Ottův slovník naučný/Schopenhauer

Ottův slovník naučný
van Schooreel	Schopenhauer	Schöpf

Údaje o textu
Titulek:	Schopenhauer
Autor:	František Xaver Procházka
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýtřetí díl. Praha : J. Otto, 1905. S. 41–43. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Arthur Schopenhauer
Související články ve Wikipedii: Johanna Schopenhauerová

Schopenhauer: 1) S. Johanna Henriette, spisovatelka něm. (* 1770 v Gdansku, † 1838 v Jeně). Dcera senátora Trosiny, provdala se za gdanského bankéře S-a, s nímž vykonala cestu přes Německo a Francii do Londýna, kdež pobyli delší dobu. Navrátivše se do Gdanska, žili tam až do r. 1793, potom přebývali v Hamburce, r. 1803 podnikli opět cestu po Hollandě, Francii, Anglii a Skotsku. Po smrti svého manžela r. 1806 přesídlila se do Výmaru, kde kolem sebe utvořila společenský kruh, do něhož přicházel i Goethe. V l. 1832—37 žila v Bonně, potom v Jeně. Psala slohem poutavým romány a cestopisy, jež svého času mnoho byly čítány. Její »Sämtliche Schriften« vyšly v Lipsku a Frankfurtě r. 1830—32 ve 24 sv.; literární pozůstalost s vlastním životopisem Jugendleben und Wanderbilder (Brunšvik, 1839, 2 sv., nové vyd. v Gdansku 1884).

2) S. Arthur, něm. filosof pessimismu, syn před. (* 1788 v Gdansku — † 1860 ve Frankfurtě n. M.). Otec jeho, zámožný bankéř a nepřitel učenosti, vzal jej 9letého s sebou do Francie a ponechal ho tam 2 roky u přítele v Havru na vychování. Ve 14 letech S. vydal se na cestu po Evropě, která trvala 2 roky. Pak vstoupil do učení u velkoobchodníka. Práce uložená byla mu tam útrapou, neboť toužil po studiích. Za několik měsíců otec zemřel a matka dovolila mu, aby zanechal kupectví. Rychle učil se nyní Arthur starým jazykům, studoval na universitě v Gotinkách a v Berlíně, kdež začal pracovati svou disertaci, která vyšla r. 1813: Ueber die vierfache Wurzel des Satzes vom Grunde. V Jeně dosáhl hodnosti doktora a odebral se k matce do Výmaru, kdež seznámil se s Goethem a u Fr. Mayera poznal filosofii indickou. Tam vzniklo hlavní jeho dílo Die Welt als Wille und Vorstellung (1819, nové vyd. rozmn. 1844). V díle tom jest celá filosofie jeho již obsažena, co později psal, byly jen doplňky a širší rozvádění. Za docenta filosofie habilitoval se v Berlíně r. 1820, ale vykládal jenom jeden semestr, nemoha udržeti se vedle Hegla. Od r. 1831 žil ve Frankfurtě n. M. jako soukromý učenec. Napsal zde spisy: Ueber den Willen in der Natur (1836), Ueber die Freiheit des menschl. Willens a Ueber das Fundament der Moral. Dohromady vydal oba poslední jako spis Die beiden Grundprobleme der Ethik (1841). Sbírka drobných spisů Parerga und Paralipomena (1851) tvoří 2 svazky. Pessimistická nálada jevila se u S-a již v mládí a jeho filosofie resignace i utlumení vůle k životu jest věrným otiskem a zrcadlem jeho osobnosti. Vychází od Kanta a přirovnává filosofii jeho k operaci bělma, kterou slepec nabývá zraku. Poznávám věci jenom, jak se mi jeví, svět jest má představa. Všeobecný výraz spojení představ shledává v kategorii příčinnosti. Zákon kausality platí však jenom pro zjevy, nikoli pro věci o sobě. Všeobecné formy všech předmětů: prostor, čas a kausalita tvoří závoj mezi námi a věcmi o sobě, nepřipouštějí poznati pravou podstatu světa. Jenom ve vědomí sebe sama poznávám více než pouhý zjev, sami na sobě nazíráme bezprostředně vlastní podstatu zjevu. Moje vůle jest něco původního, skutečná věc o sobě, jejímž zjevem jest moje tělo. Ve vůli se poznávám. Není to představa, vůle jest to bezprostředné v našem vědomí. Podle analogie jest vůle, kterou jsem poznal jako jádro a podstatu své bytosti, i jádrem a podstatou všech ostatních bytostí a věcí. Slovo »vůle« má u S-a ovšem větší rozsah, než obyčejně slovem tím se označuje. Nejen chtění člověka a zvířete, i síla, která budí v rostlině život, kterou magnet přitahuje kovy, kterou krystally se tvoří, i chemická příbuznost, tíže a gravitace nebeských těl jest podstatou svojí totéž, co v sobě jsme poznali jako vůli. Vůle znamená vůbec vnitřní, domyslnou podstatu všech věcí. Svět jest tedy jednak má představa jako zjev, jednak vůle, jako věc o sobě. Poznání naší vlastní bytnosti jest klíčem k poznání bytnosti světa. Od vůle musíme odloučiti zákon kausálný, čas i prostor, ani vědomí není s vůlí nutně spojeno, ani rozum. Jest to slepé puzení, bezvědomý pud k životu. Mezi vůlí a zjevy klade S. ideje! Idea jest neproměnná, na časové existenci nezávislá objektivace (zpředmětnění) vůle, jednotlivý zjev jest objektivace zprostředkovaná ideou. S-ova idea jest Platónův vzorný obraz, který nevzniká, nemění se, nezaniká a vyjadřuje se v nesčetných zjevech jednotlivin, jest to rodová forma. Vůli běží jen o ideu a nikoli o jednotlivce, které svým účelům bezohledně obětuje. Tim S. vysvětluje netečnost přírody k životu. Mezi četné nedůslednosti S-ovy filosofie náleží ta, že slepá vůle řídí se účelem. A rozum ze služebníka vůle povznáší se v jednotlivci tak, že může proti ní podniknouti boj a umrtviti vůli. K otázce, jak jest to možno, odpovídá S., že jest to skutečný zázrak. S-ovou metafysikou vůle dán jest jeho pessimismus. Vůle jest snažení bez cíle. Nemá-li cíle, nemůže dojíti klidu a není žádného uspokojení. Vůle jest tedy něco, co by býti nemělo, co by nebylo, kdyby všepodstata byla si od počátku vědoma marnosti svého snažení. Odůvodniti pessimismus obšírnými a mnohostranými úvahami S. pokládá za hlavní věc své filosofie. Jest výborný stilista. Často poukazuje k tomu, jak člověk se zmítá mezi Scyllou bolesti a Charybdou dlouhé chvíle. Všecka slasť jest zdánlivá, klam, chiméra — libost není nic positivního. Positivní jsou jen překážky vůle, bolest. Upokojení bolesti jest negativní, nepociťujeme ho přímo. Vyskytuje se jenom jako konec utrpení. Nejvyšší blaho naše jest stav bezbolestný. Všechen život jest v podstatě utrpení, strasť. Tímto učením S. zavádí u nás názory buddhismu. Z utrpení není vykoupení, leč když vůle odvrátí se od života v dobrovolném odříkání, resignaci. Nebýti jest lepší než býti. Kdo to pochopí, umrtví vůli, stane se askétou, vzdává se veškeru. Bezvolnost, resignace, jest svatost i blaženost. Smrť jest vykoupením, protože nás zbaví vědomí, v němž tolik utrpení nám bylo snášeti. Jen umění povznáší člověka k stanovisku, jež překonává útrapy žádání, k stanovisku klidného nazírání věčných vzorů, ideí. Aesthetickému nazírání jest umělecké dílo vtělení ideje. Dokonaleji než výtvarné umění vyjadřuje ideu lidstva poesie, hlavně v tragédii. Nejvýše stojí hudba, bezvědomá to metafysika, ta nezobrazuje jako ostatní umění jednotlivé ideje, nýbrž vůli samu. S-ova aesthetika vyznačuje se tím, že přiděluje umění účel vykoupiti člověka. K tomu třeba zapomenouti na individuální existenci a povznésti se k stavu kontemplace. Aesthetiku S-ovu učinil základem své theorie hudby Richard Wagner. Podmínkou mravouky jest S-ovi jako Kantovi svoboda vůle. V empirickém životě však a v říši zjevů svoboda ta k platnosti nepřichází, tu vládne kausalita bez podmínky. Z charakteru člověka a motivů následuje každý čin nutně. Svoboda vůle jest jen v říši věcí o sobě. Výrazem a projevem svobodné vůle jest jenom empirický charakter člověka. Vůle rozhodne se jednou aktem mimočasovým pro určitý směr a tím vznikne charakter jako její zjev. Jest tedy S-ova svoboda vůle metafysická, jest to něco jiného než to, co obyčejně svobodou vůle nazýváme. Vina i zásluha není v jednání (operari), nýbrž v jsoucnosti (esse) empirického charakteru. Ctnosti i nepravosti každému jsou již vrozeny. Člověk se nemění, jak jednou jednal, bude vždycky jednati za stejných okolností. Důsledným není S. v éthice zrovna tak jako v metafysice, ale právě těmi nedůslednosti jeho filosofie přibližuje se skutečnému životu. Tak učí S., zapomínaje na metafysické rozhodnutí vůle, že člověk dědí své vlastnosti volní po otci, intelligenci po matce. Láska jest bezprostředný cit metafysické jednoty všech lidí a všech tvorů. Lásku myslí si S. jako soustrast, ta jest jedinou pohnutkou mravní. Cílem jejím jest odstranění neb zmírnění bolu. I soustrast se zvířaty odůvodněna jest metafysicky. S-ova éthika vyznačuje se protirozumovou, citovou povahou proti éthice Kantově. S-ova filosofie povstala ze sloučení subjektivismu Kantova a Spinozova i Schellingova učení o Vše-jednom. Přizpůsobil pantheismus fenomenalismu Kantovu. Filosofie jeho jest oboje: i bezohledný pessimismus i odvážná víra ve vykoupení. S-ova filosofie byla po 40 roků nejúčinnějším kvasem německé literatury a vůbec života duševního. — Obšírně o S-ovi psal Kuno Fischer, Gesch. d. n. Philos. (8. sv.), a J. Volkelt, S., 1900, Klassiker der Philosophie. U nás Fr. Krejčí, O filosofii přítomnosti (1904, str. 237), Jos. Durdík, Dějiny filosofie nejnovější (1887, str. 192). Ostatní literatura jest v Dějinách novověké filosofie od Falckenberga, v českém překladu (1899, str. 672). Pro.