Rossini Gioachino Antonio, slavný skladatel ital. (* 1792 v Pesaru — † 1868 v Paříži). Pocházel z rodičů chudých, a když jeho otec Giuseppe R., městský trubač, z polit. příčin uvržen byl do vězení, R. odebral se do Bologně s matkou, která nastoupivši tamže dráhu divadelní působila jako primadonna na komické opeře. Později i otec, byv propuštěn na svobodu, sem se přistěhoval a R-mu dostalo se dosti pečlivého vzdělání hudebního u mistra Aless. Teseiho. Neobyčejným nadáním záhy však předčil svoje učitele a od 15. roku navštěvoval hudební školu v Bologni, kde byl mu učitelem Padre Mattei a kterou opustil r. 1810 hned obíraje se skladatelstvím, ač již na ústavě komponoval kantátu Pianto d’armonia per la morte d’Orfeo r. 1808. První jeho opera La Cambiale di matrimonio měla v Benátkách dobrý úspěch. Rychle potom následujícími operami L’equivoco stravagante (1811 v Bologni) a Demetrio e Polibio (t. r. na jev. Della valle v Římě), L’inganno felice, La pietra di paragone, Champiale a jinými šířila se pověsť R-ho, jehož vlastní sláva však počíná se teprve r. 1813, kdy za karnevalu dávána v Benátkách jeho opera Tancredi, uvedší hned celou Italii v nadšení. Rovněž s velikým úspěchem setkala se v Benátkách komická opera L’Italiana in Algeri (1814), po níž následovaly v Miláně opery Aureliano in Paimira a Il Turco in Italia, byť i beze zvláštního úspěchu; za to zase vážná opera Elisabetta (1815) velmi se líbila v Neapoli, kam R. se odebral k impresariovi Barbajovi jakožto ředitel hudby a skladatel. R. 1816 napsána opera Torvaldo e Dorlisca a mistrovské dílo R-ovo Il barbiere di Seviglia (po prvé 5. ún. 1816 na Teatro della torre Argentina v Římě), při prvním provozování sic vypískané, ale hned následujícího dne přijaté s neobyčejným nadšením. Úspěch „Lazebníka sevillského“ také vytrhl R-ho ze značných nesnází finančních. Z oper následujících uvádíme: La Gazzetta; Otello (Neap., 1816); Cenerentola (Popelka, Řím, 1817); La gazza ladra (Milán, 1817), z nejoblíbenějších oper té doby; Armida (Neap., 1817); Adelaida di Borgogna (Řím, 1818); Mosè in Egitto (Neap., 1818); La donna del lago; Ermione (1819); Maometto secondo; Bianca e Faliero (1820); Matilda di Ciabrano (Řím, 1821); Zelmira (Neap., 1821) a j., práce rázu vesměs lehčího, tak že se zdálo, že R. již vyčerpal svoje nadání; jenom La donna del lago (Jezerní panna) udržela se na jevišti. Když r. 1821 vypukla v Neapoli revoluce, R-ho příznivec Barbaja odebral se do Vídně a R. odešel tam s ním a celou jeho společností, cestou se oženiv se zpěvačkou Isabellou Colbranovou (* 1785 v Madridě — † 1845 v Bologni), s níž seznámil se již v Neapoli. Ve Vídni byl R. i se svými pracemi přijat s velikou radostí i uznáním, i jal se tam pilně studovati klassickou hudbu německou. R. 1822 byl povolán do Verony, kde složil několik kantát, načež r. 1823 pro Benátky komponoval operu Semiramide, kterou stanoveny byly formy, na nichž později dále budovali Donizetti a Verdi, ačkoli opera s počátku narážela ještě na značný odpor. R. odebral se pak přes Londýn do Paříže, kde po dvě léta řídil italskou operu, a když složil pro Karla X. příležitostnou korunovační operu Il viaggio a Reims (1825), byl jmenován inspecteur du chan en France a gen. intendantem král. hudby s roč. služným 20.000 fr. Od té doby věnoval se Velké franc. opeře, což způsobilo u něho asi podobný převrat jako kdysi u Pucciniho, soka Gluckova. R. naklonil se totiž slohu opery francouzské, což jeví se zejména v prostších, ale za to teplejších a silnějších jeho melodiích, jakož i v tom, že bujných fioritur užívá jen k charakteristice; také orchestr jeho je bohatší a sbory krásnější. Především v tomto smysle přepracoval R. starší svoje opery Muhammeda (s titulem Le siege de Corinthe) a Mojžíše v Egyptě (Moïse en Egypte), jež setkaly se s velikým úspěchem, a posléze komponoval novou komickou operu na originální franc. libretto Comte Ory (1828) a pod dojmem Auberovy Němé z Portici nejbohatší i nejzdařilejší a dramaticky nejdůležitější svoje dílo Guillaume Tell (3. srp. 1829 v Académie royale de musique), ale také závěreční kámen své činnosti operního skladatele. Po té následovaly již skladby menší, zejména však: Stabat mater (1832, rozšířeno 1841); Les soirées musicales, sbírka arií a duett; Messe solennelle (1864, dávaná teprve po jeho smrti) a j. Nehledě ke skladbám těmto, které vedle oper mají význam toliko nepatrný, R. spokojil se s posledním svým úspěchem, a ačkoli těšil se i po té plnému zdraví, vedl nadále klidný život zámožného člověka většinou v Bologni, kde po smrti své choti po druhé se oženil r. 1847, pak r. 1848 ve Florencii, r. 1855 zase v Paříži. Stále při tom se zajímal o vývoj ruchu uměleckého a dožil se ještě všech nových obratů v různých školách uměleckých jsa svědkem, kterak v Italii na drahách jím označených dále se pokračuje, ba po nich i do extrémů zachází. Po červencové revoluci byl nucen souditi se o franc. státní pensi, která mu byla odňata, ale process vyhrál. — Jeho mrtvola, pohřbená r. 1868 na hřbitově Père-Lachaise v Paříži, byla r. 1887 převezena do Florencie a tam uložena v chrámě Sta Croce. R. 1902 byl mu tam zřízen pomník, a již r. 1846 postavena jeho socha v pař. opeře, pak r. 1864 v Pesaru. — R. náleží k italským operním skladatelům ryze národním vynikaje zároveň všestraností, jíž opeře italské dodal nového života, a jest v dějinách hudby z hlavních zástupců prvních tří desítiletí min. věku. Nalézalť nové formy, vzdávaje se dřívějšího secco-recitativu, na jehož místo postavil recitativní scény; na základě těchto budovala zase opera moderní. Sic nedbal valně propracovanosti a stilu svého díla, jako činili jeho předchůdcové XVIII. století; ale za to jeho melodika a harmonika vyniká proti nim líbezností, půvabem, zpěvností a duchaplností, orchestrace barvitosti, skvělostí a bujností, a rhythmika ohněm a silou, a lidský hlas i nástroje mistrně dovedl ovládati. Nejvlastnější jeho dílo jest „Lazebník sevillský“, jehož melodie okouzlují dosud, ale, jak zmíněno, nejlepším zůstává „Vilém Tell“ přímo klassický proti ostatním jeho pracím, jimiž ovšem dobře vystihl náladu souvěké doby porestaurační v letech 1815—30. Posledním svým dílem R. stal se spoluzakladatelem veliké opery francouzské, podávaje důkaz neobyčejné tvůrčí síly a duševní pružnosti. R. byl skladatel nadmíru plodný; většinu svých oper vypracoval v několika nedělích a jen Tellu věnoval půl roku. R-ho dopisy Lettere vydali Mazzatanti a Manis (Flor., 1901). Srv. Beyle-Stendhal, Vie de R. (Pař., 1823, 2 sv., nové vyd. 1892); Edwards, G. R. (Lond., 1869, zkráceně 1881); A. Pougin, R. (Pař., 1870); Zanolini, Biografia di R. (Bologna, 1875); J. Sittard, R. (Lip., 1882); Montrond, G. R. (3. vyd. Pař., 1887).
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Gioacchino Rossini