Ottův slovník naučný/Rostislav
| Ottův slovník naučný | ||
| Rostial | Rostislav | Rostislavov |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Rostislav |
| Autor: | Karel Kramář, František Hýbl |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 995–996. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Rostislav |
|
| Související články ve Wikipedii: Rostislav Haličský |
|
Rostislav, Rastislav, jméno několika knížat slovanských. Mezi nositeli jeho nejznámější a nejdůležitější jest:
1) R. Moravský, vlastní organisátor neodvislé říše Velkomoravské. Celá vláda jeho (846–870) vyplněna jest válkami s říší Východofranckou, v nichž R. jeví se nám jako statečný vojevůdce, dobrý organisátor obrany zemské (pevnost Děvín na ony časy nedobytná) a obezřetný politik. Zvláště touto poslední vlastností R. liší se velmi příznivě od synovce a nástupce svého Svatopluka, jenž skvělé úspěchy svých zbraní a mohutného vystoupení svého uměl mařiti politickou nerozvážlivostí stejně velikou, a povoláním svatých apoštolů (Cyrilla a Methoda získal si pro země české památku nehynoucí. Z té příčiny i jméno národního héroa, jímž Palacký obmyslil Svatopluka, lze snad větším právem uděliti R-ovi. Historie jeho válek s říši Franckou vylíčena již při dějinách Moravy (v. t. str. 678 sl.), zde pak jako dodatek stůjž ještě toto. Na trůn dostal se r. 846, kdy král Ludvík Němec sesadiv Mojmíra povýšil na stolec knížecí R-a. Poněvadž zpráva annálů fuldských nemluví o nijakém odporu Moravy proti tomuto libovolnému zasahání, lze míti za to, že stalo se tak v dorozumění s R-em a jeho stranou. Možno-li za to míti, pak tragickou odpovědí osudu k tomu bylo, že týž R. za podobných okolností byl trůnu zbaven od svého synovce. Ctižádostivý Svatopluk nechtěje déle trvati v poslušenství svého strýce chtěl se dáti s knížetstvím svým Nitranským pod ochranu Karlmanovu. R. rozlítiv se nad zradou takovou, jež by byla zmařila úspěchy celoživotního úsilí jeho, vyslal své lidi, aby Svatopluka při hostině zavraždili. Ale ten vyhnul se hodům předstíraje sokolčí lov. Tu R. jal se sám stíhati jej s ozbrojeným houfem, ale Svatopluk jej lstně jal a vydal Karlmanovi. Ten poslal jej do Řezna, kdež po návratu Ludvíka Němce byl souzen. Král rozkázal jej oslepiti a strčiti do jakéhosi kláštera, načež všeliká zpráva o R-ovi mizí. Jak mocnou stala se říše Moravská pod žezlem R-ovým, toho nejlepším důkazem je, že všichni odpůrci Ludvíka Němce hledali zde bezpečného útočiště. Zvláštní náhodou byli to právě 2 synové jmenovaného krále, nejprve Karlman a po něm Ludvík. Z okolností těch uměl R. obezřetnou politikou těžiti. Krm.
Ruští: 2) R. Vladimirovič, kníže tmutarakaňský († 3. ún. 1065), byl syn Vladimíra Jaroslaviče Volyňského, měl od r. 1054 za úděl Rostov, ale r. 1056 vrátil se na Volyň. R. 1064 vypravil se proti Tmutarakani, kde tehdy vládl Glěb Svjatoslavič, zmocnil se jí a bral poplatek i od Čerkesů. Avšak Řekové v krymských městech, nedůvěřujíce mu, otrávili jej. Měl 3 syny: Rurika, Vladimira a Vasila. Druzí dva jsou první známí knížata haličtí.
3) R. Mstislavič, veliký kníže kijevský († 14. břez. 1168), vnuk Vladimíra Monomacha, obdržel r. 1127 od svého otce, vel. knížete Mstislava, za úděl Smolensk. V první době podřizoval se úplně vedení otcovu a jeho vlivem dostal se r. 1129 do války s knížaty polockými. Později účastnil se různých jiných sporů mezi knížaty kijevskými, ale při tom bedlivé měl zření k vnitřnímu povznesení svého údělu. Snaha jeho nesla se k tomu, vytvořiti z údělu smolenského uzavřený, pevně organisovaný celek, opřený o stávající řády zemské. Výsledkem této snahy R-ovy bylo také zřízení zvláštního biskupství smolenského. R. pečoval o blahobyt své země a nazýval se „velikým knížetem“. R. 1154 zmocnil se na krátko stolce kijevského, ale musil ještě téhož roku ustoupiti Izjaslavu Davidoviči Černigovskému. R. 1159, když Izjaslav vypuzen, povolán R. od Kijevanů opět a udržel se na stolci kijevském krutou válkou, jež trvala do r. 1161, až do své smrti. Srv. Běljajev, Lekciji po istoriji russk. zakonodatělstva; t., Razskazy iz russ. istoriji (sv. 4).
4) R. Michajlovič, kníže haličský, později bán mačevský († ok. 1262), syn černigovského knížete Michala Vsevolodoviče (v. t. 2), vládl nejprve (1230) v Novgorodě, ale občané jej brzy vypudili. R. vrátil se k otci a byl od něho vyslán do Haliče, jíž Michal byl se zmocnil r. 1234. Ale r. 1238 opanoval Halič Daniel Romanovič a R. musil prchnouti do Uher, kam také jeho otec před Tatary se uchýlil, a odtud spolu s ním do Polska. Po odchodě Tatarů vrátil se s ním na Volyň, ano dobyl r. 1241 i Haliče, ale r. 1243 byl opět vyhnán Danielem do Uher. Král Bela IV. dal mu za manželku svoji dceru Annu a později (ok. 1254) ke správě banát mačevský (viz Mačva). Ale pokusy (1245 a 1249) zmocniti se s pomocí tchánovou opět Haliče, zůstaly bez úspěchu. Jako bán mačevský R. zasáhl také do dějin balkánského poloostrova. Car bulharský Michal Asěn (1246—57) stal se jeho zetěm a R. zprostředkoval r. 1257 mír mezi ním a Byzantinci. R. účastnil se také války Belovy s králem českým Přemyslem II. a ujednal r. 1261 spolu s králem srbským Štěpánem Urošem I. mír mezi válčícími stranami. Král Přemysl II. pojal potom jeho dceru Kunhutu za manželku. Vedle této dcery měl R. syny Michala a Belu, kteří po něm vládli v Mačvě, a dceru Grifinu, již pojal za manželku kníže polský Lešek II. Michal připomíná se pode jménem Myces také v bouřích bulharských po vymření Asěnovců. — Srv. Palacký v „ČČM.“, 1842; Palanzov v „Žurn. min. nar. prosv.“, 1851. Srv. „Arch. f. slav. Philologie“, 21. Hýbl.