Ottův slovník naučný/Rabelais

Údaje o textu
Titulek: Rabelais
Autor: František Xaver Šalda
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 5-8. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: François Rabelais

Rabelais [rablé] Francois, slavný spis. franc. (* 1490 nebo 1495 v Chinonu — † 9. dub. 1553 v Paříži). Určen otcem k mnišství, studoval nejprve u benediktinů, pak u františkánů v klášteře baumettském u Angers, když se seznámil s d’Estissakem, jenž stav se biskupem v Maillezais převedl jej k františkánům do Fontenay-le-Comte, kdež pobyl 15 let a přijal všecka svěcení, naposledy kněžské r. 1511. Život v klášteře, jehož mniši byli velmi hrubí a nevzdělaní až na jediného Petra Amyho, s nímž R. se spřátelil a jehož prostřednictvím si dopisoval s Erasmem, zhnusil se R-ovi, když mu opat konfiskoval řecké knihy a jej uvěznil, R. opustil klášter bez větších nesnází, díky protekci přátel, předem proslulého právníka Tiraqueau. Nějaký čas žil pak R. u d’Estissaka, i později spravoval faru soudayskou, ale záhy odřekl se klidného života a probíhal všemi většími městy francouzskými dychtě slyšeti proslulé professory a hově své horečné žízni vědecké, která vyznačuje jeho dobu; byl v Poitiers, Bourges, La Rochelle, Bordeaux, Toulouse, Avignoně, Orléansu, Paříži, Montpellieru (1530); zde studoval medicínu a odtud vyjel si na čas na ostrovy Hyèrské; r. 1532 přišel do Lyonu, kdež byl jmenován řídícím lékařem veliké nemocnice Pont-du Rhône a učil anatomii na mrtvole; zde stýká se s Despéricesem, Štěpánem Doletem, Cl. Marotem, upravuje krásné vydání tiskaře Šeb. Grypha, tiskne různá dílka humanistická a spisuje almanachy, v nichž jest již patrna jeho verva. Zde také r. 1532 přepracoval starý lidový román »Les grandes et inestimables chroniques du grand et énorme géant Gargantua«, jehož úspěch byl neobyčejný, a přivedl ho, poněvadž lékařství mu mnoho neneslo a R. potřeboval peněz, k sepsání jeho velikých románů Pantagruel a Gargantua, o nichž pracoval v prázdni a jichž, zdá se, vedle své činnosti vědecké nevalné cenil. První kniha Pantagruela vyšla asi na konci r. 1532 bez data u Cl. Nourryho v Lyoně, z r. 1533 jest její vydání v Lyoně u Fr. Justea, Gargantua vydán poprvé bez data před r. 1535, z r. 1535 jest jeho vydání u Fr. Justea; obě knihy spojeny vyšly u Fr. Justea v Lyonu 1542; druhá kniha Pantagruela jest z r. 1546. V Lyoně měl také z neznámé ženy syna, Theodula, ktený k velkému žalu R-ovu dvouletý zemřel. V říjnu 1533 biskup pařížský Jean du Bellay, vyslaný do Říma, projížděje Lyonem, odvezl s sebou R-a jako lékaře a asi také tajemníka a rádce, neboť R. byl mu znám jako výborný theolog a kanonický právník. V Římě R. zaujal se hned archaeologiíí a pojal plán topografie Říma, ale Marliani jej předešel. Na poč. r. 1534 vrátil se do Říma a zastával zase svůj úřad ve špitále, nedlouho ovšem, neboť již 5. břez. t. r. byl ho zbaven, protože bez ohlášení jej opouštěl. Od čna 1535 mešká po druhé v Římě s du Bellayem a dopisuje si odtud horlivě s d’Estissakcm, jemuž posílá semena vzácnějších zelin z papežských zahrad, zajímá se o kresbu, archaeologii, architekturu, učí se arabsky a uměje výborně kořistiti ze všech svých styků a známostí opatřuje si bullu Pavla III., v které odpouští se mu, že opustil řád, dovoluje se mu volně žíti, provozovati medicínu a chválí se »počestnost jeho života a mravů«. Bezpečen takto R. vrátil se do Paříže; v květnu 1537 obdržel v Montpellieru officiálně titul doktora a učil s velikým úspěchem na této universitě; pozd. stal se protekcí Jeana du Bellay kanovníkem v Saint Maur des Fossés, ale již r. 1539 byl povolán jako lékař k Vilémovi du Bellay, který byl právě jmenován guvernérem turinským; R. zanáší se tu geometrií, inženýrstvím, botanikou, sbírá syrské a hebrejské rukopisy pro královskou knihovnu, činí výtahy z děl Galienových. Na neštěstí zemřel tento příznivec R-ův v lednu 1543; R. velmi dojat jest přítomen jeho pohřbu v Mansu a bloudí pak v Orléansku, Touraine, Poitoux nepokojný a zoufalý: »svatouškové«, jak říká orthodoxní straně, po něm slídí. 14. ún. 1543 fakulta pařížská žádala pronásledování autora »Gargantuy« a »Pantagruela«; Dolet jest právě zatčen a svobodomyslní duchové jsou všude pronásledováni. R-a zachránil jeho praktický smysl; v Turině seznámil se s praesidentem parlamentu, Chemantem, a ten stav se kancléřem franc. v čnu 1543 zastavil pronásledování. V září 1545 dostalo se R-ovi privilegia králova a R. vydal svoji třetí knihu (Tiers livre, Paříž,1546), v níž směle vrhá se na »pokrytce a svatoušky«, kteří právě tehdy slavili své vítězství nad umučeným Doletem a byli by je asi také brzy slavili nad R-em, nebýt jeho, neobyčejné opatrnosti až vychytralé. Když František I. zemřel a i biskup Jean du Bellay byl vytlačen, R. uprchl velmi spěšně, nezaopatřiv se ani penězi, do Met, kdež přijal místo městského lékaře; působením přátel jeho ujistil jej na počátku r. 1548 Jindřich I. úředně, že mu nezazlívá minulých jeho knih, ano dává mu právo skládati nové, ale nedůvěřivý R. obává se ještě přijíti do Paříže. Těže však ze svolení králova počal vydávati Quart livre (Lyon, 1548), která má v zápětí nový výbuch vzteku mnišského a nejneurvalejší a nejjedovatější polemiku, kterou lze si mysliti, benediktina Gabriela de Puits Herbaut »Theotismus, sive de tollendis malis libris« (Pař., 1549). V srpnu 1548 R. povolán jest znova do Říma Jeanem du Bellay, který tu meškal za poselstvím; z Říma R. hleděl velmi obratnou diplomatikou nakloniti si Jindřicha II., což se mu podařilo; zuřivý útok Calvinův, jehož pedantičnosti R. se posmíval, prospěl mu také velmi mnoho v Paříži. Vrátiv se do Francie obdržel pak k velikému pobouření sorbonnistů dvojí faru, sv. Martina v Meudonu (1550) a sv. Krištofa v Jambetu, jichž se vzdal r. 1552, aby mohl lépe vybojovat i svůj poslední boj. Přes privilegium Jindřicha II. z r. 1550 podařilo se Sorbonně provésti, že byl zakázán tisk čtvrté knihy R-ovy (1. května 1552). Ale R. dovedl si pomoci: pojal do svého díla velmi smělou kritiku dekretalií papeže Řehoře IX., tehdy právě uveřejněných, které narazily na odpor francouzské vlády; tím přišel velmi vhod Jindřichu II., který autorisoval volné rozšiřování knihy. R. svůj veliký boj proti Sorbonně vyhrál. Odtud uchýlil se, zdá se, do zátiší a žil pokojný život oddávaje se četbě evangelií, Platóna a Plutarcha; o posledních jeho dnech není skoro zpráv. Legenda, která činila z R-a šaška, fraškáře, opilec a nestydu, jest úplně odpravena historickou kritikou; v pravdě byl R. pravým opakem všeho toho, veliký pracovník, který nikdy nepřestával se učiti, žíznící přímo po poznání, člověk velmi obezřetný, světa znalý a důvtipný, který dovedl uniknouti nástrahám největších mocností tehdejších v době, kdy ocitl se lehce na hranici haeretik rázu i nevinnějšího, než byl on.

Pět knih R-ových (kniha pátá, L’isle sonnnante, 16 kapitol, 1562, o jejíž authentičnosti jsou pochyby) netvoří celek a jednotné dílo; vznikaly v různých obdobích renaissance, v době třiceti let, mají různé tendence, jsou psány za různé nálady a nesmějí býti posuzovány společně. V první a druhé knize Pantagruela i v Gargantuovi propukly nejprudčeji dlouho utlačované základní pudy a potřeby bytosti R-ovy; v nich projevuje se nejplněji jeho potřeba vyžiti plně život a život celý, hmotný i duševní, a nenávist proti všemu, co utlačuje život a podezřívá dobrotu přírody, proti špatným vychovatelům, výchově scholastické, nepravé vědě a logice, Sorbonně a mnichům: píše je R., který unikl z kláštera, opíjí se svobodou a vědou a žije všemi nesmírnými a nezkrocenými nadějemi, šíleným optimismem, s nímž vstupovala v život renaissance ve svých počátcích. Disciplina Ponokratova a činnost bratra Jeana jsou centrem těchto knih. R., člověk z lidu, prozrazuje se v parodii vzdálených výprav a rytířského bláznovství, ačkoliv je vypravuje dobromyslně a se zřejmou zálibou dobráckým přihrublým humorem lidovým; mluví tu z něho i sedlák, který nenávidí vojnu a touží po klidném a otcovském království. Filosofický a vůbec myšlenkový podklad románu R-ova není právě hluboký, přesný a jemný. R. věří v Boha půl křesťanského, půl platónského, »nejvyššího plasmatora«, a v budoucí život, který obrátí úlohy naše po spravedlnosti. Bůh všemocný a všedobrý vyjadřuje se přírodou, také všemocnou a všedobrou; prvotního hříchu, kleslého lidství pro R-a není; svět jest dobrý, člověk jest dobrý, cíle světa i člověka jsou dobré a svět i člověk jdou k nim spontanně, svoji vnitřní přirozeností. Zlo jest státi mimo přírodu a proti přírodě. Každé pravidlo a každý zákon, který mrzačí nebo utiskuje přírodu, je zlý, je dílem Antifysis, která je pramenem vší bědy a všeho zla. Nauka R-ova směřuje, jak patrno, proti vši metafysice a morálce křesťanské, proti katolickému askétismu jako proti protestantskému rigorismu; jest to optimistický naturalismus, filosoficky povrchní a spekulativně vůbec prázdný, kterým se jen projevuje R-ova nepřekonatelná radost ze života, nesmírná láska ke všem jeho formám a důvěra v něj. R. miluje život šíře a plněji než kdo z jeho předchůdců i dědiců (jsou mezi nimi Molière i Voltaire); jeho metafysika je tu jen proto, aby upravila jak tak půdu duchu poznání, vědecké práci a všecek jeho výchovný v pravdě encyklopaedický programm, který chce obejmout všecky vědy vnějška i vnitra a všecky dovednosti a umění, jest výrazem nejhlubší touhy a nejšílenější naděje jeho doby. Paedagogika R-ova chce především, aby byla respektována svoboda růstu lidské bytosti, aby učitel rozvíjel a ne utiskoval, aby předem dodával hojně potravy fysickým i duševním potřebám žákovým. Také éthika R-ova obdobně jest velmi prostá; jest celá obsažena v příkazu opatství thélèmského: dělej, co chceš. Příroda je dobrá a všecko, co chce, jest také dobré; lidé dobře vychovaní a svobodní mají prý od přírody pud, který je vede k ctnosti a zdržuje od neřesti, jemuž říkají čest. Naivní egoismus, který se harmonisuje R-ovi lehce a snadno s altruismem a po případě i s životem stoickým a odříkavým, jest ve všem středem jeho díla; jeho dílo jest především výrazem jeho všeobecné sympathie k životu. Jeho zvědavost, jeho touha poznati všecko, jeho »vědecký duch« má také jen tento pramen; není to duch abstrakce a generalisace, jest to jen projev vášnivé radosti ze života a konkrétní R-ovy smyslnosti, touha obraznosti a prostředek, jak plněji vyžiti život. Duševní svět a život R-ův jest vůbec primitivní; ani citová ani intellektuálná stránka není jeho silou; smysl tragiky života, smysl krásy, vkus, takt a citová jemnost a ušlechtilost mu scházejí; dílo jeho jest »poseto nečistotou a kalem«, jak pravil La Bruyère; žije se v něm často životem nepřebrané zvířeckosti nemluvě o tom, že nejhrubší funkce animálního života jsou do detailů popisovány; není to ovšem raffinovaná frivolnost, nýbrž hrubá a neomalená smyslnost; žena jest tu jen pramen nejhrubších smyslových rozkoší, ale ne citové kultury. R. jest i v tom to směru jedním z nejčistších představitelů »gallské rasy« a vliv jeho je patrný na řadu autorů, kteří jsou pokládáni za nejfrancouzštější: Montaigne, La Fontaine, Racine, Boileau, Molière, Beaumarchais, Diderot, Balzac, Flaubert a Maupassant. R. jest, jak se řeklo, pochodeň humanismu; jeho zásluhou jest, že rozšířil a učinil majetkem širších vrstev idee spravedlnosti, laskavosti, lidskosti, duševní i tělesné kultury a tolerance. Jeho kniha kromě toho má význam přímo kulturněhistorický jako authentický dokument optimistického kvasu časnější renaissance. Literární a umělecká cena díla R-ova jest veliká; celé jeho dílo je plodem obraznosti kypivé, bohaté a výbušné, která má úžasný smysl pro všecky projevy energie lidské i živočišné, zápasu, pohybu a síly životní, a svmpathii pro všecky tvary a způsoby života; R. má ve vysokém stupni dar viděti, malovati i vypravovati, sílu plastického postřehu a názorné životnosti; radostná naivní objektivnost vyznačuje celé jeho dílo, v němž jsou všude patrné mladé smysly rozradostněné a užaslé, kterými je chytán var života; zvláštní dramatická pittoresknost vyznačuje jeho literárního genia, překypujícího životními šťavami, jichž pouhým důsledkem jest jeho humor, nehorázný, výbušný, živelný. Jazyk jeho není úzký a přebíraný, nýbrž široký a hojný, kořistící z doby, která jej postavila na křižovatku středověku a antiky, lidu a erudice; R. užívá i latinismů i archaismů i patois a nářečí, mísí antickou moudrost s národním vtipem, aby stačil na svůj nesmírný úkol. Jeho invence slovná jest úžasná, a dá-li se jí vésti, povznáší se často až k lyrismu. V invenci dějové a vypravovatelské jest velmi volný a přebírá mnoho od nejrůznějších autorů, tak Thomasa Mora (opatství Thélèmské), Merlina Coccaia (berani Dindenautovi), Poggia (prsten Hansa Carvela), Coelia Calcagniniho, Coelia Rhodigina, Raulina, Tiraqueaua, »Chroniques Gargantuines«, »Galien restoré«, Erasma, Aretina a j. Jest jako Molière největší »plagiátor«, který dovede však geniálně přizpůsobiti svému cíli látku, kterou přebírá. — První úplné vydání »Gargantuy« a »Pantagruela« jest z r. 1564. Souborně vyšla všecka díla R-ova u Elzevirů 1663, u Duchata v Amsterdamě 1711 aj., nová vydání jsou: Rotheryho (Paříž, 1857, Didot), Jannetovo (t., 1874, Picard), Marty-Laveauxovo (t., 1868—81, Lemerre). Srv. A. Mayrargues, R. (Paříž, 1868), Eug. Noěl, R. et son oeuvre (t., 1870); E. Gebhart, R., la Renaissance et la Réforme (t., 1877, 2. vyd. 1893); Jean Fleury, R. (t., 1877); Paul Stapfer, R. sa personne, son génie et son oeuvre (t., 1889); René Millet, R. (t. 1892); Faguet, Le seizième siěcle (t., 1895); R.Copley-Christie, E. Dolet (přel. C. Stryienski, Pař., 1886). Šld.