Ottův slovník naučný/Specifikace
Ottův slovník naučný | ||
Specificum | Specifikace | Specifikovati |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Specifikace |
Autor: | neznámý |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýtřetí díl. Praha : J. Otto, 1905. s. 783. Dostupné online. |
Licence: | PD anon 70 |
Specifikace (z lat.), udání jednotlivostí, detailů; pak rozložení v druhy; též postup od všeobecného ke zvláštnímu. – S. v právnictví znamená přetvoření cizí látky (materia) na věc novou (species). Justinián ustanovil, že nová věc vytvořená z cizí látky, nedá-li se už uvésti v dřívější způsob, má náležeti zhotoviteli (specifikantovi), jen když při zpracování jednal bona fide, t. j. nevěděl, že látka náleží jinému. Podle práva rakouského zakládá se s-cí pouze spoluvlastnictví, a to podle ceny podílu. Nelze-li totiž beze značného zmenšení ceny věci zpracované uvésti v předešlý způsob, věci nové stanou se všem účastníkům podle poměru ceny práce neb věcí společnými. Nic nesejde na tom, zda specifikant jednal bezelstně či obmyslně (§ 415 rak. obč. zák.). Dají-li se však spracované věci uvésti v předešlý stav, vrátí se každému vlastníku, co mu náleží, a poškozenému nahradí se škoda. Podle německého obč. zákona (§ 950) specifikant stává se vlastníkem, leč že by hodnota zpracování nebo přetvoření byla značně menší než hodnota látky cizí. Za s-ci pokládá něm. zákon i psaní, kresbu, malbu, tisk, rytí nebo podobné zpracování povrchu cizí látky. – S. jest též udání rozličných druhů peněz (bankovek, mincí stříbrných a zlatých), které zasílají se poštou.