Ottův slovník naučný/Rostand
| Ottův slovník naučný | ||
| Rostafiński | Rostand | Rostání |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Rostand |
| Autor: | František Xaver Šalda |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 994–995. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Edmond Rostand |
 Heslo ve Wikipedii: Edmond Rostand |
|
Rostand [-sta͡n] Edmond, dram. básník franc. (* 1864 v Marseilli), syn Josefa Eug. Huberta R-a, básníka a národohospodářského spisovatele, usadil se v Paříži r. 1885. Svazek veršů jeho Les musardises, vydaný r. 1890, nevzbudil pozornosti a stejně zapadla báseň Pour la Grèce. Za to na divadle dobyl pozoruhodného úspěchu hned první svojí veršovanou komedií o 3 aktech Les Romanesques (v Théâtre français, 1894). Úspěch ten stupňoval se ještě při veršovém dramatě o 4 aktech La princesse lointaine (1895), v níž Sarah Bernhardtova stvořila jednu z nejlepších svých rollí. Pro Saru Bernhardtovu byla psána i následující hra, „evangelium ve 3 obrazech veršem“, La Samaritaine, mdlejší prací předešlých. Následovala veršovaná héroická komédie o 5 aktech Cyrano de Bergerac (hraná 28. pros. 1897 na divadle Porte-Saint-Martin), jejíž triumf byl z největších divadelních událostí posledního desetiletí a která dosáhla sta a sta představení a půldruha sta vydání a jest posud nejlepším dílem R-ovým, a hra o 5 aktech L’Aiglon (hraný v březnu 1900 Sarou Bernhardtovou), zdramatisovaná historie syna Napoleonova, vévody Zákupského, jejíž úspěch byl mnohem více vnější a podmíněný motivy vedlejšími. R-ův úspěch lze vyložiti z části reakcí proti analytické a psychologicky thesující literatuře na jevišti, reakcí francouzského „gallského“ ducha proti literatuře germánské a severské. R. má vervu, jiskřivého ducha a vtip jižního Francouze; dovede vynalézati historie lásky romaneskní a rytířské nebo sentimentálně galantní; obraznost jeho je dramaticky hybná a R. jest dokonalý umělec scény, který dovede vložiti do slova a věty celou situaci; jeho verš, ne zrovna delikátní neb individuálný, má pravý dramatický relief, je pittoreskní a baví svými concetti a bravurami na jevišti, jako unavuje při četbě. Tomuto verši, ne právě zvláštní ceny literární, zjednal R. domovské právo po dlouhé a skoro výlučné vládě prosy, po prvé trvale od dob romantismu na francouzském jevišti a v tom již byl důvod, proč byl přirovnáván k Victoru Hugovi nebo Racineovi a vítán jako messiáš moderní dramatické poesie. Ale vlastní umělecká a básnická cena R-ova jest mnohem menší. Zvláště „L’aiglon“ objevil meze a slabiny talentu R-ova, který je roztomilý, ale nehluboký a dosti malého rozpětí vnitřního. Psychologie jeho jest povrchní a routina nahrazuje invenci i poesii a citovou vroucnost. Velikému dramatickému apparátu neodpovídá rovnoměrná síla básnické idey, i zvrhuje se drama často jen v mašinerii honící se za podružným a vedlejším a kokettující s náhodnými slabostmi divákovými. Přes to jsou některé starší práce R-ovy, zvláště „Cyrano“, většího a rozhodného významu literárního. Přes mechaniku a routinu „Cyrana“ jest viděti novou neb alespoň obnovenou dramatickou logiku a náladovost a zárodky nového dramatického ne-li stilu, aspoň výrazu; škoda, že R-ovi chybí, zdá se, vlastní umělecké a básnické posvěcení a sebekázeň, aby z nich dovedl vytvořiti v první řadě literární dílo a ne — kasovní kus. Po „Orlíkovi“ jsou naděje v jeho význam umělecký a básnický velmi otřeseny. R. byl zvolen r. 1903 členem francouzské Akademie. — Ženou R-ovou jest Mlle Rosemonde, která napsala také příjemné verše, zejména Les Pipeaux (1890) odpovědí na „Les Musardises“ svého tehdejšího snoubence. — R-ova „Cyrana“ přel. Jar. Vrchlický (v Ottově „Světové knihovně“). Šld.