Rulík Jan N. Josef, hudebník a spisov. čes. (* 20. ún. 1744 v Žlebích v Čáslavsku — † 6. břez. 1812); vzdělav se v klášteře želivském, odebral se do Prahy a jako zpěvák našel zaopatření v novoměstském semináři jesuitském, při čemž si odbyl školy humanitní
a filosofické, připravuje se k stavu duchovnímu. Později upustil od svého úmyslu vstoupiti do řádu jesuitského a cele se oddal hudbě a literatuře. Obživu nalezl jako zpěvák a hudebník při kostele sv. Štěpána a na Karlově, potom jako ředitel kůru v kostele sv. Ignáce, posléze jako choralista a houslista u sv. Víta na Hradčanech. R. 1773 byl pro své zásluhy o hudbu chrámovou jmenován měšťanem pražským, na čemž si nemálo zakládal, podpisuje se na svých knihách »měšťan pražský a spisovatel«. Pochován byl na hřbitově malostranském. — Četné jeho skladby hudební vešly v zapomenutí, jedině v slovnících hudebních dočítáme se o nich pochvalných zmínek (srv. Gaszner, Universal Lexikon der Tonkunst, 1849, str. 737; Schladebach-Bernsdorf, Neues Universal-Lexikon der Tonkunst, 1857, III., 400). R. seznámil se v Praze s předními vlastenci: Ungarem, Pelclem, Thámem, Vydrou, Procházkou, Tomsou a zvláště s V. M. Kramériusem, jehož byl důvěrným přítelem, a brzy náležel k nejčilejším buditelům českým. Vyznamenávaje se spíše dobrou vůlí a horlivostí vlasteneckou než odborným vzděláním a zvláštním talentem spisovatelským, obral si za vzor přítele svého Kramériusa a následoval ho ve snaze šířiti prostředkem populární četby vzdělání v nejširších vrstvách lidových a osvětou vésti lid k sebevědomí národnímu. Po smrti Kramériusově vedl nějaký čas redakci »Vlastenských Novin« a pomáhal při jeho »České expedici«. Spisovatelská činnost týkala se nejrozmanitějších oborů literárních. Na obranu řeči české R. vystoupil ve spise Sláva a výbornost jazyka českého (1792), v němž dokazoval, že jazyk český, jsa ve své vlastnosti dokonalý, bohatý, skladný a lahodný, měl slavnou minulost, byl však cizím úsilím potlačen a teprve nyní činností horlivých vlastenců k starobylé slávě a vážnosti se povznáší. R. oslavoval významné v dějinách čes. jazyka události též příležitostními básněmi, jako: Plesání nad uvedením professora jazyka českého (1793); Na den uvedení J. Nejedlého na učitelskou stolici v slavné učené Pražské Universí (1801). Vlasteneckému nadšení, jež plnilo českou mládež za válek Napoleonských, dal výraz v jednoaktové činohře Vlastenský mladý rekruta (1808), k níž vážil látku z doby panování Oldřicha, bojujícího proti Polanům. Po způsobe německého Eulenspiegla vzdělal na základě české pověsti humoresky Veselý Kubíček a Boženka, veselého Kubíčka manželka (1799), obratně a vtipně vypravované. Vedle toho překládal z němčiny mravoučné spisy pro mládež, jako: Cvičení dítek od Kampe (1792), Kastonova užitečná naučení o dobrém zvedení mládeže (1794—95); Krátké a poučující povídačky (1804) a j. Pokleslé vědomí národní snažil se buditi a vzpružovati vzpomínkami historickými na slavnou minulost českého národa; proto vydal Velmi užitečnou historii o slovůtném národu českém (1793). Týž úmysl měl vydávaje Kalendář historický
(1797—1810, v 5 d. s přídavkem), který může býti pokládán za pokračování Veleslavínova Kalendáře historického, ačkoliv nedostihuje
svého vzoru. S vynikajícími postavami české historie politické a kulturní seznamoval české čtenáře v Gallerii aneb vyobrazenosti nejslovútnějších osob země české atd. (1804—10, v 5 d.), kterou přeložil z německého spisu Jos. Schiffnera, zpracovaného podle českých kronik. Se zvláštní zálibou poučoval své rodáky o kulturní a literární činnosti učených Čechů v minulosti i v přítomnosti; k tomu cíli složil Učenou Čechii (1807—08, v 3 oddílech čili navrženích), kdež pojednal podle výzkumů Voigta, Pelcla aj. o osudu umění a učenosti v Čechách a zaznamenal jména slavných a učených mužů. Ve spisku Věnec pocty ku poctivosti učených (1795) vylíčil obraz literárního života z let 1782—95 a v populární knížce zpracované podle něm. rozpravy Ant. Brauna Vesnického faráře rozmlouvání se svými osadníky (1804) doplnil tuto bibliografii až do r. 1804. Příležitostně upozorňoval na vzácné kulturní památky v Čechách, jako: Náležité vypsání hrobů královských a knížecích v kostele Pražském sv. Víta (1804); Památky kláštera Sedleckého (1807) atd. Kramériusa následoval také ve vydáváni spisů cestopisných a životopisných, na př.: Cesta z Moskvy do Číny, kterouž vykonal Jiří z Drahova, Čech a rytíř vznešený l. P. 1693 (z lat. přel. 1800); Život Ludvíka XVI., krále francouzského (z němčiny, 1793) a j. Pro poučeni rolníků vydal Krátký spisek o stavu sedlském aneb oráčském (věnovaný Fraňkovi Vaváku, Čechu výbornému a poctivému r. 1798), dále Krátký, ale pochopitedlný katechismus hlavních povinností pro vesnické rychtáře (přel. z Fr. Winklera, 1802) a p. Náboženské vzděláni, jehož se mu dostalo v klášteře želivském a u jesuitů v Praze, projevilo se četnými spisy
nábožensko-vzdělavatelnými, jež překládal z němčiny; byla to rozmanitá kázání — mezi nimi Strom francouzské svobody (1793), namířený proti revolučnímu hnuti —, vypsání životů sv. patronů českých, život sv. Jana Nepomuckého atd. Sloh R-ův jest jasný a srozumitelný, jazyk dosti správný a obratný. — Srv. úplnou bibliografii v Jungmannově Historii lit. č. 622; J. Vlček, Dějiny č. lit., II., str. 272—77; Literatura čes. XIX. stol., I., 459, a j.
Ml.
PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Jan Rulík