Ottův slovník naučný/Recepce
| Ottův slovník naučný | ||
| Recentní | Recepce | Recepis |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Recepce |
| Autor: | Josef Vančura |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. s. 351–353. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Římské právo |
|
Recepce, z lat., přijetí.
R. práva římského náleží k nejzajímavějším událostem ve vývoji soukromého práva; právo, které odumřelo již zánikem říše Římské, obživuje po staletích opět a přijímá se jako celek za pramen právní ve státech nově vzniklých. Vývoj této r., jež největší důležitosti nabyla v říši Německé, byl znenáhlý; počátek její stopovati lze v Itálii, kde znalost práva římského nevymizela ani po ztroskotání říše Západořímské. Máme historické doklady, že právo římské bylo v Itálii i ve století V.–XI. po Kr. za panování Ostrogotův a Langobardů vědecky pěstěno, ovšem způsobem nedostatečným, a že mu bylo i na školách (v Římě a Ravenně) vyučováno. K rozkvětu přišlo však studium práva římského teprve od konce stol. XI. na universitě bolognské zásluhou školy glossátorské, kteráž obrátila opět svou pozornost k ryzímu právu římskému, obsaženému ve sbírkách práva Justiniánského. Ze školy této šířila se pak znalost práva římského po všech krajích tehdejšího civilisovaného světa; bylať škola bolognská, jako nejslavnější učiliště právních věd, navštěvována přehojnými (ročně až přes 10.000) posluchači z ciziny, kteří osvojivše si důkladné vědomosti o právu římském rozšiřovali je pak po svých vlastech, neboť jest přirozeno, že, majíce v praktickém životě rozhodovati o sporných otázkách, dávali přednost vytříbenému právu římskému před právy domácími, jejichž vývoj té doby byl ještě ve stadiu primitivním. Toto užíváni zásad římskoprávních v praxi dalo se ovšem původně bez jakéhokoli právního základu, nebyloť právo římské uznáno jako pramen právní ve státech evropských cestou zákonodárnou, nýbrž pozvolným staletým skutečným zachováváním, vešlo tedy v platnost jako právo obyčejové. Tento vývoj podporován byl rozmanitými činiteli. Mocné opory dostalo se r-ci práva římského zejména se strany císařů německých a zeměpánův, a to jednak z důvodů státoprávních – nalézaliť zeměpánové v právu římském podporu pro své snahy směřující k utvrzení jejich moci proti stavům zemským –, jednak právo římské bylo císařům německým nemalou oporou v jejich sporu s papeži o investici. Při tom bylo se strany císařské pro platnost tohoto práva se stanoviska theoretického podle tehdejšího názoru, hájeného též školou glossátorskou, uváděno, že králové frančtí a později císařové němečtí jsou bezprostředními nástupci starých císařů římských, což dokládáno bylo i tím, že od císaře Otty I. (962) býval král německý zároveň císařem římským a pánem severní Italie. Stejnou snahu měli též králové čeští; již král Přemysl II. měl ve své radě osobnosti práva římského znalé, a jak vypravuje Beneš Minorita, zanášel se reformou práva domácího ve smysle práv cizích. V týchž snahách stejně bez úspěchu pokračoval i král Václav II., jenž pokusil se koncem XIII. stol. vydati zákoník práva a povolal k tomu účelu učitele práva římského a kanonického Grozzia ab Urbevetano. I králové z rodu Lucemburského byli r-ci příznivi, jmenovitě osnova zákona Karla IV., Majestas Carolina, ve mnohém směru přihlížela ku právu římskému; avšak ani tuto osnovu nepodařilo se uzákoniti pro odpor stavů, kteří v kodifikaci tušili nebezpečí pro své výsady. – Jiným mocným činitelem, podporujícím r-ci práva římského, byla církev římská, pro niž velmi záhy byla uznána zásada: ecclesia vivit secundum jus romanum vzhledem k čemuž právo římské nalezlo u soudů církevních, do jejichž kompetence náležely i mnohé otázky soukromoprávné, první pevný bod, z něhož pak rozšiřovati se mohlo dále i do praxe soudů světských. Zejména v oboru civilního práva formálního bylo působení církve pro r-ci přímo rozhodným; vyvinuloť se u soudů duchovních postupem času zvláštní řízení soudní, process římsko-kanonický, jenž opanoval později veskrze i při soudech světských. Ale i po stránce vědeckého studia římského práva a rozšíření jeho znalosti církev získala sobě přední zásluhy; byliť učitelé práva toho na universitách téměř výhradně osoby duchovní, z veliké části pak náleželi stavu duchovnímu i spisovatelé právní, ano i kancléři, notáři a jiní hodnostáři, při nichž vyžadovala se znalost práva. – Dále byly to university, jejichž vliv na r-ci práva římského nelze podceňovati, a to nejen po stránce theoretické, pro studium práva římského a kanonického, na něž středověká pravověda téměř výhradně se omezila, zanedbávajíc práva domácí, ale i po stránce praktické, neboť odchovanci universit, učení a poloučení právníci, dosáhše čestných míst v životě praktickém jako členové buď soudů nebo jiných orgánů správy veřejné, přihlíželi z pravidla k zásadám toho práva, s nimž ve studiích byli seznamováni jako s právem κατ εξοχήν. Nejzávažnější okolnost, pro kterou boj mezi právem římským a právy domácími ve středověku rozhodnut byl ve prospěch onoho, hledati jest však v nedostatcích práv národních, která nikterak nevyhovovala zvýšeným požadavkům doby, potřebám vzmáhajícího se obchodu a průmyslu ve městech. Důležité objevy a vynálezy (tisku, střelného prachu, kompasu, objev Ameriky atd.) způsobily čilejší styky mezi národy, šířeni vzdělanosti, úplný převrat v životě společenském, jemuž dosavadní nedokonalá domácí práva, skládající se z nesoustavného a nepřehledného množství pramenů právních, nemohla postačiti; nesnázím z toho plynoucím bylo pak odpomáháno nikoliv cestou zákonodárnou, nýbrž mnohem pohodlněji tím, že z římského formou i obsahem dokonalého práva vzato bylo to, čeho nedostávalo se právu domácímu. Že právo římské nebylo právem národním, nebylo r-ci na překážku, naopak bylo i to její podporou ; spadáť do konce středověku zápas mezi suchopárnou scholastikou a humanismem, a také právníci šli za proudem doby, jež i v jiných oborech dávala přednost klassické kultuře starověké. Všecky tyto okolnosti ve svém souhrnu vedly k tomu, že přijetí práva římského přes odpor některých tříd, jako stavu šlechtického, hájícího svých výsad proti dosazování učených právníků na důležitá místa, a stavu selského, stěžujícího si na vykořisťování se strany poloučených právníků (srv. válku selskou a požadavek reformy Bedřicha III. za odstranění právníků), dovršeno bylo v říši Německé již v XVI. stol., uznáno byvši jako subsidiární pramen právní stanovami říšsk. soudu komorního z r. 1495, jemuž uloženo bylo rozhodovati i podle práva obecného, t. j. římského.
R. práva římského pronikla též v územích koruny České, v nichž platilo vedle sebe trojí právo: pro soudy duchovní právo kanonické a římské, pro stav šlechtický právo zemské jako právo domácí a pro stav městský právo statutární podle vzoru buď práva Magdeburského (Litoměřice) nebo Norimberského (Praha). I v Čechách r-ci podporovali tíž činitelé jako v zemích ostatních; zejména králové, církev, universita a humanisté (Bohuslav z Lobkovic † 1510). R. nepokračovala tu však v obou hlavních právních řádech, městském a zemském, rovnoměrně; byloť v samé povaze práva zemského, sloužícího předem poměrům pozemkového majetku, že jevilo tendenci konservativní, nepotřebujíc volnější úpravy, jež stala se nutnou mohutnějícím obchodem a průmyslem v městech. První stopy r. práva římského shledáváme v Čechách v právech městských, a to nejdříve ve městech horních, jež vlivem názoru o horním regálu byla těsně závislá na královském dvoře; počátek činí králem Václavem II. koncem XIII. stol. vydaný horní řád jus regale montium, sepsaný shora zmíněným učeným právníkem Grozziem, v němž vyskytuji se hojná ustanovení z práva římského a kanonického a jenž v Kutné Hoře jako jura montana zůstal v platnosti až do konce stol. XVI. Dalším krokem v tomto směru byla sbírka nálezů městského soudu brněnského, sestavená a theoretickými (z pramenů římsko-kanonických čerpanými) výklady doplněná kolem r. 1350 od městského písaře brněnského Jana, kteráž ve zkrácené formě jako cursus sententiarum civilium nabyla jakožto podpůrný právní pramen platnosti i pro Staré město Pražské. Sbírka tato stala se však zvláště důležitou nařízením z r. 1387 krále Václava IV., jenž zakázav odvolání k soudům ležícím mimo království České, povýšil zároveň staroměstský soud pražský na appellační soud pro česká města řídící se pravém Norimberským, jichž byla většina. Poněvadž pak táž sbírka přijata byla v XV. stol. za podpůrný pramen i pro Litoměřické právo městské, lze souditi, že tou dobou r. římsko-kanonického práva pronikla do všech měst v království Českém a utvrzena byla pozdějším uzákoněním práva Pražského (podle osnovy vypracované Koldínem) jako jediného práva pro města česká (1610), pro města moravská (1680) a slezská (v polovici XVIII. stol.), jakož i zřízením zvláštního appellačního soudu pro města česká, moravská a slezská za krále Ferdinanda I. r. 1548, při němž v brzku nabyli rozhodujícího vlivu právníci učení; vývoj ten zakončen byl pak instrukcí krále Ferdinanda II. z r. 1628, již byly corpus juris civilis a c. juris canonici výslovně prohlášeny za podpůrné prameny právní pro řečený soud appellační.
Mnohem důraznější odpor r-ci práva římského kladlo právo zemské; dovedlať sobě šlechta česká přes snahy králů Českých uhájiti neporušenosti svého domácího práva až do bitvy na Bílé Hoře. Teprve v Obn. Zřízení Zemském, oktrojovaném králem Ferdinandem II. r. 1627 pro království České a r. 1628 pro markrabství Moravské, pronikla r. práva římského, a to nejvíce v oboru práva processného; ale i v oboru práva materiálného dosaženo toho ustanovením, podle něhož Koldínova Práva městská tvořiti měla podpůrný pramen právní i pro právo zemské, a výslovně potvrzena byla podpůrná platnost práva římského a kanonického později ještě deklaratorii krále Ferdinanda III.
Obdobný vývoj r. stopovati lze i v zemích Rakouských, Polských a Uherských, jakož i v jiných státech středoevropských.
Reakce proti právům cizím ve prospěch práv domácích počala se teprve ve stol. XVIII., a to právě se strany učených právníků; hnutí toto zahájeno bylo naukou o právu přirozeném, dále seznáním, že právo římské, třeba by nad jiná práva vynikalo co do formy i obsahu, přece jen nehodí se zcela na poměry doby nové. Tím se stalo, že od konce XVII. stol. počínajíc přijímány byly do spisů jednajících o právu římském i mnohé stati o útvarech náležejících právům domácím, t. zv. usus modernus pandectarum. Vedle toho v některých státech převahy nabývaly snahy směřující aspoň ke vnější emancipaci od práva římského a ke kodifikování samostatných zákoníků práva soukromého, jež, třeba že věcně spočívaly na zásadách římskoprávních, přece formálně vylučovaly neb aspoň omezovaly platnost práva římského obsaženého v Corpus juris civilis. První takovou kodifikací bylo všeobecné zemské právo pro pruské státy z r. 1794, po něm následovaly: Code civil (Napoléon) z r. 1803 (s platností pro německé země na levém břehu Rýna), jenž nabyl v německém překladě r. 1810 platnosti jako zemské právo v Badensku, pak občanský zákoník rakouský z r. 1811, občanský zákoník pro království Saské z r. 1863, až konečně vydáním občanského zákoníka pro říši Německou r. 1896 bylo právo římské jako subsidiární pramen práva soukromého odstraněno, splnivši svůj kulturní úkol jako základ, na němž vybudovány byly moderní zákoníky soukromého práva ve státech středoevropských. J.V.