Ottův slovník naučný/Ptáci
| Ottův slovník naučný | ||
| P. T. | Ptáci | Ptáček |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ptáci |
| Autor: | Bohumil Bauše |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha: J. Otto, 1903. S. 931–937. Dostupné online. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
 Dílo ve Wikipedii: Ptáci |
|
Ptáci (Aves), třída kmene obratlovců (Vertebrata), vyznačují se třemi znaky ode všech živočichův ostatních: 1. opeřením, 2. přetvořením předních okončin v křídla a 3. srůstáním kostí přednártních a zánartí v t. zv. běhák. Znaky tyto jsou společné nejen všem žijícím druhům ptáků, ale vyskýtají se již u nejstarších ozubených ptáků doby křídové, ano i zkamenělého ptáka doby jurské ze Solenhofenu archaeopteryxe (v. t.), tak že nesnadno nalézti pozvolný vývoj ptáků z forem nižších. Jako ssavci jsou p. teplokrevní, jako ssavci a plazi dýchají po celý život plicemi a kladou jako plazi vejce, z nichž vyvýjejí se mláďata. O vzniku, stavbě a zbarvení peří v. t. Pelichání nazývá se výroční výměna peří tak, jako plazi pravidelné kůži svlékají. Děje se rozmanitým způsobem; dravci vyměňují své peří jen ponenáhlu, tak že mívají mezi peřím novým až tříletá péra stará. Nejrychleji pelichají kachny a husy, tak že jim vypadají letky i péra rýdovací, a ony v ten čas pečlivě se skrývají v rákosí. U většiny ptáků pelichání počíná se po ukončeném hnízdění; jen vlaštovky a jiní ranní p. stěhovaví ponechávají si výměnu až na zimní pobyt v teplejších končinách. Někteří pelichají ročně jednou, jiní dvakráte.
Zobák ptačí (rostrum) povlečen jest blanou více méně zrohovatělou (rhamphoteca), která u kořene svrchní čelisti bývá ztluštěna, měkká, druhdy živě zbarvená (tak u holubů, papoušků, dravců), a zove se ozobí (cera). U mnohých vodních a brodivých ptáků ozobí pokrývá celý zobák vyjma špičku a jsouc proniknuto četnými nervy jest dobrým ústrojem hmatu. U vrubozobých zobák ozbrojen jest na okrajích příčnými rohovitými lístečky, z nichž hořejší zapadají mezi lístky na dolní čelisti a slouží jako síto k zadržování pevnější potravy s vodou zachycené. Tvar zobáku i velikost jeho jest podle potravy ptáka velmi rozdílný. Kteří p. v letu hmyz chytají, mají zobák široký krátký, po stranách tuhými štětinami opatřený; u kolibříků jest tenký, mnohdy zahnutý, ke vniknutí do květu památně přizpůsobený. Sluka zavrtává citlivý zoban do bahna, papoušek užívá ho jako louskáče na tvrdé plody, u pelikánů vytvoří se v čas rozmnožování rohovitý výběžek, jenž později opět opadává. U tukanů a zoborožce zobák jest ohromně naduřelý, uvnitř v prázdné buňky rozdělený. U mnohých druhů různí se zbarvení i tvar podle doby roční nebo pohlaví. Rohovitá pokrývka běháku a nohy skládá se ze šupin podobně utvořených jako u plazů.
Nehty, drápy a ostruhy jsou podobně rohovité útvary pokožky; pštrosi a někteří supi mají po plochém nehtu, kury mají ostruhy na běháku; někteří chřástalové (Parra, Hydrophasianus) mají na ohbí křídla po ostrém hrotu. Kostra ptačí jeví řadu zvláštností, jež pro schopnost letu jsou důležity. Kosti jsou pneumatické, t. j. ztrácejí hned v prvním mládí morek, a dutiny tím vzniklé malými otvory blíže kloubů jsou spojeny s velikými vaky vzdušnými, jež možno pokládati za vychlípeniny plic. Jen kosti lebečné dostávají vzduch přímo nosem a rourou Eustachovou. Lebka ptačí jeví na části lbové sotva znatelné stopy švů a tvoří obšírnou dutinu čelní. S prvým obratlem jest spojena jediným kloubem (condylus). Před kostí čelní pohyblivě vsunuta kost slzní tvoří přechod svrchnímu zobáku splynutím kostí obličejových vzniklému. Zpodní čelist vkloubena jest prostřednictvím kosti čtverečné (os quadratum) s kostí skráňovou a tyčinkovitou kostí jařmovou. Svrchní zobák tvořen jest hlavně kostí mezičelistní, čelisti jsou nepatrné. Kostěná přehrádka dutin očních bývá zhusta proražena. Jazylka ptáků složena jest z několika tyčinkovitých, k nimž se připojují dva článkované růžky.
Obratle jsou sedlovitě klenuté, vpředu vyduté, vzadu vypouklé. Počet obratlů šíjových jest různý; u sov 14, u labutí 23. Obratle hrudní, jejichž počet také kolísá (u pelikána 6, kasuára 10), jsou pevně vespolek spojeny; křížových obratlů jest 9—20, ocasních 5—9; z těchto poslední má zvláštní tvar a slouží jakožto pygostyl k nasazení per ocasních. Žebra zvláštními výběžky (processus uncinati) tak jsou pevně navzájem spojena, že hrudník tvoří celek schopný velikého odporu. Veliká kosť prsní pokrývá nejen prsa, ale i značnou čásť břicha a nese u všech dorbých letounů kolmý hřeben (crista sterni), sloužící k upevnění mocných svalů prsních. Pásmo lopatkové jest u ptáků zvláště přizpůsobeno za oporu křídel. Lopatka (scapula) jest dlouhá šavlovitá kosť přiléhající na svrchu žeber ke hrudníku. Kosti klíční buď srůstají ve vidlici (furcula), neb aspoň chruplavkou vpředu jsou spojeny. Druhý pár kostí klíčních (coracoideum) vklouben jest do kosti prsní. Pánev ptačí liší se od ssavčí, že kosti stydké se nedotýkají, tak že dole zůstává otevřena. Kosť ramenná má silný hřeben k upevnění svalu prsního. Radius jest vždy silnější než ulna. Kostí záprsních jest jen dvé; palec má článek jediný, z ostatních prstů zbyly dva: jeden o dvou, druhý o jediném článku. Na zadních okončinách jest krátká a silná kosť stehenní v mase a peří skrytá; na delší kosti holenní přikládá se zakrnělá fibula dolů ve špičku vybíhající. Zánartí na dolejším kloubu srůstá s kostí holenní; na běhák splynulý z kostí přednártních (tarsometatarsus) připojují se obyčejně 4 prsty; noha utváří se různě; hallux jest u dravců prst nejsilnější, u mnohých ptáků však zakrňuje neb chybí úplně. U pštrosa chybí i druhý prst, Cholornis má 4. prst zakrnělý a pod. —
Svalstvo bývá u letounů mocněji vyvinuto na prsou než na nohou. Památné jest zařízení u ptáků, že v sedě mechanicky ohnou se jim prsty, jež ve spaní větev objímají. Děje se tak svalem z pánve vycházejícím, jenž spojen jest přes koleno pomocí silné šlachy s prsty. Zuby měli jen vyhynulí p. Odontomithes a Archaeopteryx; u zárodků rodů Melopsittacus, Aptenodytes a j. nalézají se v čelistech zárodky zubů. Jazyk má velmi různý tvar: u dravců jest krátký, tlustý a rohovitý, u datlů zašpičatělý, po stranách háčky opatřený, u medossavek špička končí se štětičkovitě. Vnitřní stěna jícnu jest podél opatřena záhyby a velmi rozšířitelná. U mnohých rozšiřuje se ve vole (ingluvies), kdež potrava se rozmělňuje. U holubů, kormoránů a pelikánů p. připravují ve voli potravu mláďatům. Žaludek u většiny ptáků má dvě oddělení: ž. žláznatý a za tím svalnatý; u některých, jako volavek, čápů a některých vodních, jest ještě třetí žaludek: mezi svalnatým a vrátníkem nalézá se tu totiž tenkoblaná vydutina. Kde tenké střevo vbíhá do tlustého, jsou dvě dlouhá slepá střívka, u bejložravců silněji vyvinutá než u hmyzo- a masožravých. Tlusté střevo vybíhá společně s vejco- a močovody do kloaky, kamž vbíhá i památná žláznatá vychlípenina bursa Fabricii zvaná. Játra jsou vždy veliká, měchýřek žlučový chybí papouškům, holubům, kolibříkům. U bejložravých ptáků, jako holubů, jest střevo 14krát delší trupu, u rorýsů jen 3krát. Ústroje dýchací počínají se za jazykem mezi oběma růžky jazylky svrchním chřtánem (larynx), do něhož vzduch vniká podélnou štěrbinou (rima glottidis), jež není kryta záklopkou a nemá též nic společného s tvořením tónů. Průdušnice jest u mnohých ptáků delší krku a tvoří záhyby. Tam, kde trachea se dělí na bronchie, nalézá se vlastní ústroj hlasný, chřtán dolní, syrinx. Zde bývá mnohdy měchýřo- vitý nádor, t. zv. bubínek, jenž zvuk sesiluje. Od dolního kraje trachey napjata jest blána (vnitřní bubínek), která se rozpíná od vynikající lištny kostěné až ke kroužkům průdušek a mnohdy jest podepřena ještě dvěma svazy hlasnými. Svazy tyto napínají se několika páry svalů, které u ptáků zpěvavých jsou nejsložitější. Počet jejich podle řádů jest 1—7. Bez svalů zpěvných jsou pštrosi (vyjma Rhea), většina Steganopod, čápovití, Cathartidae a některé kury; jeden pár tracheobranchiálních svalů má většina ptáků, vyjma zpěvavé, u nichž jest 5—7 párů. Bránice jest neúplná. Plíce jsou párovité, na hřbetní straně mezi žebry vrostlé. Pomocí sekundárních bronchií, které jsou spojeny s vaky vzdušnými a tyto opět s dutými kostmi, celé tělo ptačí může naplněno býti vzduchem a zvětšením objemu snížiti si váhu poměrnou. Soustava vzdušných kanálků slouží též výborně k udržení teploty a usnadňuje dýchání při rychlém letu ve vrstvách se vzduchem zředěným. Krev ptačí skládá se z červených krvinek, bílých tělísek lymfových a žlutavého plasmatu krevního. Srdce jest poměrně větší než u jiných obratlovců a tepe 120krát za minutu; skládá se jako u ssavců ze dvou oddělených komor a dvou předsíní; ledviny jsou v poměru k tělu neobyčejně veliké a táhnou se od zadního konce plic až k zadní stěně pánve. — Z vaječníků jest obyčejně vyvinut jen levý, pravý zakrňuje. Jest tvaru hroznovitého a leží před ledvinami bezprostředně za dolním koncem jater. Vejcovod otvírá se nahoře nálevkovitě, další čásť jest tlustostěná, zužuje se v isthmus a vbíhá do obšírné dělohy (uterus), jejíž stěny vylučují vápenitou tekutinu, sloužící k vytvoření skořápky vejce. Z dělohy vnikne vejce do pochvy (vagina) vybíhající do kloaky. U samčích ptáků varlata (testes) v podobě běložlutých žlaz červovité podoby leží na předním konci ledvin; pravé bývá větší nežli levé. Chámovody (vasa deferentia) vedou podél břišní strany ledvin do urodaeum kloaky. Jen u několika druhů ptáků samčích jest vyvinut zvláštní ústroj oplozovací (Rhea, Anseres aj.).
Mozek ptáků liší se od ssavčího tím, že cerebellum jest napříč vráskované a hemisféry nejeví žádných závitů. Oko má rohovku silně klenutou; vpředu nalézá se kruh oční složený z 10—15 destiček kostěných; vně kryto jest mimo víčky blanou mrkavou (mžurkou). Duhovka velmi svalnatá a pohyblivá má nejrůznější barvy u jednotlivých druhů. Přední čásť chorioidey (cevnatky) objímá jakožto corpus ciliare okraj čočky; ciliární dvojitý sval může měniti vyklenutí čočky na menší větší vzdálenost. Zvláštní útvar oka ptačího jest hřebínek (pecten), u některých plazů se vyskytující, sloužící výživě hmoty sklovité; jest to lamella cevnatky šikmo sklivcem prostupující, černá a řasnatá. Čočka jest dvojvypouklá, průhledná a bezbarvá; sítnice (retina) rozprostírá se jakožto pokračování nervu zrakového v podobě tenké blánky přes cevnatku. 8 svalů pohybuje bulvou oční. — Ústroj sluchový jest bez vnějšího boltce; naznačen jest kožnatou opeřenou chlopní u sov; nepokryt peřím jest sluchovod jen u supův a pštrosů. U tetřeva hlušce při tokání uzavře se tento naběhlým záhybem sluchovodu, tak že v tu chvíli neslyší. —
Ústroj čichu jest u všech ptáků výborně vyvinut; chřípě u kivi jsou na konci zobáku, u ostatních více méně u kořene jeho. — P. rozmnožují se vejci, jež obyčejně teplem těla ptáka hnízdícího se vyvíjejí. Studium tvaru, struktury a zbarvení vajec tvoří zvláštní odvětví vědecké; oologii, která systematice ptáků prokázala mnohé služby. Též počet vajec liší se podle rodů; kdežto alky, tučňáci a j. mají po jednom, kladou holubi, kolibříci a j. po dvou, kury, kachny a pštrosi víc nežli tucet. Podobně mění se doba líhnutí od 10 do 50 dní; doba závisí na velikosti ptáků, vývoji hnízdoušů i na teplotě okolí. Celkem potřebují větší p., p. krmiví a obyvatelé studeného pásma delší doby, nežli p. menší, nekrmiví a tropičtí. Vylíhlá mláďata jsou buď slabá holá, jež staří krmí (p. krmiví), nebo mají tělo porostlé prachem a hned běhají, tak že je staří jen vodí a v nebezpečí chrání (p. nekrmiví). Většina ptáků žije v monogamii, t. j. po párech; jen u kurovitých a běžců má samec několik samic kol sebe. Samci bývají živěji zbarveni než samice a mívají v čas páření roucho svatební s bohatými ozdobami. Až na malé výjimky p. stavějí více méně umělá hnízda (v. t), jen některé druhy kladou vejce prostě na zem.
Let jakožto pohyb vzduchem umožňuje se ptákům podobou a stavbou letadel, jež působí jako plochy nakloněné a točené. Křídlo působí jako jednoramená páka a tvoří si vír vzduchu, na němž pluje. Let jest výslednicí tří sil: 1. pružnosti a síly svalů, které pohybují křídlem, jehož tvar a poloha podle vůle zvířete může se měniti; 2. váhy těla, která počne ihned působiti, jakmile letoun se země se zdvihne a pak pohání tělo nejen dolů, ale i ku předu; 3. zpátečným nárazem vzduchu, který vzniká rychlým pohybem křídla. Chce-li pták se zvednouti, rozběhne se a vyskočí náhle, pozvedaje při tom křídla. Je-li nad zemí, sníží křídla velikou silou a tím zdvihne se do výše. Tělo padá pak obloukem dolů a ku předu, křídla odporem vzduchu a pružností svalů se zdvihnou; sklopením křídel opakuje se zvedání těla a křídel a pod. (kmitů udělá za sekundu křídly: vrabec 13, kachna divoká 9, holub 8, sova 5, sokol 3 atd.).
Ptáků jest druhů známo v na 14.000; z těch žije v Evropě as 546, v Čechách 291 druh. Většina druhů nezůstává po celý rok na místě, kde hnízdí. Ve studených pásmech zima, v tropech sucho nutí ptáky ke stěhování.
Kteří p. setrvají po celý rok v témž okršku, nazývají se stálými. Většina podniká za potravou daleké cesty; ty, kteří u nás se hnízdí, v zimě však dále na jih odcházejí, nazýváme tažnými; ty, kteří u nás nehnízdí, nýbrž jen jako hosté se objevují buď pravidelně v tahu ze severu, z východu, Haliče a Uher, neb i z jihu, nazýváme přelétavými.
V tahu p. zachovávají jisté cesty, kterých drží se již od nepamětných dob; vedou obyčejně podél řek, údolí nebo pobřeží. Kde vedou cesty přes moře, mají snad původ ještě ve starším geologickém rozdělení souše a moře (na př. přes Sicílii do Afriky). Že p. zachovávají směr od předků zděděný, od něhož se neuchylují, ani kdyby mohli kratčeji a pohodlněji přes úžiny k cíli se dostati, dokazují stěhovaví p. z Evropy a Ameriky, kteří v Grónsku tráví léto. Evropští cestovatelé (jako sokol stěhovavý) táhnou přes Island a Vel. Britannii podél západního břehu Evropy. Američtí cestovatelé ubírají se přes Labrador a podél východního pobřeží Ameriky, zachovávajíce starodávnou cestu.
Člověk vyhubil, změniv svou kulturou jistý okršlek, lovem, zavedením koček, krys, koz, králíků, vepřů a pod. některé druhy buď úplně nebo tak, že jsou na vymření. Zvlášť na ostrovech jsou p. v nebezpečí. Tak vymřel na Mauritiu blboun (v. t.), na Bourbonu a Rodriguezu holubovitý samotář Pezophaps solitarius (v XVII. stol.). Týž osud stihl mnohé papoušky, lítání neschopného chřástala Aphanapteryx braeckei, na ostrově Filipově blíž Nového Zealandu nestora (Nestor productus). Památní jsou obrovští předkové nynějších běžců, člověkem vyhubení. Největší z nich Dinornis převyšoval o polovici pštrosa. U novozealandských domorodců Maorů udržely se podnes pověsti o p-cích velikánech Moa. Podle zachovalých koster měli p. ti zakrnělá křídla, nemotorné nohy o třech prstech. V Sev. Americe vyhubeny byly kachna labradorská, kormorán Phalacrocorax perspicillatus, na dalekém severu alka veliká.
Žádná třída obratlovců není tak chuda zkamenělými zbytky jako p. R. 1861 objeven v lithografické břidle z doby jurské archaeopteryx. Chudé zbytky ze středního a svrchního útvaru křídového ukazují na ptáky, jejichž postavení v soustavě nemohlo býti dosud zjištěno. Bohatší materiál poskytuje tertiér. Úplné kostry ze sádrovce svrchního eocénu u Paříže jeví již tvary nynějším podobné. Palaeocircus jest příbuzný dravcům, Agnopterus plameňákům, Cryptornis krkavcům, Gypsornis jeřábům, Palaegithalus pěvcům a pod. V miocenních vápencích sladkovodních v Limagne (Francie) více nežli polovice náleží rodům recentním, ovšem že jen vodní a brodiví p. při povodních mohli se zachovali zkameněním.
Zeměpisné rozšíření ptactva ukazuje, že při vší pohyblivosti ptáků jest kosmopolitů málo: jiné druhy jeví krajiny polární, rozmanitosti přibývá k rovníku, jiné druhy jsou v Americe, jiné v Evropě. Souhrn všech stálých, stěhovavých a přelétavých ptáků jistého okršku země nazývá se jeho ornis či avifauna.
Celkem lze s ornithologického stanoviska rozeznávati šest pásem zoogeografických: 1. Pásmo arktické, od pólu až po hranici vzrůstu rostlin, má jen něco dravců a pěvců, z kur jen tetřevovití jsou zastoupeni, za to p. vodní mají tu řadu zvláštností, které svými potáplicemi, racky a kachnami sněžnými jsou pro pásmo zvlášť význačnými. 2. Západní pásmo zahrnuje celou Ameriku až po hranici vzrůstu stromů a k ní náležející ostrovy. Supi jsou zde rozmanitější nežli ve St. světě, papouškové zastoupeni dvěma čeledmi; v lesích jsou tangary, krocani, kolibříci a j. význační; chybějí zde pávi a bažanti, dropi a koroptve, žluva, dudek, špaček a jiné typy evropské. 3. Východní pásmo obsahuje Starý svět bez Australie, Polynésie, Madagaskaru. Dělí se opět ve tři menší pásma: a) východní mírné, v němž zastoupeny jsou tvary arktického pásma i ty, které v tropech jsou co do druhů ještě bohatší. Dvě čeledi jsou význačné: konipasův a kavčat podhorních. b) V pásmu aethiopském význační jsou papoušek šedý, hadilov, buphaga, v tropech snovači aj. c) Pásmo malajské rozprostírající se po jižní Asii, Borneu, Jávě, Filipinách jest vlastí bažantů, pávů, eurylaemid, phyllornid. 4. Jižní pásmo zahrnuje Australii, Polynésii, Papuasii, Nový Zealand a Molukky. Ptactvo tohoto pásma jest zvláštní, uvádíme jen kasuáry, emu, megapodia, v Australii lyrochvosta, papouška sůvího, rajky, černé labuti, holuby velikosti bažantův atd., abychom již poznali, že ornis zde jest nejzajímavější. 5. Pásmo madagasské zahrnuje mimo Madagaskar Maskarény, Seychelly, Komory. Mnohé zvláštnosti zde žijí; v lesích papouškové vasa, kurol a zvláštní chřástalové obmezeni jsou na Madagaskar. 6. Poslední, antarktické, pásmo obsahuje nejmenší okršlek, ostrovy kol jižního pólu položené, Jižní Georgii, ostrovy Kerguelenovy, Prince Eduarda, Macdonaldovy a Crozetské. Ornis jest tu stejnotvárná. V nehostinných končinách těchto žijí Chionidy, jež přepadají mladé tučňáky a vybírají vejce ptáků mořských, jakož i zvláštní buřňáci holubí. Druhy nyní známé, na 14.000, rozdělují se na 100 čeledí a skoro 700 rodů.
Systematika ptáků byla v posledních desítiletích mnohonásobně a pronikavě pozměněna. Vnější znaky, kterými děje se namnoze zbytečné tříštění rodů a druhů, nestačují za základ vědecký a jest třeba přihlížeti k anatomii a palaeontologii. Z pokusů roztřídění pro praktickou potřebu užívá se hojně soustavy Carusovy, zakládající se na Huxleyově z r. 1867. P. dělí se tu na 16 řádů. Ve Fričově »Europském ptactvu« užito starší soustavy na základě řádů Bonaparteových. Důležitější novější soustavy mají: Sclater (»Ibis« z r. 1880), Forbes (1884), Sharpe (A Review of Recent Attempts to classify Birds, 1891). Často užívá se též soustavy Reichenowovy, jež v podstatě má rozdělení toto: 1. řada Arboricolae; řády: Oscines, Clamatores, Insessores. 2. řada: Strisores; řád: Strisores (lelkové, rorýsi, kolibříci). 3. řada: Fibulatores, řády: Scansores, Psittaci. 4. řada: Captatores; řády: Raptatores, Rasores, Cryptori. 5. řada: Gyrantes; řád: Columbae. 6. řada: Grallatores; řády: Gressores, Cursores (s podřády: Deserticolae, Calamicolae, Arvicolae, Limicolae). 7. řada: Natatores; řády: Lamellirostres, Steganopodes, Longipennes, Urinatores. 8. řada: Brevipennes; řády: Struthiones.
Soustava Gadowova (Bronn's Klassen u. Ordnungen des Thier-Reichs, Lip., 1893) přihlížejíc ku ptactvu celého světa a tvarům vymřelým dělí ptactvo takto: I. podtřída Archaeornithes (Archaeopteryx), II. podtř. Neornithes. Tato dělí se na: Divise A: N. ratitae (bez hřebenu na kosti hrudní) 1. řád Ratitae (běžci) a 2. řád Steomithes (vyhynulí p. eocénu). Divise B. N. Odontolcae (vyhynulí p. z křídy). Divise C: N. Carinatae: 1. ř. Ichthyornithes, 2. ř. Colymbiformes (Colymbi, Podicipedes), 3. ř. Sphenisciformes (tučňáci), 4. ř. Procellariiformes, 5. ř. Ciconiiformes, 6. ř. Anseriformes, 7. ř. Falconiformes (s podřády Cathartae a Accipitres), 8. ř. Tinamiformes, 9. ř. Galliformes, 10. ř. Gruiformes, 11. ř. Charadriiformes (s podřády Limicolae, Lari, Aleae, Ptarocles, Columbae), 12. ř. Cuculiformes (Cuculi, Psittaci), 13. ř. Coraciiformes (podřády: Coraciae, Striges, Caprimulgi, Cypseli, Colii, Trogones, Pici), 14. ř. Passeriformes se skupinami: Passeres anisomyodae — syrinx nemá po stranách kroužky bronchiálni volné — (divise Subclamatores, Clamatores). Skupina Passeres diacromyodae (syrinx laterálni čásť kroužků branchiálních volná), divise: Suboscines (čeledi Menuridae a Atrichornithidae) a Oscines (všichni ostatní pěvci).
Literatura. Mimo spisy obecné u obratlovcův uvedené jsou tato starší i novější díla důležitější: Brisson, Ornithologia (Pař., 1760); Buffon, Histoire naturelle des Oiseaux (1770 až 1786); Bechstein, Vögel Deutschlands (1802 až 1812); Naumann, Naturgeschichte der Vögel Deutschlands (1822—53, 13 d.); Gray, The Genera of Birds (1845—56); Bonaparte C. L., Conspectus generum avium (1850—57); Ant. Frič, Evropské ptactvo (61 tab. 708 vyobr., text něm.; Praha, 1870); dr. F. Bayer, Naši p. (t., 1888); t., Prodromus českých obratlovců (1894); dr. Vladislav Šír, Ptactvo české (1890); Jiří Janda, Užitečné ptactvo našeho domova; t., Atlas ptactva středoevropského. Časopisy: »Listy českého spolku pro ochranu ptactva« (Praha, 1881—83); »Vesmír«; Brehmův Život zvířat. P. Nové vydání upravil Fr. Nekut (1902). Bše.