Pravda Ruská jest hlavní a nejúplnější a ve mnohých otázkách jediný pramen starého práva ruského. Jest to vlastně svod právních sborníků, sestavených v stoletích XI., XII. a XIII. soukromými osobami z knížecích ustavů (zákonů, nařízení), práva obyčejového (formulovaného v soudních nálezích i neformulovaného) a částečně i z byzantských pramenů. P. R. objevena byla r. 1738 Tatiščevem v rukop. Novgorod. letop. z konce století XV. Tatiščev přeložil ji do nové ruštiny, opatřil poznámkami a odevzdal akademii. Tam ležel rukopis až do r. 1767, kdy vydán byl Schlözerem. Jest to t. zv. rukopis Akademický, obsahující nejkratší redakci P-dy R-ké, podle rozdělení Kalačova 43 články. Kromě Tatiščevského rukopisu nalezeno bylo ve století XVIII. ještě 8 rukopisů nových a mnoho jich objeveno teprve ve stol. XIX. Nalézají se v Novgor. letopisech, Kormčích knihách a v rozličných sbornících, obsahujících mezi jiným i právní památky. Rozeznávají se mezi sebou nejen podle památek, v nichž se nalézají, nýbrž i dobou svého napsání (od XIII. až do XVII. stol.) a dále vnějšími i vnitřními vlastnostmi textu, jako záhlavími, úplností textu a postupem článkův. Prof. Tobien rozdělil je na dva druhy: 1. na krátké, 2. na delší. Krátké nemají více než 43 články, delší od 105 do 135 článkův. Kalačov dělí rukopisy P-dy R-ké na 4 druhy, avšak nikoli podle jejich vlastností, nýbrž podle památek, ve kterých se nalézají. K prvému druhu počítá rukopisy v nejstarších letopisech (Novgorodském a Kostovském), ke druhému rukopisy v Kormčích t. zv. Kyrillovských a v příbuzných jim sbornících známých pode jménem Měrila Pravednago, ke třetímu druhu rukopisy pozdějších Sofijských vremenniků (Novgor. letop.), ke čtvrtému rukopisy sborníků rozličného obsahu. Dělení tohoto přidržuje se i prof. Mroček-Drozdovskij. Sergejevič namítá, že místo, na kterém se nalézají rukopisy P-dy R-ké, není dostatečným dělítkem, a shledává správným základ dělení Tobienova, dodávaje jen, že ke dvěma druhům rukopisů rozeznávaných Tobienem přidati sluší ještě druh třetí, o němž Tobien věděti nemohl, poněvadž za jeho doby (1844) rukopisy třetího druhu nebyly známy. Sergějevič a rovněž tak Vladimirskij-Budanov dělí rukopisy P-dy R-ké na tři redakce: 1. na krátkou (nejstarší), 2. na obšírnou (pozdější), 3. na zkrácenou, povstalou z obšírné (nejpozdější). První redakce povstala v XI. stol., druhá ve stol. XII., třetí ve XIII. Rukopisy prvé redakce známy jsou jen čtyři, vzorem jest rukopis Akademický; rukopisů druhé redakce jest mnoho, vzory jsou ruk. Synodální, Puškinský, Trojický a Karamzinský; rukopisů redakce třetí jest málo, za vzor sloužiti může rukopis kn. Obolenského. Zvláštností rukopisů prvé redakce jest, že jsou krátké (nejstarší P. R. podle rukop. Akad. má 43 články) a nejsou rozděleny na oddíly se zvláštními záhlavími, ba i všeobecný titul celé památky Правда Роськая umístěn jest v řádce, nikoli nad textem. Rukopisy této redakce nezmiňují se o některých předmětech, o nichž jest řec v rukopisech dvou redakcí druhých, jako o děd. právu, o poručenství, o zákupech a j. V krátké P-dě R-ké možno rozeznávati dvě poloviny. Jedna jde do čl. 17., druhá odtud až do konce. Obě poloviny liší se od sebe soustavou, objemem obsahu a dobou vzniku. Ewers, Reutz, Moroškin, Tobien, Kalačov a j. souhlasně uznali, že krátká P. R. skládá se ze dvou sborníků dobou vzniku rozličných. Prvých 17 článků v Akad. rkpu vztahuje se podle nich k době vel. kníž. Jaroslava. Ostatních 26 článků (druhý sborník) jest původu pozdějšího, z doby synů Jaroslavových, Izjaslava, Vsevoloda a Svatoslava. Prvý z těchto sborníků nazývá se P. Jaroslavova, druhý P. Jaroslavovičův. – P. obšírnější, t. zv. prostranná, převyšuje značně oba sborníky P-dy krátké. Trojický rukopis má 115 čl., Karamzinský 135. Tato druhá redakce liší se od prvé i tím, že jednotlivé články neb aspoň skupiny článků mají nadpisy naznačující stručně – ne vždy správně – obsah. Obšírná redakce P-dy R-ké skládá se rovněž ze dvou částí, podstatně od sebe se lišících. Čásť prvá jest soustavným svodem prvých dvou sborníků (P-dy Jaroslava a Jaroslavičův) a pozdějších k nim doplňkův. Druhá čásť nemá soustavy a jest doplňkem části prvé. Skládá se z pozdějších přípisků, jež tvoří několik skupin článků stejného druhu, při čemž tyto skupiny umístěny jsou v jednotlivých rukopisech prostranné redakce rozličným způsobem. – Ze tří dotčených redakcí P-dy R-ké má větší význam pouze krátká a prostranná. Třetí zkrácená redakce, povstalá z redakce prostranné, jest jen pozdějším přepracováním, vlastně zkrácením obšírnější redakce. Má 55–60 článkův. Nedělí se tak jako druhé dvě redakce na dvě poloviny, nýbrž jest sborníkem systematickým. Mnohé články, které jsou v obšírné redakci (na př. o viře, o osobních urážkách, o měsíčních úrocích, o zákupu, chlapu a j.), jsou tu vůbec vynechány, jiné se uvádějí ve formě zkrácené (čl. o vraždě, o krádeži, o svodu, o depositu a j.). O pozdějším původu zkrácené redakce P-dy R-ké svědčí 1. okolnost, že rukopisy této redakce nalézají se jen v Kormčích, psaných okolo polovice XVII. nebo dokonce na poč. XVIII. stol., a 2. to, že v rukopisech třetí redakce nezachovalo se jméno už ani jednoho knížete. – Co se týče obsahu, P. R. odpovídá obsahu nejstarších právních památek i u jiných národů. Skládá se hlavně ze článků, vztahujících se k trestnímu ijrávu, a to pokud běží o každou ze tří redakcí. V redakci prvé jest mimo to šest článků věnovaných processu (4 čl.) a soudním poplatkům (2 čl.), avšak i tyto články kromě dvou (13. a 17.) jsou v souvislosti s trestní látkou. Článků z oboru práva občanského v prvé redakci vůbec není. Mnohem bohatší obsahem jest P. R. obšírná. Kromě článků z práva trestního obsahuje celou řadu článků z práva občanského, a to 1. o závazcích ze smluv (o depositech, úrocích, následcích insolvence, o poměrech zaměstnavatelů k dělníkům), 2. o zákupech, 3. o chlapech, 4. o dědictví a poručnictví. Třetí (zkrácená) redakce nevykazuje v obsahu nic nového. – Veliký byl v literatuře ruské veden spor, jakého původu jest P. R., zda officiálního či soukromého. Starší badatelé a i někteří z novějších pokládají P-du R-kou za památku officiální. Většina učenců pokládá však P-du R-kou za sborník původu soukromého, sepsaný původně (prvá polovice krátké redakce) na konci stol. X. nebo na poč. stol. XI. a pak doplňovaný a přepracovávaný do pol. XIII. stol. (třetí redakce zkrácená z obšírné). Také v otázce, jaké jsou prameny P-dy R-ké, mínění se rozcházejí. Běží především o rozřešení otázky, zda právo obsažené v P-dě R-ké je právem domácím či cizím, a pak o další rozhodnutí, zda snad domácí právo v P-dě R-ké zapsané jest právem obyčejovým či zákonným, povstalým nařizovací mocí knížecí. Dnes ujalo se obecné přesvědčení, že P. R. obsahuje převážně právo domácí; cizí právo došlo v ní ohlasu jen malého. Právo P-dy R-ké jest hlavně právem obyčejovým, teprve v druhé řadě právem zákonným (vzniklým z kníž. ústavů). Dalším pramenem P-dy R-ké bylo cizí, byzantské právo. Sergějevič dotýká se otázky, zda bylo P-dy R-ké užíváno u soudův, a dospívá k závěrku, že se podle ní nesoudilo, nýbrž podle právních obyčejů, které zjišťovány byly na starých soudech ruských od přítomných starostů, cělovalníkův a »dobrých lidí«. P. R. byla podle Sergejeviče sama na základě praxe soudní sestavena, a jest tedy jen ohlasem praxe, a jako ohlas praxe má veliký význam pro poznání starého práva ruského. – P. R. vydána byla asi 25krát od učenců ruských i jinoslovanských (mezi nimi od Rakowieckého, Kucharského a Herm. Jirečka). Uvésti sluší zvláště vyd. Tobienovo z r. 1844 v Sammlung kritisch bearb. Quellen, vyd. Kalačova z r. 1847 (tři nová vyd., poslední z r. 1889), vyd. prof. Vladimirského-Budanova v 1. seš. Christomatiie rus. práva, vyd. Jirečkovo z r. 1880 ve Svodu zák. slov. Výklad P-dy R-ké podal prof. Mroček-Drozdovskij ve spise Izslědovanija o Russ. Pr. (1885, 2 sv.). -dlc.
PD old 70