisu pražského a starších dějin českých, zvláště však novějších dějin českých i rakouských. Práce tyto, jsouce výsledkem svědomitého studia archivního, podnes podržují cenu a podnes nejsou řídké případy, že v novější literatuře setkáváme se s „objevy“, při nichž bedlivější přihlédnutí k těmto pracím Tomkovým (a to platí také o Tomkových přednáškách tehdejších, které teprve později v stručném zpracováni vyšly) ukazuje, že již T. je znal a jich užil. Jsou to zejména články: Snahy domu rakouského o nabyti koruny polské v šestnáctém století („ČČM.“, 1851 a 1853); Spiknutí Jiřího z Lobkovic r. 1593 (t., 1853); O nepokojích stavovských v zemích mocnářství rakouského za panování Rudolfa II. a Matiáše (t., 1854—56). Zvláště o tomto článku nutno však zvláště se zmíniti, poněvadž v novější době bývá často vytýkáno stanovisko, které prý v něm T. zaujal. Jest pravda, že T. zde hlásí se k názoru na naše dějiny pohusitské odchylnému od ustáleného (a nutno dodati správného) názoru Palackého a že toto odchylné stanovisko formulováno jest dosti bezohledně a ovšem vědomě — T. sám se k tomu přiznává (srv. „Paměti“ I, 405). Ale toto připuštění nutno hned omeziti. Toto stanovisko (i na to upozornil již T. sám) vyloženo jest v úvodě. Chceme-li však posuzovati práci Tomkovu celou, nesmíme se spokojiti jen čtením úvodu, nýbrž čísti práci samu. A v ní na stanovisku tak příkrém T. nestojí; vidí vady, kde byly, ale vidí je na obou stranách, a jen málo míst, snad zase novým zhoršením tiskových poměrů způsobených, může vzbuditi nesouhlas. V provedení své práce T. zůstal věren povinnosti historika, toliko v úvodu popřál místa svému názoru politickému. Ale nebyl to ovšem jediný způsob, jímž T. své politické smýšlení projevoval.

Za někdejšího vzdálení Tomkova v Paříži a Německu poměry politické, po krátkém vyjasnění roku osmačtyřicátého znovu zkalené, zchmuřily se ještě více. Vítězství nad Maďary upravilo po rozpuštění sněmu kroměřížského cestu absolutismu a s ním policejnímu, v starých tradicích se pohybujícímu režimu, který arci nyní, po krátké chvilce konstitučního oddechu, musil býti cítěn jako zhoršení předcházejícího. Ale snad ještě nepříznivější vliv na náš vývoj měla podnes ještě plně nevysvětlená roztržka mezi Palackým a šlechtou, nebo snad lépe, odpadnutí šlechty od věci české. A tím arci musil se také zhoršiti poměr Palackého ke Lvovi Thunovi, již od dřívějška z jiných ještě příčin nepříznivý. Lev Thun zaujal křeslo ministra vyučování v kabinetě Schwarzenberkově (vedle Bacha a Schmerlinga), ač s jeho programmem ve všech jednotlivostech se neztotožňoval, doufaje i tak uplatniti zásady své. Palacký, i v politice vždy osobním svým názorům neoblomně věrný, trvaje na svém osobním (a arci správném) stanovisku, byl v něm posilován ještě jinými důvody. Nemaje již od dřívějška důvěry ve Lva Thuna, byl nyní zviklán ještě více, třeba posud vůči němu nestál na stanovisku tak odmítavém, jako Havlíček. T., vrátiv se z ciziny, nalezl již poměry takto zhoršeny a zaujal v nich stanovisko své.

Hrabě Lev Thun vstoupil do ministerstva, ač s jeho programmem zcela se neztotožňoval — jemu asi mezi jiným překáželo i to málo, co v novém ministerstvu bylo pokrokového, neb aspoň ne protipokrokového. Ale v jedné věci názor Thunův, vycházeje z jiných zásad než programm ministerstva, s ním přece bezděky se stýkal, rozcházel a zase stýkal. Chtěl-li absolutismus vychovati novou národnost „rakouskou“, Thunova obava před vzbuzením národních bojů vycházela mu zde vstříc, ale v praxi musila přece se neshodnouti. Nový absolutismus, odříkaje se namnoze zbytku starých (a dobrých) tradic absolutismu osvíceného, v jedné věci se jich odříci nedovedl, protože nechtěl, a to právě v té, o jejíž neproveditelnosti jej již historie mohla poučiti. Provésti rovnoprávnost národní bylo by důsledně odpovídalo jeho programmu. Ale v tom absolutismus nechtěl býti důsledný, nedoveda, nebo spíše nechtěje se vzdáti germanisace, ač nechtěl přiznati se k ní zjevně, jsa zde aspoň v theorii důsledný. Jestliže tu Lev Thun v základním názoru s ním se rozcházel, v praxi přece blížil se mu v poslední konsekvenci, nechtěje vyslovenou protinárodní tendencí obávané živly národní po negativní stránce probouzeti. A právě na tomto základě mohl Lev Thun pokusiti se o zbudování české strany vládní.

Do této vládní strany teprve se tvořící T. přihlásil se s plným vědomím dosahu tohoto kroku, s plným přejímáním odpovědnosti. Již za pobytu v Berlíně T. přispíval do „Vídeňského Denníku“, orgánu této nové vládní strany, za potomního pobytu ve Vídni účastnil se horlivě přímo prací redakčních. A T. přejímal také klidně všecky konsekvence tohoto svého odhodlání, jejichž vlivem rozešel se úplně s někdejším svým intimním přítelem Havlíčkem (a rozešel se tak úplně, že tomuto odcizení zůstal do smrti věren; při návštěvě Německého Brodu r. 1863 spatření domu Havlíčkova zůstavuje ho úplně chladným a ještě r. 1894, píše vzpomínky na r. 1851, shledává tehdejší shovívavost poroty neodůvodněnou) — rozešel se politicky (a na čas i osobně) s Palackým. O všech těch věcech a jiných z nového jeho stanoviska plynoucích konsekvencích T. ve svých „Pamětech“ sám vypravuje, a vypravuje také o věcech s našeho stanoviska velmi choulostivých, které, poněvadž jen několika málo osobám byly známy a od nich neprozrazeny, snad vůbec byly by zůstaly utajeny, kdyby T. o nich nebyl se zmínil. A to právě zdá se mi býti důkazem, že T. tehdejší své činnosti věnoval se nejen s plným odhodláním, ale také s plným přesvědčením, že správně slouží věci dobré. Ale nade vši pochybnost jest tím zjištěno, že Tomka v jeho odhodlání nevedly motivy zištné. Jestliže Palacký ve svém památném listě Havlíčkovi ze dne 11. břez. 1853 mezi těmi z našincův, jež Thun „potáhl za sebou, ježto pro kousek chleba zradili přesvědčení své“, mínil také Tomka, jistě mu ukřivdil. T. stál Lvovi Thunovi osobně vždy blíže a kouzlo osobnosti jeho vždy naň působilo (viděti to již z ochoty, s jakou ustupoval jeho přáním i v práci vědecké). Nyní snad poněkud přispěla i vděčnost k muži, kterému T. děkoval za své slušné postavení hmotné; nicméně na tento ryze osobní moment nelze redukovati všeho. T. vždy měl důvěru v poctivost úmyslů Thunových a ta bezděky i nyní některá opatření vládní musila podporovati. Z dotčených svrchu příčin, v nichž programm vládní s názory Thunovými se stýkal, absolutismus, vyslovuje se aspoň v theorii pro rovnoprávnost (a Havlíček dovedl tuto theorii výborně illustrovati), musil přinášeti jisté aspoň uvolnění češtiny ve školách (zde patrně vlivem Thunovým). Řeklo-li se, že vlastencům před r. 1848 bylo by to stačilo, není tím řečeno vše. Zde pravě jeví se onen ohromný rozdíl hlubokého, všenárodního vlastenectví Palackého proti úzkému, jazykovému pojímání pražskému, v němž odchován byl T. Vedle všech jiných důvodů na Tomka při jeho přilnutí ke straně vládní jistě a zejména působil zvláště tento, který vyhovoval jeho úzkému pojímání vlastenectví, jak se to nejpříšerněji jeví při sesazení Hanušově s univ. professury r. 1852 — T. i tenkrát pokládal za svou povinnost podávati informace o jeho smýšlení —, kdy T. lituje ne člověka shrouceného, ale „ztráty jedné stolice české na universitě“…

Ovšem stanovisko toto za této nové reakce bylo jakousi útěchou. Absolutismus, užívaje theoreticky připouštěné rovnoprávnosti obratně za masku svých snah germanisačních, nemohl při všem částečném uvolnění češtině ve školách chovati sympathií k vnitřnímu, nepolitickému rozvoji národního života našeho, a v jeho podlamování neštítil se užívati policejních prostředků regimu Metternichovského. S tím ovšem Palackého hluboké pojetí vlastenectví, žádající plnosti národního života, bylo naprosto nesmiřitelné, musilo se i na poli nepolitickém utkati v boji, jemuž T., vida bezbrannost českého odporu, hleděl se vyhnouti, spokojuje se s nepatrnými koncessemi jazykovými. Příslušenství ke straně vládní žádalo nových obětí, a T., vždy v plném vědomí zodpovědnosti, nelekal se jich. Budoucnost, nedesavouovavši Palackého — to bylo nemožné —, přece také dala za pravdu Tomkovi. Jistě důslednost i neoblomnost Palackého jest nám sympathičtější; je v nich něco héroického, a héroismus, i když se jím, jak obyčejně, kryje egoismus (třeba ušlechtilý), imponuje. Ale bez opportunismu Tomkova neměli bychom dnes Musea, nebo při nejmenším toho Musea, jehož zachováním T. zachránil nám v něm kontinuitu a (z části) tradice Palackého — okolnost, která nutí rozum, aby spravedlivěji ocenil, co cit prostě odsuzuje.

Palacký, byv všemi těmito vlivy zatlačen z činnosti politické, tím úsilněji obracel se k činnosti literární; nyní vrátil se opět k projektu české encyklopaedie. Byl to starý projekt Palackého, s nimž téměř již do Prahy přišel (vynořuje se záhy potom), a o jeho potřebě nemůže býti sporu; nicméně tentokrát k jeho oživení přispěla poněkud i jiná stránka všestrané činnosti Palackého — udržeti literatuře obratné a tehdy po sevření politické žurnalistiky nezaměstnané spisovatele Gablera, Springera a (nějaký čas) i Havlíčka. Ale engažování Havlíčka dovedla policie překaziti, a již pouhým plánem tímto vzrostla nedůvěra k podniku jí beztoho podezřelému. Opakuji, že o významu encyklopaedie pro náš vývoj nemůže býti sporu, ale vždy musí se ozvati otázka, zda by i v těchto okolnostech plného tohoto významu bylo lze dosáhnouti. Palacký o překážkách policejních nemohl — aspoň docela — nevěděti. V jeho trvání na tomto návrhu jeví se jakýsi ušlechtilý, imponující vzdor, který chce věcí prospěšnou proraziti, ač v daných poměrech nebylo lze pochybovati, že chystaný podnik nebude moci v plném slova smysle býti tím, čím býti měl. Nevím, pokud Palacký, uvědomil-li si toto vše, mínil i tak daným poměrům vzdorovati, ale jisto jest, že úvahy toho druhu, když se o podniku jednalo v Matici a v Museu, nebyly rozhodující. Jistě u mnohých, když návrh Palackého zamítali — mluvčím stal se více bezděčně T. —, přispěly ohledy na překážky se strany vlády, které jejich malá sebedůvěra snad přeceňovala, nicméně působily také důvody praktické, které jistě nebyly jen vytáčkami. Schopných pracovníků opravdu bylo málo, většina z nich zaujata byla nutnými pracemi jinými, nebylo ani dosti prostředků… Palacký, zde neoblomný, neváhal užíti nahodilé záminky, aby se nepohodlné opposice, zvláště Tomka, z výboru Matičního zbavil. A nelze tudy se diviti, že v boji užito stejných zbraní. Dne 29. čce 1852 — jest charakteristické, že T. na den určitě si již nevzpomínal — Palacký, jenž před tím vzdal se jednatelství v Museu, nebyl ani zvolen do výboru… Skutek sám, třeba nesympathický, přece musí býti jinak vykládán, je-li pravda, že znovuzvolení Palackého ohrožovalo samu existenci Musea (ač pro to přímých dokladů ani T. sám nepodává). Ovšem ve veřejnosti české skutek sám, jak si toho ani T. netajil, vzbudil nepříznivý dojem, a T. osobně pocítil jeho následky (třeba snad ani plně si jich neuvědomil). Poměr k Palackému zůstal na dlouho úplně zkalen a na universitě boykotovány téměř jeho české přednášky, tak že (arci poněkud také následkem změněných vyučovacích řádů) posluchačů stále ubývalo, ano v r. 1855 měl T. dokonce jen dva, což ovšem znamenalo také značnou újmu hmotnou zmenšením kollejného, tak že T. byl nucen ohlásiti i německé přednášky. A ke všemu mohlo se nyní i zdáti, že všecky tyto oběti byly přineseny marně. Objevilo se, že odstraněním Palackého z výboru Musejního mínila vláda nalézti cestu k nenápadnému zastavení činnosti musejní vůbec. Museum i Matice vydány nesčetným chikanám všemocné policie (zvláště za pověstného Päumanna), při čemž policii šel na ruku sám tehdejší předseda Musejní Kristián hrabě z Valdšteina, nejhorší předseda, jakého kdy společnost Musejní měla. Ale v tom výpočty vládní musily selhati. Jestliže T. mohl dříve, jak vyloženo, v souhlase se svým přesvědčením odložiti jiné požadavky národní za koncesse jazykové, odložiti neznamenalo vzdáti se. Uznával-li dotud poměry za tak silné, že pokládal za nutno spokojiti se menšími vymoženostmi (a víme, co mu také umožnilo jen jimi se spokojovati), neznamenalo to přece, že by byl podceňoval ohromný význam Musea pro život národní. Oběti, jež jeho zachování dovedl přinésti, mohly samy ukazovati, jak i jemu na jeho zachování záleží. T. proto nejenom nedal se zneužíti k nějakým službám proti Museu, nýbrž neúnavně a statečně hájil ho proti nástrahám policie i vlastního praesidenta, až si odtud způsobil nemilé opletání s policii a ve Vídni označen byl jako „regierungsfeindlich“. Jest pravda, že oslábnutí tvořící se vládní strany způsobila vláda sama, žádajíc od ní jen obětí a sama k nim nedovedouc se odhodlati. Nepatrné úspěchy jazykové ve školství záhy odstraněny a nad to situace zhoršena krutou persekucí ducha národnějšího ve školách a jeho hlasatelů. Ti, kdo byli ochotni státi ve vládní straně, byli trpce zklamáni a T. v listech Jirečkovi dal tomuto zklamání ostrý průchod, podávaje v nich i trefnou charakteristiku vládního postupu. A tu také otřásla se dosavadní jeho důvěra ve Lva Thuna: „Pan ministr nezdá se míti dost víry v životní sílu naší národnosti,“ píše T. dne 9. dub. 1860; „zdá se, jakoby se mu jednalo jen o pokojné zesnutí její bez násilí a bez bolesti, ježto my toužíme ku předu a k růstu.“ Jest to správné, ač poněkud opožděné poznání stanoviska Thunova, které také Tomkovi jistě způsobilo značné zklamání. Osobně sice Lev Thun k Tomkovi se nezměnil, ale špatné doporučení Tomka pro jeho chování v Museu a stíny padající na jeho osobu ještě pro někdejší konfiskaci některých míst jeho učebnice vojenským úřadem bránily mu dáti svým osobním sympathiím průchod a provésti jmenování Tomkovo řádným professorem, a teprve poměrně pozdě podařilo se překážky tyto odstraniti.

Tato těžká, zachmuřená léta v životě Tomkově však přece vykazují také zjevy potěšitelné, v činnosti jeho literární, v níž T. hledal i útěchy i osvěžení z dusivé přítomnosti. Začav po dlouhých přípravách r. 1853 konečně pracovati o sepsání dějin pražských, již r. 1855 předložil veřejnosti Dějepis města Prahy I. (německý překlad autorův Geschichte der Stadt Prag vyšel r. 1857). Ale o tomto vedle Palackého nejznamenitějším díle naší historické literatury bude nutno jinde zvláště se zmíniti. Zatím také jiná důkladná díla pomáhala zvyšovati význam jména Tomkova. Úbytek posluchačů r. 1854 pohnul Tomka k žádosti o dovolenou, jejímž průběhem mínil provésti jiný starší plán svůj, sepsání totiž obšírnější učebnice dějepisu rakouského jakožto rukověti zvlášť pro učitele gymnasijní. Ale jednak zdržení dovolené, jednak jiné starosti a zaměstnání protáhly dokončení knihy na delší dobu. Teprve r. 1858 vyšla jeho Příruční kniha dějepisu rakouského (německý překlad Handbuch der österr. Geschichte téhož roku), kniha těžká, nabitá fakty a daty, psaná slohem zhuštěně stručným, ale při tom učebnice výborná, pracovaná s velikou znalostí předmětu a přímo z pramenů, tak že při ní zvláště litujeme nedostatku odkazů na prameny a literaturu, zejména, že kniha, ač ovšem z části zastaralá, podnes má cenu. Při svém vydání znamenala ovšem téměř literární událost, a ona to právě byla, jež methodě Tomkově zjednala plného vítězství.

Vydání knihy zdrželo se, jak dotčeno, jiným zaměstnáním T-ovým, z části též literárním. Jedna z prací sem spadajících týká se krajiny, k níž T. jakožto rodišti své milované choti nejvíce přilnul a ji nejčastěji navštěvoval. Jsou to Paměti újezdu Polického čili nynějších panství Polického a Broumovského až do začátku husitské války (nejprve v „Pam. arch.“ 1857, pak o sobě t. r.), práce vysoce zajímavá a cenná obratným a všestraným užitím pramenů pro postup kolonisace této části, jejíž německý překlad (Aelteste Nachrichten über die Herrschaften Braunau und Politz bis zur Zeit des Husitenkrieges, 1857) zajímá nás i tím, že náklad nesl opat broumovský Jan Nep. Rotter, k němuž T. stál v upřímném poměru přátelském, jakého i ve prospěch české věci užívati dovedl. S úředními povinnostmi jakožto jednatele Musea souvisí Svědectví o nalezení Libušina soudu („ČČM.“ 1859, také německy t. r. Die Grünberger Handschrift), k jejichž zjištěni T. (uveřejniv již počátkem t. r. v „Lumíru“ svědectví o nalezení z venkova zaslané) toho r. zvláštní cestu podnikl. A konečně náleží sem slavnostní řeč o slavnosti Schillerově (v brošuře Die Schillerfeier in Prag, 1859, znovu otištěna v „Čase“, 1905), z níž ohlas dávné záliby k Schillerovi přece se ozývá, třeba že řeč před přednesením musila býti policii předložena a od ní byla upravena.

Ale především byly to práce se studiemi o dějepise pražském, nebo s nimi a zároveň s přípravami ku přednáškám a badáním o starších dějinách rakouských i českých souvislé. Do první skupiny náleží zejména: O počátcích řádu křižovnického s červenou hvězdou v Čechách („Pam. arch.“, 1855); Urbář kláštera Strahovského složený r. 1410 (t., II., 1855); Stavba kostela sv. Víta za císaře Karla IV. a za Vácslava IV. (t., III., 1859); Menši město Pražské a spuštění jeho ve válce husitské (t., IV., 1860); Náměstí Staroměstské a okolní ulice v Praze v 14. a 15. st. (t., IV., 1860); Příběhy stavby kostela sv. Víta na hradě Pražském (t., IV., 1861, a také v kalendáři Jednoty sv.-vítské za r. 1862, zároveň německy v německém jeho vydání; byla původně určena pro časopis „Oesterr. Kunstdenkmäler“, ale zde nevydána). Do skupiny druhé řadí se články: O panství rodu Slavníkova v Čechách („ČCM.“, 1852); Újezd Svatavin na řece Sázavé („Pam. arch.“, 1855); Něco o pomezí země české za nejstarších časů až do prostředka 13. stol. („ČČM.“, 1855); Národy rakouské v 6. a 7. stol. po Kristu (t., 1857, ukázka z Příruční knihy); O právním poměru Čech k někdejší říši německé („ČČM.“, 1857); O starém rozdělení Čech na župy a pozdějším na kraje (t., 1858, 1859); Oldříš a Libice („Pam. arch.“, 1859); Sv. Ludmila a Čechy za jejího věku („ČČM.“, 1860).

Zvláště tento poslední článek souvisí velmi úzce s jinou vynikající prací Tomkovou, k níž ho arci také ostatní jeho badání o starším dějepise českém činilo nad jiné způsobilým; jest to jeho: Apologie der ältesten Geschichte Böhmens gegen die neueren Anfechter derselben („Abh.“ uč. spol., V., 13, 1863, po česku s titulem Obrana nejstarších dějin českých proti novějším útokům spisovatelů německých v „Pam. arch.“, IV.—V.). Jako již článek o sv. Ludmile, tak také tento spis obrácen jest hlavně proti Dümmlerovi, má však cenu mnohem větší než pouhé vědecké (třeba odůvodněné a správné) polemiky. T. svými detailními pracemi o starších dějinách českých i pražských dospěl k četným správnějším detailům zejména o vnitřním zřízení, k přesnějšímu a důkladnějšímu poznání celé minulosti české, jímž základní názory Palackého korrigoval. „Apologie“ zejména ve své třetí, positivní části shrnuje stručně tyto výsledky a proto vždy nutno o ní bez výhrad přiznati, že staví nové základy dějin českých, třeba stěžejné body pojímání Palackého akceptovala a (v prvních částech) výslovně také obranu jeho práce znamenala. Ještě dnes, třeba také z části byla zastaralá, nutno k ní se vraceti a mnohdy z ní vycházeti.

Ale vydání „Apologie“ náleží již době, kdy dosavadní poměry na všech stranách valně se zlepšily, jak pro Tomka osobně, tak také všeobecně. R. 1860 T. konečně jmenován řádným professorem. Bylo to ještě přičiněním Lva Thuna, který, očekávaje od delší doby pád ministerstva, jehož byl členem, hleděl postarati se o oddaného sobě pomocníka, kterého si osobně velmi vážil. Ale také doma názory o Tomkovi musily se lepšiti. Celý průběh těžké krise Musea, Tomkovo horlivé úsilí o její odstranění i nepříjemné konflikty, do nichž se tím zapletl, musily dokázati, že jeho někdejší jednání jistě plynulo z úmyslů čistých. Již r. 1859 nastalo sblížení s Palackým, kdyžT. slíbil nyní ochotně přispívati do Riegrova Slovníku Naučného, pokládaje dobu za vhodnější (jako také skutečně byla) i pro větší uvolnění odborných pracovníků i pro změnu poměrů politických. A sblížení šlo tak daleko, že Palacký znovu svěřil osvědčeným rukám Tomkovým opatřování korrektur svých Dějin, když byl nucen odebrati se na jih. Po tak prudkém odcizení bývalý přátelský poměr nemohl ovšem vrátiti se již úplně, nicméně nynější sblížení nebylo již zkaleno žádnou větší roztržkou, třeba že jistý antagonismus vždy trval, jsa také úspěchy prací Tomkových podmiňován, což však nepřekáželo svornému účastenství na tomto i jiných velikých podnicích kulturních. Arci nové toto sblížení nepřineslo ihned žádané pomoci Museu; po smrti Kristiána z Valdšteina (1858) krise stala se ještě nebezpečnější, když úřady nedovolily ani konati výroční schůze. Teprve r. 1860 zakročením Jindřicha Clama-Martinice, švakra Lva Thuna, na jehož radu T. k němu se obrátil, nastala změna, tak že počátkem r. 1861 mohlo se konati valné shromáždění, při němž Martinic zvolen předsedou a Palacký znovu povolán do výboru, kdežto T., jako dosud (od r. 1854) podržel jednatelství. Jako někdy hromadné vystupování šlechty z Musea bylo symptomem pro rozchod její se stranou českou, tak nyní sblížení bylo signalisováno větším účastenstvím šlechty v pracích Musea. A o sblížení hlavní zásluha připadla tomu, kdo nikdy v činnosti politické svého vlastního úkolu nespatřoval a vždy do ní více méně bezděky nebo i proti své vůli se dostával, — Tomkovi. On to byl, k němuž (zase na poukaz Thunův) Clam-Martinic obrátil se osobní návštěvou, žádaje, aby pomohl zjednati dorozumění mezi šlechtou a vůdci české politiky, k jeho návrhu odhodlal se Clam-Martinic k osobnímu jednání s Riegrem, a v bytě Tomkově, v onom také historickém domě na Karlově náměstí (čís. 552—II.) to bylo, kde 6. led. 1861 došlo k osobní schůzi Martinicově s Riegrem, v níž, jakož i několika potomních T. byl prostředníkem a nemálo přispěl k tomu, že konečného dohodnutí dosaženo. Významu tohoto dohodnutí jistě nikdo nebude podceňovati. Ale i když soudíme střízlivě a s menším nadšením o motivech šlechty, musíme přece uznati, že Tomka vedly při tom úmysly nejpoctivější. Ale mimo jeho nadání politická činnost jeho nebyla tím ukončena, nýbrž měla teprve začíti. Ještě v lednu t. r. ku přání obou nynějších vůdců české politiky T. napsal do nového orgánu strany „Národních Listů“ článek týkající se nejakutnější tehdy otázky uherské Uhři a druzí národové rakouští (č. 22), o něco později dva články o historickém právě českém a o sestavení říšské rady, jaké by mu odpovídalo (Historické právo a budoucí zřízení české v č. 26, Hlas o budoucím složení říšské rady v č. 33) — a již tenkrát měl první potyčky s Juliem Grégrem, který zvláště v článku o historickém právě leccos měnil. Hned potom, když došlo k novým volbám do sněmu, T. — tou dobou již také člen sboru obecních starších v Praze — zvolen za městský okres blatensko-březnický. A jakkoli nerad se podával novému úkolu, spatřuje v něm toliko vyrušení z vlastního úkolu, přece zase oddal se jeho povinnostem celý, jak to vždy bylo jeho zvykem. Jeho vzdělání a rozhled a odtud plynoucí cenění jeho významu způsobilo arci, že úkol ten nebyl malý. Hned při první důležité otázce voleb do říšské rady ze sněmu — T. zde opravuje v detailech dosavadní tradici o tom, jak k nim došlo — připadl mu úkol sepsati protest, pod kterým se potom k volbám přistoupilo. A když z voleb na říšskou radu vyšel také mezi zvolenými T. sám, i zde jeho odborné znalosti činily ho často mluvčím strany. Hned téhož roku 1861 vyšel z jeho pera článek o uherském státním právu Záležitost uherská pro Národní Listy“ č. 145, 147 a sl. (uveřejňovaný současně, když dr. Jul. Grégr zase některé změny si dovolil, ve „ Vaterlandu“). A s politickou činností Tomkovou souvisí, nebo aspoň jeho názory na provedení rovnoprávnosti hlásá obsažná a klidným i mužným tónem člověka svých politických cílů plně vědomého psaná úvaha o spise Helfertově „Die sprachliche Gleichberechtigung in der Schule“ („ČČM.“,1861). Když autonomní skupina usnesla se o podání samostatné adressy císaři, vypracování návrhu svěřeno vedle Riegra také Tomkovi, který s prací za ⁵⁄₄ hodiny byl hotov; také jindy často T. pověřován úkoly tlumočiti názory klubovní, ač mnohdy úkoly tyto znamenaly vlastně získávati klub názorům svým, což se přece vždy nepodařilo (srv. na př. onen hrozný návrh petice proti t. zv. ediktu náboženskému, který arci nemohl klubem býti schválen). Ale při vší této účasti na práci politické T. v této činnosti necítil se volným. I v tom ruchu zastesklo se mu po práci vědecké, i ve Vídni v prázdných chvílích pracoval o svých dějinách Prahy a jiných úkolech literárních. A časté výjižďky z Vídně nevysvětlí se jen jeho touhou po cestování, nýbrž jakous nechutí. Nechuť k činnosti rostla, jak se zdá, i tím, že T. záhy se přesvědčil, že účelu, jakého obeslání říšské rady mělo dojíti, dosaženo nebude, že politické naděje poslanců českých k němu se pojící byly klamem. Když r. 1862 konaly se porady, má-li se na říšské radě setrvati, T. náležel k těm, kdo od toho zrazovali, a sám za svou osobu prohlásil, že nepojede. A když v dubnu 1863 usneseno říšské rady již neobesílati, T. šel ještě dále a složil vůbec (po příkladě Clama-Martinice) mandát na říšskou radu, zůstávaje toliko zemským poslancem. Času, kterého nabyl omezením své činnosti politické, dovedl ovšem T. pilně užíti. A bylo mu ho třeba i k činnosti veřejné, jednak v Matici a v Museu, kde jednatelství žádalo více práce, když již nyní začalo se jednati o novostavbu, jednak ve spolcích jiných — T. měl účastenství při zakládání „Svatoboru“ (1861), „Historického spolku“ (1866), jemuž byl po 40 let předsedou, byl ve výboru „Jednoty svatovítské“, — a zvláště také k pracím literárním. Vedle prací s politickou jeho činností souvislých a dotčeného již vydání Apologie podnikl jen ještě přepracování svých Dějin království Českého (1864, zároveň s německým vydáním Geschichte Böhmens in übersichtlicher Darstellung, t. r.), jinak však jenom některé menší práce uveřejnil. Tak v l. 1862 a 1863 časopis „Pozor“ Štulcem redigovaný přinesl jeho několik článků (k nimž dalo podnět i staré přátelství Tomkovo k redaktoru, i to, že směr listu jeho smýšlení odpovídal), zejména také článek k jubileu Cyrillomethodějskému (Budeme-li slaviti tisíciletou památku s bratry Moravany v „Pozoru“ 1862 č. 252 ze dne 1. list.). „Literární Listy“ (kritická příloha k „Národním Listům“ 1863 č. 2) uveřejnily znamenitý jeho posudek spisu Höflerova „M. Joh Hus“. S Tomkovým obvyklým letním sídlem, kamž i z Vídně začasté zajížděl, souvisí článek Dobytí Ostaše a obležení Broumova 1421 („Pam. arch.“ V., 1863), psaný podle místních pramenů. Jinak práce jeho souvisí se studiemi o dějinách pražských, tak Kterak císař Karel Čtvrtý založil Nové město Pražské v Novém Pražském kalendáři pro město i venkov na r. 1866 J. Malým redigovaném, nebo článek novostí obsahu cenný Zpráva o Anešce dceři Tomáše ze Štítného („ČČM.“, 1864, v kterémžto časopise arci také od obnoveni života v Museu 1862 uveřejňovány pravidelně jeho jednatelské zprávy).

Příčinou této poměrně volnější literární činnosti nebylo však pouhé jinostranné zaměstnání, nýbrž i to, že T. byl nucen také jinak literárně se engažovati. Především mnoho sil vyžádalo účastenství na Riegrově Slovníku Naučném, kam T. zejména po dohodnutí s Palackým napsal dějiny Čech od r. 1526 a celý český dějepis církevní (1863), kde však také celou řadu jiných zdařilých článků uveřejnil, jak je právě jen T. v době tak krátké mohl napsati (na př. články Albik z Uničova, Hus, z Husi Mikuláš, Jakoubek, Jan Nep., Karel IV., Karolinum, Kladsko, Matyáš Korvín, Maximilian II, Milíč, Mladenovic, Milheim, mincmistr, Praha, Rakousy atd.). Ale nejvíce zaneprázdnění přinesla tou dobou Tomkovi práce, která za čas, jejž byl nucen jí věnovati, přinesla mu náhradu tím, že náleží k nejslavnějším dílům jeho. T. hned po dokončení prvního dílu Dějepisu Prahy přistoupil k přípravám na díl druhý. Ale dostavily se překážky vetší, než bylo lze tušiti. Bylo nutno, aby další líčení dějin vnitřních bylo možné, propracovati se ohromným materiálem místopisným, neboť jen tak bylo možno opatřiti si pevnou půdu (nehledě ani k tomu, co důležitých detailů pro dějiny také politické tato úmorná, ale nezbytná práce přinesla, jak dobře ví každý, kdo o době příslušné vážně pracoval). T. dal se do práce se vším úsilím, vida její nezbytí, ale materiál rostl tou měrou pod rukama, že ho v celosti do vlastního Dějepisu nebylo lze pojmouti. T. proto odhodlal se vydati jej zvlášť. Tak vznikly jeho slavné Základy starého místopisu Pražského (v l. 1865—75), snad ojedinělý zjev v celé historické literatuře světové. Bylo o něm velmi správně řečeno, že je sluší pokládati za největší vědecký čin Tomkův pro to podivuhodné sebezapření, s nímž T. nelekal se patnáctileté přípravné práce, aby si umožnil pokračování v díle již začatém. Jest to jistě zjev podivu i uznání hodný, ale význam díla neleží jenom v této jeho stránce, nýbrž i v díle samém, jež také samo sebou zaslouží býti počítáno k nejvýznamnějším činům Tomkovým, třeba bylo jenom snůškou dat a materiálu. Nejen práci samé, i obsahu jejímu nutno vzdáti s neobmezeným podivem i nejplnější uznání, a kdy by T. nic jiného nebyl napsal, trvalou památku stačily by mu udržeti samy „Základy“, ta zkamenělá historie staré Prahy, mluvicí suchou, ale výmluvnou řeči svých citátů. I když snad v detailu najdou se korrektury, přece vždy bude nutno z práce Tomkovy vycházeti, jsou to a zůstanou „Základy“. Cena této neobyčejné knihy vzrostla ještě více, když Tomkovi po letech umožněno vydati Mappy staré Prahy (1902), jakožto illustraci nesmrtelného díla onoho.

Ale od činnosti politické nebyl T. ani při vší této obtížné činnosti literární ušetřen. Mandát do sněmu i politické porady s úřadem spojené vyžadovaly rovněž dosti času, zvláště když Tomkovi bývaly začasté svěřovány i důležité referáty. A tak bylo arci samozřejmé, že především Tomkovi musilo se dostati úkolu, aby byl referentem o návrhu na provedení rovnoprávnosti na universitě pražské, když se o to r. 1866 na popud studentstva českého na sněmě jednati začalo. A Tomkovi hlavně přísluší zásluha o vypracování programmu, který potom zůstal heslem českých professorův až do rozdělení university, a dle něhož při zachování jednoty ústavu měly býti také zřízeny pro povinné aspoň předměty parallelní stolice české. Přijetí návrhu tohoto sněmem způsobilo Tomkovi značnou nepřízeň německých kollegů, již mu dali znáti brzy potom odmítnutím jeho volby za místoděkana (pro formální námitku), proti čemuž T. byl nucen hájiti svého práva v ministerstvu. Vlastní příčina ovšem objevila se, když T., zvítěziv u ministerstva, hned v prvních schůzích senátu způsobil zamítnutí nepříznivého návrhu o rovnoprávnosti na universitě. Nyní však již ani tím nemohlo býti zmařeno zvolení Tomkovo děkanem fakulty filosofické na r. 1868. A arci i nyní činnost politická občas dávala podnět k vystoupení literárnímu, tak malým článkem Proč se koruna česká nazývá korunou sv. Václava (v „Národu“ 1866 proti sněmovní řeči Höflerově), nebo pěknou prací Sněmy české obnoveného zřízení zemského Ferdinanda II. (1868), jež vznikla hlavně na popud Martinicův a přes politický původ vyniká také cenou vědeckou. Nicméně T. stále nemileji činností poslaneckou byl vázán, a jakmile mandát jeho vypršel (1867), vzdal se další kandidatury.

Prázdně takto nabyté užíval T. zejména k dokončení starších prací, zvláště „Základů“, a k přípravám k pokračování v dějepise pražském; málo prací uveřejnil v té době věnovaných předmětu jinému, jako: O církevní správě v Skalici nad Úpou na začátku 15. stol. („Pam. arch.“, 1868), k níž dal podnět letní pobyt v zalíbené krajině polické; Žitoměř, kde památná ves toho jména stála (t., IX.), článek podmíněný osobním ohledáním místa při nahodilém výletě. Jiné práce z té doby svědčí o pilném postupu dějepisných studií o Praze. Tomkova úžasná síla pracovní jeví se i tím, že od let náležel k nejpilnějším členům Král. čes. společnosti nauk. Již od let čtyřicátých velmi četné schůze této korporace byly vyplňovány jeho přednáškami. Byly tu z části předneseny práce potom v „ČČM.“ nebo jinde uveřejněné, nebo ukázky z Dějepisu Prahy, o nichž v aktech Společnosti najdeme jen stručné zmínky nebo několikařádkové výtahy. Ale nezřídka byly to i práce, jež potom jinde uveřejněny nebyly a jejichž výsledky toliko přešly do velikých děl Tomkových, tak že výtahy z nich v aktech Společnosti uveřejněné, jsou nám vítaným příspěvkem k poznání této činnosti Tomkovy. Vedle pojednání Ueber das Leben und die Ursachen der Ermordung des Cardinals Martinuzzi (Utěšinovič), z něhož „Abhandlungen“, V., 7 (1851) přinesly jen příliš stručný výtah, s dějinami Prahy souvisí zvláště plněji otištěné práce O názvích řemesel nacházejících se v Quidonově Historii Trojánské („Sitzungsberichte“, 1869), a důležitý příspěvek O osobě pana Mikuláše, jenž r. 1409 dopomohl mistrům českým k dosazeni tří hlasů v učení Pražském (t., 1870). Tyto práce vysvětlují také, proč vedle rychlého postupu „Základů“ již r. 1871 mohl vyjíti druhý díl „Dějepisu“, jejž po roce následovaly Opravy a doplňky k dílu I. Dějepisu města Prahy. Pro úplnost uvádím také krátkou úvahu o Tomanově spisu „Das böhm. Staatsrecht“ („ČČM.“, 1872). Mimo to náleží sem také vědecké účastenství Tomkovo jako znalce v beatifikačním processe Anežky Přemyslovny (1872).

Ale při všem úmyslném vzdalování se od politiky T., kterého tou dobou potkala nejtěžší ztráta v životě úmrtím milované choti Lidušky (16. září 1868), nebyl ušetřen zasahování do běhů politických a mnohdy dosti důležitého. Obrat, který, jak se zdálo, nastával r. 1870, nemohl neprovázen býti důležitými poradami aktivních politiků českých, a z nich zase T., třeba nebyl aktivní politik, pro váhu svého vědeckého jména a pro význam svůj ve straně nemohl býti vyloučen. Zvláštní účastenství, podobné jeho prostřednictví před 10 lety, připadlo mu, když při nastoupení ministerstva Hohenwartova r. 1871 začato jednání s českým národem. Byli to bezpochyby noví ministři, osobní přátelé Tomkovi, Jireček a Habětínek, kteří na Tomka obrátili pozornost, když běželo nejprve o tajné navázání styků, a důvěrník ministerstva hrabě Dürkheim k Tomkovi především se obrátil a jím uveden byl k Riegrovi na schůzku, jíž i T. se účastnil. V dalším průběhu jednání prostřednictví jeho ustupuje sice do pozadí, za to však již v čci 1871 povolán T. do Vídně k jednání o rovnoprávnosti na universitě, při čemž ovšem jeho návrh nynější kryl se se starším o zachování jednoty university při národním oddělení fakult. Tím však znovu podnícena touha aktivních politiků nepostrádati Tomka ve svém středu a tak na doporučení Riegrovo navržen znovu za poslance zemského pro okres Vyšehrad, Jílové, Benešov, Černý Kostelec. T. zvěděl o své kandidatuře teprve po svém zvolení. Za těchto okolností nemínil se brániti, třeba vždy pokládal „pro sebe za příslušnější místo při starých kronikách a listinách než ve sněmovně“. Přes to potom účastnil se pilně prací sněmovních i klubovních a z jeho pera vyšlo díkůvzdání Riegrovi a Clam-Martinicovi po jejich návratu z Vídně r. 1871 po zamítnutí fundamentálek (tištěno u Srba, Polit. dějiny, I., 384—5). Ale jinak nynější sněmování nepřineslo Tomkovi valného vyrušení z vědecké práce, nastalať doba abstinence českých poslancův od sněmu. T., postupuje arci a z přesvědčení s většinou poslanců, byl s nimi opětovně prohlášen za zbavena mandátu a opětovně volen, nejprve ve svém někdejším okrese, později (od r. 1874) za města Králové Hradec, Jaroměř, Josefov. Nové zvolení a nová passivita r. 1876 uvedla Tomka, který tenkrát stilisoval ohrazení poslanců českých, do konfliktu s pověstným místodržitelem Webrem z Ebenhoffu, jenž neostýchal se násilnickými pohrůžkami donutiti Tomka k resignaci na mandát, což arci nemělo praktického významu, poněvadž hned potom také ostatní poslanci čeští pro abstinenci zbaveni mandátů.

I nyní uvolnění tím nastalé poskytlo Tomkovi možnosti k rozvinutí větší činnosti literární a zejména k dalšímu postupu starých literárních plánů. Na celé literární činnosti Tomkově pozorujeme stále, jak plán životního díla jednou ustanovený nikdy se mu neztrácí se zřetele. Jestliže provedení plánu nepostupovalo tak rychle, jak T. sám by si byl přál, vedle dotčeného již občasného vyrušování činností politickou bylo příčinou toho jednak široké založení životního díla Tomkova, jež tudy vyžadovalo obsáhlejších příprav, jednak ta okolnost, že přes všecku snahu nerozptylovati se T. přece občas byl nucen, nebo aspoň lákán věnovati se pracím jiným. Tak když r. 1869 začato s přípravami k vydávání „Pramenů dějin českých“,T. arci musil býti přizván k součinnosti a vyšel odtud popud k jedné z jeho nejzáslužnějších prací, k níž však T. dostal se jaksi proti své vůli. Když totiž Palacký vystoupil s návrhem, aby se k vydávanému originálu připojoval i překlad český, T. — a v tom mu asi dá za pravdu dnes každý — odporoval. Ale byv přehlasován, podrobil se a přijal překlad Kosmy a pokračovatelů jeho. Tak vznikl (a dne 30. pros. 1874) dokončen slavný jeho překlad Kosmy, jeden z nejzdařilejších překladů středověkého kronikáře vůbec, k němuž T. arci nad jiné byl způsobilý (vydán ve FRB., II. vedle textu Kosmova a pak o sobě jakožto první svazek „Sbírky kronik a letopisů českých v překladech“ 1882). T. na jeho dokončení věnoval především některý čas o několika prázdninách v Martinkovicích, u důvěrného přítele P. Basilia Jedličky. Ale nebylo to jeho jediným zaměstnáním tam — Tomkovi ani doba odpočinku v Martinkovicích a později v Polici nebyla dobou úplné nečinnosti. Důkazem jeho náklonnosti k tamnímu kraji jest také pěkné vydání Davidis Aemiliani Bittner Chronicon Braunense (1607—1671), na něž náklad vedl opat Rotter (1875), přímo s tamním pobytem (poněvadž o prázdninách tam po částech psána) souvisí zdařilá monografie Příběhy kláštera a města Police nad Medhují (1881). Z nahodilého popudu vznikly menší práce O rodišti Arnošta z Pardubic („Pam. arch.“, X., 1875), polemický posudek Bachmannovy knihy „Die Einwanderung der Baiern“ („ČČM.“, 1878). Zvláště však rozsáhlé studie pro dějepis pražský dávaly podnět k publikacím tu větším, tu menším, tu nepřímo, tu přímo s naznačeným předmětem souvisícím: Registra decimarum papalium čili Registra desátků papežských z dioecezí Pražské („Pojednání“ Král. čes. spol. nauk, VI., 6, 1873); Chování Pražanů v čase rozepří mezi králem Václavem IV. a jednotou panskou („ČČM.“, 1874); Passio Judaeorum Pragensium 1393 („Poj.“ Kr. č. spol. nauk, 1877); O synodě roudnické r. 1426 (t., 1878); Poměry mezi Čechy a Polskem během války husitské (Výr. zpráva Kr. č. spol. nauk, 1878). Zejména pak daly předběžné studie o dějepise pražském podnět ještě k jedné parallelní práci Tomkově, poněvadž rozsah její, odpovídaje důležitosti předmětu, byl tak veliký, že nemohl vtěsnán býti do Dějepisu samého — o tom, jak jednotlivé díly postupovaly, bude řeč níže. Ohlášením práce této jest článek O rodu a počátcích Jana Žižky až do prvního vystoupení jeho co vůdce lidu („ČČM.“, 1876); práce sama — k níž T. navštívil na několika výletech (zvláště o svatodušních svátcích), jaké vždy miloval a při nichž někdy bývali jeho průvodci mladší historikové Kalousek, Goll, Rezek, Toman a j., všecka památnější místa se životem Žižkovým spojená — vyšla r. 1879 s titulem Jan Žižka. O sepsání životopisu jeho pokusil se… (něm. překlad V. Prochasky 1882), nejlepší monografie o velikém válečníku, očisťující jeho povést a snažící se i jeho duševní fysiognomii zachytiti, apologie Žižky proti křivým úsudkům protireformačních tradic, ale namnoze (ač tu ne vždy plným právem) i proti Palackému.

Již předcházející činnost Tomkova dobyla mu velmi čestného místa, práce nyní připojené nemohly než stupňovati značný význam jeho ve vědě, a to vše musilo zase — aspoň v době převahy t. zv. strany staročeské — vždy znovu obraceti k němu pozornost také kruhů politických. Nebylo jinak možno, než že Tomkovi, ač stále posud trval mimo kruh aktivních politiků, musila za změněných poměrů po nastoupení ministerstva Taaffova připadnouti také důležitá úloha politická. Nebylo jinak možno již proto, že v otázce, o niž běželo, Tomkovi náležel hlas jakožto vynikajícímu zástupci české vědy na universitě, ale také proto, že T. v této otázce již dříve platně byl pracoval. Jednou z prvních otázek, které za změněných poměrů měly býti řešeny, bylo rozdělení university pražské. Nebylo jistě požadavku spravedlivějšího, nicméně i ten narazil na prudký odpor německé většiny v universitě; proti ohrazení akademického senátu T. vypracoval osvědčení strany české se svého (již dříve dotčeného) stanoviska, které dne 14. ún. 1880 českými professory schváleno. A hned v nejbližších dnech potom prohlédl a doplnil T. návrh zákona o rozdělení university drem Juliem Grégrem pro říšskou radu vypracovaný a Tomkovi k doplnění zaslaný. Ovšem provedení bylo ještě dosti vzdáleno, ale již pouhé nesmělé známky, že vláda snad konečně přece se odhodlá starou křivdu odčiniti, stupňovaly rozhořčení professorů německých, které ovšem, jako u obratných politiků německých vždy bývá, objevilo se chytrým politickým úskokem. Jsouce uvnitř přesvědčeni, že národu českému jeho spravedlivý požadavek nesmí býti odpírán, vytasili se r. 1881 s návrhem (ač všickni s ním nesouhlasili), aby pro Čechy zřízena byla universita nová — bez tradic a beze jmění. Návrh byl ovšem prostě nepřijatelný, našla se však modifikace návrhu Tomkova (= národně rozdělené fakulty se společným rektorem a senátem), podle níž císařským rozhodnutím z 10. dub. 1881 universita rozdělena na dva ústavy, stejně staré i stejně nové (ač při tom arci při rozdělování jmění naprosto nešetřeno správného měřítka), což potom schváleno zákonem z 28. ún. 1882. Arci ani toho nedosaženo bez bojů v universitě samé, německá většina, vzavši zvláště Tomka v nelibost, neváhala dokonce ani vyzvání ke klidu po vyprovokované rvačce v Chuchli, vedle jiných také Tomkem podepsaného, užíti za záminku k důtce jemu udělené, proti níž arci T. protestoval k ministerstvu. Při návrhu Tomkově trvala před ukončením akce nejvíce jenom fakulta filosofická českými svými členy, členové fakulty právnické, ovládaní především vlivem učence světového jména, Ant. Randy, měli mínění poněkud odchylné, to však jenom do nejbližší budoucnosti vrhlo své slabé stíny, jinak nezdrželo příznivého průběhu celé akce. Ony stíny zatemnily poněkud průběh volby prvního rektora, tak že při rovnosti hlasů bylo nutno rozhodnouti losem. Ale nebylo divu, že náhodě musilo býti přenecháno rozhodnutí; i kdyby jiných věcných differencí nebylo bývalo, volba sama byla těžká, stáliť proti sobě jako kandidáti dva nejslavnější tehdy zástupci české vědy — Randa a T. Los rozhodl pro Tomka, který tak dne 17. čna 1882 zvolen za prvního rektora české university, složené tenkrát jen z fakult právnické a filosofické. A že volba platila také uznání zásluh Tomkových o konečné vítězství dobré věci, osvědčilo se po třech letech (1. čce 18S5) jednohlasnou volbou opětnou.

To však bylo již v době, kdy blahodárné účinky vzpružení českého duševního života samostatnou universitou všude již počaly se jeviti. A bylo jistě důkazem nejopravdovějších osvětných snah obrozeného ústavu, že pokládal za nutné získati úplného jasna v otázce Ruk. Královédv. a Zelenoh., neboť tato otázka, netýkajíc se pouze těchto rukopisů, musila býti vyřízena. V boji tom neběželo o pouhý Ruk. Královédv. a Zelenoh., nýbrž o svobodu vědeckou. T., jsa o vzniku boje špatně informován, zůstal v něm věren názorům svého celého života, ač ovšem nezůstal jím nedotčen. Literárně zasáhl do boje, když spor dostal se prací Gollovou na pole čistě historické kritiky, článkem (podrážděně psaným) K objasnění básně o Oldřichovi v rukopise Králodvorském („ČČM.“, 1886), v němž pokusil se námitky historické vyvraceti. Ostatní účastenství Tomkovo ve sporu s vědeckou stránkou sporu již nesouviselo… Činnost jeho literární v této a krátce předchozí době neztrácí posud plně charakteristických známek dob předešlých, nicméně koncentruje se víc a více na práci o životním díle jeho, s nímž (v jeho širokém pojetí) na př. hned Zprávy o dobytí Náchoda proti Janovi Koldovi r. 1456 (Věst. Král. č. spol. nauk, 1882) jsou v úzké souvislosti. Jednou prací z této doby T. vrátil se ke své nejprvnější lásce. Jsou to jeho Místopisné paměti města Hradce Králové (1885), napsané (většinou na základě literatury) ve dnech 11. říj. až 22. list. 1884, k nimž dalo podnět zrušení pevnosti hradecké. A konečně třetí z prací tohoto období mimo ostatní obor jeho činnosti v té době stojící, vycházejíc z minulosti souvisí aspoň zevně s jeho zamilovaným letním sídlem. Jest to jeho Novější dějepis Rakouský od r. 1526—1860 (1888), psaný v době prázdnin v Polici (od r. 1884) — z paměti, na základě dlouholetých přednášek. Kniha byla zamýšlena jakožto pokračování „Příruční knihy“ r. 1858 vydané a s tohoto stanoviska posuzována, stoupá v ceně. Vlastním původem svým sahá mnohem dále, souvisí s přípravami Tomkovými k přednáškám, a tu mu vydává svědectví nejpochvalnější, dokazujíc (třeba zase bez citátů psána a někde přirozeně zastaralá), že T. na úkol svůj připravoval se velmi svědomitě bedlivou prací vycházející přímo z pramenů samých, tak že ještě dnes nejsou řídké případy, že nově studiemi archivními bývá objevováno, čeho T. již tenkráte užil.

„Novější dějepis Rakouský“ jest jakýmsi rozloučením s kathedrou universitní, jakýmsi odkazem učitele ústavu, na němž 38 let byl ztrávil. Dne 21. čce t. r. 1888 T., dovršiv již 70. rok věku, krátkým „Tak s bohem, panové“ rozloučil se s činností universitní.

Ale odpočinek neznamenal mu klid, naopak rozvinutí ještě větší činnosti. Při všech svých pracích literárních a učitelských T. býval činný také ve vědeckých korporacích, v Museu (jednatelství vzdal se T. teprve r. 1877, zůstávaje i pak ve výboru), v Matici České (členem byl od r. 1846, od r. 1890 kurátorem), ve spolku Historickém, ve Společnosti nauk, jakož i z veřejné činnosti ve sboru obecních starších. A právě v roce jeho odchodu mělo jeho působení veřejné opět býti rozšířeno. Po smrti Jirečkově (1888) T. nucen byl zaujmouti některé úřady jím zastávané, zejména také předsednictví Král. č. společnosti nauk, po něm také T. ještě jednou zasáhl do aktivní politiky, přijav mandát na sněm zemský za Nové město Pražské, smrtí Jirečkovou uprázdněný. Poslanecká činnost Tomkova potomní jest již jenom episodou málo významnou, která k jeho velikému dílu životnímu žádného nového rysu nepřidává, naopak v očích mnohých jménu Tomkovu ublížila jeho účastenstvím v památné sněmovní debattě o Husa (vlastně o zasazení desky s jeho jménem na nové Museum, když známým podskokem jméno Husovo ze seznamu bylo škrtnuto) dne 25. listopadu 1889, ač také toto vystoupení Tomkovo bylo jen otevřeným přiznáním k jeho starým politickým názorům (řekl bych k jeho politickému chápání dějin našich), třeba, jak víme, v praxi, v provedení děl svých T., řídě se vždy mluvou pramenů, na tak příkrém stanovisku nikdy nestál. Ale tato poslední politická činnost Tomkova neměla již dlouhého trvání, při nových volbách do sněmu T. již o mandát se neucházel, jako také r. 1894 vzdal se členství ve sboru obecních starších, jemuž od r. 1861 náležel a kde býval činný jako inspektor městského archivu, v kommissi pro soupis uměleckých památek a zvláště — a ne vždy bez bojů — v kommissi pro pojmenování ulic.

Vzdávaje se činnosti veřejné, T. mohl, ač v ní nikdy svého pravého působiště nehledal, ohlížeti se po ní s klidem a uspokojením. Tím většího významu pojišťovala mu arci tou dobou již jeho činnost literární, ale té T. ani potom se nevzdal, a jako doba odpočinku od činnosti učitelské neznamenala pro něho zastavení činnosti v korporacích vědeckých, tak také užil jí ku práci tím horlivější především o svém životním díle. Z dvanácti svazků jeho Dějepisu města Prahy téměř polovina vydána byla až po jeho pensionování, a ani to nebylo ještě ukončením jeho činnosti v tomto směru, i po vydání XII. svazku T. pilně pustil se do práce další, až ji nemoc přerušila. Mezi rokem vydání prvního a posledního svazku leží doba téměř padesáti let, ale vydání prvního svazku předcházely přípravné studie více než patnáctileté. R. 1839 T. byl Palackým uveden k tomuto podniku, jejž od té doby učinil životním svým úkolem. Dějepis Prahy stal se se odtud nejoblíbenějším předmětem studií Tomkových, k němu, i když byl jinými pracemi vyrušován, se zalíbením vždy se vracel, k vůli němu neváhal uložiti si vědeckou oběť, jakou jsme poznali v několikaletém přerušení začatého již díla přípravnými studiemi k „Základům“. Mezi prvním (1855) a druhým (1871) svazkem jest mezera 16 let. Potom v dalším vydávání tak dlouhá pausa nikdy již nenastala, přípravné práce postoupily potud, že další svazky následovaly poměrně rychle: III. (1875), IV. (1879), V.—VII. (1881, 1885, 1886), VIII. (1891), IX.—XI. (1893, 1894, 1897); r. 1901 svazek XII. stal se zakončením mohutného torsa. První čtyři svazky vyšly v novém vydání v l. 1892—99, pátý ještě za života Tomkova r. 1905, VI. r. 1906 a VII. jest nyní v tisku.

Ohlížíme-li se nyní po této imposantní stavbě životního díla Tomkova, velebné, třeba nedokončené, chápeme tu všecku lásku a píli, kterou mu T. věnoval a která celému dílu byla tak ku prospěchu. Na tento svůj životní úkol a na toto jeho provedení T. právem mohl býti hrdý. „Dějepis Prahy“ jest jediné dílo naší historické literatury, které s nesmrtelnými „Dějinami“ Palackého smí býti srovnáváno. A jestliže již to jest faktum, nad něž nedovedu si mysliti lichotivějšího, ještě čestnějším pro Tomka jest, že jeho dílo toto srovnání snese. Jestliže vůbec o Tomkovi smíme říci, že, ač žák Palackého, stojí vedle něho, musíme to říci zvláště s ohledem na „Dějepis Prahy“. V něm T. hláse se k svému učiteli a vycházeje z něho, postupuje dále, i tam, kde kráčí přímo v jeho šlépějích, i tam, kde bezprostředněji přihlašuje se zase k tomu, jenž Palackému byl učitelem… Arci rozdíly nejen v tom se ohlašují. Právě, že obě díla jsou tak silným projevem individualit svých autorů, musí rozdíly objevovati se také jinde. Tak hned v plánu celého díla. K němu T. nedospěl ihned, v nejstarších jeho pokusech o celkové dějiny Prahy, o nichž již svrchu stala se zmínka, plán tento ještě se nevyskytuje, T. teprve pilným proniknutím materiálu a jeho všestraným probadáním dospěl k celkovému plánu, který pak arci vyniká i mistrným rozvržením, i tím, jak přiléhavě odpovídá předmětu. A nelze se diviti, že T. teprve postupem studia k výstižnému pojetí celku dospěti mohl, vždyť zde dotkl se oboru téměř zcela nezpracovaného, jehož systematické rozdělení právě Tomkovi teprve mělo připadnouti. A jest známo, jak zvláště také k jednotlivým periodám dějin stavu městského vůbec přiléhá plán Tomkův, rozdělující dějepis Prahy (a tím i stavu městského) v šest period (knih), z nichž první, praehistorickou a nejstarší historickou dobu objímající, sahá až k r. 1235, kdy utvářející se organisace městská manifestuje se také zevně, přidáním Praze toho, co k pojmu středověkého města náleželo nemenší skoro měrou než samostatné zřízení — hradeb městských. Kniha druhá jde odtud po r. 1348, kdy založením Nového města Pražského také domácímu obyvatelstvu dostalo se výhod zřízení městského. Odtud živel městský, přibližuje se celku národně i organicky, domáhá se rovnoprávné účasti v životě veřejném, jehož se mu v převratě způsobeném hnutím husitským také dostává, jak to líčí třetí kniha podle rozdělení Tomkova (do r. 1436). Kniha čtvrtá líčí Prahu v době rozkvětu stavu městského až do jeho zlomení Ferdinandem I. r. 1547, kdežto kniha pátá měla věnována býti nenáhlému upadání stavu městského až do jeho zrušení Josefem II., aby kniha šestá mohla náležeti dějinám jeho novějším. Od tohoto rozdělení — jež nelze než nazvati vzorným a v němž ani poměrně veliké časové období vyměřené knize páté nemůže překvapiti, poněvadž jest tak hluboce odůvodněno vnitřní povahou dějin městských v celém období tomto, jež nanejvýš jen ve stupních útisku jeví některé rozdíly — od tohoto mistrného rozdělení T. arci v ničem se neuchýlil, třeba že z ohledů technických někdy pořad partií v jednotlivých knihách vnitřním poměrům věnovaných měnil. A ovšem nemůže býti pokládáno za uchýlení od programmu, jestliže některé „knize“ připadlo několik svazků; jeť na první pohled patrno, že u Tomka (zrovna jako u Palackého) slova kniha není zde užito ve významu svazek nebo díl. To byl zjev, který přirozeně musil se dostaviti vzrůstem materiálu, a naprosto neznamená změnu původního programmu.

„Dějepis Prahy“ jest životní dílo Tomkovo, v něm shrnul a zužitkoval výsledky svých dlouholetých studií i monografických prací (namnoze přípravami k dějepisu pražskému podmíněných), a již odtud také plynou další rozdíly jeho od „Dějin“ Palackého. Detailnějším přihlédnutím k pramenům, částečným užitím nových a důkladnějším poznáním poměrů vnitřních T. namnoze dospěl dále než Palacký a z „Dějepisu“ dalo by se to mnohými příklady dokázati. Než přece zase při tom všem T. i tu hlásí se za žáka, nebo snad lépe hlásí se do školy Palackého. Jest známo, že na rozdíl od vzrušeného, nadšeného zápalu, s nimž psány jsou Dějiny Palackého, dílo Tomkovo nese se klidně, střízlivě, téměř neosobně. Ovšem bez určitého stanoviska, bez určitých sympathií a antipathií není téměř možno psáti historii, ani dějepis Tomkův není bez nich. Jen že při dotčeném již způsobě Tomkovy práce jeho sympathie a antipathie najdeme dosti nesnadno, ve starších partiích vždy snáze s pomocí Palackého, o jehož dílo T. arci všude se opíral. Ale v jedné věci sympathie Tomkovy najdeme hned, k svému národnímu vědomí T. všude otevřeně se hlásí. V novější době staly se (aspoň nepřímé) pokusy korrigovati často opakovaný výrok Denisův o světové slávě, jíž by T. byl nabyl, kdyby svá díla nebyl psal skoro výhradně česky. Myslím, že pokusy ty plynou z části z nedorozumění. Svrchu uvedený seznam prací Tomkových ukazuje, že T. — a to faktum jistě neušlo pozornosti Denisově — častěji psal německy. Ale to jest významné, že všecky tyto práce Tomkovy — buď dříve, nebo současně, nebo později — uveřejněny byly také česky. Neuvádím toto jako nějakou omluvu — není třeba dokazovati, že český vědec má nejen právo, ale přímo povinnost o některých aspoň otázkách psáti také německy —, ale uvádím to jako faktum pro Tomka charakteristické. — Také svým vlasteneckým stanoviskem T. hlásí se k Palackému, než přece, zde hlásí se rozdíly. Nejsou to jen rozdíly vyplývající z dotčeného již rozdílného pojímaní vlastenectví: ty spíše jinde se uplatňují; ale jsou to rozdíly spíše methodické. Jestliže lze Palackému někdy vytýkati, že v jeho Dějinách vlastenec, třeba nikdy pravdy nezatajil, přece píše, čeho by kritik nepodepsal, této oběti T. svému vlastenectví nepřinesl nikdy. U něho vždy kritik má převahu nad vlastencem. A upozornil jsem již jinde na to, že se tím T. přihlašuje přímo za žáka toho, jenž byl učitelem Palackého, nejkritičtějšího ducha naší literatury — Dobrovského…

„Dějepis Prahy“ byl starou a arci nejopravdovější literární láskou Tomkovou; ale upřímnosti a horlivosti, s jakou jí se věnoval, nepřekáželo, že se při tom vrátil k jedné své lásce ještě starší. Od III. dílu počínaje „Dějepis Prahy“ jest vypsáním dějin hnutí husitského. Hnuti samo Tomka ode dávna lákalo, k němu pojí se již literární začátky jeho. Ale splnění tohoto dávného přání v „Dějepise Prahy“ jistě předstihlo někdejší naděje Tomkovy, doba husitská v díle tomto náleží nejen k nejširším, ale i nejskvělejším a nejcennějším jeho partiím. A nestačí k vysvětlení jen ta okolnost, že Praze v té době připadá postavení nad obyčej významné. T. i tím přihlašuje se jako žák Palackého, ale právě zde při naprosto různých individualitách obou mužů rozdíly musily se objeviti velmi značné. Z části leží již v methodě. Palacký nepokrytě přiznal, co ostatně z Dějin jeho jest patrno, svůj odpor ke sporům theologickým. U Tomka arci nebudeme hledati zálibu v nich, třeba se k odporu zřejmě nepřiznával; ale on uznává prostě za svou povinnost seznámiti se s nimi a referovati o nich. Z části již to, ale zvláště detailní poznáni doby (jako v detailu vůbec tkví síla Tomkova) vede k vlastnosti, která u Tomka jest předností. Jeho pojetí jest odtud střízlivější, reálnější, jeho postavy v celkovém osvětlení stávají se životnějšími, plastičtějšími. Vřelé nadšení Palackého čtenáře strhuje, střízlivý úsudek Tomkův ho získává… Ale také rozdíly osobního přesvědčení, vzbuzené z části (vedle jiného) i různou předpravou i různým vyznáním, musily se tu uplatniti. Kdežto u Palackého zvláště v líčení doby husitské objevuje se jeho hluboká, filosofickým názorem zdůvodněná, pravá svobodomyslnost, u Tomka zde jeví se jeho konservativní smýšlení, jemuž z někdejšího liberalismu zbyl jen nedostatek porozumění pro nová hnutí, jež mu z pravidla nejsou sympathická. Jeho Hus jest tu vlastně výjimkou a také sympathie Tomkovy platí vlastně jen tomuto jeho Husovi, konservativnímu příteli reformy pokleslé církve — a byl to právě T., který užitím nových pramenův o zkaženosti většiny tehdejšího kléru dovedl podati doklady nejvýmluvnější… Ale to vše vrhá někdy své stíny i na tu vlastnost, která jindy jest u Tomka předností. Palacký při všem odporu ke sporům theologickým měl vždy jemný smysl pro pochopení i toho, čím jsou výrazem nálady dobové, i jejich významu v duševním vývoji našem; T. se svého stanoviska nedovede jich chápati, jemu to vše jsou jalové hádky o neužitečné věci. Odtud jeho přísné posuzování Táborův, odtud jeho nedocenění Bratří, vedle čehož ovšem — a toho nesmí býti zapomínáno —T. stejně dovede odsuzovati přepiaté snahy fanatiků katolických.

Když r. 1839 Palacký Tomka uváděl ke studiu dějepisu pražského, žádný z nich nepředstavoval si dílo to v tak mohutných rozměrech, jak k němu potom došlo. Pojetí bylo tak obsáhlé, látka vzrostla tou měrou, že ani příslovečné Tomkově oekonomii časové, ani mravenčí jeho píli nepodařilo se dovésti dílo dále, než do r. 1609, po první čásť páté knihy. R. 1846, když po prvé se vyskytl plán Palackého vychovati si nástupce, Palacký vyhlédl si Tomka. Ale tenkrát s plánu toho sešlo, a když po letech se vrátil, na Tomka, příliš zabraného vlastní prací, nebylo již lze pomýšleti. A nemusíme litovati, že hned k původnímu plánu nedošlo. Ne proto, že by pokračování Tomkovo nebylo odpovídalo duchu Palackého, ale proto, že za těch okolností nebylo by se nám dostalo té skvělé a podrobné revise starších dějin našich, která znamená i pokrok i obohacení. Ale třebas nástupcem Palackého se nestal, pokračovatelem jeho měl se T. státi přece. XI. svazek „Dějepisu Prahy“ líčí již dobu, k níž Palacký v Dějinách nedospěl, od r. 1526 do r. 1547. A rozdíly jich obou tu znovu vystupují. Palacký své Dějiny r. 1526 ukončil úmyslně, za tento rok jíti nechtěl, pokročilejší věk byl tu sice důvodem závažným, ale přece ne jediným, ani hlavním, T. dospěv v práci své tak daleko, zde zastaviti se nemínil, nýbrž bez rozpaků pokročil dále. Arci čtvrtá kniha v jeho rozdělení nekončí r. 1526, nýbrž až r. 1547, že však při pokračování tento důvod nebyl mu rozhodujícím, viděti z toho, že po dokončení knihy čtvrté neváhal v pokročilém věku XII. svazkem zahájiti svou knihu pátou a dovésti ji do r. 1609. — Doba, jíž T. počínaje svazkem XI. se dotkl, jest dobou oněch událostí, o nichž v předmluvě k poslednímu svazku svých Dějin zmiňuje se Palacký, že podle úsudku některých jsou ohavným poblouzením, jehož litovati dlužno. Na tomto tak příkrém stanovisku T. nestojí, neb aspoň ne v praxi, i když v theorii do jisté míry k němu se přiznával. Vždy nutno vzpomenouti toho, co řečeno o jeho článcích z novějších dějin z let padesátých, kde v úvodu T. přiznává se otevřeně k svým názorům v tehdejším politickém ovzduší zrozeným, v praxi však vždy řídí se mluvou pramenů. Smýšlení jeho, jak jsme je již svrchu poznali, z nich arci vždy se jeví, a přirozeně nemůže zůstati bez vlivu na jeho líčení. Jako dříve i nyní zůstává T. konservativním přítelem pořádku, jemuž zvláště nové proudy nejsou sympathické. Zejména moderní proudy náboženské netěší se jeho přízni; a jestliže odtud vyplývá o nich soud jeho vždy přísný, ale ne vždy spravedlivý, na druhé straně obdiv pro Ferdinanda I. a směr jeho politiky — obdiv někdy oprávněný — nedovoluje Tomkovi býti vždy spravedlivým k jeho odpůrcům. Než jinak při tom všem T. nezpronevěřuje se zásadám historickým. Třeba sympathie jeho stály otevřeně na straně katolické, T. neváhá přece vysloviti se proti ní, když rušení pořádku a opouštění legálního stanoviska z ní vychází.

A jako názory autorovy, tak také způsob práce jeho v celém jeho velikém díle zůstává týž. T. — a k tomu přispělo z části i jeho předběžné vzdělání — všemi přípravnými pracemi a studiemi uveden byl na zvláštní methodu pracovní, která postup jeho odlišuje od postupu jiných velikých děl podobných. Poznav z vlastního studia důležitost detailu mnohdy i na pohled nepatrného a obtížnost jeho zjišťování, T. v „Dějepise Prahy“ nevyhýbá se ani detailům zdánlivě nedůležitým. V jeho vypravování střídají se události ohromného dosahu s drobnými příběhy místními, slavnostmi, pohřby, živelními pohromami atd. U Tomka však není to nedostatek hlubšího cenění a třídění zjevů historických, nýbrž forma úmyslně volená. Jest to jednak kus pracovní oekonomie Tomkovy, která chce, jak již dotčeno, budoucímu badateli ulehčiti namáhavé zjišťování detailů, zároveň však má tento způsob sloužiti oživení a zpestření slohu, má pomoci učiniti četbu záživnou i širším kruhům, na které T. ve svých knihách vždy počítal; konečně pak vše to směřuje i k vyjasněni scenerie a zachyceni věrného obrazu také fysické, řekl bych, nálady dobové. A nelze zapírati, že mnohdy bezvýznamný detail toho druhu přispěje k vysvětlení některé události lépe než dlouhá úvaha. A tak i tento zvláštní způsob historické drobnomalby není nedostatkem, nýbrž předností jeho monumentálního díla.

Od svého odchodu na odpočinek T. největší čásť svého času věnoval „Dějepisu“ pražskému. Jen málo jest prací z jiného oboru, vlastně jen jediná, článek Oprava a doplněk k životopisu Žižkovu („ČČM.“, 1892), přinášející opravy na základě pramenů nověji objevených nebo literatury (zejména pokud jde o účastenství Žižkovo v bitvě u Tannenberka). Jinak práce jeho z té doby jsou buď pouhé ukázky z chystaných dílů „Dějepisu Prahy“, jako články: Rozdíly v náboženství a v církevním zřízení v Čechách v XV. století („ČČM.“, 1891); První rok panováni císaře Maximiliana II. 1564—1565 (t., 1899), anebo pouhým otiskem některých pramenných zpráv, za účelem studií o dějepise pražském dříve opsaných, jako: Popis odcizených statků duchovenstva, postoupených komoře královské r. 1454 („Arch. český“ XIV); Artikule cechů Pražských z XV. století (t.).

Ale jedna událost nemohla přece nevyrušiti ho z práce o největším a nejslavnějším díle jeho. Kdo by mohl zapomenouti vzrušující a (přes některé bezděčné nechutnosti) povznášející chvíle, když dne 18. čna 1898 slavili jsme v Pantheonu musejním sté výročí narozenin Palackého?… Úchvatnost okamžiku stupňována byla jímavou řečí Tomkovou O Františkovi Palackém („ČCM.“, 1898), která, působíc již bezděčným kontrastem své jednoduché formy proti slavnostní okázalosti okolí, poutala svou prostou upřímností a podmaňovala kouzlem osoby řečníkovy, který — snad jediný z celého shromáždění — stál blízko onomu probuzení národa našeho, o němž mluvil a ve kterém — on sám slavil tou dobou své osmdesátiny — zosobněno bylo spojení i souvislost doby oné s dobou naší…

K oslavě Palackého přispěl T. již něco dříve článkem v „Památníku“, Styky mé s Františkem Palackým do r. 1860. Ale článek sám jest vlastně jen (málo pozměněnou a zkrácenou) ukázkou jiného díla Tomkova, které, ač značně dříve projektováno a začato, stalo se v pravém slova smysle útěchou jeho šedin a na poslední dny jeho života zatlačilo do pozadí i sám „Dějepis Prahy*. Jsou to Paměti z mého života (dva svazky, 1904, 1905). Od „Pamětí“ — že je T. píše, vědělo se již dávno — bylo mnoho očekáváno, snad příliš mnoho, tak že když vyšly, dostavilo se jisté zklamání. Ne zcela vinou Tomkovou, spíše vinou onoho nadsazeného očekávání. Jest přirozeno, že paměti muže významu tak velikého, jaký náležel Tomkovi, nemohou nepřinášeti také důležité detaily pro vývoj událostí veřejných. Ale v tom význam jejich neleží, v tom ho T. sám nehledal. Podnět k jejich sepsání dala smrť nezapomenutelné Lidušky r. 1867 a od té doby vždy ve volných chvílích T. v jejich spisování pokračoval. Sám přiznává, že dílo, původně pro veřejnost neurčené, mělo mu obnoviti vzpomínky na milé duše, s nimiž v životě se setkal, na milé chvíle, jež s nimi prožil… A to jest také stanovisko, s něhož „Paměti“ chtějí býti posuzovány. Jsou to ryze intimní, bez aspirací a bez pretensí psané osobní vzpomínky autorovy. Není to ovšem „Wahrheit und Dichtung“, má to vždy býti jenom

„Wahrheit“, nicméně i tak „Paměti“ nejsou bez osobního kouzla poetického. Osoba autorova jest centrem vypravování, všecky ostatní ohledy ustupují do pozadí. S tohoto stanoviska důležitému objevu vědeckému, studijní cestě, návrhu státoprávní adressy nebo projektu o rovnoprávnosti na universitě připadá v „Pamětech“ stejné místo jako nahodilému článku pro „Pozor“, výletu do Chuchle nebo na Kahlenberg, účastenství na klášterní hostině nebo svatbě v příbuzenstvu. „Paměti“ nechtějí býti posuzovány kriticky jako pramen, chtějí toliko s láskou býti čteny. — Ovšem jedna věc mohla by takřka sváděti k posuzování „Paměti“ se stanoviska jiného. Odhodlav se psáti „Paměti“, tyto intimní vzpomínky, tuto namnoze skutečnou zpověď, obestřenou kouzlem osobní poesie, T. nedovedl se vzdáti svého střízlivého, dokumentárního slohu. „Paměti“ jsou — (a je-li stil výrazem individuality, nemohou, než býti) — psány způsobem pro všecka ostatní díla Tomkova charakteristickým, a také v nich obráží se ono Tomkovo tak často obdivované umění historické drobnomalby. Ano můžeme i zde pozorovati onu často dotčenou vlastnost, která jindy namnoze bývá předností Tomkovou, onu závislost na pramenech. Při „Pamětech“ byly mu pramenem starší zápisky deníkové, z části korrespondence, a především pamět. Čeho v těchto pramenech nenalezl, o tom v „Pamětech“ není zmínky… Ale při tom všem objevuje se jeden důležitý rozdíl. Nezřídka tu neb onu věc T. nechává nerozřešenu, poněvadž o ní nemá zmínky v zápiscích, ač nebylo nesnadno odjinud ji konstatovati… Musím tu upozorniti, že k něčemu podobnému by se byl T. v díle ryze vědeckém nikdy neodhodlal, musím upozorňovati znovu, že „Paměti“ nechtějí býti ničím jiným, než vzpomínkami ryze intimními. A tato okolnost nám vysvětlí všecko. Odtud chápeme, proč T. tak k tomuto svému poslednímu dílu lnul, odtud chápeme, že tak spěchal s jeho vytištěním, že v tom ničím zdržovati se nechtěl. Bylo to dítko pozdního kmetského věku, dítko, jakému se mnoho promíjí a jemuž přes všecko náleží nejněžnější péče. A tu mu T. dochoval do poslední chvíle. Ještě v prvních dnech června 1905 T. — který rok před tím musil se podrobiti vážné operaci, aby potom, zotaviv se v milované své Polici, ohrožen byl záchvatem nemoci nové — korrigoval poslední archy druhého dílu „Pamětí“. Korrektury provedl ještě sám, ale vydáni již se nedočkal. Na Svatodušní pondělí, dne 12. čna 1905 T. zemřel.

„Paměti“ mohou nás zajímati ještě s jedné stránky. Podávají nám z části také vysvětlení, jak jediný člověk mohl býti s to, aby vykonal dílo tak ohromné. Přispělo k tomu arci také jeho železné zdraví, v mužném i pokročilejším věku žádnou vážnější chorobou neotřesené. Ale T. dovedl také o jeho udržení pečovati, jeho zdravý egoismus také zde se projevoval. O něm v plném slova smysle lze užíti epitheta, jež mu kdysi přidáno, že to byl člověk pořádný. Jest známo jeho přísné rozdělení času, od něhož T. nerad se uchyloval, o němž i četné anekdoty kolují. V něm pak také každá práce měla své místo. I když několika pracemi byl zabaven, věnoval každé určitý čas. V rozdělení tom vedle práce určitý čas vyměřen také zotavení, a také zde byl T. na zachování pořádku velmi přísný. K němu vedle denních procházek a občasných výletů náležel také pravidelný pobyt o svátcích a prázdninách v milém kraji polickém, zprvu častěji v Martinkovicích u věrného přítele P. Basilia Jedličky, potom v Polici samé, ač ani tento pobyt neznamenal mu nikdy úplnou nečinnost, nýbrž náležel z části lehčím pracím literárním (překlad Kosmy, Novější dějepis, Paměti, články o Policku z části a j.). A v kraji tamním T. vždy již byl nedočkavě očekáván, jsa znám jako dobrý společník, zejména pro svou veselost a vtip oblíbený, s kteréžto stránky vnikla jeho pověst i do veřejnosti. Známo jest jeho okřídlené slovo: „aby nás pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil“; znám zžíravý vtip politický o politických protivnících strany staročeské. Osobně byl T. při tom jedním slovem dobrý člověk, hlubokého a vroucího citu. Stačí přečisti některá zvlášť intimní místa v „Pamětech“, zvláště zmínku o zakročení Tomkově ve prospěch Šafaříka, abychom poznali, kolik něžného citu chovalo to srdce, na venek zdánlivě jen ohledy osobního egoismu ovládané…

Literární činnost Tomkova pojistila mu, jak vyloženo, ve vývoji našem význam ohromný, vedle toho však připadlo mu vždy také důležité místo ve vědeckých korporacích a organisacích, jimž stál v čele nebo jichž byl členem. I tu lze se Tomka ujmouti a hájiti. Býval mu, zvláště v pozdních jeho letech, vytýkán nedostatek iniciativy, ale tu nebyla vina tolik na něm. Jest pravda, iniciativy v něm nebylo, ale kdo jí bude žádati od jeho tehdejšího vysokého již věku? Ani námitka, že v tak vysokém věku podobné funkce již se nepřijímají, pro Tomka neplatí, neboť právě o něm lze říci, že, třeba neměl iniciativy, vždy pro cizí dobrý návrh dal se získati, a zvláště i my mladší dobře víme, že T. novým, prospěšným plánům, když se vyskytly, nikdy nepřekážel. Ostatně nejvýmluvnější řečí mluví činnost určitých těch kommissí a spolků v době nynější, kdy již nelze na Tomka se vymlouvati.

Přehlížíme-li život Tomkův, můžeme věru říci, že T. byl šťastný člověk. Nesnáze a bídu, s nimiž zápasily jeho první začátky, překonala svěžest mládí a útěcha práce. Krisi náboženskou překonal již v mládí tak úplně, že s jejím výsledkem potom nikdy nebyl nespokojen, nebezpečenství politické, v němž se ocitl za dob reakce, minulo šťastně, aniž T. o jeho velikosti kdy zvěděl, trpký rozchod s Palackým odčiněn satisfakcí, již Tomkovu jednání přinesl vývoj budoucí. Nepříznivý soud některých vrstevníkův o tehdejší činnosti Tomkově zapomenut, a budoucnost, naučivši se ctíti přesvědčení, třeba odchylné, jak se k němu T. vždy bez ostychu dovedl hlásiti, získala Tomkovi pro další jeho činnost obecnou úctu a vážnost, již zlomiti nedovedlo ani účastenství Tomkovo ve sporu rukopisném a jež Tomkovi náležela do smrti. Tomkovi jeho vědecká i veřejná činnost zjednala již v životě uznání a vyznamenání. Město Praha, udělivši mu již r. 1858 právo měšťanské, jmenovalo r. 1878 svého historiografa měšťanem čestným, kteroužto poctu prokázaly mu již r. 1861 vedle rodiště také četné obce jeho tehdejšího volebního okresu, r. 1862 pak město Police. R. 1856 jmenoval ho dopisujícím členem „Historischer Verein für Krain“, r. 1858 „Academia Quiritum“ v Římě a Jihoslovanská akademie v Záhřebe; později „Historický klub“ i „Spolek“, „Včela Čáslavská“ i jiné spolky historické udělily mu čestné členství. R. 1876 jmenován členem akademie vídeňské, r. 1879 petrohradské. Historický sjezd v Krakově r. 1880, kterého T. se účastnil, učinil ho svým čestným předsedou, načež r. 1881 následovalo zvolení členem akademie krakovské. Členství Král. čes. společnosti nauk bylo již zmíněno, od r. 1889 byl T. také jejím předsedou, při zřízení České akademie r. 1891 jmenován T. mezi prvními členy. Universita projevila mu své uznání dvojí volbou rektorskou, mimo to filosofická fakulta jmenovala ho r. 1882 čestným doktorem. Vláda, uznávajíc jeho vědecké zásluhy dosti pozdě, jmenovala ho r. 1871 vládním radou, propůjčila mu čestný odznak pro vědu a umění a při odchodu na odpočinek r. 1888 komthurský kříž řádu Františka Josefa. R. 1885 T. jmenován doživotním členem panské sněmovny, r. 1898 udělen mu stav rytířský. Musejní Pantheon, zasedací síň městské rady i Král. české společnosti nauk ozdobeny jeho poprsími ještě za jeho života, a T. sám ve zdraví účastnil se těchto slavnosti… Věru, jestliže vedle vnitřní spokojenosti a klidu také uznání a světská sláva náleží k lidskému štěstí, T. smí býti nazván šťastným člověkem.

S Tomkem odešel poslední významný člen generace, jíž se nám k našemu štěstí dostalo při začátcích našeho obrození, jeho smrtí teprve, jak se pěkně ve své skvělé řeči pohřební vyjádřil Rezek, „přetrženo živé pojítko mezi onou dobou a námi“. T. viděl ty těžké začátky, viděl tu obrovskou práci, již bylo nutno vykonati a jíž sám se účastnil nad jiné čestně. Ale viděl také veliký úspěch činnosti této, viděl ohromný pokrok, jaký národ náš v té době učinil. A cit vlastenecký byl nejsilnější stránkou jeho charakteru. Opravdu, i v tom byl T. šťastným člověkem.

Literatura (uvádíme jen významnější biografie Tomkovy a celkové ocenění jeho činnosti, nikoli také posudky jednotlivých jeho spisů nebo biografie drobnější, uvedené u Zíbrta, Bibliografie II, č. 5603 sl.): Kalousek, V. V. T. („Osvěta“, 1898); Winter, Pozdrav Václavovi Vladivoji Tomkovi ke dni 31. kv. 1898 („ČČM.“, 1898); Novotný, V. V. T. („Č. Č. Hist.“, IV, 1898); Pekař v Památníku Akademie 1898; R. Urbánek, V. V. T. (v Hradci Kr., 1903). Po smrti Tomkově všecky časopisy přinesly vřelou a s novými detaily nás seznamující řeč Rezkovu, jakož také všecky měly stručnější neb obšírnější nekrology, z nichž nutno uvésti: Novotný, W. W. T. („Politik“, 1905, č. 161, 163, 164); dále Goll, Václav Vladivoj T. („Č. Č. Hist.“, XI); Řezníček, W. W. rytíř T. v Museu království Českého a v Matici České („ČČM.“, 1905); Šimák, Za † W. W. Tomkem (t.); Denis („Revue Historique“, 1905); H. Hansick (! má patrně býti Hantich), Venceslas Vladivoj T. („Revue des Quest. Hist“, 1906) a j. VNov.

3) T. Ferdinand, pseud. Dr. Efkem Ot., básník a spis. čes. (* 1860 v Chocni). Studoval v Praze lékařství, ale po 3 letech přestoupil na fakultu filosofickou. Po zkouškách vyučoval z nouze na škole měšťanské v Chocni a Novém Bydžově, pak supploval na reálce v Rakovníce a v Plzni a od r. 1896 je professorem na reálce v Jičíně. Vedle svého povolání účastnil se ruchu literárního, přispíval drobnými i většími pracemi do časopisův (Ze zápisků zapomenutého v „Zl. Praze“ 1900, Z tajné zásuvky v „Dámských Besedách“ 1905 a j.) a vydal knihy veršů: Doma (Praha, 1891); Povídky veršem (t., 1895); Pohled do duše (Plzeň, 1896); verš. román Svatoň (Jičín, 1899); Z bujných okamžiků (1904), dále má v rukopise dramata: Za srdcem (provozov. v „Uranii“), Na scestí (prov. v Plzni), Sokyně, Dohra a libretto Milota, pak verše Svatuščiny písničky.

4) T. Vratislav Václav (pseud. E. Bohutínský a Bedř. Hron), spisovatel čes. (* 22. ún. 1868 v Bohutíně u Příbramě). Absolvovav reál. gymnasium v Příbrami a fakultu lékařskou v Praze a pobyv ještě rok na fakultě filosofické, věnoval se učitelství na školách obchodních v Praze, kde podnes působí jako odborný učitel nauk obchodních. Mezitím též absolvoval (1903) fakultu právnickou. Vydal sbírky básní: Pomněnky (1898); Pestré zpěvy (Praha, 1897); Portréty chirurgů (t., 1897); Tuberosy (t., 1900); sbírku novell Silhouetty z Prahy (t., 1899); mimo to vydal: Krátký nástin dějin lékařství od nejstarších dob až na naše časy (t., 1896, Lid. knihovna); Královské Hradčany (t., 1905); Česko-Saské Švýcarsko (t., 1906); Drážďany (t., 1906). T. redigoval v l. 1902—04 časopis „Kožešnické Listy“ a od r. 1904 jest redaktorem „Zájmů Záloženských“.