Ottův slovník naučný/Tatry
| Ottův slovník naučný | ||
| Tatrvice | Tatry | Ta-tsien-lu |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Tatry |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 122. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
 Související články ve Wikipedii:Vysoké Tatry, Nízké Tatry |
|
Tatry Vysoké jsou nejvyšší a jedinou v pravdě velehorskou skupinou Centrálních Karpat a zaujímají střední čásť t. zv. pásma Taterského, která vedle Tater Vys. zaujímá ještě Liptovské hole a Spišskou Maguru. Podélná osa skupiny směřuje od záp. k vých., délka její měří 52 km, šířka 15 km, jest to tedy i co do rozměrů plošných miniatura velehor, jak praví Uhlig. Pásmo taterské leží mezi řekami Černou Oravou na záp, Dunajcem na sev., Popradem na vých. a Váhem na jihu; T. V. dělí od západnější skupiny pásma Liptovských holí údolí Bobrovce a od Magury spišské sedlo Žďárské, na jihu vystupují bezprostředně z Liptovské kotliny, rovněž bez přechodu strmí nad Spišskou kotlinou na vých. i nad Podhalou haličskou na severu. V tektonické příčině T. Vys. jsou typem pohoří jednostraného, pojiť se totiž na archaické a žulové jádro horské pouze na severní vrstvy zvrásněné usazeniny permské a mesozoické, jejichž vrásy k sev. zanikají. Liptovské hole skládají se z mesozoických vrstev a Magura spišská z eocenního pískovce karpatského.
Na jižní straně vyvolává rozdíl mezi údolím a velebnou hradbou žulových velikánův ohromný dojem svou bezprostředností, se severní strany je hlavní hřeben i s výběžky svými, velkolepými štíty, jež nejvyšší vrcholky Tater tvoří, zakryt pásmem vápencových hřbetův, ale přes to i krásné vápence a dolomit tvoří tvary neobyčejně zajímavé. Od jihu údolí v podobě hlubokých prorev vycházejí z pohoří, otvírajíce výhledy na rozervaná cimbuří, na severu dlouhá údolí příčná se síti pobočných zvyšují rozmanitost scenerie a dalekých výhledův. Ačkoliv vysoko vystupují nad hranici věčného sněhu, přece T. v naší době nemají ledovců; sotva několik poli sněžných na chráněných svazích udrží se přes celé léto. Nedostatek srážek je hlavní příčinou toho, že T. nemají věčného sněhu a ledovcův. Ale podnebí je při tom tak drsné, že hranice vegetační leží mnohem níže nežli v Alpách. V pleistocenu bylo zalednění Tater velmi značné. Jižní úpatí od úpatí Kriváně až k údolí Bělovodskému bylo ovroubeno pásmem ledovcovým až 4,5 km širokým. Mocná hráz valounů porostlá velkolepými lesy jehličnatými, krásné morénové amfitheatry, cirky ledovcové a morénové jezero Štrbské jsou tu památkou ledovců. Na severní straně tekly ledovce v různých korytech podél údolí příčných a pouze z velikých hlavních údolí Jávorinky, Bialky, Pańszegyce a Suché Vody rozšiřuje se až do eocenního předhoří. V západní části Tater bylo zalednění slabší souměrně s menší výškou hřbetů, ledovce nevystupovaly z velehor ven; speciální znaky ledovcové činnosti, škraby, ohlazy a zpodní morény, nejsou četné; za to mohutně vystupují cirky ledovcové s četnými jezery, zahrazenými konečnými morénami.
Údolí Tichého potoka (Dolina Cichej) a průsmyk Lilijowe (1866 m) s údolím Bílého Dunajce dělí T. Vys. ve dvě skupiny morfologicky od sebe dosti rozdílné. Západní má střední výšku hřebene 1800—1900 m a vrcholy nejvyšší nevystupují nad 2250 m (Salatinský vrch 2050 m, Banikov 2178 m, Veliký vrch 2184 m, Volovec 2063 m, Jakubina 2189 m, Bystra 2250 m, Veliká Kamenička 2128 m, Czerwony wierch 2128 m), hřbet jest široce sklenut a vrcholy vystupují v podobě kup snadno dostupných, nejvyšší spád jest v údolích hluboce zaříznutých, ne v části hřebenní; za to východní skupina ve střední výšce 2250—2300 m s vrcholy nad 2600 m (Svinnica 2305 m, Koszysta Wielka 2193 m, Mengurovický štít 2437 m, Kriváň 2496 m, Rysy [Meeraug-Spitze] 2503 m, Vysoká 2565 m, Konczysta 2540 m, Gerlachovský štít čili štít Františka Josefa 2663 m, Slavkovský štít [Schlagendorfer Spitze] 2453 Ledový štít 2630 m, Lomnický štít 2634 m, Jagnięcy wierch [Weisse See-Spitze] 2235 m) vyniká strmým, často přes 1000 m srázně spadajícím, ostrým hřebenem hlavním, jehož nejhlubší prohnutí neklesají pod 2200 m. Mezi údolím Bílé Vody (průsmykem Skopou 1750 m) a Žďárským průsmykem (1081 m) vystupují ještě Bělanské vápencové Alpy do výše 2148 m Murání.
Největší okrasou velehorské partie Tater jsou stavy, jezírka, počtem 112, z nichž největší jsou: Wielki Staw 1669 m, Morskie Oko (Fisch-See) 1393 m, Czarny Staw (Meerauge), Hyncovo pleso 1965 m, Štrbské jezero 1350 m. T. Vys. jsou neobydleny, pouze za letní saisony oživují četnými turisty; údolí na severu obydlena jsou Poláky (Góraly či Podholany), na jihu a východě Slováky a Němci (Spiš); Staré a Nové Smokovce, Štrbské lázně s uherské strany a Zakopané s polské jsou východišti. Srv. Kořistka, Die Hohe Tatra (Erg.-Heft z. Peterm. Geogr. Mitteilungen, Gotha, 1864); Szontagh, Illustrierter Führer in die Tatrabäder u. die Hohe Tatra (Nová Ves, 1885), Kolbenheyer, Die Hohe Tatra (Těšín, 1891); Denes, Wegweiser durch die ung. Karpaten (Nová Ves, 1892); Eljasz, Wzpomnienie z pośród turni tatrzańskich (1888); Eljasz-Radzikowski, Pogląd na T. (1896); t., T. na początku wieku XIX., Jelinek E., Zakopané v polských T-rách (Praha, 1893); Otto (Griebens Reisebücher), Die Hohe Tatra (1901); t., Touristenkarte der Hohen Tatra (1904); Uhlig, Bau u. Bild der Karpaten (Víd., 1903); Pamiętnik towarzystwa tatrańskiego. Mapa Vys. Tater v měř. 1 : 25.000 vydána voj. geogr. ústavem ve Vídni.
T. Nízké (Nižní T., Liptovské Alpy) táhnou se mezi údolími Váhu, Hernadu, Horního Hronu a Turoče, parallelně s Tatrami Vysokými; jádro jejich tvoří rula a žula, obklopená mesozoickými vápenci. Dělí se ve střední skupinu Ďumbíru (2045 m) a Prašivou od Boce až k Revuci, k níž na východě přiléhá Kralova hola (1943 m), táhnoucí se až k Nové Vsi, na západě od Revuce až k Turoči pohoří Fatra (1591 m). Skupina Ďumbíru vykazuje stopy slabého zalednění. Geologové proti Kořistkovi Fatru pokládají za pohoří samostatné.