Ottův slovník naučný/R

Ottův slovník naučný
Q. v.	R	Ra

Údaje o textu
Titulek:	R
Autor:	Josef Zubatý, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 1. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: R

R je v rozl. jazycích i u rozl. individuí hláska velmi nestejná. Vzniká nejčastěji pronikáním hlasového proudu průlinou mezi předním okrajem jazyka a předním patrem: ale vznikají již tak velmi hojné rozdíly hláskové podle toho, zda jazyk zůstává při tom nehybný či kmitá-li — jak obyčejně bývá — měrou větší nebo menší jeho špička, podle toho, při kterém místě patra je průlina utvořena, jakož i podle toho, zda jsou či nejsou zároveň napiaty hlasivky. Takovéto hlásky slovou r jazykovým (linguálním); a k nim náleží i české r. Pošinutím špičky jazyka ku předu a přichýlením jeho plochy blíže k patru vznikají rozličné podnebné (palatální) obměny hlásky r, mezi něž náleží i čes. ř. Mezi r-ové hlásky se počítávají však i hlásky jiné, které vznikají obdobným způsobem při jiných částech mluvidel. Tak r čipkové (uvulární), při němž působí pronikání hlasového proudu mezi čípkem, obyčejně kmitajícím, a jazykem, jehož plocha bývá v podobě žlábkové, r hlasivkové, vznikající chvěním hlasivek (k r uvulárním a hlasivkovým náležejí r chrčivá, slýchaná na př. v něm. nářečích), r retní (labiální), vznikající za kmitání průliny mezi rty (vyslovujeme-li na př. brr rty bez přímé součinnosti jazyka) a j. Srv. L. Dolanský, O výslovnosti hlásky r (»Věstn. Č. professorů« VIII., 1901). — Jaké bylo pův. indoevr. r a zda bylo způsobu jen jediného,nelze poznati; ob. se předpokládá, že bylo r jazykové. V slovanštině se vyvinulo i pod nební ŕ před úzkými samohláskami a před j, jehož další osudy v rozl. jaz. slov. jsou rozličné. V jaz. jihoslovanských jeho měkkost jako při jiných souhláskách zanikla, v ruštině se liší určitě od tvrdého r, v jazycích západoslov. (mimo slovenštinu) vznikají rozličné obměny hlásky ř, blížící se druhdy i sykavkám, š, ž a p. (na př. jsl. pri, rus. při, čes. při, pol. przy , v rozl. pol. nářečích i pšy a p., hluž. při, dluž. pši). Nezdá se však, že toto ř bylo vytvořeno s plnou určitostí již v době jednoty jazyků západoslov.: snad byly počátky tohoto vývoje společný, ale v češtině skutečné ř vyvinulo se teprv asi od XIII. stol., a podobně pozdějšího původu jsou asi i obdobné hlásky jiných jazyků v západoslov. — Hláska r jakožto hláska trvalá může zastávati a často i zastává v slabice úkol samohlásky. Samohlásku r má na př. čeština (brk a p.), jaz. jihoslovanské, němčina (s t. zv. »němým« e, na př. versichert), jazyk staroind. i j.; podle běžného mínění bylo samohláskové r i již v prajazyce indoevr. — Znak R se vyvinul z řec. Ρ, "které samo vzato z foinického písma j (písm. réš, pův. obraz hlavy s hrdlem). Ztý.

R. a r. na nápisech, rukopisech, mincích římských značí Roma, Romanus, regia, regnum, restitutor, rex, regina.

R (R’) na předpisech lékařských značí recipe (užívej).

R na zadní straně starších mincí francouzských označuje Orléans, na starších portugalských Rio de Janeiro.

R v mathematice značí úhel pravý, 2 R = 180°. — R, římská číslice = 80.

R ve fysice označuje teploměrnou stupnici osmdesátistupňovou, Réaumurovu.

R v hudbě zkratka pro Ripieno (v. t.) nebo »pravou rukou«.

R v telegrafii mezinárodní = Recommander (doporučiti).

R na stavěcím kruhu hodinek = Retard nebo retarder (t. j. zvolňování), protivou k A = avancer (t. j. zrychlování).

R v dílech mincovnických = rarus (vzácný; stupeň vzácnosti označuje se zdvojením, ztrojením písmene RR, RRR), též revers (zadní strana mince, rub).

R., r. u nás značí »roku«.

ρ’ = 100. — ρ, = 100.000.