Ottův slovník naučný/Pozoun
| Ottův slovník naučný | ||
| Pozorovací sbor | Pozoun | Pozov |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pozoun |
| Autor: | Josef Boleška |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 373. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Pozoun |
|
Pozoun, (ital. trombone, t. j. veliká trouba), kovový dechový nástroj hudební téhož charakteru zvukového jako trubka a s ní tvořící stejnou čeleď. Jméno p. jako nástroj sám odvozeny jsou od starořimské buciny (v. t.); tato byla původně do předu vypjatá, rovná roura (tuba), byla však, aby lze bylo lépe ji ovládati, jakmile to dovolovala nástrojářská technika (as koncem středověku), zatočena, jako z téhož důvodu byla zahnuta bombarta a posléze zlomena na fagot. Nalézáme však p. již počátkem XVI. stol. v dnešním jeho složení jako tahací nástroj. Martin Agricola (»Musica instrumentalis«) praví, že melodie může z p-u vylouzena býti pouze foukáním a taháním. Tahací zařízení je každému již z názoru známo; máť účel zdlužovati zvučné roury a tím zhloubiti tón nástroje, při čemž foukač má čistotu intonace úplně ve své moci. Systém ventilový proto u p-ů nedošel obliby. Zvuk p-u je plný a skvostný, slavnostně vznešený. P. byl původně stavěn v různých velikostech, ale všeobecně užívá se dnes jen p-u tenorového (do B), jehož rozsah, nehledíme-li k tahům svrchní řady, od B1 až do c2 sahaje, činí 3 oktávy. Tahy může nejnižší, těžce vylouditelný tón přirozený býti snížen o 3 půltóny A1, As1, G (t. zv. pedálové tóny p-u), druhý tón přirozený o 6 půltónů, poněvadž šesteré vytažení je nejvyšší počet, který při prvním tóně přirozeném nemá místa jen proto, poněvadž foukač normální nevládne dostatečným k tomu dechem. Tóny H1—es chybějí tenorovému p-u a nižších než B v orchestru se nepoužívá; od E nahoru vypíná se řada chrómaticky až k c2 a mnohé tóny mohou býti vyneseny způsobem několikerým (na př. f bez tahů jako 6. tón přirozený, druhým tahem jako 7. a pátým jako 8.). Řidší je dnes p. basový (rozsah A1—f1) a altový (A — es2). Dříve byl k tomuto sboru p-ů diskantem cink (viz Kornet). P-y nejsou co do notace instrumenty transponujícími. Pro tenorový p. notuje se v klíči tenorovém nebo basovém (pro nejnižší pouze tóny, resp. pro 2. a 3. p.), pro altový v altovém a to s předznamenáním křížkův a snižovátek za klíčem. — Kvartový p. je zastaralé označení pro basový p. do Es (rozsah A1—es1). Kontrabasový p. u Wagnera laděn je do B o oktávu níže než tenorový. Znamenití virtuosové na p. byli m. j. Belcke, Queisser a Nabich. — P. sluje též ve varhanách největší a nejsilněji intonující rejstřík jazýčkový, v pedále mající 16 neb 32, v manuále 8 stop. ♭