Ottův slovník naučný/Praetorius
| Ottův slovník naučný | ||
| Praetorium | Praetorius | Praevalovati |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Praetorius |
| Autor: | Josef Boleška, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 394—395. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 PD anon 70 |
| Související: | Autor:Michael Praetorius |
 Související články ve Wikipedii: |
|
1) P. Jan, mathematik z Čech (* 1537 v Jáchymově — † 1616 v Altdorfě). Studoval ve Vitemberce, načež žil v Praze, ve Vídni a v Krakově; ve Vídni byl učitelem mathematiky císaře Maxmiliána II. R. 1571 se stal professorem mathematiky ve Vitemberce, po pěti letech professorem v Altdorfě. Tamže zanechal množství rukopisů. P. vynalezl vodní váhy (libellu) měřický stolek zvaný mensula Praetoriana (viz Měřický stůl) a zhotovil mnohé dobré nástroje mathematické.
2) P. Michael, skladatel a hudební badatel něm. (* 1571 v Kreuzburku v Duryňsku — † 1621 ve Wolfenbüttelu) byl kom. tajemníkem vévody brunšvického a kapelníkem u tří dvorů; posléze v místě svého úmrtí. Zanechal celou spoustu skladeb duchovních (mší, motett, hymnů, písní). Ačkoli veliké zásluhy získal si o pěstění nového slohu s provázejícími nástroji hudebními, známějším a více oceňovaným je ve své činnosti spisovatelské. Hlavním dílem jeho je Syntagma musicum (1614—20, 3 d.), jeden z nejdůležitějších pramenův o hudbě, zvláště pak o nástrojích a instrumentaci XVII. století; první díl (1614) je historickým pojednáním v latinském jazyce, na svou dobu záslužným, druhý (vydaný jako 13. sv. publikací »Gesellschaft für Musikforschung«) nazvaný De organographia (1618), k němuž teprve r. 1620 vytištěny obrázky nástrojů, je neobyčejně zajímavý, třetí, theoretický (1619, uveřejněný ve výtahu v Eitnerových »Monatshefte für Musikgeschichte«, X.), neméně. Studium tohoto spisu je nezbytnou pomůckou pro každého, kdo chce nabýti názoru o stavu hudby v XVII. stol.♭
3) P. Johannes, vlastně Hans Schultze (* 1630 v Zethlingen v Braniborsku — † 1680 v Lipsku.), studoval v Lipskua tam také žil. Napsal řadu spisů velmi důležitých pro lidovědu a pro studium pověr jeho doby. Jsou to zejména: Daemonologia Rubinzalii Silesii (Lip., 1662—65, 3 sv.) Philosophis colus (t., 1662); Anthropodemus plutonicus (Magdeb., 1666); Gazophylaci gaudium (Lip., 1667); Blocksberges Verrichtung, s popisem čarodějnických rejů noci filipojakubské na Blocksbergu (t., 1668); Philologemata abstrusa de police (t., 1677) atd. Srv. Zarncke, Allgem. Deutsche Biographie, sv. 26.
4) P. Ephraim, theolog a dějepisec něm. (* 1657 — † 1723). Studoval ve Vitemberce, Lipsku a Roztokách theologii a byl pak od r. 1702 farářem ve svém rodném městě Gdansku; od r. 1705 byl seniorem duchovenstva v Toruni, zastávaje zároveň pastorát u P. Marie tamže. P. pracoval velmi pilně v dějinách evangelických kostelův a škol v Gdansku. Ze spisů jeho uvádíme: Bibliotheca homiletica (1691—1719, 3 d.) Dantziger-Lehrer-Gedächtnis, bestehend in kurtzer Verzeichnis der Evangelischen Prediger zu Dantzig (1704, 3. vyd. 1760); Athenae Gedanenses (1713). V rukopise zanechal P. spis Das evangelische Danzig
5) P. Franz, učenec něm. (* 1847 v Berlíně). Studoval v Berlíně a v Lipsku, habilitoval se v Berlíně r. 1873 a byl pak professorem semitských řečí ve Vratislavi (1880) a posléze v Halle (1893), kde působí dosud. Jest zejména výtečný znalec dialektů semitokušitských. Napsal: Mazhafa Tomâr, das aethiopische Briefbuch (s překl., Lip., 1869); Fabula de regina Sabaea apud Aethiopes (aethiopsky a lat., Halle, 1870); Grammatik der Tigriñasprache (t., 1871) Beiträge zur Erklärung der himjarischen Inschriften (t., 1872—1874, 3 seš.) Das apokryphische buch Baruch im Aethiopischen (překl., Lip., 1872); Die amharische Sprache (Halle, 1878—79, 2 seš.); Aethiopische Grammatik (také v lat. vydání, Karlsr. a Berl., 1886); Ueber die hamitischen Sprachen Ostafrikas (v »Beiträge zur Assyriologie«, sv. 2, Lip., 1892), dílo nejlepší toho druhu; Zur Grammatik der Gallasprache (Berl., 1893).