Ottův slovník naučný/Sušil

Ottův slovník naučný
Sušický	Sušil	Sušírna

Údaje o textu
Titulek:	Sušil
Autor:	Pavel Julius Vychodil
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. s. 400–402. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Sušil
Související články ve Wikipedii: František Sušil

Sušil František (* 14. čna 1804 v Novém Rousínově u Slavkova na Moravě — † 31. kv. 1868 v Bystřici pod Hostýnem). Tři první třídy gymnasijní studoval doma soukromě u strýce svého, kaplana Frant. Pospíšila, jímž u vědomí národním probuzen, ostatní třídy dostudoval na piaristském gymnasiu v Kroměříži. Vedle národního vědomí, kterým už na gymnasiu kroměřížském vynikal, nabyl širšího přehledu o věcech slovanských, zvláště z Dobrovského předmluvy k Tomsovu slovníku; sklon ke snahám všeslovanským co do vzájemností jazykové a osvětné vyznačuje odtud smýšlení a činnost S-ovu po celý život jeho. Na podzim r. 1821 odebral se do Brna na t. zv. ústav filosofický. S-ově pathétické povaze nejvíce zamlouval se ideální vzlet Platónův, pilné studium latiny a řečtiny přišlo mu velmi vhod pří pozdějších pracích vědeckých. Vedle školského studia mnoho prospěl mu styk s piaristou D. Fr. Kynským a s brněnským kaplanem Vincencem Žákem, známým novotářem jazykovým, jenž tehdy překládal a S-ovi předčítával „Osvobozený Jerusalem“ Torquata Tassa. U nich S. přiučil se vlaštině, francouzštině a angličtině, seznal hlavní díla těchto literatur, jakož i španělská a portugalská v německých překladech; ze slovanských nářečí hlavně se obíral polštinou a ruštinou. Ve sporech jazykových mezi Kynským a Žákem stál sice při Kynském a spisovné češtině, ale vlivu Žákovu docela neodolal. U Kynského seznal také „Krok“ a v něm spor o českou prosodii. Sám již dříve pokoušel se veršovati přízvučně, nyní cvičil se i v časomíře, překládaje z klassikův (Ovidia, Propertia a Tibulla). Otázkami prosodickými vůbec rád se obíral, jak mimo jiné svědčí spisek Krátká prosodie česká (1856, 1861, 1863). V bohosloví zvláště obíral se semitskou filologií (za vedení Cyrilla Nappa) a dogmatikou. R. 1827 byl vysvěcen na kněze a poslán za kaplana do Olbramovic, ve kteréžto farnosti hleděl zbylé české menšině jak ve škole tak v kostele, zvláště co do českého zpěvu, k zachování mateřštiny býti nápomocen, pohříchu marně. Tam také k národnímu uvědomění probudil staršího kaplana, Tomáše Procházku, jenž později, jsa kaplanem v Ivančicích, neúmornou činností buditelskou a osvětnou za nejnepříznivějších okolností zachránil město to od poněmčení, nyní mu znova hrozícího. Krátce pobyv při duchovní správě v Komárově u Brna (1836), jmenován r. 1837 professorem studia novozákonního při bohoslovném ústavě v Brně; ústní přednášku měl o slovanských překladech Písma, kteréžto thema na fakultě olomoucké zajisté sotva kdy bylo projednáváno. Nový úřad znamenal pro životní působnost S-ovu nesmírně mnoho. Jednak dáno mu působiti na celou řadu kněžstva, jednak umožněna mu rozsáhlejší činnost buditelská i spisovatelská, než dovolovala na př. správa duchovní. Jsa povahy skromné, ostýchavé, vůči neznámým nepřístupné, nehodil se pro veřejnou činnost agitační, avšak pro svou učenost, pracovitost, zvláště pak pro ryzí povahu a neoblomnou věrnost v zásadách náboženských i vlasteneckých uznáván za krátko vůdcem kněžstva i lidu moravského, jsa hlavním jeho buditelem, který z Moravy pocházel a na Moravě celý život působil. Po třicet let s nemalými svízeli sbíral o prázdninách národní písně na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a v sev. Rakousích, používaje návštěv svých na venkově, aby ducha národního probouzel a k práci pobádal. Národnostní poměry byly tu tak žalostné, že nelze si nám toho dobře ani představiti. Bylať nejen čeština z veřejného života, z měst, z úřadů, z intelligence téměř docela vyhoštěna, i vědomí souvislosti s Čechami a s českým neb slovanským živlem bylo utlumeno; nešťastnými opravami spisovné češtiny dokonce připravována — ač bez úmyslu původců — podobná roztržka mezi Moravou a Čechami, jaká, přes veškero úsilí S-ovo a přátel jeho, nastala na Slovensku. S., ačkoli sám si přál, aby čeština po stránce hláskoslovné i lexikální východním nářečím a jinoslovanským odvětvím ve svůj prospěch se přizpůsobovala, a též mnohé takové novoty ve svých spisech zaváděl, přece rozhodně se opřel tomuto tříštění a hlavně svou autoritou, jakož i četnými publikacemi své družiny (novinami „Hlasem“, kalendářem „Moravanem“, knihami „Dědictví sv. Cyrilla a Methoda“ atd.) je zamezil. Jednotami katolicko-politickými, po vzoru brněnském v kraji zakládanými, šířeno vědomí vlastenecké i vzdělání politické. Idea cyrillo-methodějská, z lidu téměř docela vyhynulá, byla S-ovi podkladem osvětného působení na Moravě; velkolepá slavnost cyrillo-methodějská r. 1863 v Brné a na Velehradě dokázala plodnost myšlenky té a zdar práce v duchu jejím. V bezprostředním působišti S-ově, v Brně, úředně poněmčeném sice, ale se značným počtem českého lidu, zvláště dělnického, pracováno jednak o hojnější české bohoslužby, jednak o podniky lidumilné a vzdělávací (pokračovací škola řemeslnická, čítárna a j.). U žáků svých S. naléhal ne tak na vlastenčení, nýbrž na bezúhonný život v práci a sebevzdělávání ve věcech stavovských i vůbec užitečných, by sami národ svůj důstojně zastupovali a lid jim svěřený nábožensky i hospodářsky v duchu národním vzdělávali. Zpěvu národnímu přičítal nemalý význam výchovný; usiloval proto také, by národní píseň v lidu se zachovávala, zvláště pak aby český zpěv bohoslužebný slohově i hudebně důstojněji byl upraven (kancionál svatojanský). Literární činnost S-ova týká se patristiky (Spisy sv. Otcův apoštolských 1837, 1849, r. 1874 spolu s překladem spisův Justinových), hymnologie (Hymny církevní 1846, 1859), lidového zpěvu, apologetikv a symboliky (články v „Hlase“, „Blahověstu“, „Čas. katol. duchovenstva“, Riegrově Naučném Slovníku); v „Dědictví sv. Cyrilla a Methoda“ vydal opravený překlad Josefa Flavia O válce židovské a vlastního životopisu (1856). Hlavní díla jsou tři sbírky moravských národních písní (1835, 1840, 1853—60) a Písmo svaté Nového Zákona (1863—72). Třetí, hlavní a souborná sbírka písní lidových uznává se vůbec za vzornou co do věrného podání slov i nápěvů. Skoro všechny sám v nalezišti poslechl a zaznamenal, za mnohou si v pochybnostech i schválně znova zajel, aby záznamy své buď zjistil neb opravil; za té neuvědomělosti a neochoty mezi lidem, nedůvěry mezi úřady a nepříznivou intelligencí, kdež i podezříván jako panslavský agitátor neb kossuthovský vyslanec, byla to pro útlocitného S-a práce úmorná. Za to však sbírka jeho, obsahující skoro 2000 písní, právě pro onu pedantskou přesnost stala se dokumentárním pramenem dialektologie i národní hudby. Nasbíráno jich měl mnohem více, ale příliš přísně vybíraje mnohých písní skutečně národních do sbírky nepojal. Mimochodem budiž podotčeno, že jeho popudem B. M. Kulda a M. Mikšíček věnovali se činnosti lidovědné a zachovali pěkné pohádky, onen pak také spis o lidové svatbě. Obšírný t. zv. reproduktivní výklad Nového Zákona byl dílem v celém Slovanstvě jediným. Co do obsahu vyniká důkladným vystižením celé theologie novozákonné, hojnou látkou archaeologickou, apologetickou i mystickou, podle nejlepších pramenů podanou. Po stránce jazykové nahromaděno v něm velmi mnoho látky filologické, synonymiky (podle Jungmannova Slovníku, vlastních zápisek dialektologických a  .); tím, jakož i vlastními opravnými návrhy, ze starší češtiny, z nářečí, z ruštiny a polštiny přejatými, četba jeho se ztěžuje, zvláště koho filologická stránka méně zajímá. S. však neměl ani zde na mysli díla pouze populárního, nýbrž dílo vůbec poučné sice, avšak stojící na výši soudobé vědy, jakož vůbec usiloval o vyšší úroveň a pokrok písemnictví našeho, zvláště ve svém oboru theologickém. V překladě pak, jenž podle dogmatické a zákonodárné povahy posvátných knih nemůže býti leč co nejvíce doslovný, nikoliv opisný, podal velecenný pokus o definitivní úpravu českého textu podle Vulgaty i textu řeckého, vyzbrojen jsa vedle jiných vědomostí důkladnou znalostí všech přístupných rukopisných i tištěných překladů slovanských a překonav ovšem daleko všechny dřívější překlady české zvláště tím, že snažil se co nejvíce vymýtiti cizomluvy. Básnická stránka činnosti S-ovy v celkovém obraze jest významu podružného. Překlady (Hymny církevní; Anthologie z Ovidia, Catulla, Propertia a Musaea 1861; několik překladů ze slovinštiny a j.) jako básně původní trpí neobvyklými nebo nebásnickými výrazy a nedostatkem plynnosti. Původní básně, jichž vydány samostatně čtyři sbírky (1847, 1851, 1862 a 1869 sl.), jsou legendy a jiné básně náboženské, často příležitostné deklamovánky, rozjímavé i polemické znělky a nápisy. S. není básník vysokého obrazotvorného vzletu, u něho převládá stránka rozumová, vzdělávací a přímo mravokárná. Nejzdařilejší poměrně jsou nápisy a znělky, jimiž druží se ke Kollárovi a Čelakovskému, ubíraje se z části ovšem jiným směrem ideovým. Osobně S. byl zásad přísně církevních, života bezúhonného, sebezapíravého, obětovného, vlastenec podle obyčejných názorův až blouznivě přepiatý, pracovitosti neúmorné, v přesvědčení ať náboženském ať vlasteneckém neoblomný, proto v úsudcích někdy až příkrý, dobrého však, až dětinného srdce; nejvíce jej ctili, ba zbožňovali, kdo jej nejlépe znali. Tělesně S. často churavěl na oči a rheumatismem; zemřel chorobou plicní. Znalci poměrů moravských, i ti, kdo nebyli stoupenci nábožensko-národního směru jeho, uznali všichni bez rozdílu, že o probuzení Moravy má on zásluhu největší. Na sklonku života vyznamenán byl r. 1863 ruským řádem sv. Anny II. třídy, r. 1864 čestným kanovnictvím brněnské královské kapitoly, r. 1865 čestným doktorátem vídeňské university. PV.