Ottův slovník naučný/Třebíč

Ottův slovník naučný
Třebický	Třebíč	Třebíčko

Údaje o textu
Titulek:	Třebíč
Autor:	Vilém Nikodém
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 683–686. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Třebíč

Třebíč, město na Moravě při řece Jihlavce, sídlo okres. hejtm. a okres. soudu, má 13.590 obyv. (1900), z nichž 12.653 č., 887 n. a 50 j. nár. a dělí se ve tři samostatné obce: Křesťanské město, Židovské město a Podklášteří. Křesťanské město skládá se z Vnitřního města a pěti předměstí (Stařečka, Jejkov, Domky-Horka, Nové město a Nové Dvory), má 1078 domů, 4 náměstí, 3 třídy a 45 ulic. Vnitřní město jest posud obehnáno hradbami na málo místech protrženými. Na hradbách bývalo někdy 14 bašt a věží, a vedly do města 3 brány nyní již odklizené. Nejvýznačnější ozdobou města jest někdejší basilika kláštera benediktinského, nyní zámecký kostel sv. Prokopa, založ. r. 1101. Jsouc budována v době, kdy architektonická soustava románská počala ustupovati gotické, spojuje v sobě nádheru a lahodu obou slohů ve formě ušlechtilosti svérázně vystižené a vyniká zejména zvláštností u stavebního slohu přechodního posud nikde nepozorovanou, neobyčejnou totiž konstrukci báňovitých kleneb nad kněžským kůrem. Oltářnice a především hlavní portál ukazují přeskvostné motivy románské. Chrám byl při obléhání kláštera r. 1468 ohněm a střelbou těžce poškozen, a když později zboží klášterní dostalo se do rukou pánů zástavních, došlo k úplnému jeho zpustošení; naposledy zřízeny v něm pivovar, sýpky a kuchyně panská. Restaurován byl teprve od hrabat z Valdšteina v l. 1704 až 1730 do nynější své podoby a přistaveny k němu dvě věže slohu barokového. Chrám má kromě hlavního oltáře se sochou sv. Prokopa ještě 6 oltářů postranních, v l. 1873 a 1875 byly do něho pořízeny mramorová, ve slohu románském za použití motivů z ornamentiky chrámové provedená kazatelna a křtitelnice rovněž slohu románského. Zámek třebíčský byl z pobořených budov klášterních zbudován od vladařů domu Pernšteinského. Mohutnou klášterní věž dal r. 1502 Vilém z Pernšteina z rozkazu krále Vladislava zbořiti. V zámku chovají se vzácné staré nábytky, rozmanité zbraně, rodinné podobizny držitelů panství a obrazy mistrů školy nizozemské. Farní chrám sv. Martina ve městě byl vystavěn r. 1278, z původní stavby zachovalo se pouze gotické presbyterium. V dobách protireformačních byl několikráte přestavován, zejména postaveny při něm v r. 1707 až 1709 kaple sv. Josefa a sv. Anny. Kromě hlavního oltáře jest v kostele ještě 6 oltářů bočních, z nichž obzvláště dva jsou zdobeny neobyčejně krásnými intarsiemi. V r. 1905 byl uvnitř i zvenčí restaurován a ozdoben freskami. Při kostele stojí věž 72 m vysoká z pevného kamenného zdivá, kterou Uhři po vyvrácení města r. 1468 marně snažili se podvrátiti. Kostel Proměnění Páně při klášteře kapucínů byl postaven v l. 1687—93 na místech, kde stával dříve sbor Českých bratří. Věž postavil r. 1885 guardian P. Albert Chlumecký. Také tento kostel byl r. 1905 restaurován a uvnitř skvostnými malbami freskovými vyzdoben. V zahradě klášterní jest ve zdi na straně jižní postaveno 5 mramorových epitafů členův rodiny Osovských z Doubravice. Hřbitovní kostel sv. Trojice pochází z r. 1564; r. 1701 postavena při něm věž, do níž přeneseny zvony z někdejšího sboru bratrského, ulité v l. 1558 a 1581. Budova bývalé radnice, nynější c. k. okresní soud, vystavěná ve slohu české renaissance s rázovitým balkonem a pěknou vížkou, byla po požárech z r. 1822 a 1873 znešvařena do nynější své podoby kasárnické. »Černý dům« na Karlové náměstí, jejž postavil r. 1619 bohatý měšťan Jan Rábí a ozdobil nádhernými sgrafitty, pozbyl této ozdoby své r. 1861. R. 1901 byla objevena sgrafitta starší než sgrafitta z »Černého domu« na rožním domě Svobodově, které v původním stilu zdařile restauroval prof. Kozlanský. Uprostřed náměstí postavena r. 1885 kamenná socha sv. Cyrilla a Methoděje od Bernarda Seelinga v místech, kde někdy stával pranýř. Na náměstí Františka Josefa zbudována r. 1888—89 dvoupatrová budova gymnasijní, na návrší »Radostín« na vých. straně města r. 1901 až 1902 nemocnice soustavy pavillonové. — Ve městě jsou tyto úřady: okr. hejtmanství, okr. soud, berní úřad, vrchní berní inspektorát, aerární pošta, telegraf, telefon s meziměstským spojením, evidence katastru pozemkového, finanční stráž a cejchovní úřad. Nádraží dráhy severozápadní Starč–T. leží ve vzdálenosti 1½ hod. od města, v místě samém jest nádraží trati Boží Požehnání–Okřížky Rak.-uh. společnosti státní dráhy. Co do ústavů vzdělávacích jsou tu tato učiliště česká: st. vyšší gymnasium, 2tř. obch. škola se školou pokračovací, zimní hospodářská škola, všeobecná pokračovací škola průmyslová, odborná pokračovací škola pro obuvníky, obecné 5tř. školy pro chlapce a dívky spojené se školami měšťanskými, obecné 5tř. školy pro chlapce a dívky na Nových Dvorech, 3tř. obecná škola na Podklášteří a 3tř. obecná škola v Žid. městě, dvě mateřské školky, měst. škola hudební, lidová knihovna, městské museum historické, průmyslové museum s lidovou čítárnou. Německá učiliště: 3tř. škola obecná ve městě, 3tř. obecná škola v Žid. městě, měšťanské školy pro chlapce a dívky ve městě, mateřská školka, pokračovací škola pro dívky. K ústavům humanitním čítá se sousedský špitál, založený r. 1405, městský sirotčinec zřízený r. 1888. O zdravotnictví pečují všeobecná nemocnice, chorobinec, okr. pokladna nemocenská a podpůrné pokladny některých spolků. K ústavům finančním náleží městská spořitelna, I. občanská záložna se zastavárnou, rolnická záložna, německý spolek záloženský. — Průmysl jest tu zastoupen 4 velikými továrnami koželužskými, 3 většími a 10 menšími továrnami na obuv, pivovarem a sladovnou, městskou elektrárnou, lihovarem, 2 továrnami na likéry, octárnou, 4 uměleckými mlýny, 4 jirchárnami, knihtiskárnou, 2 kruhovými cihelnami, slévárnou a strojírnou. Od r. 1894 má město moderně zařízené jatky. Továrny koželužské a obuvnické vyvážejí ponejvíce do Levanty, Egypta, Italie, částečně i do Anglie a Ruska. Průmysl rukodělný zabývá se ponejvíce výrobou obuví; soukenictví ještě před 30 lety neobyčejně rozšířené, rovněž tkalcovství téměř úplně vyhynulo. Třebíčské trhy obilní čítají se k nejsilnějším na Moravě, r. 1905 ukazovaly obrat 99.979 q. Obchod obilím a plodinami vůbec ovládají posud firmy židovské, neboť před nedávném zřízené družstvo hospodářské rozešlo se po krátkém trvání. Spolků jest ve městě podle nejnovější statistiky 22 českých, 6 německých. Ve znaku má město štít na tři pole rozdělený, v horním a dolním poli zdobený stříbrnými arabeskami na červené půdě, ve středním poli se třemi černými kápěmi mnišskými na bílé půdě. Tyto tři kápě představují prý: prostřední opatství třebíčské, obě postranní proboštství měřínské a komárovské.

Dějiny. T. má jméno odrodu Třebíkova, který tu držel nepochybně malou tvrz zemanskou. Světlo dějinné nastává místu r. 1101, kdy údělná knížata moravská Oldřich a Litolt založili při pohádkovitém hradě Dřevíči klášter řehole sv. Benedikta. Při bohatě nadané řeholi shromáždilo se v brzku mnoho osadníkův, kteří napřed pod hradbami kláštera založili podhradí či »podklášteří« a později na prav. břehu Jihlavky nynější vlastní město T. Za opata Matěje I. Přemysl II. r. 1277 povolil, aby nová osada byla povýšena na městečko, jež mělo vlastní »consilium« pro vykonávání nižší moci soudní a pro věci administrativní a bylo nadáno i právem trhovým. Městečko i klášter utrpěly mnoho svízelů za dob pěstního práva na Moravě v l. 1281—86 a později za vpádu Kumánův r. 1304 a osadnici domáhali se již u krále Jana Lucemburského práva chrániti se hradbami. Privilejí městských dosáhla T. za markraběte Karla. V té době vynikal klášter značnou mocí v zemi a v organisaci církevní, vedl provinciální kapitoly svého řádu, rozsuzoval spory mezi kláštery a světským duchovenstvem, r. 1352 opat Adam vyznamenán od papeže Klementa prstenem a berlou. V době předreformace české počal za to klášter hmotně i mravně upadati, hromadil značné dluhy, a když v domácích vojnách mezi Joštem a Prokopem r. 1403—05 statky jeho několikráte byly zpustošeny, jmění jeho kvapem přecházelo v ruce cizí. Za válek husitských husité r. 1424 opanovali město a drželi se v něm po dva roky. Po 4 letech Prokop Veliký zmocnil se města po druhé, načež posádka husitská měla město obsazeno až do r. 1435. Kdežto klášter na sklonku epochy husitské neodvratně klesal, pokračoval značně vývoj města, které v l. 1453 až 1457 upravilo své hradby a zřídilo si pro lepší ochranu i tvrze na Hrádku a Strážné hoře; od krále Ladislava r. 1454 obdrželo výhradné právo na vaření piv a jejich vystavování v okruhu jedné míle kolem svých hradeb, r. 1461 od Jiřího Poděbradského právo ku prodeji solí a ke konání dvou výročních trhův. Osudným městu i klášteru stal se rok 1468, když Matiáš Korvín knížete Viktorina v T-i zavřel. Po třídenní střelbě na hradby a opětovaných útocích město bylo vzato v den 14. kv. a vyvráceno do samého kořene. Klášter odolával ještě po 4 neděle, očekávaje od krále Jiřího pomoci. V noci se dne 5. na 6. čna kníže Viktorin vyprostil se sice skvělým výpadem z obležení, avšak klášter musil již o 9 dní později poddati se Korvínovi. R. 1480 Korvín upsal statky klášterní do zástavy, a když zástava r. 1490 spadla zpět na krále Vladislava, týž král odevzdal zboží klášterní poznovu v zástavu Vilémovi z Pernšteina. Vyvrácené město počalo v l. 1475 až 1480 zvedati se ze zřícenin, avšak od svého znovuzřízení stalo se již po všechny časy městem poddaným přes praerogativy z listiny Karlovy. Od r. 1494 počínaje vzkvétalo v něm zejména soukenictví a na sklonku věku XV. dostalo se v držení manských statků Ptáčova a Kožichovic. R. 1516 Jan z Pernšteina založil ve městě literátský kůr. Po změně vrchnosti r. 1525, když Jan z Pernšteina vyměnily zboží třebíčské za jiné statky s Archlebem Černohorským, poslední mniši vypuzeni z kláštera. Mezi l. 1530—40 spadá organisování četných cechů ve městě, r. 1545 Jan z Pernšteina ujímá se poznovu panství, které císař Ferdinand r. 1556 Vratislavovi z Pernšteina propouští »za vlastní a dědičné«. R. 1557 přechází ze zboží třebíčského, jež Vratislav z Pernšteina rozprodal, hlavní díl se zámkem, Podklášteřím a městem T-í na Burjana Osovského z Doubravice, se kterým město těžké soudy vésti musilo na obhájení práva mílového, až pak císař Ferdinand I. r. 1560 obnovil nejen toto právo, nýbrž i veškeré městské výsady a hlavně též svobody a nadání z dob vladaření rodu Pernšteinského. Od r. 1568 uvázal se v držení panství Smil Osovský z Doubravice, z nejznamenitějších mužů své doby, za jehož dob město neobyčejně vzkvétalo a vynikalo jak hojností řemesel tak i živým obchodem o velikých svých trzích. Obzvláště soukenictví povzneslo se na nejvyšší stupeň dokonalosti, vyráběna tu jemná sukna barev neobyčejně skvělých, jimiž na trzích lineckých veden obchod až do Augšpurka a Norimberka. R. 1599 město postiženo požárem, který zničil 113 domů, r. 1604 obdrželo právo na kollaturu, r. 1582 od císaře Rudolfa právo pečetiti červeným voskem. V dobách pobělohorských trpělo sice nesmírně vydržováním císařských vojsk, ale chráněno jsouc generálním pardonem, které pro ně u císaře Ferdinanda II. vymohl Karel ze Žerotína, druhý manžel proslulé Kateřiny Valdšteinské, vdovy po panu Smilovi, nebylo alespoň drancováno a pleněno jako jiná místa moravská. Po r. 1629, kdy paní Kateřina, odcházejíc s manželem do vyhnanství, panství odevzdala bratru svému Adamovi z Valdšteina, nastaly již časy horší, neboť Valdšteinové libovolně porušovali městské výsady, vypisovali nebývalé dávky, vařili a vystavovali piva ve městě a měšťany uváděli v poddanství tužší a tužší. Hladomor r. 1630, těžké rekvisice vojenské r. 1643 a 1644, mor r. 1645, dvojí přechod hlavní armády švédské pod Torstensonem přes T. v témže roce, konečně vydržování švédské posádky v Jihlavě a dvou císařských pluků v l. 1646 a 1647 přivedly město ke zkáze takové, že po míru Vestfálském celé ulice ležely ve zříceninách a na pustých místech teprve o 40 a 50 let později zase se stavělo. Řemesla vyhynula v dobách války 30leté téměř nadobro. Největších škod utrpělo soukenictví, které pozbylo vývozu do Říše a vyrábělo pak již jenom hrubá sukna pro výroční trhy v nejbližším okolí. Houfnou emigrací za příčinou víry dokonán naprostý úpadek města, jež vylidnila též morová rána r. 1680. Držitelé panství pokračovali v hospodářském utiskování města do té míry, že konečně císař Josef I. majestátem z 15. pros. 1708 musil zjednati nápravu; r. 1713 a 1716 sužovala město znovu morová rána a r. 1731 měšťané dočkali se nejhoršího pokoření od hraběte Františka Arnošta z Valdšteina, který počal nazývati je přímo »Leybeygene«. Zbudováním císařské silnice r. 1739 od Mor. Budějovic k Želetavě-Stonařovu město pozbylo téměř všeho velikého provozu; r. 1742 hostilo po 8 dní krále Bedřicha II., který s 12.000 muži ve městě se ubytoval a podle plánu s koalicí smluveného pomocné kontingenty saské a francouzské zde očekával. R. 1746 vydáno za Marie Terezie pro obec nynější uspořádání trhových dnů; r. 1749 zřízena přes T. nová silnice zemská z Brna do Jihlavy a s ní zároveň pošta, r. 1755 zrušen hrdelní soud třebíčský. R. 1805 a 1809 navštívili město Francouzi, kteří zde způsobili škod na 400.000 zl.; osudný finanční patent z r. 1811 ožebračil četné rodiny ve městě, a opět to bylo řemeslo soukenické, které z devalvace peněz odneslo pohromu takovou, že již nikdy nemohlo se vzpamatovali. Požár r. 1821 zničil 188, r. 1822 dokonce 290 domů, radnici, obě fary, dvě školy, kostel sv. Martina i s věži a odhadovány škody z obou katastrof na 1,200.000 zl. V l. 1832 a 1836 zuřila ve městě cholera, r. 1847 lehlo opět 116 stavení popelem a způsobena městu škoda 262.257 zl. — Probuzení národní datuje se ve městě od r. 1848, kdy založena měšťanská beseda, r. 1867 získána ponejprve v zastupitelstvu obecním většina česká, která ovšem za krátko ztracena v dobách persekučních r. 1873, avšak po vítězných volbách r. 1882 vláda malé minority německé odklizena navždy. Vzrůst města od těch dob, rozšiřování českých učilišť, zřizování humanitních ústavův a vzniknutí četných závodů průmyslových se znamenitým vývozem ukazují, že město jest na cestě zdravého rozvoje a že solní plnou měrou své poslání na jihozápadě moravském.

K pamětem o náboženských věcech města: Husitské učení ujalo se v T-i nejprve za pobytů Táborů ve městě. Sám městský farář Martin byl v přátelských stycích s Janem Rokycanou, a bylo třeba úsilného působení Jana Kapistrána, aby se vrátil do církve katolické. Utrakvisté nesměli však po zakončení válek husitských víru svou veřejně vyznávati a teprve za Viléma z Pernšteina obdrželi povolení, že směli si na Podklášteří zříditi modlitebnu zvanou »očistec«. V téže době objevili se tu Čeští bratří, kteří si zřídili modlitebnu na Horce a udrželi se tu pod ochranou téhož Viléma přese všecky královské mandáty proti »pikhartům« vydané. Za Archleba Černohorského rozmohlo se učení podobojí ve městě tou měrou, že děkan od kostela sv. Martina r. 1527 z T-e odešel, načež kněží podobojí do téhož kostela byli uvedeni. Bratří postavili si s podporou Smila Osovského v l. 70tých století XVI. v místech nynějšího kapucínského kláštera sbor, školu a sanatorium. Od r. 1575 spravovali se zde Bratří i utrakvisté společnou konfessí českou. Ve sboru konány slavné synody bratrské r. 1596 a 1607. Po katastrofě bělohorské ochraňoval měšťany ve svobodě víry Karel ze Žerotína; po odchodu jeho ze země musili však odejíti r. 1629 do vyhnanství farář sv.-martinský Mistr Jakub Petrozelin a správce sboru bratrského Vavřinec Justýn; bohoslužba nekatolická zastavena ve městě úplně a r. 1630 dosazen ke kostelu sv. Martina farář katolický. Již tenkráte nastalo houfné stěhování měšťanstva do Skalice Uherské, Púchova a Mokré a mezi emigrací slovenskou má T. skvělé zastoupení jmény Justýn, Securius, Efraim a j. Tajné bohoslužby bratrské udržely se tu i po míru Vestfálském a r. 1656 podána ke dvoru císařskému žaloba na řádění 21 různých sekt v T-i, načež jihlavští jesuité od jara r. 1657 do konce října 1660 za silné assistence vojenské prováděli zde protireformaci, která způsobila nové hromadné emigrování do Uher a ani v l. 70tých XVII. stol. za úplně skončenou pokládána býti nemohla, tak že založení kláštera kapucínského r. 1684 mělo za hlavní účel, »aby plevel kacířské nepravosti byl vypleněn«. — O židech je zjištěno, že byli v T-i usazeni již ve XIV. stol., ve starých knihách pozemkových se připomíná několikráte jejich škola již na počátku století XVI., nejstarší náhrobní kameny na jejich hřbitově datuji z l. 50tých XVI. stol. — V T-i se narodili Jan Cyrillus, tchán Komenského, spisovatel bratrský (rodným jménem nazýval se Špalek a pocházel z nynějšího »domu milosrdenství« na Karlově náměstí), Evérmond Růžička, historik, a Jan Neumann, přirodozpytec, František Krommer, hudební skladatel; Josef Chrněla, Jan Müller, Jan Soukop, Jaromír Haněl, Albín Bráf a j. — Literatura. Adolf Kubeš, Dějiny města T-e (do vyvrácení města r. 1468); t., Literátský kůr Třebíčský; t., Doba pánův Osovských; t., Prameny z dob pánův Osovských; t., Manové kláštera Třebíčského; Jan Jelínek, Kronika městské chlapecké školy v T-i; Fr. Rypáček, Z archivu města T-e; t., Paměti a zápisy Smila Osovského z Doubravice; t., Farní kroniky Třebíčské; Vil. Nikodém, Naše město; t., Z dějin města T-e; F. J. Lehner a dr. Eug. Muška, Opatský chrám Panny Marie v T-i; J. Urbánek, Náboženství evangelické na Třebíčsku; Vincenc Prasek, Knihy tovaryšské bratrstev v T-i. Vilém Nikodém.