Povídka, jakožto druh epického básnictví, jest vypravování zajímavé události z obyčejného života soukromého. Jest psána buď veršem, buď prosou. Veršované p-ky slují také básnické p-ky nebo poetická vypravování. Od eposu liší se menším objemem a menší složitostí děje, od rhapsodií tím, že obsah není brán z oboru pověstí a bájí, od ballad a romancí, že převládá v nich silně živel epický. Vyskýtá se také název p. historická; i rozeznává se pak od historické epopeje, že tu historické události nejsou předním a hlavním činitelem, nýbrž že pouze na podkladě historickém rozvíjí se soukromá či osobní událost buď jednotlivců historicky nevyniknuvších neb i osob historických. Obyčejně p. čerpá látku ze života soudobého a jest buď vypravováním skutečné události, buď naprosto smyšlená. Veršované p-ky jsou předně obsahu vážného a tu velmi často nabyly rázu didaktického a moralisujícího (Gellert, Gleim); nyní však vzdělávají se velmi četně a hojně. Většinou však bývaly rázu komického a tu vykazují díla větší básnické ceny, zejména tu vzorem jsou komické povídky ze XIV. stol. anglického básníka Geoffreye Chaucera. U Němců komické a žertovné p-ky (Schwank) menšího rázu napsal Hans Sachs. Ve Francii již ve XIII. a na poč. XIV. stol. byly v módě tak řečené fabliaux, veršované povídky, jejichž typickými osobami jsou sedlák, měšťan, kněz, mnich a žena; obsah jejich jest sice dokladem francouzské joviálnosti, ale zároveň záliby ve frivolnosti a hrubosti. Zvláštního rázu básnické p-dce XIX. stol. dodal Byron nejen svým zvláštním stanoviskem, ale i skutečným poetickým vzletem. Byronův příklad zvítězil a odtud básnická p. nabývala subjektivní povahy, látka p-ky byla věcí podřízenou, záleželo na skvělém koloritu, na vyplnění povídkového obsahu vlastní duší básníkovou. Živel exotický v obor povídkový valně se šířil. Že Byron i tímto druhem básnickým působil na literatury slovanské (Puškin, Mickiewicz) a i na českou (Mácha, Hálek), jest známo. Řada básníků p-dek (Thomas Moore, Longfellow, Walter Scott, Bodenstedt, Lenau, Scheffel atd.) jest nepřehledná. Také v české literatuře jest hojnost p-dek. — Oblíbeno bylo řadu p-dek nasazovati do společného rámce; již Chaucer tak učinil. V naší literatuře v té příčině vyniká řada p-dek Sv. Čecha: »Ve stínu lípy«. — Záhy p-ky byly psány také prosou. Tak jako eposy a rhapsodie, tak i středověké veršované p-ky (novelly, žerty atd.) zbavovány roucha veršovaného a odívány v pohodlnější prosu, až konečně podobná literatura pozbývajíc uměleckého poslání a úkonu přešla úplně ve službu pouhé zábavy. Když však prosaický román i novella znovu začal býti umělecky pěstován, tu také k většímu zdokonalení a rozkvětu přišla p. prosou psaná a hlavně ve stol. XIX. nejhojněji byla pěstována. Od románu p. jako novella liší se jen objemem a rozsahem událostí, od novelly ještě prostším obsahem i prostší formou. P-ky bývají označovány různými jmény a není tu přesné klassifikace podle určitého dělidla, zrovna tak jako u románu a novelly. Mluvi se o p-dce historické a soudobé, o p-dce vesnické; o p-dce rytířské, romantické, loupežnické, pastýřské, námořní. P-dce humoristického obsahu říká se humoreska, krátké p-dce komické žert. Čteme jména jako romanetto, arabeska, humoreska, obraz ze života, genre, črta, kresba, silhouetta atd. P. prosaická ve všech literaturách jest hojně vzdělávána. Zcela krátké veršované nebo prosaické p-dce, vrcholící ve vtipném nápadu, říká se anekdota. Čch.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Povídka