Ottův slovník naučný/Poussin

Ottův slovník naučný
Pouso Alegre	Poussin	Poustecký

Údaje o textu
Titulek:	Poussin
Autor:	neznámý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 348. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Nicolas Poussin

Poussin [pusen]: 1) Nicolas, malíř franc (* 1594 — † 1665). Vzdělal se u malíře Quintina Varina v Les Andelys, pak odebral se potají a proti vůli své rodiny do Paříže, kdež se učil u flámského portraitisty Ferdinanda Elle a pak u Georgea L'Allemanda. V Paříži P. žil dosti bídně a maloval v těch dobách Bacchantku v loggii zámku Cheverny a pro chrám kapucínský v Blois Sv. Františka z Assisi a Sv. Karla Borromejského. Dvakráte snažil se dostati do Říma, cíle svých uměleckých studií, ale vždy se mu nedostávalo prostředků; teprve r. 1624 s podporou ital. básníka Mariniho dostal se do Itálie, ale ježto Marini záhy zemřel, P. úplně jsa v Římě osamocen, octl se opět v poměrech velmi bídných. Přes to studoval velmi horlivě zvláště antiku, starší mistry i podle přírody. Stejně horlivě studoval geometrii a perspektivu, pak anatomii u lékaře Nic. Larcha. Nejvíce však naň působili Domenichino a Raffael. V letech třicátých počal pracemi svými obraceti na se obecnou pozornost a v tu dobu také spadají jeho nejlepší práce, jako: Mor mezi filištýnskými, Déšť manny, Mojžíš vyvolává vodu ze skály, Zkáza Jerusalema, Smrt Germanikova, Mučednictví sv. Erasma, Pan a nymfa Syrinx, Klanění se zlatému teleti, Přechod přes Rudé moře, Triumf Bacchův, Triumf Neptunův a j. Věhlas P-ův pronikl až ke dvoru francouzskému a r. 1639 působením kardinála Richelieua P. byl povolán do Paříže. Ludvík XIII. jmenoval jej dvorním malířem a svěřil mu výzdobu Louvru. Ale pro četné nástrahy a nepřátelství svých soků Simona Voueta, Feuquièresa a architekta Merciera P. vrátil se r. 1642 do Říma, kde byl uvítán opět s velikou slávou. Zůstal tam pak až do své smrti, žije v ústraní na Pinciu jen své umělecké práci a uprostřed svých žáků, z nichž nejznamenitější jsou Kašpar Dughet a Claude Lorrain. P. náleží k největším reformátorům klassického směru uměleckého a je prvním z malířů franc., který vynikl samostatným slohem, rovnoběžným s klassickým slohem souvěkého franc. dramatu. Odchýlil se od vládnoucí řemeslné školy malířské přihlížeje k duševnímu obsahu umění, ač nikdy nepodceňoval techniku malířství, jsa umělec nadmíru svědomitý. Jeho komposice jest velice živá a i při své přísnosti přece plna krásy. Nejvíce vynikl v krajinářství a jest tvůrce t. zv. krajiny heroické čili ideální, plné, vznešené, slavnostní vážnosti nebo hluboké melancholie, jakožto pozadí idyllického věku zlatého. Italský ten kraj jest harmonicky oživen důstojnými postavami antickými v ušlechtilých krojích a krásnou antickou architekturou, ponejvíce z dějin řeckých, římských nebo biblických, někdy i z dějin svatých a světic. Při tom krajinné tyto obrazy vynikají dokonalou perspektivou. P. má přední zásluhu, že uvedl v náležité meze dosavadní libovůli francouzského umění. Při tom P. byl umělec nadmíru plodný a většina museí evropských honosí se jeho pracemi; jen v Louvru jest jich 40. Mimo práce již zmíněné uvádíme zejména: Sedmero svátostí (v Bridgewater Galerii v Lond.); Mor v Athénách (sbírka v Leight Courtu); Poslední vůle Eudamidova (Kadaň); Vražda dítěte (ve Florencii); Svatá rodina, Ital. krajina, Triumf Amfitritin (v Ermitáži petr.); Sv. Xaverius, Pastevci v Arkadii, Čtvero ročních dob, s bibl. staffáží, Eliézer a Rebeka, Vytržení sv. Pavla, Vlastní portrait (v Louvru) a j. Podle obrazů P-ových ryli: Château, Poilly, G. Audran, J. Pesne a Claudine Stella. — Srv. Nic. Guibal, Éloge de N. P. (Pař., 1783); J. M. Gence, Notice sur la vie et les tableaux du P. (t., 1823); z novějších: H. Bouchitté, Le P., sa vie et son oeuvre (t., 1858); Andresen, Verzeichniss der Kupferstiche nach N. P. (Lip., 1863); Poillon, N. P., étude biographique (2. vyd., Lilie, 1875).

2) P. Gaspard, vl. Dughet či Doughet, viz Dughet.