Ottův slovník naučný/Rex

Ottův slovník naučný
Rewbell	Rex	Rex (Oskar)

Údaje o textu
Titulek:	Rex
Autor:	Justin Václav Prášek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. s. 628. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Rex, »řídič«, lat. jméno krále v Římě; pokládá se obvykle za instituci starolatinskou, ale bez dokladů, neboť řada králův albských jest smyšlenkou pozdějších římských starožitníků. Naproti tomu jsou vážné indicie dosvědčující, že r. postaven v čelo římské správy státní za sabinské periody Septimontia a to jakožto vládce neomezený s pravomocí původně u Italikův obvyklou. Římští annalisté a starožitníci tvrdili později, že ustanovován byl r. původně nepřímo senátem, kterýž za tou příčinou zmocnil vždy jednoho ze svých členův (interrex), načež comitia králi takto zvolenému zvláštním snesením (lex curiata de imperio) udělila nejvyšší vojenskou a soudní pravomoc (imperium). Ale názoru tomu, který hájen i za dnů našich, odporuje analogie se známými poměry italskými i nejistota římské tradice, připomínající určitě volby toliko tří králů, Numy Pompilia, Tulla Hostilia a Anka Martia, osobností to vesměs mythických, aniž dovede vedle toho popříti, že v živém vědomí uchovávala se v Římě dědičnost královská. Volebnost krále vylučuje i jeho neomezená pravomoc, neboť r. byl prvý obětník, vojevůdce a soudce bez odvolání, rozhodoval samostatně o smlouvách a míru, svolával lid podle curií do comitií, aby oznamoval své zákony a rozkazy – zkrátka byl neomezeným představitelem vší moci veřejné a dodával inaugurací sám sobě božského posvěcení. Pětidenní pravomoc, již vvkonával interrex, byla toliko možna po regifugiu, když proměnil se senát z pouhého poradního sboru králova ve strážce moci veřejné a dal imperium za zákonného jeho uprázdnění spravovati svými členy a ve jméně svém. Lid veškeren, původní i přištěhovalý, pokud nebyl pojat do rodové organisace sabinských výbojců, byl závislý na králi i v soukromých důležitostech, a tak přibývalo tomuto moci, čím více bylo lidu do rodů nepojatého, důležité to zajisté vysvětlení výbojnosti římské za doby královské. R. se radil se senátem (v. t.) a svolával podle potřeby comitia, přenášel jednotlivé úkony na své zástupce (tribunus celerum, tribuni militum, praefectus urbi, quaestores parricidii, duoviri perduellionis). Když ke konci VI. stol. př. Kr. etrurské panství v Římě odporem patriciů svrženo, r. ztratil veškeru působnost kromě obětnictví a nazýván odtud r. sacrorum (v. t.) nebo sacrificulus. Měl všechny odznaky kněžské (toga picta, scipio eburneus), ale nesměl zabírati žádný úřad veřejný. Pšk.

R. apostolicus lat., viz Apoštolský král; r. catholicus viz Katolický (král), str. 84a; R. fidelissimus viz Fidelissimus; R. christianissimus, nejkřesťanštější král, viz Christianissimus rex.