Ottův slovník naučný/Portugalsko

Ottův slovník naučný
Portugalete	Portugalsko	Portukál

Údaje o textu
Titulek:	Portugalsko
Autor:	Ludvík Tošner, Hertvík Jarník, Adolf Holk, Julius Glücklich, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 266 až 286. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Portugalsko

Portugalsko, Reino de Portugal, konstituční království na krajním jihozápadě Evropy, nazvané podle latinského jména Portus Caleae, kterým označováno dříve město Villanova da Gaia na levém břehu Doura proti Oportu, kdežto podle jiné etymologie název jeho pochází od slova Portu Gallorum a rozšířil se na celou zemi teprve po vyhnání Maurů. — P. zaujímá na j. od španělské provincie Galicie západní pás poloostrova Pyrenejského, mezi 36° 59′ až 42° 8′ s. š. a 6° 10′ až 9° 31′ z. d. Gr. a tvoří podlouhlý čtyřúhelník (veliký 88.954 km², dlouhý od s. k j. 517 až 562 km a široký od ústí ř. Cavada ke vtoku Doura do země 220 km), jehož obvod měří 2060 km, z čehož připadá 860 km na mořské pobřeží a 1200 km na hranice pozemní. Mimo to počítá se k vlastnímu království souostroví Madeira a Azory. Pevninské území jest na s. a na v. ohraničeno Španělskem, na j. a na z. pak okeánem Atlantským. Severní hranice počíná se při ústí ř. Minha, po níž směřuje k sv. v délce 90 km, načež obrací se k j. do údolí Limy, které přetíná, a berouc se v četných záhybech k v. a jv., dostihuje pravého břehu Doura, kde se počíná hranice východní. Douro slouží tu za mez až k ústí Aguedy, po níž hranice běží k pohoří Serra de Gata, na j. odtud tvoří ji ř. Elja (Erjes), přít. Teja, pak Tejo sám a dále k j. pobočka jeho ř. Sever, načež ohraničuje království čára umělá až ke Guadianě. S ní splývá hranice v délce 60 km, odchylujíc se od ní k jejímu přítoku Chanza a konečně po ní opětně probíhajíc až k okeánu Atlantskému. — Břehy P-ka jsou v celku nižší než pobřeží španělské, zvláště na j. od Oporta v délce přes 100 km jsou to ploché písčiny s dunami, které oddělují od moře solné laguny a pokračují za mysem Mondego dále k j. až k výběžkům Serry da Estrella. Od ústí ř. Sada táhnou se duny opětně až k pohoří Serra da Monchique, jež tvoři příkrý mys São Vincente, kde obrací se pobřežní čára náhle k v. k ústi Guadiany. Úhrnem asi polovice mořského pobřeží portugalského jest písčitá, duny pak (medôes) zaujímají na něm plochu 72.000 ha.

Poměry přírodní.

Ačkoliv P. jest integrující částí Pyrenejského poloostrova, prostoupenou týmiž pásy horskými a protékanou týmiž velikými toky vodními jako Španělsko, tvoři přece území velmi samostatné, jevící se jako určitý a přesně ohraničený celek zeměpisný, který sám opět dělí se na menší části, ostře od sebe se lišící poměry horopisnými, podnebními a vodopisnými. Jednotlivé tyto přírodní oblasti P-ka odpovídají celkem dosti přesně historickým jeho krajům, tvořícím dříve 8 provincií, které byly od s. k j.: Minho, Tras-os-Montes, Douro, Beira Alta, Beira Baixa, Estremadura, Alemtejo a Algarve. První tři z těchto krajin, prostírající se na s. od Doura, mají ráz dokonale hornatý, jsouce pokryty žulovými a břidličnatými horstvy, která massivy Galicie souvisí s Kantaberskými horami. Pohoří tato jsou v Trasos-Montes suchá, holá a rozrytá hlubokými údoly, kdežto v provincích Douro a Minho jsou porostlá háji kaštanovými. Na samé hranici země mezi ř. Minhem a Limou táhne se Serra da Gaviarra, v níž hora Outeiro maior dosahuje výše 2403 m, a Serra do Gerez, jejíž nejvyšší vrch Larouco pne se do výše 1548 m nad ř. Tamegou, která teče k jz. mezi Serrou do Marão a Serrou da Cabreira (1279 m) do Doura. Vyšší polohy těchto hor mají podnebí dosti drsné a nejsou příliš úrodné, naproti tomu údolí Doura tvoří krajinu veleúrodnou zv. veiga, proslulou výtečným ovocem a zvláště vínem. Na j. od této řeky až k ř. Tejo prostírají se provincie Beira Alta a Beira Baixa, které jsou sice v celku méně hornaté obou krajin předešlých, za to však prostoupeny jsou nejvyšším horstvem P-ka, Serrou da Estrella, která jest pokračováním horského systému prostupujícího pod různými jmény sever Kastilské planiny a splývajícího na hranici španělsko-portugalské v skalnatou plošinu, zvanou Serra das Mezas (1200 m). Serra da Estrella, dosahující v hoře Malhão da Serra výše 1993 m n. m. a prodlužující se na z. v Serru da Açor (1330 m) a v Serru do Louzão (1202 m), zdvíhá se mírně na j. od ř. Mondego, kdežto příkře spadá k pravému břehu ř. Zezere, přítoku Teja. Na levém břehu Zezera až k Teju vybíhají ze Serry das Mezas k jz. Serra Guardunha (1224 m) a Serra Muradal (1081 m), kdežto území mezi Mondegem a Dourem prostupuje Serra Montemuro (1380 m), Serra Gralheira (1122 m), Serra do Caramullo (1070 m), Serra Bussaco (630 m) a j. Všecka tato horstva, sklánějící se mírně k moři a vydaná teplým a vlhkým větrům mořským, vynikají mírným podnebím s dostatečnou vláhou, oplývají bujným rostlinstvem a napájejí řadu říček vodou bohatých. Dolní tok Teja od ústí ř. Zezere, náležející ke krajině Estremadura, která, táhnouc se podél břehu mořského od Mondega k j., rozšiřuje se podél Teja téměř až k španělské hranici a zasahuje při moři i na j. za tuto řeku, má po obou svých stranách břehy velice rozdílné. Levý jest nízký a rozšiřuje se k j. v rozsáhlou rovinu, kdežto pravý jest lemován pahorky 5—600 m vysokými, které na území ležícím mezi řekou a okeánem Atlantským tvoří pravá horstva, jako Monte Junto nebo Serra Adoire, a spadají k moři příkrými stěnami, z nichž ční do okeánu mohutné mysy Carvoeiro a da Roca. Celá tato pahorkatina jest velice malebná a velmi úrodná s přelahodným podnebím, naproti tomu končiny Estremadury, ležící blíže hranic španělských, jsou právě tak chudé jako stejnojmenný kraj Španělska. Pustá a jednotvárná jest krajina na j. od Teja, Alemtejo. Pouze na hranici severových. a jižní pnou se tu vyšší hory, a to onde Serra do São Mamede (1025 m) a tuto pak Serra de Monchique (903 m) a Serra do Malhão, jež dělí Alemtejo od provincie Algarve a tvoří systém hor Algarbských. Konečně ve středu Alemteja zdvihá se žulový massiv Serra d’Ossa (649 m), který spojuje řada planin s jurskou Serrou do Caldeirão, a nízká Serra de Beja. Alemtejo bývalo za dob římského a arabského panství pravou obilnicí celého poloostrova. Avšak následkem nedbalého hospodaření na velikých statcích, v něž půda provincie jest rozdělena, role změnily se namnoze v pastviny, na které uchylují se v zimě stáda ovcí z hor Beiry. Nejmenší a nejjižnější provincie portugalská, Algarve, má spíše ráz africký než evropský, s průměrnou roční teplotou + 18° C a subtropickým rostlinstvem. Půda její jest mírně pahorkatá, prostoupená výběžky hor Algarbských, a zdvihá se uprostřed v hoře Mu do výše 575 m n. m., pobřeží jest horké a písčité.

V ohledu geologickém dvě třetiny portugalské půdy skládají se z hornin krystallinických a vrstev palaeozoických, a jen třetina připadá na usazeniny mesozoické a tertiérní. Hojně vyskytují se žuly, diority, čediče a j., silur nalézáme zvláště v úvodí Doura, Mondega a Teja, devon chybí úplně, za to dokonale vyvinut jest útvar jurský, řidčeji vyskytují se vrstvy tertiérní a naplaveniny čtvrtohorní.

Všecky veliké řeky P-ka — Minho, Douro, Tejoa Guadiana (v. t.) — vznikají na půdě španělské, ale za to P-ku náležejí dolním svým tokem a ústím, tedy části ku plavbě a obchodu nejpříhodnější, kde nad to údolí jejich rozšiřují se v rozsáhlé a úrodné roviny. Ovšem splavnosti jejich jest na velikou závadu jejich přílišný spád na půdě portugalské, jakož i nebezpečné násypy, zahrazující jejich ústí. Úvodí Teja zaujímá v P-ku 24.500 km², Doura 18.750 km², Guadiany 1100 km² a Minha jen 872 km². Ve Španělsku pramení z portugalských řek ještě Lima nebo Limia, dlouha 150 km s úvodím do 1000 km² . Na půdě portugalské vyvěrající vodní toky jsou jen dosti nepatrné říčky pobřežní, totiž (od s. kj.): Neiva (dlouhá 35 km), Cavado (dl. 135 km, úvodí 1600 km²), Ave (dl. 80 km, úvodí 1350 km²), Leça (40 km), Vouga (dl. 145 km, úvodí 3750 km²), jež spojuje se při ústí do ok. Atlantského s ř. Aveirem, Mondego (dl. 225 km, úvodí 6200 km²), Liz (dl. 60 km), Alcoa (dl. 40 km), Seliz (dl. 30 km), Real (dl. 30 km), Sado neb Sadão (dl. 150 km, úvodí 8000 km²) a Mira (dl. 100 km²). Jezer v P-ku není kromě úvodí 1650 km několika horských jezírek v pohoří Serra da Estrella. Veliké však jest bohatství minerálních pramenů, ovšem málo zužitkovaných. Jsou většinou sírnaté, avšak vyskytují se i vody solné, železité a arseničité, známo jest jich 108 s teplotou, kolísající se mezi 20—69 °C, k léčebným účelům slouží jich však jen 7, opatřených potřebným zařízením.

Podnební poměry P-ka jsou velice příznivé, zvláště v krajinách severních a střednich, kde vysoká teplota mírněna jest mořskými větry, přinášejícími značné množství srážek. Zima jest citelná pouze na vyšších planinách, horko pak jen v uzavřených kotlovinách. Avšak i na j. má podnebí ráz přímořský, pouze v některých končinách Alemteja zvláště na v. od Guadiany a v sev.-vých. cípu země jest více pevninské. Typickými pro podnebí celé země jsou podnební poměry Coimbry (141 m n. m.), kde průměrná teplota roku jest +15,2° C, nejstudenějšího měsíce prosince +9,5° a nejteplejšího, července, +21,7° C, průměrné maximum činí +40,4 ° C a minimum -2,1° C. Převládající větry jsou jihozápadní, přinášející hojně vláhy, které srážejí se nejvíce na úbocích Serry da Estrella, kde ve 112 deštivých dnech do roka spadává 297 cm srážek. Bouře jsou řídké a zuřívají nejvíce o rovnodennosti a v zimě, jaro počíná se již v lednu a zima až koncem listopadu, mrazy a sněhy vyskytují se jen v nejvyšších a nejsevernějších končinách země, ostatně zimní počasí jeví se jen hojnými dešti. Některá význačná místa země mají tyto poměry klimatické: Guarda (1030 m n. m.) roční průměr +10,9° C, maximum +34,6° C, minimum -7,1° C, roč. výše srážek 102 cm; Oporto (85 m n. m.) +15,6° C, +34,4° C, 0,8° C a 152 cm; Lisabon (95 m n. m.) +15,6° C, +37,3° C, -1,5° C a 76 cm; Campo Maior (288 m n. m., v Alemteju) +16,3° C, +44,3° C, -3,6° C a 55 cm; Lagos (12 m n. m.) +17,5° C, +38,3 C, 0,4° C a 58 cm.

Květenou a zvířenou neliší se P. podstatně od španělského území Pyrenejského poloostrova (v. t.).

Statistika.

Obyvatelstvo království Portugalského činí podle posledního sčítáni lidu (r. 1890): 5,049.729 osob, z čehož připadá 4,660.095 os. na vlastní P. na pevnině evropské a 389.634 os. na Azory a Madeiru. Přibylo tudíž od předposledního sčítání r. 1878 P-ku 499.030 ob., t. j. průměrně ročně 38.634 čili 0,92 %, i jest P. zemí, v níž, kromě Francie, přibylo ve stol. XIX. z celé Evropy obyvatelstva nejméně. Příčinou toho jest silný ruch vystěhovalecký, který činil v l. 1878—90: 275.000 osob, od té doby pak do r. 1896: 190.275, t. j. průměrně ročně 31.700 os., a jenž směřuje téměř výhradně do Brazilie, kromě malého počtu vystěhovalců, jdoucích do Spoj. Obcí sev.-amer., na ostrovy Havajské a do Guyany. Vystěhovalci pocházejí téměř vesměs ze severních krajin země, kde v mnohých vesnicích zůstávají jen starci a ženy. Přirozený pohyb obyvatelstva činil r. 1890: 164.627 narození a 127.237 úmrtí, tedy o 37.390 narozených více, r. 1896 pak jen 143.908 narození a 110.332 úmrtí, tedy o 30.576 nar. více, kterýž úbytek proti r. 1890 jest zajisté rovněž následkem toho, že tak mnoho lidí v nejlepším věku ze země se stěhuje. Codopohlaví převládají počtem ženy, jichž jest 2,619.390 proti 2,430.339 mužům, tedy o 189.051 více, takže na 100 mužů připadá 108 žen, více než v kterékoliv jiné zemi evropské. Jest to přirozeným následkem toho, že stěhuje se ze země mnohem více mužů než žen, totiž v letech 1878—90 oněch 120.743 a těchto jen 36.042, což jeví se i v tom, že v krajinách se silnou emigrací převládají ženy mnohem více než v celém království, kdežto na j., kde vystěhovalců téměř není, převládají dokonce mužové. Podobně jest tomu i v hlav. městě Lisaboně. Podle stavu jest 3,067.408 svobodných, 1,669.814 oddaných a 312.447 ovdovělých, z těchto pak jest 94.198 vdovců a 218.249 vdov, zajisté také následkem silného vystěhovalectví mužů. Sňatků bylo r. 1896: 30.580, domácností jest 1,245.720, z nichž 1,151.609 na pevnině, obcí (farních, t. zv. freguezias) jest 3912, z nichž 177 na Azorech a Madeiře. — Hustota obyvatelstva činí 54,8 osob na 1 km², jest však na jednotlivé části země velmi nerovně rozdělena. V pevninském P-ku připadá na 1 km² jen 52,4 ob., kdežto na ostrovech 122 ob. Na rozsáhlém území mezi Tejem a horami Algarbskými, velikém 32.000 km², bydlí jen asi 600.000 ob. Celkem dělí se vlastní království co do lidnatosti na 3 oblasti: Nejhustěji jest zalidněno pásmo pobřežní s výnosným rybářstvím i orbou a čilým obchodem i průmyslem, nejřidčeji pak krajiny ryze zemědělské a pastýřské, táhnoucí se na j. od Teja směrem k hranici španělské, zvláště stepi Alemteja, kdežto část země na s. od Teja, zemědělská i průmyslová zároveň, má zalidnění prostřední. — I v P-ku obyvatelstvo městské vzrůstá rychleji než venkovské, neboť toto činilo r. 1864: 72½, r. 1878: 71,8% a r. 1890: 69%, naproti tomu ono resp.: 27½%, 28,2% a 31% veškerého obyvatelstva země. Dvě města mají po více než 100.000 ob. a 16 po více než 10.000 ob. — V ohledu národopisném jsou obyvatelé P-ka potomky starověkých Keltiberů, s nimiž smísili se osadníci římští, pak i něco Suevů a Visigotů, později pak ve větší míře, zvláště v krajích na j. od Teja a především v Algarve, Maurové, mimo to Židé a zajisté i černoši, kteří přiváželi se již od konce století XV. do země, zvláště do Lisabonu a jižních přístavů jako otroci, ročně prý až 12.000 osob. Dnes ještě páčí se jich počet v P-ku na 3000 duší, z nichž jsou 2000 v Lisaboně. Mimo to jsou v městech portugalských silné kolonie Brazilianů, z osad přicházejí do země příslušníci nejrozmanitějších barevných národů, konečně vyskytují se zde i cikáni. V obou nejsevernějších provinciích jest totéž obyvatelstvo jako ve španělské Galicii a označuje se také názvem Gallegos. Jsou to pracovití lidé, kteří přicházejí jako dělníci do Lisabonu a jiných větších měst, kde počítá se jich již r. 1860 přes 50.000. Cizinců jest v zemi pouze 0,8% a to: 27.207 Španělů, 6192 Braziliani, 2559 Francouzů, 2264 Angličané, 819 Němců, 802 Italové, 228 Belgičanu a 1268 jiné národnosti, tedy úhrnem 41.339 osob, z nichž na pevninské P. připadají 39.402 os. Jest tudíž portugalské obyvatelstvo národopisně velice jednotné, což jeví se i ve fysickém jeho typu i vlastnostech duševních, v čemž obyvatelé jednotlivých provincií vykazují rozdíly jen podřízené. Tak obyvatel provincií Douro a Minho (Minhoto) jest pracovitý, ale mlčenlivý a způsobů neuhlazených, lid prov. Tras-os-Montes silný a intelligentní, nakloněný k idealismu, obyvatel obojí Beiry neobyčejně statný a povahy vážné a přemítavé, naproti tomu Portugalec z Alemteja jest divoký, z Algarva pak veselý, mnohomluvný a ducha básnického. — Téměř úplná jest také náboženská jednotnost, neboť skoro všichni obyvatelé náležejí k církvi římskokatolické, která jest také jedinou církví zemskou, ačkoliv i každé jiné vyznání jest dovoleno. Evangelíci jsou téměř vesměs cizinci i mají náboženské obce v Lisaboně a Oportě, čítající jen asi 500 členů, židů jest nepatrně. Avšak bývalá pověstná náboženská horlivost Portugalců velmi poklesla, obmezujíc se jen na obyvatelstvo venkovské, kdežto městské jest nábožensky velmi vlažné, ba namnoze silně protiklerikální. V čele zemské církve jest patriarcha lisabonský a 2 arcibiskupové se 14 biskupy a 4043 faráři. Kláštery, jichž bylo do 750, byly většinou zrušeny a jejich jmění státem zabráno. Kněží vzdělávají se v 18 seminářích a na theologické fakultě v Coimbře, vyšší duchovenstvo dostává od státu příplatky, kdežto nižší vydržuje se z příjmů církevních.

Až do polovice XIX. století vzdělání v P-ku bylo na stupni velmi nízkém, tak že ve mnohých krajinách byly vzácností osoby, umějící čísti a psáti. Od té doby stal se v té příčině značný pokrok, ačkoliv organisace obecného školství, počatá již za Pombala, není dosud dokonale provedena. Škol jest 5339 proti 4368 r. 1878 a zapsaných žáků 237.791 proti 99.256 r. 1878, počet osob znalých čtení pak činí 20,8% obyvatelstva proti 17,6% r. 1878. Zákonem ze dne 22. prosince 1894 ustanoveno v zásadě, že každá obec má míti nejméně jednu školu. Náklad na obecné školství nesou z největší části obce, tam, kde není školy veřejné, má stát povinnost, uděliti podporu učilištím soukromým. Návštěva obec. škol jest závazná pro děti od 6 do 12 let, vyučování jest bezplatné a dělí se na 3 stupně, z nichž v posledním vyučuje se i obcanskému právu a počátkům hospodářství. Bohužel, že tato zákonná ustanovení neprovádějí se s dostatečnou přísností, tak že dosud jest počet analfabetů ohromný. Činíť u mužského obyvatelstva 73,6%, u ženského dokonce 85,4%, u vojska 78%, ba i v Lisaboně 47,5% a v Oportě 54%, v některých chudých a řídce obydlených krajích pak přesahuje až 90 %. O vyšší a odborné vzdělání jest naproti tomu postaráno poměrně velmi dobře. Z ústavů jemu sloužících dlužno především jmenovati universitu v Coimbře, založenou již r. 1308, která v l. 1377—1537 přenesena byla do Lisabonu, má 5 fakult (theologickou, právnickou, lékařskou, mathematickou a filosofickou) s 5letým kursem, průměrně ročně 900 posl. a do 80 docentů, opatřena jest bohatou knihovnou, přírodovědeckým museem, laboratořemi, observatoří hvězdářskou a meteorologickou, botanickou zahradou atd. V Lisaboně zřídil r. 1858 Pedro V. náhradou za universitu vyšší kurs literární (Curso superior de lettras), mimo to jest v tomto městě škola polytechnická, lékařská a chirurgická a kurs diplomatický a palaeografický, kteréžto ústavy zamýšlejí se spojiti v universitu. Za vysokou školu pokládá se také polytechnická akademie v Oportě, kde vyučuje se také obchodním vědám. Školy střední jsou státní lycea, jichž jest 19 t. zv. národních a 4 t. zv. doplňovací a v nichž nevyučuje se ani klassickým řečem ani náboženství. Za to na lyceu v Lisaboně jsou 2 stolice pro jazyky africké. K nim připojují se 3 školy městské, 18 duchovních seminářů, vojenská kollej a řada soukromých ústavů, hlavně s reálními předměty, kteréž ústavy zřizovati dovoleno jest bez velikých překážek každému občanu domácímu i cizinci. Úhrnem mají tyto střední školy 175.558 žáků. Průpravě professorů nevěnuje se žádná péče a nežádá se také od nich níjakých speciálních studií, nýbrž jen průkaz náležité znalosti odboru, jemuž vyučují. Ze škol odborných má P. lékařskou školu v Oportě, lékařsko-chirurgickou fakultu ve Funchalu, školy krásných umění v Lisaboně a Oportě, hudební konservatoř v Lisaboně, průmyslové a obchodní ústavy v Lisaboně a Oportě, asi 10 průmyslových škol, ústřední hospodářskou školu v Coimbře s ústavem agronomickým a zvěrolékařským, 6 škol rolnických, 2 školy námořnické, školu rybářskou, ústavy slepcův a hluchoněmých atd. Mimo to dlužno jmenovati 4 ústavy učitelské v Lisaboně a Oportě. Z vědeckých ústavů jsou v zemi ještě 3 hvězdárny, meteorologická observatoř v Lisaboně, 4 botanické zahrady, přírodovědecké a archaeologické museum v Lisaboně, museum akademie věd s bohatou sbírkou numismatickou, národní knihovna a několik jiných knihoven v Lisaboně, veliká knihovna kláštera Santa Cruz v Coimbře a j., z učených společností pak nejdůležitější jest královská akademie věd v Lisaboně.

Veliký jest v P-ku počet dobročinných ústavův. Nejdůležitější z nich jsou: Santa Casa da Misericordia v Lisaboně, spojená s velikým nalezincem a sirotčincem, hospitál São José tamtéž, Casa Pia v býv. klášteře Hieronymitů v Belému, sirotčinec a vychovatelna v Oportě a blázinec v bývalém klášteře Rilhafolles v Lisaboně.

Nejdůležitější živností P-ka jest zemědělství, neboť obchod dávno klesl se světové výše, na které stával, průmysl pak, beztoho nepříliš kvetoucí, byl přetěžce zasažen ztrátou Brazilie, hlavního odběratele jeho výrobků, po které přes polovici továren zastavilo práci a od níž industrie portugalská dosud úplně se nevzpamatovala. Avšak ani zemědělství není z daleka na tom stupni, na němž by vzhledem k úrodnosti půdy a příznivému podnebí býti mohlo. Umělé zavlažování, v mnohých krajinách nutné, provedeno jest měrou nejmenší, tak že jest vzděláno jen 51,3% půdy, z čehož 2,2% připadají na vinice, 72% na ovocné zahrady, 12,5% na pole obilní, 2,7% na jiné role a 26,7% na louky a pastviny, lesy pak zaujímají 2,9% celé plochy země. Příčiny těchto smutných zemědělských poměrů jsou mnohé. Tak zvláště rozdělení majetku pozemkového buď na příliš velké nebo příliš drobné statky, netečnost velkostatkářů, jimž náleží největší část země, jevící se zvláště v Alemteju, dále přílišné dávky na rolnictvo uvalené, primitivní způsob polního hospodaření a bídné hospodářské nářadí, společné pastviny a časté přechody stád, jakož i nestejnoměrná emigrace, odvádějící právě nejpracovitější obyvatelstvo země z nejlépe vzdělaných krajin severních. Rolníci portugalští jsou buď sami majetníky půdy, již vzdělávají, nebo nájemci dočasnými nebo dědičnými, a to na nájemné buď v penězích nebo naturaliích. Každý z těchto způsobů držení půdy odpovídá velmi zřetelně zvláštní zemědělské oblasti P-ka. Na s. od Mondega, v žírných krajinách k moři se táhnoucích a téměř přelidněných, kde zvláště rozšířen jest dědicný pacht, pěstuje se kukuřice a pšenice, len a konopi, zelenina, olivy, ovoce i víno a chová dobytek na žír. Na v. od této oblasti v hornatině, rozkládající se podél hranic až k Mondegu, převládá drobný majetek rolnický a pěstuje se zvláště žito a chovají ovce i kozy. Střední čásť P-ka, prostírající se od Mondega na j. až za Tejo a zaujímající hlavně Estremaduru, jest krajem velikých statků, pronajatých za peněžité nájemné velikým pachtýřům, kteří pěstují hlavně pšenici, méně kukuřici, něco rýže, pak víno a ovoce, kdežto chov dobytka má zde význam podřízený. Konečně jih země, nejteplejší a nejméně vzdělaný, má největší majetky pozemkové, pravá to latifundia, na nichž pěstuje se pšenice a chovají veliká stáda vepřův a která pronajímají se pachtýřům, odvádějícím nájem v naturaliích. Pouze nejjižnější pruh tohoto území v Algarve jest lépe vzdělán a plodí hojně jižního ovoce. Jsou tudíž hlavní odvětví polního hospodářství v P-ku pěstování obilí, ovocnářství, vinařství a chov dobytka. Obilí portugalské však silně utrpělo americkou konkurrencí, tak že celá řada rolníků je pěstujících byla přivedena úplně na mizinu a dnes obilní sklizeň domáci potřebě nestačí. Činí při průměrné úrodě ročně: 3,39 mill. hl pšenice, 2,5 mill. hl žita, 1,2 mill. hl ječmene a ovsa, 7,8 mill. hl kukuřice a 65.000 q rýže, kromě toho pak klidí se 3,2 mill. hl bramborů a 600.000 q luštěnin. Jiné důležité plodiny jsou: všeliká zelenina, zvláště cibule, melouny, dýně a okurky, len (100.000 q), esparto, všeliké ovoce, zvláště jižní, a olivy (roční výroba oleje činí 230.000 q, sady olivové zaujímají do 20.000 ha). Avšak nejdůležitější kulturou P-ka, ne sice rozšířením, ale hodnotou výrobků, jest vinna réva. Údolí Doura plodí proslulé víno portské, okolí Coimbry (ohromná vinice Bairrada), břehy Teja, roviny Setubalu a pahorky Lagosu dodávají rovněž výtečná vína. Úhrnem vinice zaujímají 20.4000 ha a roční výtěžek vína páčí se na 4 mill. hl ročně při prostřední úrodě, avšak klesává až na 1,5 mill. hl, z čehož přes 1 mill. hl ročně se vyváží. V posledních letech portugalské vinařství doznalo velikých škod phylloxerou, avšak škody tyto se nahrazují zakládáním nových vinic, jakož i novým osazováním zpustošených. — Hospodářství lesní obmezuje se jen na lesy královské, kdežto ostatní se spíše hubí než pěstují. Zvláště odlesněny jsou z valné části hory na velkou škodu dolních údolí a k značnému zhoršení podnebí země. Celkem lesy zaujímají 260.000 ha, z čehož jest 210.000 ha lesů jehličnatých a 50.000 ha listnatých, v nichž zvláště hojný jest dub korkový, tak že vyváží se korku surového do ¼ mill. q a zpracovaného do 16.000 q. Výborně daří se v zemi také strom morušový. Největší část lesů přisluší k býv. statkům klášterním, zvláště krásný hvozd Bussaco, státní lesy měří 24.000 ha, největší z nich jest Pinhal do Rei na dunách pobř. estremadurského, veliký do 11.000 ha. Nevzdělaná půda zaujatá dříve lesy stala se většinou pastvinou pro ovce, ve kterou proměnily se i mnohé bývalé role. Skutečné louky jsou jen pořídku v severních okresích. Nejvíce ovcí jest v obou Beirách, odkud na zimu honí se na roviny Alemteja; úhrnem počítá se jich 3,100.000, vlny těží se ročně do 50.000 q. Velice rozšířen jest i chov koz, zvláště v hornatých končinách Alemteja, Algarve a Minha, celkem jest jich přes 1 mill. Veliká stáda vepřů (přes 1 mill. kusů) pasou se v dubových a kaštanových hájích Alemteja a Algarve, chov mezkův má význam v Tras-os-Montes (59.000 kusů). Koní chovají se 2 plemena, na s. galicijské a na j., zvláště v Alemteju, lusitánské, dohromady 81.000 kusů. Skot dělí se na 8 plemen, pojmenovaných podle krajin, a jest ho 600.000 kusů; z Ribateja přicházejí býci k zápasům. Konečně oslů počítá se 160.000 kusů. Dosti důležit jest i chov bource hedvábníkového, zvláště v Beiře, dodávající ročně do 15.000 kg surového hedvábí, a včelařství na rozsáhlých ladech v Alemte u a Estremaduře. — Rybářství neprovozují již Portugalci tou měrou jako dříve, kde lovili i na mělčinách novofoundlanských a dodávali ryby do Španělska a Levantu. Dnes obmezují se jen na rybolov pobřežní a říční, který zaměstnává do 4000 lodí a jehož hlavní kořistí jsou tuňáci, sardele, sardinky, běluši a j. ryby mořské, pak lososi z Minha. Hojně chytá se i raků, v poslední době pak věnuje se pozornost rozsáhlým ložiskům ústřicovým.

Průmysl portugalský učinil sice následkem usilovné podpory státní a vydatného účastenství cizího kapitálu i práce v posledních letech zvláště v některých odvětvích (korkářství, textilnictví a j) značné pokroky, nicméně dosud jakost i množství jeho výroby jsou dosti chatrné, tak že i na trhu domácím převládají výrobky cizí, zvláště anglické. Podle posledního sčítání jest v zemi 1299 průmyslových závodů s 90.144 dělníky a roční výrobou za 27 mill. milreisů. Nejvíce továren jest v Oportě a pak v Lisaboně, mimo to vynikají průmyslem města Covilhão, Portalegre, Gouvea, Braga, Guiamarães, Bragança a Penafiel. Nejdůležitější odvětví portugalské industrie jest tkaní a předení bavlny i hedvábí a výroba suken, látek bavlněných a hedvábných, na niž připadá 97 továren s 39.597 dělníky. Přádelny vlny jsou v Covilhão a Portalegre, lnu v Guimarãesu, továrny na bavlněné zboží v Oportě, Lisaboně, Penafielu a Vizelle. Kvetoucí výroba krajek jest v Peniche. Hodnotou svých výrobků zaujímají druhé místo po závodech textilních továrny na tabák, jichž jest asi 30 v Oportě a Lisaboně a které náležejí společnosti obdařené monopolem. Roční jich výroba činí 1,892.000 kg tabáku a za 7,2 mill. milreisů doutníkův a cigarrett, státu pak plyne z nich roční příjem 4,35 mill. milreisů. Ode dávna provozuje se v P-ku výroba zboží zlatého, stříbrného a filigránového, hojně zpracovává se železo a mosaz. V Oportě a Lisaboně jsou továrny na stroje a různé nástroje, ve Vista Alegre na porculán, v Oportě na zboží hrnčířské a ohnivzdornou hlínu, v Aveiru a Coimbře s okolím pak na čokoládu, konservy a papír (18). Četné dílny truhlářské jsou v Lisabonu, továrny na obuv a rukavice pracující i pro vývoz jsou v Oportě, Lisaboně a v Braze. Pro export vyrábějí se také klobouky. Na vysokém stupni dokonalosti jsou sklárny v Marinha Grande. Továrny na plachtovinu a provazárny soustřeďují se na pobřeží v Algarve, kde jest také vyvinuto loďařství, jemuž slouží v celém království do 20 loděnic. Důležité jsou také továrny na rybí konservy, jichž mnoho se vyváží a které úspěšně soutěží s výrobky francouzskými a anglickými. V Algarve vyrábí se mnoho kořalky. Po celé zemi značně rozšířena jest výroba zboží korkového, dále bednářství, pivovarství, raffinerie cukru, mydlářství a j. industrie méně důležité.

Velice kvetoucí bývalo v zemi hornictví, které však do polovice minulého století kleslo tak, že r. 1853 pracovalo se v celém království pouze ve 2 dolech. Od té doby báňská činnost neobyčejně se rozvinula, ovšem většinou úsilím cizinců, dosud však ne měrou odpovídající nerostnému bohatství země. Celkový její výtěžek r. 1892 činil 137.678 t. Z celé země nejdůležitější a nejbohatší jsou měděné doly São Domingos na v. od Guadiany, jež přináležejí k velikému báňskému okrsku Sierry Moreny a které od r. 1859 dodávaly přes 100.000 t rudy ročně. K tomuto okrsku příslušejí také železné a měděné doly v Aljustrelu na j. od Beje. Celkem počítá se v P-ku 30 měděných dolů s ročním výtěžkem 103.604 t. Jiný vynikající okres báňský jest v Beiře na sv. od Aveira, který zahrnuje měděný důl v Palhalu, olověný u Aveira a stříbrný u Braçalu. Železo vyskytuje se u Mongesu, Serrinhy, Odemiry, Fozu, Algezu, Ratesu, Moncorva a j., cín u São Pedro do Sul, antimon u Gondomaru a Fara, mangan u Cercalu atd. Úhrnem dobývá se v P-ku ročně 11.330 t rudy železné, 3399 t manganové, 1171 t olověné, 898 t antimonové a 25 t zinkové. Uhelné doly jsou u São Pedra da Cova a u Oporta a u Buarcosu u Coimbry, mimo to přichází hnědé uhlí ještě na několika místech, roční jeho výtěžek činí 16.000 t. Většina řek má zlatonosný písek, zvláště Tejo a Mondego. Maurové dobývali zlato v pohoří Serra de Santa Justa, Římané pak stříbro ve Vallongu u Oporta, kde v poslední době objeveny byly křemenné žíly zlatonosné. Důležité jest těžení soli v 1260 salinách na pobřeží mořském, zvláště u aestuaria Sada a Aveira, ve vnitrozemí pak u Evory a Coimbry, dohromady ročně do 250.000 t. Na mnohých místech jsou ložiska krásného mramoru různých druhů (Estremoz, Mafra, Arrabida), kamene lithografického v pohraničních horách a porculánové hlinky u Oporta. Serra da Estrella a Serra do Gerez jsou bohaty polodrahokamy (acháty, jaspisy, horskými křišťály, jacinty, granáty, amethysty a j.).

V obchodě portugalském jeví se proti minulým dobám nejsilněji smutný úpadek, patrný i v ostatních již uvedených směrech hospodářského života země. Tak jako království Portugalské skleslo se stupně světové velmoci na stát významu zcela podřízeného, tak i jeho obchod a plavba, objímající kdysi celý téměř svět, zredukovaly se na nepatrné poměrně rozměry. Avšak i tu nastal od polovice minulého století mocný ruch a rozvoj, tak že zahraničné obraty obchodní vzrostly od té doby více než třikráte. Hodnota jich r. 1900 činila 90,667.000 milr. (asi 393 mill. K), totiž 59,740.000 milr. dovozu a 30,927.000 milr. vývozu. Na jednotlivé druhy zboží rozděluje se (1900) portugalský dovoz takto (v mill. milreisů): živá zvířata 2,8, suroviny 27,4, příze a textilní výrobky 6,5, potraviny 15,4, stroje, přístroje a zbraně 3,5 a různé zboží 4 mill. milreisů. Z vývozu pak připadá na tytéž kategorie resp.: 3,8, 5,8, 2,5, 16,4, 0,2 a 2,2 mill. milreisů. Nejrozsáhlejší obchodní styky má P. s Velikou Britannií, na kterou připadá za 16,838.000 milr. dovozu a za 7,821.000 milr. vývozu. Pak přichází Německo se 7,263.000 milr. dovozu a 2,065.000 milr. vývozu, dále Spojené Obce sev.-americké (8,060.000, resp. 460.000 milr.), Brazilie (1,459.000, resp. 5,753.000 milr.), Španělsko (3,553.000, resp. 3,391.000 milr.), Francie (4,351.000, resp. 701.000 milr.), Angola (162.000, resp 3,473.000 milr), ostatní portug. osady (1,007.000, resp. 2,037.000 milr.), Belgie (2,426.000, resp. 676.000 milr.), Rusko (1,084.000, resp. 694.000 milr.), Italie (996.000, resp. 297.000 milr), Švédsko a Norsko (876.000, resp. 492.000 milr.) a ostatní země (2,550.000, resp. 976.000 milr.). Ze států těchto Francii a Anglii ubývá v poslední době obchodních obratů s P-kem, které naproti tomu u Německa, Spoj. Obcí a Belgie mohutně rostou. Velmi potěšitelným pro P. zjevem jest neustálý vzrůst obchodních jeho styků s jeho osadami, zvláště africkými. Hlavní předměty portugalského vývozu jsou: víno (10,9 mill. milreisů), korek (3 mill. milr.), zvířata (2,6 mill.), bavlněná tkaniva (2,5), ryby (1,4), měď (1 mill.), olivový olej (0,6) atd.; dovozu pak: obilí (4,7 mill.), tresky (2,3), cukr (1,9), uhlí (1,7), stříbro (1,2), železo, přístroje atd. Největší část zahraničného obchodu portugalského děje se ovšem po moři, kde soustřeďuje se téměř všechen ruch v Oportě a Lisaboně. Zvláště Lisabon náleží k nejdůležitějším přístavům okeánu Atlantského, neboť poloha jeho přímo nutí k zastávce lodí velikých plavebních tratí severoevropských, zejména anglických, plující do Středozemního moře, Jižní Ameriky, Kapska a Indie. Celkem činí (1899) lodní ruch v portug. přístavech: lodí připlulých plachetních 4555 s 443.000 t a parních 5257 s 9,337.000 t, vyplulých pak plachetních 4442 s 439.000 t a parních 5235 s 9,274.000 t. Obchodní loďstvo portugalské čítá (1900) 46 parníků s 34.962 t a 246 lodí plachetních (přes 50 t) s 60.813 t. Mořské břehy P-ka osvětluje 15 velikých a 26 malých majáků, semaforických stanic pak jest 12. — Pokrok patrný v obchodním ruchu země od polovice minulého století jeví se neobyčejnou měrou také v jejích pozemních dopravních prostředcích a cestách. Ještě r. 1851 byla v celém P-ku jediná sjízdná cesta z Lisabonu do Cintry a jeho hlavní dopravní dráhy byly jen řeky, zvláště Douro a Tejo. Dnes však jest celé království prostoupeno dosti hustou sítí železniční, která měří (1900) 2375 km a jejíž hlavní trati jsou: pobřežní z Lisabonu do Figueiry da Foz (220 km), východní (253 km), spojující Lisabon s Madridem, severní z Lisabonu do Oporta (346 km), 2 trati beirské, dlouhé úhrnem 466 km, z nichž jedna spojuje Lisabon přímo s Paříží, 2 trati vybíhající z Oporta jednak k Minhu (133 km), jednak podél Doura (203 km), z nichž tato spojuje Oporto přímo s Paříží, konečně trať jižní a jihovýchodní z Lisabonu do Fara (340 km). Silnice měří 9155 km, trati telegrafní 7381 km s 15.257 km vedení, 425 telegrafními úřady a 4,714.485 dopravenými depešemi. Poštovních úřadů jest (1899) 2810, psaní dopraveno přes 29½ mill. kusů, korresp. lístků přes 8¼ mill., tiskopisův a vzorů přes 26 mill., peněžních psaní a poukázek přes ¼ mill. v hodnotě 35½ mill. franků. — Úvěrních ústavů jest v zemi 40 s kapitálem 14,3 mill. milreisů, mezi nimi 37 bank, z nichž cedulová banka Portugalská má akciový kapitál 13½mill. milr., kovový poklad přes 8 mill. milr. a v oběhu bankovek za více než 50 mill. milreisů. Co se týká peněžních poměrů země, jest P. jedním z nejstarších států se zlatou měnou, kterou mělo již v XVII. stol. Avšak úplným hospodářským i politickým úpadkem tohoto státu v dobách pozdějších nastal úplný rozvrat i v peněžní jeho soustavě, která teprve zákonem ze dne 29. čce 1854 opětně na zlatém podkladě obnovena. Početní jednotkou této měny jest real nebo rei, avšak ve skutečnosti razí se a počítají jen násobky této jednotky, zvláště 1000 reisů čili milreis, tak že podle toho nazývá se měna ta také milreisová. Jako kurantní mince razí se ze zlata kusy à 1, 2, 5 a 10 milreisů, kterážto poslední mince nazývá se koruna (corõa), váží 17,735 g a jest jakosti 11/12 čili 0,916⅔. Remedium při váze i jakosti činí 2‰. Podle svého zlatého obsahu jest tudíž 100 milr. ~ 533,23 K. Ze stříbra razí se jako drobné mince kusy po 500, 200, 100 a 50 reis, při čemž 100 reisů nazývá se tostão. Jakost těchto stříbrných mincí jest 11/12 (0,916⅔), tostão váží 2,5 g, ostatní podle poměru: 5 titostão = 12,5 g, 2 tosão = 5 g a ½ tostão =1,25 g. Remedium jest u těchto mincí takové, jako u mincí zlatých. Jako drobné mince bronzové razí se kusy po 20, 10 a 5 reisů, vážící 25½, 12¾ a 6⅜ g. Avšak tato celá úprava portugalské měny na zlatém podkladě nebyla ve skutečnosti zdárně provedena. Smutné hospodářské poměry země způsobily, že obíhají převahou peníze papírové, které mají proti zlatým veliké disažio, tak že 1 milreis v papíře = 3,60 K, oproti 5,33 K, jež má míti hodnoty tento peníz podle zlatého svého obsahu. Papírovými penězi jsou bankovky Portugalské banky a Obchodní banky v Oportě po 100, 30, 20 a 10 milr. Následkem nepatrné hodnoty početní jednotky portugalské měny, reisu, užívá se tak jako pro 100 a 1000 reisů i pro vyšší obnosy zvláštních jmen. Tak 1000 milreisů označuje se jménem conto, pro 1000 contos pak užito názvu conto de contos. — Míry a váhy jsou ve vlastním království od 1. října 1868 výlučně jen metrické, kdežto v osadách zachovaly se dosud starší míry a váhy portugalské, pozměněné zákonem z 24. dub. 1835 takto: vara = 110 cm, covado = 68,0625 cm, milha = 2065,6533 m, geira = 5856,4 m², moio = 830,445 l, barril = 301,32 l a quintal = 58,752 kg.

Státní zřízení.

V ohledu politickém P. tvoří konstituční království, jehož ústava založena jest na ústavních zákonech z 29. dub. 1826 zv. Carta constitucional nebo Carta de lei a z 5. čce 1852 zv. Acto addicional, které doplněny byly řadou pozdějších ustanovení zákonných, zvláště z 23. list. 1859, 6. květ. 1878, 24. čce 1884, 28. března a 25. září 1895 a 26. čce 1899. Ústava portugalská uznává 4 veřejné moci ve státě: zákonodárnou, vladařskou, výkonnou a soudní. Moc zákonodárnou vykonávají sněmy se schválením krále, moc vladařská přísluší výhradně králi za zodpovědnosti ministrů, moc výkonnou provádí král prostřednictvím ministrů, moc soudcovská jest nezávislá. Státní náboženství jest římskokatolické, které jediné smí míti v zemi chrámy, ačkoliv i jiná vyznání jsou do P-ka připuštěna.

Panovnická hodnost jest dědičná v rodě Sasko-Kobursko-Gothajsko-Braganzském po meči i po přeslici podle práva prvorozenství, ač potomstvo mužské má přednost před ženským. Panovník má titul krále P-ka a Algarbie s přídomkem »nejvíce věřící Veličenstvo«, není zodpovědný a osoba jeho jest nedotknutelná a posvátná. Moc vladařskou vykonává tím, že jmenuje členy vyšší sněmovny (pares), svolává sněmy k mimořádnému zasedání, potvrzuje jejich usnesení, odročuje jejich sedění a rozpouští je, jmenuje podle své vůle ministry, sesazuje úředníky, uděluje milost odsouzeným a prohlašuje amnestii. Jako nejvyšší náčelník moci výkonné svolává sněmy k řádnému zasedání, jmenuje biskupy a úředníky, velitele vojska a válečného námořnictva, diplomatické a obchodní zástupce státu, řídí jednání s cizími mocnostmi, vypovídá válku a sjednává mír, uděluje tituly a hodnosti, rozděluje příjmy státní povolené sněmem a dává schválení všem aktům církevním. Král jest plnoletý v 18 letech, za jeho nezletilosti jest vladařem nejbližší příbuzný ve věku nejméně 25 leti není-li tohoto, tedy vládní rada, složená z ministrů vnitra, spravedlnosti a 2 nejstarších státních radů. — Sněm (cortes) skládá se ze sněmovny vyšší (camara dos pares) a ze sněmovny poslanecké (corte dos deputados). Členové vyšší sněmovny jsou jmenováni králem (90), mimo to zasedají v ní královští princové od 25 let, patriarcha lisabonský a biskupové (13), jakož i přímí nástupci těch členů, kteří jimi byli před vydáním zákona z 24. čce 1884 (52). Sněmovna poslanců skládá se ze 138 přímo na 3 léta volených poslanců, z nichž 7 připadá na osady zámořské. Volební právo má každý portugalský občan na území státu bydlící, plnoletý, platící ročně přes 500 reisů daní a umějící čísti i psáti. Volitelný pak jest každý plnoletý občan s vyšším vzděláním, mající buď přes 400 milreisů ročních přijmů nebo vzdělání vysokoškolské, nebo konečně hodnost důstojnickou. Z volitelnosti vyloučeni jsou různí úředníci a členové vyšší sněmovny. Obě sněmovny zasedají společně, členové jejich mohou býti zatčeni a souzení jen se svolením sněmu a nepožívají žádných platův ani odměn. — Ministerstev jest 7: vnitra (reino), zahraničných záležitostí (negocios estrangeiros), financí (fazenda), války (guerra), spravedlnosti a náboženských záležitostí (justica), námořnictví a osad (marinha e ultramar), a veřejných prací, obchodu i průmyslu (obras publicas, commercio e industria). Ministři musí opatřiti svým podpisem každý akt moci výkonné i vladařské, aby mohl býti proveden, neboť oni jsou za tyto akty zodpovědni. — Jako poradní sbor působí při státních záležitostech státní rada, jejíž členy jmenuje na doživotí král.

V ohledu správním království dělí se na 21 distriktů (districto), které označují se jmény hlavních svých měst a z nichž 4 připadají na Azory a Madeiru (v. t.), 17 pak na pevninu evropskou, totiž: Aveiro s 2909 km² a 287.437 ob., Boja s 10.871 km² a 157.571 ob., Braga s 2738 km² a 338.308 ob., Bragança s 6669 km² a 179.678 ob., Castello Branco s 6621 km² a 205.211 ob., Coimbra s 3883 km² a 316.624 ob., Evora se 7088 km² a 118.408 ob., Faro s 4850 km² a 228.635 ob., Guarda s 5557 km² a 250.154 ob., Leiria s 3478 km² a 217.278 ob., Lisabon se 7042 km² a 611.168 ob., Portalegre s 6431 km² a 112.834 ob., Oporto s 2292 km² a 546.262 ob., Santarem s 6862 km² a 254.844 ob., Vianna do Castello s 2243 km² a 207.366 ob., Villa Real s 4447 km² a 237.302 ob. a Vizeu s 4973 km² a 391.015 obyvateli. Bývalé rozdělení na provincie (provincias) pozbylo sice v administrativě platnosti, avšak odpovídajíc velmi přesně přírodním poměrům i historickému vývoji země a hospodářským zájmům obyvatelstva, ve skutečnosti i nadále podrženo, jenže veliká území provincií rozdělena na menší plochy distriktův. Tak odpovídají distr. Vianno do Castello a Braga prov. Minho, distr. Villa Real a Bragança prov. Tras-os-Montes, distr. Porto, Aveiro a Coimbra prov. Douro, distr. Vizeu prov. Beira Alta, distr. Castello Branco a Guarda prov. Beira Baixa, distr. Leiria, Santarem a Lisabon prov. Estremadura, distr. Portalegre, Evora a Beja prov. Alemtejo a distr. Faro prov. Algarve. Distrikty rozdělují se na 292 okresů (concelhos) a 3912 farností (freguezias). V čele distriktu jest civilní guvernér jmenovaný vládou a kommisse o 3 členech, volených zástupci okresů, jejímž předsedou jest guvernér. V čele okresů stojí správce (administrador), rovněž vládou jmenovaný, a municipální rada volená občany nejméně 500 reisy zdaněnými a skládající se v Lisaboně z 15, v Oportě z 12 a v ostatních okresích z 5 až 9 členův. Konečně farnosti spravuje ředitel (regedor), jmenovaný guvernérem, a rada farní (junta de parochia) s 3—5 členy volenými obyvatelstvem farnosti, jejímž předsedou jest farář. — Soudnictví portugalské upraveno bylo teprve v novější době. Nejvyšší soud (suprema tribunal de justica) jest v Lisaboně, skládá se z 10 radův a předsedy, dělí se na 2 komory a rozhoduje o všech odvoláních z rozsudků soudů nižších. Soudy druhé stolice jsou appell. soudní dvory (relacőes) o 18 členech (v Oportě, Lisaboně a na Azorech). Soudy první stolice skládají se ze soudce jednotlivého zv. soudce právní (juiz de direito), jemuž při trest. záležitostech, kde trest převyšoval by 6 měsíců vězení nebo 20.000 reisů pokuty, přidává se porota, skládající se z 12 vylosovaných členů, kdežto při záležitostech obchodních má soudce přísedící vybrané z obchodníků. Zvláštní obchodní soudy jsou v Lisaboně a Oportě. Obvody soudů první stolice zv. comarcas, jichž jest 146, rozdělují se na menší okrsky zv. julgados, úhrnem 236, v nichž t. zv. řádný soudce (juiz ordinario), jmenovaný vládou na 3 roky, soudí o přestupcích a o sporech, jichž předmětem jsou movitosti do 10.000 reisů hodnoty. Konečně jedna neb několik farností tvoří obvod smírčího soudce (districto de juiz de paz), který volí se od obyvatelstva na 4 roky a má za účel sporné strany smiřovati.

Finance státu jsou přes nepopíratelný jinak hospodářský jeho pokrok neustále ve stavu málo příznivém. Rozpočet jeví v posledních letech stálý schodek, který r. 1896 až 1897 dosáhl 7 mill. milreisův a ještě r. 1901 až 1902 činil 1,970.000 milr., neboť budget tohoto r. vykazuje 53,269.000 milreisů příjmu a 55,239.000 milr. vydání. Následkem toho státní dluh neustále roste, v posledních letech průměrně o 10 mill. milreisů ročně, a činí (1900): zahraniční dluh 3%ní 41,727.171 lib. sterl., 4%ní 1,818.914 lib. sterl. a 4¼%ní 21,552.780 lib. sterl., vnitřní dluh pak 3%ní 97,894.879 lib. st. a 4%ní a 4½%ní 6,148.820 lib. st., konečně dluh nezaložený 44,653.414 milreisů.

Vojenské zřízení portugalské založeno jest na všeobecné branné povinnosti, zavedené zákonem ze 27. září 1895. Odvodem povinný jest každý příslušník státu od 20. roku, vojenská jeho povinnost trvá 12 let, z nichž jsou 3 léta služby praesenční, kdežto 5 let jest v první a 4 léta v druhé záloze. Nezařazení odvedenci a ti, kdo nemají vojenské míry 154 cm, příslušejí hned do druhé zálohy, mimo to pak i živitelé rodin. Záložníci svolávají se v různých obdobích k 20dennímu cvičení. Průměrný počet pozemního vojska v době míru stanoven jest zákonem z 5. čce 1893 na 30.000 mužův, ve válce pak stoupá počet vojska i se zálohami na 145.000 mužův. R. 1899 odvedeno celkem 16.700 brancův, a to 15.000 pro řadové vojsko, 200 pro válečné námořnictvo, 500 pro městskou gardu (četnictvo) a 1000 pro fiskální stráž celní a pohraniční. Podle zákona ze 7. září 1899 vojsko skládá se ze 4 aktivních vojenských divisí, jejichž velitelství jsou v Lisaboně, Vizeu, Oportě a Evoře a z nichž každá má setninu sapeurů, pluk polního dělostřelectva o 8 batteriích, pluk jízdy o 4 škadronách, pluk myslivcův o 3 praporech a 2 brigády pěchoty po 3 plucích o 2 praporech. Mimo svazek divisí jsou 2 setniny pontonýrův, 1 setnina telegrafní a 1 železniční, 2 batterie dělostřelectva jízdného a 2 horského, 2 pluky dělostřelectva pevnostního po 2 batteriích, dále 2 brigády jízdy po 2 plucích o 4 škadronách. K posádkové službě na ostrovech určené sbory čítají 3 pěší pluky po 2 praporech a 3 setniny pevnostního dělostřelectva. Záloha skládá se na pevnině ze 2 setnin sapeurů, 1 setniny pontonýrů, 1 telegr. a 1 železniční setniny, 4 odděl. pol. dělostř. po 4 batt., 2 praporů pevnost. dělostř. po 4 setninách, 8 odděl. jízdy po 2 škadronách a 24 pěších pluků po 2 praporech, na ostrovech pak ze 3 pěších pluků po 2 praporech a ze 3 setnin pevnost. dělostřelectva. Úhrnem má aktivní vojsko v míru 29.703 muže, 1489 důst., 4112 koní, 1292 mezky, 147 povozův a 144 děla, záloha 297 mužů a 81 důst., ve válce pak má aktivní vojsko 82.843 muže, 1807 důst., 6394 koně, 4342 mezky, 429 povozův a 216 děl, záloha: 62.796 mužů, 1307 důst., 3121 koně, 1992 mezky, 204 povozy a 96 děl. Pevností jest sice veliká řada, avšak jsou většinou chatrné. Význam má mohutné opevnění Lisabonu a ústí Teja, jakož i silná pevnost Elvas na španělské hranici. Pro theoretické vzdělání vojska jsou školy plukovní, ústřední škola pro poddůstojníky, praktické školy pro každý druh zbraně a škola armádní, která vychovává štábní důstojníky, kdežto pro vzdělání synů důstojnických jest vojenská kollej. — Válečné loďstvo portugalské jest vzhledem k výborné námořní poloze státu, jeho rozsáhlým osadám a zvláště k bývalému jeho významu námořnímu zcela nepatrné. Čítá (1901) 1 pancéřovou korvettu, 8 křížových lodí, 29 člunů dělových a 4 torpedové, úhrnem 42 lodi o 29.955 t, 48.500 koňských silách, s 260 děly a 1900 muži posádky. Mimo to jest 1 školní loď pro plavčíky, 1 pro námořníky a 1 dělostřelecká, 1 plachetní korvetta, 1 torpedový člun I. tř. a 2 II. tř. a 1 člun podmořský. Ve stavbě jsou: 2 pancéřové lodi, 2 dělové čluny a 1 ničitel torped. Podle reorganisace ustanovené r. 1901 má válečné loďstvo čítati: 4 pancéřové lodi, 10 křížových lodí obrněných, 18 dělových člunů I. tř. a 12 II. tř., 2 dopravní parníky, 1 plachetní školní loď a 24 čluny torpedové. Námořní personál skládá se z 265 důstojníků, 45 lékařů, 6 duchovních, 7 inženýrů, 65 mechaniků, 47 námořních kommissařův a 4829 námořníků.

Ohromné jsou dosud zámořské državy portugalské, zvláště v jižní Africe, kde zdálo se až do nedávna, že P. utvoří si jedno z nejkrásnějších koloniálních panství světa spojením Angoly a Mozambiku. Avšak Veliká Britannie zabrala přes 1 mill. km², prostírající se po obou březích Zambezi mezi oběma těmito osadami, a mimo to i Německo a Konžský stát rozšířily své území na úkor majetku portugalského. Tím ubylo sice portugalským koloniím značně rozsahu i ceny, nicméně dosud měří 2,146.100 km², tedy téměř čtyřiadvacetkráte tolik jako vlastní království. Jsou to v Africe: ostrovy Kapverdské, Guinea, Sãõ Thomé a Principe, Angola a Svobodný stát Východoafrický (Mozambik), v Asii: Goa, Daman a Diu (portugalská Indie), Macao a východní část Timoru s Kambingem. Osady tyto dělí se na 7 vladařství a mají svůj samostatný rozpočet (1901—2: 7,514.783 milreisů příjmův a 7,606.191 milr. vydání) a vojsko (1 pěší pluk o 4 praporech, 8 praporův afrických myslivců a 2 setniny myslivců pro Timor, úhrnem 538 důst. a 8940 mužův, na Zambezi pak jest vojenský parník).

Znakem P-ka jest střibrný štít s 5 modrými, v podobě kříže sestavenými štítky, proloženými 5 stříbrnými mincemi, kolem něhož jest široký, červený kraj se 7 zlatými věžemi s modrými branami (znak Algarve). Vlajka jest bělomodře svisle pruhovaná a má uprostřed znak země, Zemské barvy jsou modrá a bílá, hlavní město jest Lisabon. — Řády portugalské jsou: Kristův o 3 tř., vojenský a občanský záslužný řád sv. Benedikta z Aviza o 3 tř., řád sv. Jakuba za zásluhy vědecké, literární a umělecké (5 tř), řád meče a věže o 5 tř., řád Početí P. Marie z Villa Visoçy o 4 tř., občanský řád za zásluhy zemědělské a průmyslové a ženský řád sv. Isabelly.

Srv. Aldama-Ayala, Compendio geographico-estatistico de Portugal e sus posesiones ultramarinas (Madrid, 1880); Rouffeyroux, Le Portugal (Pař., 1880); Crawfurd, Portugal old and new (Lond., 1880); Willkomm, Die pyrenäische Halbinsel (Praha, 1884); J. P. Oleveira Martins, Politica e economica national (Oporto, 1885); Braga, Ethnographia portugueza (Lisabon, 1885, 2 sv.); J. de Andrade Corvo, Estudo sobre as provincias ultramarinas (t., 1883 — 87, 4 sv.); Murray, Handbook for travellers in Portugal (Lond., 1887); H. Morse Stephens, Portugal (t, 1890); De Vezelay, Le Portugal politique (Paříž, 1891); Tavares de Medeiros, Staatsrecht des Königreiches Portugal (Freiburk, 1892); Hartleben, Spanien und Portugal (Vídeň, 1892); Ferreira Deusdado, Chorographia de Portugal (Lisabon, 1893, s 20 map.); De Vasconcellos, As Colonias Portuguezas (t., 1896); Baedeker, Spanien und Portugal (Lip., 1897); Peixoto Rocha, A Patria portugueza (Oporto, 1898); periodické publikace: Estatistica de Portugal; Annuario estatistico de Portugal; Estatistica geral do commercio de Portugal: Boletin official; Conta geral da administracão financeira do Estado; Communicacões da commissão dos trabalhos geologicos de Portugal (vesměs v Lisaboně); z map: Carta chorographica dos Reinos de Portugal e Algarve (1 : 100.000, 37 listů, t., od r. 1856); Carta geographica de Portugal (1 : 500.000, t., 1865); Folque, Carta geograph. de Portugal (1 : 500.000, t., 1870 sl.); C Ribeiro e N. Delgado, Carte géolog. du Portugal (1 : 1,500.000); Carte agricole du Portugal (1 : 50.000, Lisabon) Tšr.

Jazyk.

Portugalština (lingua portugueza, lusitana) jest románština, kterou se mluví v P-ku, s nímž jazykově i španělská provincie Galicie jest za jedno, a která nejblíže jest spřízněna se španělštinou. Vyznačuje se chabým konsonantismem (potlačuje i l mezi samohláskami: lat. CÆLU(M) > ceo, špan. cielo; COLUBRA > cobra z coobra, špan. culebr); rozpouští souhlásky nosové v nosové samohlásky, zvláště charakteristické a různé od francouzských (MANU(M) > mão, CANTANT > cantão; nasálně též bom, bons < BŎNU(M), — OS); dvojhláskám (ač — mimo nářečí — nesdílí španělské difthongace ŏ, ĕ) je přízniva. Celkem takovými vývoji zvučné elementy převládají namnoze až k nemírné měkkosti. Grammatickou zvláštností jest infinitiv časovaný osobně (infinitivo pessoal). - Spisovná řeč zakládá se na dialektu lisabonském; počítají se ostatně nářečí: galicijské (jež je na druhé straně nejbližší asturštině), mirandské, severoportugalské (na sever Mondega), jihoportugalské (na jih), azorské, madeirské.

Mimo pevninskou vlast jazyk port. došel světového rozšíření kolonisačni politikou: na ostrovech východního Atlantiku, na březích afrických, indických, v Americe střední, v Brazilii; počet vůbec portugalsky mluvících se udává 20 milliony. V osadách z části děje se vývoj odchylně od mateřské země na způsob zvláštního dialektu; mimo to v užívání domorodcův a importovaných černochů povstávají barbarské útvary kreolštiny portugalské. — Nejstarší text zachovaný je z r. 1195 (era 1230). Port. jazyk (portugalsko-galicijský) sloužil do XV. stol. bez rozdílu krajinské příslušnosti (vyjma Katalonii) vůbec básnikům poloostrova z tradice jako vlastní orgán umělé lyriky.

Všestrané poučení dává Grundriss der roman. Philologie hrsg. v. G. Gröber, kde vyniká grammatický náčrt J. Cornu (I. sv. str. 715—803); Franc. d’Ovidio, Manualetti d’introduzione agli studj neolatini: Il portoghese (Imola, 1881); Coelhovy práce (v. Coelho); od něho Diccionario manual etymologico da lingua portugueza (1890); A. R. Gonçalves Vianna, Essai de phonétique et de phonologie portugaise (v »Romania« 1883) a Esposição da pronuncia normal portugueza (1892); C. v. Reinhardstöttner, Grammatik d. portug. Sprache auf Grundlage des Latein. u. der roman. Sprachvergleichung (1878). Vědecké výklady též Meyer-Lübke, Grammatik der roman. Sprachen (1889—1902) i Diez (v. t. str. 511) a porůznu; etymologie v Körtingově Latein.-roman. Wörterbuch (2. vyd. 1901) i ve starším Diezově Etymolog. Wörterbuch. Praktické učebnice: Lencastre, Nouvelle méthode pratique et facile pour apprendre la langue portugaise (Ahn; Lip., 1883); Kordgien, Portugiesische Konversations-Grammatik (Methode Gaspey-Otto-Sauer; 2. vyd. 1899) a Kleine portugies. Sprachlehre (téže methody; 3. vyd. 1900); Kordgien und Dr. C. Michaẽlis de Vasconcellos, Portugiesischer Sprachführer (m. Berücksichtigung des Brasilischen; 1895); česky Vymazal, Portugalsky snadno a rychle 1898. Slovník podniknutý Akademií uvázl zatím při A (1793). Ant. de Moraes Silva vydán po sedmé od Coelha 1878 (2 sv.); nejobsažnější (s úvodem od Coelha a Bragy) je Dom. Vieira, Tesouro da lingua portugueza (1875). Staré vykládá Elucidario das palavras, termos e frases que em Portugal antigamente se usaram, por Fr. Joaquim de Sta Rosa de Viterbo (1798—1799, nově vyd. 1865); J. I. Roquette, Nouveau dictionnaire portugais-français (Paříž, 1861); H. Michaëlis, Neues Wörterbuch der portug. u. deutschen Sprache (1889, 4 vyd. 1896, portug.-něm. i naopak). Platzmann, Grammatik der brasilian. Sprache (1874); Saco y Arce, Grammatica Gallega (Lugo, 1868). Jnk.

Literatura.

Literatura portugalská jest poměrně mladá a stala se předmětem studia v dobách nedávných. Mínění o jejím postavení k literaturám cizím a sousední španělské bylo různé. Správno přiznati, že podléhala vlivům cizím, úzce souvisí s písemnictvím španělským a že celkový ráz její jest sentimentálně elegický. Proto také literatura portug. především jest lyrická a nejbujněji rozkvétá v genru bukolickém. Odtud vysvětlitelno (a vysvětluje to i způsob života portugalského, přímořský, přístupný vlivům cizím, proti pyšné uzavřenosti kastilské), že literatura napodobí zhusta a že právě tím napodobením ochabuje její pud tvořivý. Ale spravedlivě vytknouti dlužno lidové i umělé plody, jež vznikly z domácích prvkův a z citového ovzduší vlastně portugalského. Jsou to četná historická díla velikeho slohu, vlastenecké knihy lidové, jako »tragédie námořní«, rytířská kniha o ctnostném hrdině Amadisovi, pastýřský román, jehož vzorem se stala Diana Montemayorova, písně, jež skládal zamilovaný Macias, především pak epopej historická, jež nestojí sice v čele vývoje literatury, ale na vrcholném jejím bodě. Cid, jenž existoval, než P. vzniklo, náleží severní polovině poloostrova celého. P-ku vlastní národní epos vyvrcholuje vývoj literatury jeho. Po čtvero století dějin, ponenáhlu a jistě, roste vlastenecké povědomí Lusitanie. Zosobňuje se v Camoënsovi a béře na se tvar Lusovců (1572), jejichž duch vlastenský v národ zpět působí a podněcuje k dobytí politické samostatnosti (1640), jíž země r. 1580 pozbyla. — Dvou věcí nesmíme zapomenouti, oceňujíce písemnictví portugalské jako celek: že totiž přemnozí básníci portugalští psali kastilštinou a že mnoho literárních památek dostalo se do světa prostředím španělským a tudíž jemu platí za španělské.

Písemnictví portugalské dělí se obyčejně na tré větších a šestero menších období, z nichž však oddělení 3. a 4. v našem vylíčení splývají. Rozdělení jest toto:

Období I. 1. Stol. XIII. a XIV. Škola provençalská (Trovadores Gallecio-Portuguezes) 1200—1385. 2. Stol. XV. Škola španělská (Poetas Palacianos) 1385—1521.

Období II. 3. Stol. XVI. Škola italská (Quinhentistas či Petrarch istas) 1521—1580. 4. Stol. XVII. Škola hispansko-italská (Seicentistas či Culteranistas) 1580 až 1700. 5. Stol. XVIII. Škola francouzská (Pseudo-Classicistas či Academicos e Arcades) 1700 až 1825.

Období III. 6. Stol. XIX. Škola romantická od r. 1825.

Období I. Z doby nejstarší (XI. a XII. st.) nemáme písemných památek psaných jazykem národním. Teprve padesát let po osamostatnění říše Portugalské ozývá se v literatuře portugalské ohlas troubadourské lyriky provençalské, jejíž vliv dostihl P-ka značně pozdě, ale za to mohutně. Kvete pak tato lyrika v půli XIII. věku, za Alfonsa III. (1248 až 1279), a vrcholí za jeho nástupce, krále Dinize (1279—1325), jenž sám byl vynikajícím a plodným troubadourem, složilť 138 písní. Oba jeho levobočci, Dom Alfonso Sanches a Dom Pedro, hrabě z Barcellos, básnili rovněž, a k nim družil se velmi značný počet básníků šlechtických i občanských z celého poloostrova (je zajímavo, že celý poloostrov tou dobou lyricky vyslovuje se portugalštinou), jichž známe kol 200 a od nichž se nám dochovalo na 2000 básní. Máme je uloženy v šesti sbornících (viz Cancionero). Většinou jsou to tónem, duchem i formou umělé napodobeniny troubadourův. Ale proti těmto konvenčním básním stojí méně četná skupina rázovitě národní a lidová, lehké a svěží písně ženské (cantares de amigo), v prostých slohách (dvojverších), objektivně naivní a zhusta dialogické, dále písně taneční, poutnické a námořnické. S oblibou tyto písně užívají refrainu. Čtyři sta a jedna marianská píseň s nápěvy posléze, již složil Alfons X. (Cantigas de Santa María de Don Alfonso el Sabio, Madrid, 1889, vyd. Marques de Valmar), opírá se o vzory středověké latinské poesie hymnické.

V desítiletí od r. 1340 po 1350 začínají působiti v literaturu portugalskou vlivy španělské. Prosy po r. 1300 užíváno jen latinské. Odtud ustupuje portugalštině ve spisech duchovních i světských (překladech úryvků Písma sv., legendách, poučných spisech, viděních a cestách do pekla). Zvláště cennou památkou jsou kulturně historicky vzácné rodopisné knihy Livros de linhagem, v nichž se nám dochovalo zapsaných hojně pověstí a legend. Pozoruhodny jsou dále krátké prosaické kroniky této doby (Chronica da fundacão do moesteiro de São Vicente de Lixboa; Chronica da conquista do Algarve). Také zpracovávány světské látky odjinud přišlé, jako pověsti starověké, látky artušovské a graalovské, a také prvé počátky rytířského románu o Amadisovi spadají do XIV. stol., ale portugalský originál — až na 2 básně — se nás nedochoval. Autorem jeho byl jistě rytíř Lobeira.

Období II. (1385 — 1521). I toto období jest dobou umělé lyriky, jež rovněž s oblibou se pěstuje při dvoře panovnickém. Pozměňuje se však její forma stávajíc se bližší formě národní; vlivem kvetoucí vlastní lyriky domácí modifikují se vlivy provençalské měrou mohutnější, než se dálo v čase již vylíčeném. Skládány bývaly (protivou k období předchozímu) písně tyto také kastilštinou, což přičísti možno vlivu královen, rodem Španělek.

Střediskem poesie jest opětně dvůr, a při dvoře pěstují lyriku i didaktiku. Tvrdívalo se omylem, že král Pedro, choť Inesy de Castro, byl básníkem čtyř písní o své milence, kdežto se jeví, že jsou dílem vnuka krále Jana I., connétabla Dom Pedra, jenž měl na čas hodnost krále aragonského (†1466) a napsal půvabné, hluboké a ušlechtilé básně Satira de felice e infelice vida, Del contempto del mondo, Tragedia de la reina Isabel, z nichž první složil ještě portugalsky a přeložil sám do španělštiny, v kterémžto tvaru se nás dochovala. Z básníků doby Jana I. a nástupců bylo by uvésti krále Duarta, bratra Janova, zcestovalého infanta Dom Pedra a jeho syna, zmíněného právě connétabla. I za Alfonsa V., Jana lI. (1481—95) a Emanuela, jehož úmrtí zvoleno za hraničnou čáru této periody, podporováno básnictví při dvoře. Do jejich doby padá rozkvět poesie dvorské a konversační, již nám zachoval Garcia de Resende ve všeobecném zpěvníce (Cancioneiro geral, Lisabon, 1516; vyd. Kauslerovo, Štutg., 1846 až 1852). Ve zpěvníku zastoupeno jest na sto pěvců, skládavších hlavně portugalsky, ale i španělsky, písně po výtce rozmarného rázu asi 500 čísly; obsah písní je velmi rozmanitý, svědčí o rostoucí oblibě allegorie (hl. Danta) a vzmáhající se znalosti klassického starověku (Ovidia); forma jejich je buď dlouhá řádka španělská, nebo krátká řádka trochejská, jak na celém poloostrově se pěstila. Epochální básníci v Cancioneiru zastoupeni jsou toliko čtyři, totiž Christovam Falcão, Bernardim Ribeiro, Gil Vincente a Sá de Miranda. Prvý z nich, jenž se zval také Crisfalem, zanechal nám drobné básně a jedinou eklogu Crisfal, jež jest nejstarším zástupcem tohoto druhu, má značnou cenu básnickou a psána je v lidových malých řádkách. Ribeiro (1482 až 1552) proslavil se bukolicko-rytířským prosaickým románem, nadepsaným Saudades (Lisabon, 1559); genre, jejž zastupuje, pěstován byl u Portugalců se zvláštní oblibou. Sá de Miranda (1496—1558) v Cancioneiru pohybuje se ještě ve formách tradicionálných. Reformní duch zanesl však do poesie silnými a jadrnými Cartas či Satyras ve formě listové a lidovými, duchem morálně-filosofickým prodšenými Eglogas. Téhož roku, jímž se končí naše období, nastoupil tento novotář cestu do Italie, a r. 1526 vidíme, jak zavádí do P-ka nově klassické italské útvary básnické, znělku, kanzonu, tercinu a oktávu. (Básně Sá de Mirandovy vyd. C. Michaelis de Vasconcellos, Halle, 1885.)

Prosu pěstili v tomto období rovněž knížata, překládajíce nebo dávajíce překládati díla klassiků starověkých, Ciceronova, Senekova, Q. Curtiova a j. Vědění odtud získaného užívali sestavujíce pojednání morálně filosofická, jež dokládali příklady ze starověku. Z plodů této činnosti závažnější jsou A Corte Imperial, jenž neprávem byl připisován Janu I., Virtuosa bemfeitoria od infanta Dom Pedra, jež se zakládá na Senekových De beneficiis a zajímá autobiografickými poznámkami ze života svého původce, a posléz O leal conselheiro, »Věrný rádce« státnické moudrosti, jejž složil král Dom Duarte pro svoji manželku. — Historiografie rozmohla se v písemnictví portugalském ve stol. XV. Z děl zajímá nás Estoria ou Chronica do Condestavel (tišt. 1526, 1554 a 1848), t. j. děje Cida portugalského Nunalvaresa Pereiry (1362 až 1432) od neznámého autora; pak Chronica do sancto Iffante Dom Fernando (tišt. 1527, ale již v podobě pozměněné, pak 1730) o šlechetném princi a jeho osudech a smrti v Africe, již napsal spoluvězeň jeho a jeden ze sedmi věrných Frei Joam Alvares. Fernan Lopes, zakladatel portugalského dějepisectví, zbožňoval naivně Jana I. a hleděl věrojatně vylíčiti činy posledních králů prvé dynastie v kronikách dramaticky živých a národně cítěných. Gomes Eannes de Zurara, nástupce jeho v úřadě historika říšského, vypravoval nabubřele, ale názorně a svědomitě o výpravách a objevech afrických a jejich původcích. A další zástupce uvedeného úřadu Ruy de Pina vypsal pak v suchých svých kronikách královských dobu po skon století XV.

Období III. (1521—1700) rozpadá se ve dva oddíly. Prvý značí se neobyčejným rozkvětem lyriky druhů domácích (poetas da medida velha) i lyriky klassické (petrarchistas), epiky, románu, historie i dramatu. Rozvoj vrcholí r. 1572, kdy vytištěni jsou Luzovci (Lusiadé). Úmrtní rok Camoënsův, ztráta samostatnosti a nastoupení cizovlády španělské končí toto skvělé, ač krátké období. Druhý oddíl jest nejprve mohutný druhý květ zjevů prvních asi po r. 1640, zastoupený pracemi žákův a napodobitelův Camoënsových, Montemorových a Moraesových. Pak nadchází úpadek, a pošpanělštění se stupňuje. R. 1700 volen za konečný, ježto spadá asi s obratem v dějinách poloostrova, s počátkem vlády bourbonské a s ní i vlády francouzského vkusu.

Prvé, zlaté období portugalské literatury počíná se zavedením a napodobením slohu klassicko-italského činností Sá de Mirandovou (1526). Básník tento zůstal národním jen v básních svých, ne však v prosaických, zápletkových veselohrách Os Estrangeiros a Vilhalpandos, jež náležejí sice mezi prvé dramatické práce domácí, ale otrocky napodobí poitalštěného Terentia a Plauta; popud z nich vycházející však šťastně se uchytil. Antonio Ferreira, nejlepší žák Mirandův, vytvořil prvou portugalskou klassickou tragédii, veršovanou Ines de Castro, a prvou veselohru povahovou O cioso. Kol obou autorů vytvořil se na universitě coimberské kruh básníkův učených i dvorských. Z lyriků byl tu Diogo Bernardes, bratr jeho Frei Agostiniho da Cruz, Pero d’Andrade Caminha, Dom Manoel de Portugal, Falcão de Resende a Francisco de Sá e Menezes. Tito quinhentisté psali však jen pro učené lidi a pro vyšší vrstvy, ne pro lid. A přece tehdy sebevědomí lidové bylo vypiato měrou neobyčejnou. Objevy a výboje asijské, africké a americké uváděly lid v nadšení. A nadšení to vyslovilo se také. Z prvých, kdož lidové básnění pěstovali, byl Gil Vincente, portugalský Plautus: v l. 1502—36 sepsal 42 divadelních kusův, jež lidové obsahem i řečí předvádějí realisticky postavy všech vrstev, s jejich mravy i nemravy. Jiný lidový spisovatel, příštipkář Gonçalo Annes Bandarra, v apokalyptických věštbách Trovas em ar de profecias mluvil o budoucnosti své domoviny. Rekovství její vyzpíval též největší lyrik poloostrovní, Luis de Camoëns, v obdivuhodných básních národních i klassických. Shodou okolností vrcholí za Emanuele Velikého a Jana III. stát ve svém vývoji a i básnictví ve Vincentovi a Camoënsovi. Epickým výrazem hrdinských činů portugalských jsou Camoënsovi Luzovci (Lusiadé 1572).

Oba básníci měli řadu napodobitelův, ale geniálností a obrazností nevyrovnal se z nich Camoënsovi nikdo; namnoze místo jeho epičnosti nastoupil bombast, gongorismus; jen lyrické části uchovávaly si ještě svěžest a ponenáhlu elegičností nálady dusily epičnost látek.

Do r. 1578 spadá porážka u Alkassaru a následuje národní nesamostatnost za vlády tří Filipů španělských. S nesamostatností národní souvisí i závislost literární, jež se stupňuje až k užívání španělštiny jako jazyka spisovného. Jen lyrika a zvláště bukolická poesie zazařuje v tomto údobí bohatším květem druhým. Pastýřskou poesii zdárně pěstil Fernão Alvares do Oriente v prosaicko-veršovaném románě pastýřském Lusitania transformada a zvláště výborně Francisco Rodrigues Lobo, jenž v duchaplné knize o výchově dvorské založil rhétorickou prosu v písemnictví portugalském.

Poesie portugalská doby nejblíže příští zůstává v područí vlivů španělských, přes to, že země osvobozena politicky za Jana IV. z Braganzy (1640). Sdílí pak také osudy sousedního písemnictví a podléhá módnímu marinismu a gongorismu.

Dramatická tvorba doby této živořila rovněž, nadanější pracovníci psali španělštinou. Ze spisovatelův poznamenán budiž Mello (Fidalgo aprendiz, »šlechtic učněm«, veselohra v duchu Gil Vicentově), Simão Machado (veselohra Diu a kouzelná hra Alfea), Manoel Coelho de Rebello (Musa entretenida, 1658 a 1659, dvé sbírek nejoblíbenějších tehdy farcí a meziher, zároveň nejstarší památka tohoto genru v portugalštině) a brazilský žid Antonio José da Silva, upálený při autodafé r. 1739, jenž skládal komické opery po vzoru italském.

Prosa vyvíjí se podobně jako poesie. Prvá polovina XVI. stol. libuje si v románě rytířském a pastýřském a v dramatisované novelle. V románě rytířském mocně působil vliv Amadisův, jenž vyvolal hojnost pokračování a napodobení. Z prosaiků v popředí stojí Francisco de Moraes a Jorge Ferreira de Vasconcellos, jenž také vytvořil podle španělské Celestiny několik moralisujících novellistických dramat knižních. Polohistorické a polopohádkové děje burgundské rodiny královské napsal pro Jana III. veliký historik João de Barros. Novella jen jedinou sbírkou je zastoupena a to prostředními Contos e historias de proveito e exemplo, jejichž autor Gonçalo Fernandes Trancoso čerpal z tradice mezinárodní.

O polovině století tato tvorba napodobivá pozbývá vlivu, a k duším mluví mocněji přítomné objevy a výboje portugalské. V poesii vznikají Luzovci, v prose vznikají díla dějepisná, jež přes kronikářské roucho provanuta jsou dechem epickým. Tak povstává ponenáhlu soubor Historia tragico-maritima, příběhy o neštěstích námořských, jež před tím na letácích byly tištěny a horlivě čteny, vznikají Decadas od Joãa de Barros, jejichž pokračovateli jsou Diogo do Couto a Antonio Bocarro; Affonso de Albuquerque (levoboček hrdiny t. jm., od něhož se zachovaly vzácné dopisy) vypisuje mužné činy otcovy, Gaspar Correia velebí velikost a krásy Indie, Fernam Lopes de Castanheda (†1559) píše z dohledu a doslechu Historia do descobrimento e conquista da India pelos Portuguezes, Antonio Galvão vypisuje obchod a objevy indické v Tratado dos desvairados caminhos... da pimenta e dos descobrimentos (tišt. 1563). Objevům a poznatkům jimi získaným věnoval své Peregrinações Fernam Mendes Pinto (1509—80). A také životy králů těchto slavných dob došly vypsání: Garcia de Resende vypsal život Jana II., Francisco de Andrade vypsal život Jana III. a Frei Bernardo da Cruz život krále Šebestiána. Potřeba vypsati celé dějiny portugalské pocítěna koncem století. Dílo Frei Bernarda de Brito Monarchia Lusitana probralo mythické události a dospělo k zřízení říše; čtyři alcobacenští mnichové, kteří v něm pokračovali do r. 1727, dovedli je po r. 1415. Celek svedl ve svou Epitome (Madrid, 1624) Faria e Sousa (v 2. vyd. sluje dílo to Europa Portugueza), k níž druží se Asia Portugueza (1666—75), Africa Portugueza (1678—81) i America Portugueza, ale všechna tato díla psána jsou španělsky. Také dopisová prosa několika výbornými repraesentanty jest zastoupena. Jsou to: Vieirovy dopisy ne určené pro veřejnost, vášnivých patero dopisů jeptišky, sestry Marianny, a do set dochované Cartas familiares od Franciska Manoele de Mello, od něhož máme i výborné zrcadlo mravův i nemravův manželských Carta de guia de casados a výtečnou památku prosaickou, moralisující dialogy Dialogos apologaes.

Období IV. Portug. literatura XVIII. věku vyvíjí se, právě jako se děje i jinde, vlivem klassicismu francouzského, který však proniká k ní bez odporu a jen zevně a otřelé formy poloostrovní, jež mocně propadají gongorismu, zaměňuje za módu francouzskou. Předním zástupcem francouzského pseudoklassicismu byl generál Francisco Xavier de Meneses, hrabě z Friceiry, jenž přeloživ do portugalštiny Boileauovu »Art poétique« (1697), snažil se provésti zásady v ní vytčené nepoetickou epopejí Henriquẽida (1741), v níž opěval založení monarchie Portugalské Jindřichem Burgundským a za níž následovala dlouhá řada prací podobných (Achilleida, Elyseida a j.). Dále projevil se vliv francouzský založením akademie (Academia real da historia portugueza) po vzoru akademie francouzské, která však prospěla více vědecké činnosti v P-ku než písemnictví. Tomu stalo se směrodatnějším sdružení třiceti básníků portugalských, jež se nazvalo podle římského vzoru Arkadií (Arcadia Ulyssiponense, 1756 až 1775) a hledělo sloučiti klassicismus a eleganci francouzskou s tradicemi domácími věku XVI. aspoň po jejich ryzosti jazykové. Předním Arkadikem byl i Pedro Antonio Correa Garção (Corydon Erymantheo), jenž — znaje výborně latinu-zvl. Horacia si oblíbil a název »Horáce portugalského« si získal. Jiní lepší básníci doby této jsou: Antonio Diniz da Cruz e Silva, jenž uvedl dithyramb do P-ka a zbásnil výborný Kropáč (O hyssope, komické epos), jež však bylo vydáno teprve po smrti básníkově. Dále budiž uveden Manoel de Figueiredo, reformátor dramatu (sepsal 41 divad. kusů), lazebník Domingos dos Reis Quita, básník líbezných idyll a tragédií (Ines de Castro), a j.

Schylující se věk XVIII. podléhal silněji a silněji vlivům francouzským, což také projevovalo se překládáním děl tímto jazykem složených. Básníky významné zrodil teprve jeho sklon. Jsou tu především Manoel de Nascimento (v. t.) a slavný Manoel Maria Barbosa du Bocage, nejlidovější všech novějších básníků své domoviny. Z jeho napodobitelů zasluhuje zmínky tragik João Baptista Gomes (Nova Castro) a J. M. da Costa a Silva, autor líbezné Procházky (O passeio); z Nascimentových následníků zase Domingos Maximiano Torres, idyllik a kanzonier, Antonio Ribeiro dos Santos, satirik Nicolau Tolentino d’Almeida a filosofický básník José Anastacia da Cunha. Básně a ódy biblické v duchu Miltonově a Klopstockově skládal Brazilec Antonio Pereira Souza Caldas.

Drama XVIII. věku stálo pod vlivy francouzskými a italskými, Francouze následoval Correa Garção, jenž psal také terencovské komédie, hraběnka Vimieiro, akademií poctěná za tragédii Osmia, Manoel Gaetano Pimenta de Aguiar, Pedro Nolasco da Cunha, jenž překládal též horlivě z angličt., francouzštiny a němčiny a j. Italská opera vzbudila nový druh komédií melodramatických, jež vysoko nevyspěly.

Prosa XVIII. stol., hlavně vědecká, obsažena jest v publikacích královské akademie dějepisné. Obecněji cenné spisy napsali tři myslitelé, sídlící v cizině, Antonio Nunes,jenž ve svých Cartas sobre a educação da mocidade (Kolín n. R, 1760) podává dobrý kulturně-historický příspěvek k seznání své doby, Luis Antonio Verney, jenž působil didaktickými spisy, zejm. svou knihou Verdadeiro methodo de estudar, a chevalier Francisco Xavier de Oliveira, jenž jako diplomat žil ve Vídni, v Haagu a Londýně a přestoupil r. 1761 k protestantství, začež doma při posl. autodafé upálen in effigie. Tři knihy jeho dopisů Cartas familia res, historicas, politicas e criticas a Discursos serios e jocosos jsou psány moderně zručně a lehce, plynnou portugalštinou a zachycují mnohý vážný a rozmarný obraz mravoličný.

Období V. Stol. XIX. Uvědomování si ceny svérázných plodů domácích a vyslovování myšlenek jazykem domácím (ne španělštinou) bylo plodem válek za svobodu a politických událostí v P-ku; a v tom jest pokrok stol. XIX. Prvá polovina jeho vyplněna je romantismem, jehož předními repraesentanty jsou d’Almeida-Garrett (1799 — 1854), Alexandre Herculano (1810—77) a Antonio Feliciano de Castilho (1800—75), z jejichž přečetných žáků a stoupenců jmenováni buďtež Gomes de Amorim (1827—92), Mendes Leal (1823—86), A . Serpa Pimentel, Camillo Castello-Branco, Ernesto Biester, Ricardo Cordeiro a j.

Lyrická tvorba období romantického bohatá číselně ukládána byla v listech »O Trovador« (1844—48) a v »Novo Trovador« (1851—56). Setkáváme se tu opět s Gomesem de Amorim, k němuž se řadí Manuel Soares de Passos (†1860), Serpa Pimentel, L. A. Palmeirim, Simões Dias, F. Palha, João de Lemos, Mendes Leal, Augusto Luso a zvl. Thomaz Ribeiro.

Léta šedesátá. V románských literaturách všech hnutí romantické vybíhá v hnutí vědecko-kritické, jež zabírá nejen filologický prozkum jazyka a písemnictví, ale i studium zřízení kommunálních a feudálních, zkoumání památek stavitelských i obrazových a badání o poesii lidové. Tato kritická doba přechodní připravovala v P-ku na filosofickou synthesu. Studium Hegela a Comta přivodilo v Coimbře vzepření proti poručníkování přívrženců »vzájemné chvály« (elogio mutuo), kteří vystupovali pod záštitou »postumního arkadovce« Castilha. Castilhovi připadla totiž po smrti Garrettově a Herculanově vůdčí úloha v písemnictví. Ale Castilho nebyl obratným jeho vůdcem. Tu chválil přes příliš, tam haněl přes míru. Když však r. 1863 pochválil v nadšené předmluvě (hezkou) protišpanělskou výpravnou báseň D. Jayme, již uveřejnil miláček jeho Thomaz Ribeiro, a nešetrně dotkl se tam Camoënse, vystoupil proti němu protestuje nejlepší z tehdejších lyriků coimberských João de Deus-Ramus. Duch odporu tu vznícený poskytl v l. 1864—65 novou energii lyrice a prohloubil ji filosofičtěji, prose pak vlil mužná slova pevného přesvědčení, vzešlého z vědecké práce samy. Repraesentanty tohoto vzruchu, kteří r. 1865 vystoupili s heslem Bom-senso e Bom-gosto (podle jména brošury velmi rozšířené od Anth. de Quental, jíž zahájen »boj coimberský«), nazývají v lit. portug. Eschola de Coimbra, ne dosti právem. Byli sice nositeli sporu většinou studenti coimberští, ale hnutí bylo širší a neomezovalo se jen na město. A po druhé hnutí nebylo vlastně žádnou »školou«. Inspirace jejich pocházela z Německa a z Francie. Působili na mládež filosofové i básníci: Hegel a Comte; Goethe a Heine; V. Hugo, Quinet, Michelet, Proudhon a j. Vedle Joãa de Deus (†1896) vedli hnutí Anthero de Quental, Theophilo Braga, 0liveira Martins, Eça de Queiros, Teixeira Bastos a Ramalho Ortigão. Perioda kvasu přešla záhy v práci positivnou, jež projevila se v pracích vědeckých, jaké vydali Th. Braga z oboru písemnictví, dějin a filosofie (o positivismu Comteově), Coelho v oboru mluvnickém a Joaquim de Vasconcellos v badání o dějinách umění. Poesie lyrická staví se vědě po bok, jak viděti v nádherných sonettech Quentalových. Opouští se motiv lásky, za to myšlenky, problémy a ideály zúrodňují novou tvorbu, jež ovšem nikterak neposkytuje rázu jednolitého. Řadu jmen možná uvésti pochvalně z hnutí tohoto. Stůjtež tuto: Guerra Junqueiro, Guilherme de Azevedo, Guilherme Braga, Gomes Leal, Duarte de Almeida, Abel Acacio, k nimž pojí se řada umělců formálních, j. Gonçalves Coespo, João Penha, Christovam Aires, João Diniz (Coëlho), Antonio Feijó, Joaquim de Araujo, Rodrigues de Freitos a j.

Asi čtvrt století po tomto hnutí ozval se nový pokřik válečný opět z Coimbry, boj proti nazorům materialistickým v umění a vědě. Neměla vésti je jen myšlenka sociální, ale umění mělo státi se universálnějším a volnost měla býti vybojována subjektivnosti. Nové hnutí vedli noví vůdcové, Schopenhauer, Hartmann, E. Poe, Baudelaire a Verlaine, Wagner a Tolstoj. List »Os Insubmissos« prvně hlásal nejasné ještě idee. Starší generace nazývala mladé smělce »mrakochůdci« (nephelibatas). V jejich čele šel Eugenio de Castro, Francisco Bastos a João de Menezes, k nimž druží se řada jiných, všech aristokraticky shlížejících na všednost, osobitých formou, jež ve snaze individualistní odhazuje pouta, a hledajících i zvláštní tvar zevní v osobitých tiscích. Hnutí samo souditi náleží době následné. P. hledí na jeho repraesentanty dvojako, s uznáním i s odmítáním, ale přes to neupírá jim ušlechtilé vážnosti.

Z lyriků soudobých na předním místě budiž uveden Eugenio de Castro. I on byl čítán ke zmíněným mrakochůdcům. Obecného uznání došel, vydav před decenniem knihu básní Oaristos, po níž následovaly básně As Horas a pak, téměř každoročně, nový svazek mocně a osobitě poetický. Zajímava jest z další jeho tvorby dramatická báseň O Rei Galeor z r. 1897, v níž nejzřejměji se cítí odchýlení od jeho školy. Lyrismus básně této připomíná píseň národní a jasné tóny Campo das flôres od Joãa de Deus-Ramos. Další charakteristickou vlastností jeho tvorby jest rys mystický, jenž převládá v posledních jeho knihách Saudades do Ceu (1899) a Constancia (1900), plných lyrických půvabů, z nichž ozývá se roztoužená nálada lusitanská. Ke Castrovi řadí se po této stránce i lyrik Julio Brandão, autor knih: Olivro de Aglais, As Saudades a O jardin da morte. Náboženskými ideemi inspiruje se Delfim Guimarães v O Evangelho (1895), ač sám není věrou proniknut. K látkám biblickým pak sahají mladí básníci s oblibou; z nich D. João de Castro vytvořil vynikající báseň Jesus. Jiný výborně talentovaný lyrik jest Guedes Teixeira, zvl. svou Mocidade perdida. Mimo něho vyniká symbolik Oliveira Soares, Alberto d’Oliveira a časně zemřelý (†1900) Antonio Nobre, autor sbírky Só, z nejvýznačnějších zástupců nového hnutí, tvořitel hluboce nadaný, ale neuklidněný. Jiní básníci zmínky hodní jsou: Gavão de Barros (Algas), náladově bohatý Augusto de Castro (Religião do Sol), Manuel de Silva Gayo (O munde vive de illusão; As tres ironias, 1897), maeterlinckovsky mystický Silvero Portella (Terra do exilo), sladce sentimentální romantik Antonio de Cordiellos (Agonias), Candido Guerreiro (Ave Maria), Anthero de Figueiredo, vydavatel listu »Ave Azul« Carlos de Lemos, Lopes Vieira, Alberto Pinheiro, Augusto Gil mn. j. Vedle symbolistův zůstává řada soudobých lyriků věrna tradicím starším, jako Gomes Leal (Fim de um mundo), Antonio Correo d’Oliveira (Auto do fim do dia), Guerra Junqueira (Os simples, A patria), stařičký Ramos Coelho, plodný už od r. 1852 (Reflexos, 1898), a známý nám už liter. historik a básník filosof Theophilo Braga, jenž vytvořil epopeji Poema da Humanidade, Visão dos tempos. A k této bohaté družině významných lyrikův druží se ještě zástup básníkův podřízených.

Román a novella. Antonio Feliciano de Castilho vládl vedle Filenta Elysia bohatým fondem slovním a byl obratným vypravovatelem, ale v ušlechtilosti slohové předstihl ho d’Almeida-Garrett,Camillo Castello Branco a Eça de Queiroz, zástupce naturalismu v P-ku. Velikost jeho tkví v národním duchu tvorby jeho a ve vystižení životního ruchu doby přítomné. Již prvé jeho práce, O romance de uma senhora loura, O crime do padre Amaro, O primo Bazilio, O mandarim, As maias, A reliquia, vzbudily pozornost, odhalujíce nepokrytě společenské chyby. Queiroz prvý získal vážnosti naturalismu, ale také prvý jej překonal a vedl dále. Románem Christovam, o legendárním předmětě křesťanském, přiblížil se novému proudu symbolickému. Queiroz byl výborný pozorovatel života a dovedl jej líčiti účinně a pozorovati psychologicky neobyčejně pečlivě. Po těchto stránkách nedostihl ho novellista Teixeira de Queiroz, ni naturalista a později jemnocitný kritik Fialho de Almeida. Onen jest autorem významného románu O famoso Gebrão. Z jiných prosaikův uvádí se: Antonio de Campos Junior, vědecky obsáhlý, vynalézavý a dovedný spisovatel (Guerreiro e Monge); románopisec Abel Botelho (O livro d’Alda; O barão de Lavros a zajimavá knížka povídek Mulheres de Beira); Lourenço Cayola (novella Coracão doente); mnohoslibný autor soudobý Carlos Malheiro Días (O filho das hervas); Conde de Arnoso; Alfredo Mesquita (Terras de Hespanha) a Guilherme Gama (Amar é Soffrer). Ženských tvořitelek po smrti Guiomary Torrezãové, vydavatelky illustrov. »Almanach das Senhoras«, není mnoho. Pozoruhodnější jsou tyto: D. Maria Vaz de Carvalho (Cartas á uma noiva), Isabel Leite, Claudia de Campos (Ultimo amor; A espinghe e Elle) a Alice Pestana (Caïel), pozoruhodná řadou prací, j. Amor á Antiga, A filha do Jodo de Outeiro, Madame Renan a Genoveva Montanha.

Portug. drama doby přítomné nevyvijí se valně. Uspěchu dodělali se v posledních dobách tito autoři: symbolista Julio Dantas O que morreu de amor, Viriato tragico), bratři Julio a Raul Brandão (drama A noite de Natal), Marcellino de Mesquita (Peraltas e. Secias). Za jubilejních slavností na 400letou pamět objevení Indie dosáhl vypsané ceny Sousa Monteiro, výborný sonettista a tvůrce románu Os amores de Julia. Mimo soutěž vznikly dvě práce příležitostné, pozoruhodné drama Alfonso d’Albuquerque, jež složil Lopes de Mendoça, a drama Na volta da India od Manuela da Silva Gayo. Také vliv Ibsenův působil v P-ku na Joãa da Cammara (Meia-Noite).

Portugalská literatura vědecká je dosti skrovna. Plodné byly podněty d’Almeida-Garrettovy a Herculanovy zvl. od dob sporu coimberského pro dějepisectví, historii literární a jazykozpyt. Z historiků vedle Herculana zaslouží býti uvedeni: Rebello da Silva (Historia de Portugal nos seculos XVII e XVIII, 1860 o 5 sv., a Memoria sobre a agricultura de Portugal, 1868), Oliveira Martins, Ramos Coelho (Infante D. Duarte, 1890), Conde de Villafranca (Alliança Ingleza) a Ribeiro de Vasconcellos (Rainha Santa, 1894). Soudobými poměry obíral se Ramalho Ortigão, obávaný posuzovatel vad společenských, předsudků byrokracie a skandálních příhod v kruzích vládních, a Eça de Queiroz v Harpunách (Farpas, od r. 1890 vycház. periodicky; starší vydány znovu v 12 sv. 1887—94); pak též L. A. Palmeirim (Galeria de figuras portuguezas) a J. C. Machado (Da loucura e das manias em Portugal).

Jiný obor hojně v P-ku pěstěný byla nautika a vědy k ní se vztahující, zeměpis, mathematika a astronomie. I šlechta obírala se jimi; infant Jindřich Plavec založil v Sagresu školu pro vědy námořní, z níž vyšla řada slavných plavců, Bart Diaz, Vasco da Gama, Magalhães a j. Jiné středisko vědecké práce byla král. akademie věd, kterou založil Duque de Lafões (1779), její Memorias a zvl. Portugaliae monumenta historica zvláště jsou cenny. Ještě několik jmen známých i mimo P.! Z mathematiků jest to Garção-Stockler, přírodopisci a historiky byli Correa de Serra a Figueiredo, z právníků vyniká Mello, Figueiredo, Ribeiro dos Santos, Ferreira, Tellez, z astronomů Ferreira d’Araujo, botanik Brotero, historik João Pedro Ribeiro a Ferreira Gordo, filolog J. de Santa-Rosa de Viterbo, z historiků literárních Alexandro Lobo a Gomes Diaz. Theologův a filosofů význačných v P-ku nebylo.

Zbývá ještě všimnouti si pěstitelů věd sociálných a kritiky. Z prvých byl nejvýznačnější Visconde de Ouguella (†1897), autor šesti řad Salões, spisův A lucta social, A queostão social, O proletario europeu, stejně význačný duševní velikostí jako ryzostí povahovou. Knihy jeho působily hluboce v názory sociálně politické, jímavše jak stanoviskem autorovým, tak klidným pojednáváním o předmětě. Také Teixeira Bastos, zasloužilý lyrik, kritik a badatel historický, věnoval řadu knih otázkám politickým, v nichž vyjádřil republ. smýšlení své. Mimo Republikánský katechismus pro lid vydal spisy A Familia, A Propriedade a Sciencia e Philosophia. S. Magalhães Lima probíral O socialismo na Europa, napsal pozoruhodné Obra Internacional a horlivě bojoval za idei míru. Professor Miguel Bomboide r. 1898 vydal dvě knihy filosofické O livro arbitro a A Consciencia, jež narazily na prudký odpor listů klerikálních. Kritické pole pilně vzdělával Ramalho Ortigão (Hollanda; A Arte em Portugal), z mladé generace vynikají jako nadaní kritikové zvl. Alberto d’Oliveira, Carlos de Lemos, Julio de Lemos a Julio Dantas.

Prameny: Diogo Barbosa-Machado, Bibliotheca Lusitana (Lisab., 1741—52, 4 sv.); J. C. Pinto de Sousa, Bibliotheca historica de Portugal (t., 1801); J. C. de Figaniere, Bibliographia historica portugueza (t., 1850); týž, Memorias da litteratura portugueza (1792 až 1812, 8 sv.); Innocencio da Silva, Diccionario Bibliographico Portuguez (t., 1858—70, 9 sv.), o němž pokračuje od r. 1883 Brito Aranha; Garcia Peres, Catalogo razonado biografico y bibliografico de los autores portugueses que escribieron en castellano (Madrid, 1890). — Krom toho: Ferd. Denis, Résumé de l’histoire littéraire du Portugal (Pař., 1826); Freire de Carvalho, Ensaio sobre a historia litteraria de Portugal (Lisab., 1845); Costa e Silva, Ensaio biographico-critico sobre os melhores poetas portuguezes (t., 1850—56, 10 sv.); Pinheiro, Curso de litteratura nacional (Rio de Janeiro, 1862); Wolf Ferd., Studien zur Geschichte der span. und portug. National-Literatur (Berlín, 1859); Pereira da Silva, La littér. portugaise (Paříž, 1866); Reis, Curso de litteratura portugueza e brazileira (Maranhão, 1869, 4 sv.); Andrade Ferreira a C. Castello-Branco, Curso de litteratura portugueza (Lisab., 1875—76). Přední dílo o liter. portug. jest Th. Braga, Historia da litteratura portugueza, posud neukončená, vycházející od r. 1840. Týž autor vydal příručky: Manual da hist. da litt. portug. (Porto, 1875), v 3. vyd. Curso de hist. da litt. portugueza (Lisab., 1885) a 2sv. Modernas ideias na litter. portugueza (Porto, 1892). Srv. též M. Formont, Mouvement littér. en Portugal (Pař., 1892) a výborný nástin portugalské literatury od Karoliny Michaelis de Vasconcellos v Gröbrově Nárysu filologie románské, II. sv., 2. odd. (str. 129—382, Štrasb., 1893—94). Článek H. B. Briggsův v Encyclopaedia Britannica (1885) je pro starší periody nedostatečný. — Anthologie: Almeida-Garrett, Parnaso lusitano (Pař., 1826—34, 6 sv.); Th. Braga, Parnaso portuguez moderno (Lisab., 1877), a týž, Antologia portugueza (t., 1876).

Umění.

Umění portugalské jest prozkoumáno velmi málo. O architektonických památkách nejstarších zpráv není. Románské chrámy jsou v P-ku zastoupeny, rovněž gotické, tyto jsou však silně modifikovány. Z nich vyniká klášterní chrám v Batalhě (Estremadura), s jehož stavbou se započalo r. 1386 n. 1387. Bujná ornamentální nádhera pozdní gotiký jeví se na belemském klášteře (u Lisabonu), založ. r. 1499. Renaissanci italskou P.přejalo jako sousední Španělsko. Slohu raně renaissančnímu říkají podle krále Emanuele I. (1495 až 1521), za něhož kvetl, manuelino. V stoletích XVI. a XVII. setkáváme se na stavbách portugalských s ohlasy architektonických forem indických, což se vysvětluje styky s portugalskými osadami tamními. O plastice portugalské není vůbec zpráv. Málo víme také o starším malířství portugalském. Hojně obrazů dochováno jest ze sklonku stol. XV., ale o původcích jejich mnoho se neví; tak polomythickou osobností posud jest často uváděný mistr Gran Vasco. Tvorba zmíněná zřejmě připomíná starší školu nizozemskou. V následující době malířství portugalské nevytváří děl pozoruhodných. Nejnověji setkáváme se po výstavách s několika malíři portugalskými, kteří se těší oblibě; jest to: B. C. Columbano, A. Ramalho a José Velloso Salgado. Srv. Uhde, Baudenkmäler in Spanien u. Portugal (Berl., 1889—92); Le Cte A. de Raczynski, Les arts en Portugal (Pař., 1846); Murphy, Plans, elevations, sections and views of the church of Batalha (Lond., 1836) a Luiz, Memoria sobre as obras do mosteiro de Santa Maria da Vittoria (Lisab., 1827); J. C. Robinson, The early portuguese school of painting (ve »fine Arts Quarterly Rewiew« 1866). Holk.

Dějiny.

Jako celý poloostrov P. bylo kolonisováno od Foiničanův a opanováno od Karthagiňanů. Společně s ostatním poloostrovem bylo P. pak zaplaveno Vandaly, Alany, Visigoty a v VIII. stol. dobyto od Arabů. Po dvě století zůstalo poddáno omajjovským chalífům, koncem století X., kdy chalífát omajjovský slábl, křesťanská knížata v horách asturských stala se odvážnější v útocích a r. 997 Bermudo II., král galicijský, zmocnil se části P-ka, Oporta a krajiny mezi Minhem a Duerem. R. 1055 král Ferdinand Vel., pán Leonu, Kastílie a Galicie, vpadl do Beiry; r. 1057 dobyl Lamega, r. 1064 Coimbry. R. 1073 Alfons VI., druhý syn Ferdinandův, sjednotil opět království svého otce; výboje jeho v P-ku zastavila bitva u Zalaky (1086). Aby snáze odolal muhammedánům, pozval na pomoc rytířstvo z celé křesťanské Evropy. Tak přišli do Španěl hrabata burgundští Jindřich a Raymund. R. 1095 Alfons VI. spojil své výboje v P-ku a dal je Jindřichovi Burgundskému s rukou své illegitimní dcery Terezie, kdežto Raymundovi dal Galicii a svou legitimní dceru a dědičku Urraku. Hrabě Jindřich Burgundský zemřel r. 1112, zanechav vládu vdově Terezii do nezletilosti svého syna Alfonsa Jindřicha. Vláda Terezie, jež se snažila vší mocí učiniti P. státem nezávislým, byla velmi bouřlivá. Svého milce Fernanda Peresa učinila vládcem Coimbry a Oporta. R. 1127 Alfons VII. (syn Urraky) učinil útok na P. a přinutil Terezii k uznání svrchovanosti; syn její zdráhal se smlouvu uznati, povstal a Terezii zajal († 1130). Alfons I. (1128—85) vedl čtyři války o neodvislost a zvítěziv r. 1129 nad Maury u Ourique, přijal titul krále portugalského. Sancho I. (1185—1211) Povoador věnoval se více vnitřní správě, zejména po r. 1200, kdy učiněn s Maury dočasný mír. Země byla válkami hrozně zpustošena, v některých krajinách vypadalo to jako za stěhováni národů. Sancho založil mnoho měst a nadal je četnými právy (foraes, šp. fueros). Šlechtě, městům, rytířským řádům daroval mnoho půdy s podmínkou, že bude vzdělávána. Duchovenstvu přízniv nebyl; octl se ve sporech se stolicí papežskou a dán do klatby, z níž byl vybaven teprve před smrtí. Vláda jeho nástupce Alfonsa II. (1211—23) jest důležitá pro ústavní dějiny P-ka. Také zakročeno proti hromadění statků v rukou kněžských. Sanchovi II. (1223—45) bylo teprve 13 let, když následoval po svém otci; za jeho nezletilosti vládla šlechta spolu s biskupy. R. 1227 mladý král dosadil opět v úřady staré přátele otcovy. Král věnoval se boji s Maury a tím se chránil proti zakročení papežskému. Přes to r. 1237 octl se ve sporu s cirkví, a nad celou zemí vyhlášen byl interdikt, ale Sancho podrobil se rychle papeži. Ke konci své vlády zamiloval se do šlechtičny Mencia Lopez de Haro a pojal ji za manželku. To bylo záminkou ke vzpouře, strana vedená biskupy s pomocí papežskou jej sesadila a za krále vyhlásila bratra králova Alfonsa III. Boulognského. Za jeho vlády (1245-79) dokončena válka s muhammedány, P. nabylo na jihu přirozených hranic dobytím provincie Algarve. Ve vnitřní správě pokračoval ve šlépějích svého předchůdce, snaže se obmeziti velikou moc biskupů. Pomocí kortesů (k nimž i města vysílala své zástupce) vzdoroval interdiktu vyhlášenému nad královstvím pro králův druhý sňatek, do něhož vstoupil za života první manželky. R. 1262 papež interdikt zrušil. R. 1261 kortesové vymohli, že nemá býti berně vybírána bez jejich svolení. Na konci vlády stihlo jej povstání vlastního syna r. 1277, které trvalo až do smrti královy r. 1279. Perioda territoriální extense v Evropě byla skončena; vládou Dinizovou (1279—1325) počíná se perioda vnitřního scelování a zvelebování, nutná, než se mohlo přikročiti k velikým výbojům asijským. Zakládány rolnické školy, omezováno feudální soudnictví, založeno královské loďstvo, jehož prvním admirálem byl Janovan Emanuel Pessanha. V Lisaboně založena universita, která po mnohých změnách nalezla trvalý domov v Coimbře. S církví učiněno r. 1309 narovnání (t. zv. čtvrtá concordia), ve kterém král uhájil práv a státu. Vláda syna jeho Alfonsa IV. (1325 až 1357) je ve vnitřní politice pokračováním předešlé. S králem kastilským spojil se Alfons proti emíru marockému a zvítězil spolu s nim v bitvě u řeky Salady (1340). Poslední léta králova poskvrněna jsou tragédií dony Iñezy de Castro. Vládu Pedra I. (1357—67) vyznačuje duch přísnosti v soudnictví i ve správě. S Anglií učiněna opět obchodní smlouva. Vláda jeho nástupce Ferdinanda I. (1367 až 1383) znamená krisi v dějinách portugalských. Národ portugalský v této době bohatl, stával se vědomým své vlastní osobitosti, kdežto dvůr dával příklad života velmi frivolního; král měl pojmouti za manželku Leonoru, dceru Jindřicha II. Kastilského, ale zatím zamiloval se do dony Leonory Tellez de Menezes a zdráhal se pojmouti za manželku Leonoru Kastílskou. Zemřel r. 1383, zanechav jedinou dceru Beatrici (z dony Leonory). Poněvadž královna Leonora zasnoubila Beatrici s králem Janem Kastilským, kortesové povolali na trůn Jana (1385 až 1433), nelegitimního syna Ferdinandova, nechtíce, aby P. se sloučilo se Španělskem. Útok kastilský byl šťastně odražen. Ke konci vlády Janovy Portugalci počali se šířiti na moři, r. 1415 dobyto Ceuty. Výprava byla vedena královskými princi, z nichž nej mladší Jindřich, velmistr řádu Kristova, celý svůj život věnoval objevům zámořským. Větší měrou zahájeny objevy ke konci vlády Janovy. Portugalci první učinili veliký pokrok ve směru, který opouštěje jezera, řeky, pobřeží, odvážil se na širé moře. Nalézti cestu k pokladům Indie byl úkol, jemuž zasvětil život Jindřich Plavec (viz Jindřich 45). Za krále Jana šlechta nabyla veliké moci, neboť král sejí musil odsloužiti. Král Eduard (1433 až 1438) podnikl nešťastnou výpravu na Tanger r. 1436 a pozbyl i Ceuty. Za krále Alfonsa V. (1438—81) uvnitř bylo plno vnitřních sporův, ale navenek moc P-ka rostla. Na Maurech dobyto Argilly a Tangeru. Jako ve Španělsku a ve Francii velikému rozmachu na venek předcházelo zlomení moci feudální šlechty. To se povedlo, namnoze i krvavými prostředky, synu jeho Janovi II. (1481—95). Za něho Bartoloměj Diaz objevil mys Dobré Naděje. S Kastílií učiněna smlouva, podle které objevy za 21. stupněm západně od Kapverdských ostrovů náleželi měly Španělům, na východ Portugalcům. Vláda Emanuela Vel. (1495—1521) jest heriocká perioda v historii portugalské. R. 1497. Vasco de Gama přeplavil se přes Indický okeán a dostal se do Kalikutu; r. 1500 Pedro Alvarez Cabral objevil Brazílii na své cestě do Indie; r. 1502 Vasco de Gama podruhé navštívil malabarské pobřeží; r. 1503 Duarte Pacheco hájil Kočína a s 900 Portugalci porazil armádu 50.000 domorodců; r. 1505 Francisco d’Almeida byl ustanoven prvním místokrálem v Indii ; o Alfonsu d’Albuquerque v. t.; r. 1501 João de Nova odkryl Ascension a Amerigo Vespucci Rio Plata a Paraguay; r. 1510 Diego Lopez dobyl Malaky; r. 1512 Francisco Jenão objevil Molukky; r. 1515 Lopez Soarez vystavěl tvrz Colombo na Ceyloně; r. 1517 Fernando Peres Andrada usadil se v Kantónu a podnikl r, 1521 cestu do Pekingu; r. 1520 Magalhães ve službách španělských proplul úžinou, jež nese jeho jméno. Za vlády Jana III. (1521—57) nastal rychlý úpadek. Zrušení feudální moci za Jana II. mělo na šlechtu vliv podobný jako ve Francii. Království se počalo odlidňovati; severní čásť království se octla úplně v rukou řádů rytiřských, což nebylo immigraci na prospěch. Dále jádro mládeže oddalo se službě námořské, přečetné rodiny se vystěhovaly do osad; a to byl pro malý národ jako Portugalci přílišný úbytek. Kteří Portugalci zůstali v rodišti, houfně se stěhovali do Lisabonu, jehož obyvatelstvo se ztrojnásobilo asi v 8 letech. Král, šlechta a vojenské řády nebyly nikterak znepokojeny rozsáhlou emigrací, neboť jejich rozsáhlé statky byly mnohem laciněji vzdělávány africkými otroky, kteří dováženi v takovém množství, že provincie Algarve byla zcela od nich vzdělávána a v Lisaboně v polovině XVI. stol. počtem převyšovali obyvatelstvo svobodné. Jiný činitel úpadku byla náboženská horlivost krále Jana, do země zavedena inkvisiece, která podryla rozkvět literatury, a jesuité; v Indii korrupce škodila panství portugalskému. Jan zanechal vládu tříletému vnuku Šebestiánovi (1557—78), za něhož ve skutečnosti vládl jeho zpovědník Louis Gonzales Camara. R. 1568 prohlášen za dospělého; podporoval inkvisici a snil o křížové výpravě k obrácení Maurů v Africe. R. 1578 se tam vypravil s 18.000 mužů, neopatrně se odvážil daleko do vnitrozemi, kdež u Al-kásr-ul-Kébíru 4. srp; 1578 poražen a zabit. Králem se stal jediný legitímni potomek královského rodu kardinál Jindřich, jehož brzkou smrť bylo lze čekati († 1580). Z četných uchazečů o trůn největší právo měla Kateřina, vévodkyně z Braganzy, v případě, že by neměla dědiců, vévoda z Parmy; nároky Filipa II. Španělského nabývaly platnosti po vymřeni potomstva Eduarda, syna Emanuele Velikého. Peníze a výmluvnost jednatelů získaly Filipovi většinu kortesů. Filip při nastoupení se zavázal, že bude šetřiti svobod kortesů, že bude úřady obsazovali jen domorodci, ale záhy přestal sliby plnili. Šedesát let zajetí, jak vláda španělská v P-ku se nazývá (1580—1640), byla dobou zkázy pro zemi. Hollanďané, Angličané a Francouzi vrhli se na její osady; Hollanďané odňali Portugalcům většinu výnosného obchodu; šlo jim to tím snáze, protože indické zboží nedováželi pouze do svého domova, nýbrž na svých lodích je rozváželi do přístavův evropských, kdežto Portugalci ve dnech svého obchodního monopolu dováželi zboží do Lisabonu, a cizí národové musili si tam pro ně dojížděli. Hollandská invase do Indie byla přímo způsobena tím, že jim Filip II. zavřel r. 1594 přístav lisabonský; r. 1515 Cornelis Honturan, Hollanďan, který dříve sloužil Portugalcům, ale před inkvisici byl nucen utéci, dovedl hollandské loďstvo do ostrovní Indie; r. 1597 Hollanďané zřídili faktorii na Jávě. Rychlým postupem obsadili dále Molukky a Sumatru, r. 1619 vystavěli Batavii, která měla soupeřiti s Goou. Angličané následovali rychle jejich příkladu; za Alžběty spokojili se vypleněním Pernambuka a pleněním Azor, za Jakuba I. východoindická společnost se usadila v Suratu. Francouzi počali se usazovati v Brazílii a zahájili obchod s Již. Amerikou a západním pobřežím Afriky, ba i Dánové vystavěli si faktorii v Tranquebaru. Nespokojenost s vládou španělskou vedla za Filipa IV. k revoluci v Lisaboně, ve které tyrannský ministr Miguel de Vasconcellos byl zabit a Španělové vypuzeni. Za krále provolán Jan IV. (1640—56) z rodu Braganza, jenž s rodem Burgundským souvisel vnučkou Emanuele Vel. Aby se snáze uhájil na trůně, ucházel se o pomoc u Francie, Hollandska a Anglie; nicméně s Hollandskem později vzniklo nepřátelství, poněvadž četné osady hollandské se prohlásily pro P. Za této války zemřel Jan IV. Po něm následoval jeho mladší syn jako Alfons VI. (1656—67), teprve čtrnáctiletý. Královna vladařka povolala do země maršála Schomberga, aby zorganisoval vojsko; pomocí jeho dobyto r. 1659 stkvělého vítězství nad Španěly. Aby byla získána pomoc anglická, umluven byl sňatek angl. krále Karla II. s Kateřinou z Braganzy, sestrou královou. Angličané hned zabrali Bombay, Tanger a Point de Galle (na Ceyloně), věno Kateřinino. Zatím vypukla v P-ku revoluce. O tom viz Alfons 22). R. 1668 Španělsko uznalo samostatnost P-ka, Hollanďané mu r. 1669 vrátili Brazílii. Když r. 1683 Alfons VI. zemřel, vladař Pedro II. (1683—1706) přijal název královský. Pedro II. více věnoval se vnitřní správě, finance byly za jeho vlády v dobrém pořádku. S počátku stál úplně pod vlivem Lud. XIV. R. 1703 whigistické ministerstvo poslalo do P-ka Jana Methuena, který učinil s P-kem pověstnou smlouvu Methuenovu, podle níž portugalská vína se dovážela do Anglie za clo nižší než francouzská a německá, za to anglické zboží vlněné mělo se dovážeti za clo velmi nízké. První následky byly, že poklesla v P-ku orba a chov dobytka. Dlouhá vláda Jana V. (1706—50) podobá se vládě Jana III. Král prokazoval duchovenstvu a papeži velikou pozornost; ohromné summy, které papeži zaslal, přinesly mu odměnu, jíž neobyčejně si vážil: povýšení arcibiskupství lisabonského na patriarchát a titul »Fidelissimus«, udělený papežem králům portugalským. V zemi bylo na 800 klášterů, v nichž prý žila bez mála desetina obyvatelstva. Vláda Josefa I. (1750 až 1777) proslavena jest činností Pombalovou, který byl tehdy skutečným vládcem P-ka. Veliký cíl jeho činnosti byl: osvoboditi P. od jakéhokoli druhu cizí nadvlády, především zlomiti oekonomický tlak Anglie a přitom zachovati si anglické přátelství, dále osvoboditi světskou moc od jakéhokoli druhu duchovní spoluvlády. Konec vlády Josefovy zakalen byl spory se Španělskem o državy v Jižní Americe. Královna Marie, dcera Josefova (1777—1816 ev. 1792), zvrátila většinu reforem Pombalových, jsouc úplně pod vlivem svého zpovědníka. Když r. 1792 upadla v šílenství, stal se vladařem syn její Jan VI., od r. 1816 král (1816—26). V první válce koaliční P. stálo na straně Anglie, r. 1796 učinilo Španělsko s Francií tajnou smlouvu proti P-ku a poslalo na hranice vojsko. První konsul viděl v P-ku provincii anglickou a proto žádal r. 1800 na P-ku, aby upustilo od spolku s Anglií, zavřelo jí své přístavy a otevřelo je Francii, aby dopustilo rozšíření francouzské Guiany, postoupilo část svého území Španělsku a zaplatilo velikou summu peněz. Když portugalští ministři odmítli, vtrhl Ledere do P-ka a ustrašené P. nuceno téměř ve všem vyhověli Napoleonovi. Napoleonovi však šlo o zničení P-ka; proto stupňoval požadavky a konečně r. 1807 učinil se Španělskem úmluvu, podle které severní část P-ka měla býti dána králi etrurskému Karlu Ludvíku, střední měla podržeti Francie a jižní měla býti dána Godoyovi jako království samostatné. Obsazení P-ka bylo rychle provedeno. Vladař a dvůr odpluli na anglických lodích do Brazílie. Jistá část obyvatelstva, mezi nimi zednáři, uvítala Francouze dosti příznivě. Gen. Junot však nevycházel zednářům vstříc, chtěje se státi králem portugalským. Ale povstání španělské mělo účinek i v P-ku; povstalci dostali pomoc z Anglie. Wellington porazil Junota u Vimeira a přinutil jej ke kapitulaci u Cintry (1808). Na místě Junotově svěřil Napoleon válku v P-ku Soultovi, ale Wellington vypudil Soulta z Oporta a porazil jej u Talavery. Vrchní moc v P-ku byla potom v rukou anglického generála Beresforda a Charlesa Stuarta, vyslance anglického. Nejhorší časy způsobil P-ku vpád Massénův, ale všechny snahy Massénovy rozbily se o opevnění u Torres Vedras, pořízená Wellingtonem na ochranu Lisabonu. Krátce po ukončení války r. 1816 zemřela Marie. Anglická vláda naléhala, aby Jan VI. se vrátil do Lisabonu, ale král byl zdržován svou ženou. Vladařství v Lisaboně stalo se zatím velmi nepopulární, neboť Beresford i Stuart protežovali ve vojsku anglické důstojníky a vyssávali zemi hospodářsky. Když r. 1820 Beresford odebral se do Brazílie, vypuklo povstání proti Angličanům. V ústavodárném shromáždění, které se rychle sešlo, měli vrch radikálové; usneseno zrušili inkvisici a zbytky řádů feudálních a přijata nová radikální konstituce. Prusko, Rusko a Rakousko odvolali následkem toho své vyslance. Anglie doléhala na Jana, aby se vrátil. R. 1821 v létě král skutečně přibyl do Lisabonu a potvrdil novou konstituci. V Brazílii zůstal jako vladař starší jeho syn Pedro. Sněm lisabonský snažil se uvésti Brazílii v starou obchodní odvislost od země mateřské; to přispělo k odtržení Brazílie od P-ka. Ústavodárné shromáždění, které v list. 1822 sešlo se v Riu de Janeiro, prohlásilo neodvislost Brazílie a provolalo Pedra za císaře. R. 1825 P. uznalo samostatnost Brazílie, začež Brazílie převzala 2 milliony liber z dluhu portugalského. Když Jan r. 1826 zemřel, Pedro měl nastoupili v P-ku, ale tomu brazilská ústava nedovolovala; i zřekl se Pedro koruny portugalské ve prospěch své sedmileté dcery Marie da Gloria a zasnoubil ji se svým bratrem Miguelem, který mělbýti poručníkem jejím s podmínkou, že zachová ústavu, kterou Pedro r. 1826 zemi dal. Ale sotva ústava vstoupila v život, přívrženci absolutismu povstali a provolali dom Miguela za krále. Dosavadní vladařka, dcera Jana VI., povolala Anglii na pomoc. Canning straně konštituční skutečně pomohl, ale na neštěstí za několik měsíců zemřel. Dom Miguel r. 1827 uznal práva svého bratra a přijal od něho vladařství. R. 1828 přibyl do Lisabonu a přisáhl na konstituci. Brzy však rozpustil sněm a svolal staré kortesy do Lamega, od nichž byl prohlášen za krále. O vládu nad králem dělila se jeho matka se zpovědníkem paterem Mazedem. Král energicky potlačoval každý odpor a za 6 let prý dal popravili na 17.000 lidí, deportovali 16.000, upálili 13.000, uvěznili 26.000. Přívrženci královny Marie utekli se do Anglie nebo na ostrov Terceiru v Azorech, jejíž velitel stál při Pedrovi. Toryjské ministerstvo Wellingtonovo chovalo se k Miguelovi přátelsky a kladlo překážky odpůrcům jeho. Ale červencová revoluce a pád toryů změnily situaci Miguelovu. Král se mstil Anglii tím, že konfiskoval jmění anglických poddaných v P-ku. Tím však vyvolal zakročení Anglie, která podporovala Pedra I., když r. 1831, vzdav se císařské koruny ve prospěch svého syna Pedra II., přibyl do Evropy. V Terceiře shromáždil vojsko, v krátké době dobyl Oporta, r. 1833 Napier porazil loďstvo Miguelovo u São Vincente, načež Pedro vtrhl do Lisabonu. R. 1834 porazil ve spolku se španělským generálem Rodilem Miguela u Thomaru. Smlouvou v Evoře Miguel slíbil, že P-ko opustí za odškodné ročních 375.000 fr. Zemřel r. 1866 v Heubachu v Badensku. Pedro jako vladař zavedl opět ústavu z r. 1826, ale zemřel již r. 1834. R. 1836 Marie přinucena vyhlásili ústavu radikálnější, r. 1842 strana »chartistů« nabyla opět vrchu a obnovila ústavu z r. 1826. R. 1853 zemřela královna Marie a zanechala vládu synu Pedru V. Za něho r. 1857 nabyli opět vrchu radikálové pod vedením Saldanhy. Poměr k Římu byl za jeho vlády velice napiatý. Král zemřel r. 1861 a po něm nastoupil bratr jeho Dom Luiz (Ludvík, 1861—89). R. 1870 Saldanha svrhl ministra Loulé, ale r. 1871 byl svržen stranou konservativní (Regeneradores), jimž v čele stál Fontes Pereira de Mello. Tato strana zůstala u vesla až do r. 1886. V této době reorganisováno vojsko, stvořena byla sít železniční, zavedeny nové zákoníky, rozšířeno volební právo. Jen s financemi bylo stále zle. Rozpoltění ve straně, vzniklé odporem některých členů proti výdajům na zmíněné podniky, vedlo r. 1877 ke změně vlády a k utvoření mírně liberálního ministerstva s markýzem ďAvila v čele. R. 1879 král povolal k veslu Braamcampa, vůdce liberálních »historiků«. Ale proti němu se obrátil lid, když r. 1880 učinil s Anglií smlouvu, podle které povolena Anglii stavba železnice ze zálivu Delagojského do Pretorie v Transvaalu a na ní transito cla prosté; spatřováno v tom faktické odstoupení zálivu, ač r. 1875 byl P-ku přiřčen rozhodčím výrokem Mac Mahonovým. Když sněm r. 1881 smlouvu přijal, vypukly bouře a v čelo ministerstva postaven opět Pereira. R. 1885 provedena změna ústavy, do senátu dostali přístup volení členové a papežské výnosy podrobeny královskému schválení. S Anglií r. 1884 učiněna smlouva, ve které Anglie uznala svrchovanost portugalskou nad pobřežím západoafrickým od 5° až k 6° j. š. Protest Německa způsobil pád smlouvy, načež celá otázka vyřízena na konžské konferenci v Berlíně. R. 1886 nabyla vrchu strana progressistů, vedená de Castrem. R. 1885 umluvena s Belgií t. zv. akta Konžská, kterou P. králi belgickému postoupilo značnou část svého území při dolním Kongu. S Německem učiněna r. 1886 smlouva, týkající se hranic kolonií, r. 1887 vláda počíná se staratilo Angolu; zřízena tam železnice. Roku 1887 Čína formálně postoupila P-ku Macao. V parlamentě jevila se nespokojenost a obava ze snahy Angličanů, spojití své středoafrické državy s jihoafrickými. Dne 1. říj. 1889 zemřel král Ludvík a nastoupil jeho nejstarší syn Karel I. Hned na počátku jeho vlády dostavila se roztržka s Anglií. Statečný cestovatel portugalský, major Šerpa Pinto, chtěl připojili k P-ku území matabelské, ale vyvolal tím protest Angličanů, kteří vyslali loďstvo ku břehům portugalským, žádajíce odvolání portugalského vojska z území matabelského. Portugalská vláda byla nucena povoliti, ale za to vypukly v Lisabone bouře, ministerstvo de Castrovo musilo odstoupili a učinili místo liberálně-konservativnimu ministerstvu Serpa Pimentelovu (14. led. 1890). Ale pokoj v zemi nenastal; v městech vznikaly bouře republikánské. Král, aby utišil veřejné mínění, odmítl řád podvazkový, propůjčený mu královnou anglickou, snažil se, aby spor anglicko-portugalský byl rozhodnut evropskou konferencí, ale na druhé straně energicky zakročoval proti republikánům. Při volbách v měsíci dubnu a květnu vskutku republikáni dobyli jen tří hlasů. Zato smlouva s Anglií, v srpnu učiněná, P-ku vesměs nepříznivá, měla v zápětí bouře nové. V říjnu sestoupilo se nové ministerstvo, které na Anglii, jež se bála násilného převratu v P-ku, vynutilo podmínky mírnější, ale konec sporů o osady tím ještě nenastal. R. 1891 vypuklo vojensko-republikánské povstání, po jehož potlačení nastala persekuce strany republikánské. T. r. učiněna s Anglií trvalá úmluva koloniální. Tehdy vy užitkování osady mozambické dáno do rukou společnosti soukromé. Ale záhy tíseň finanční způsobila novou krisi. Správa železnic, garantovaných státem, byla tak nerozumná, že r. 1892 nemohl býti vyplacen úrokový coupon půjček železničních a státních. Následovaly krise ministerské a konečně v květnu 1892 prohlášen formální státní úpadek, tím, že vláda snížila na třetinu úroky dluhu zahraničného. Protesty, zejména německého vyslance, neměly úspěchu. R. 1893 nastoupilo ministerstvo Hintze-Ribeirovo, které k zahraničním věřitelům chovalo se o něco šetrněji. Neblahý finanční stav přinutil P. k narovnáni s Anglií, týkajícímu se jižní Afriky, a s Německem, týkajícímu se Afriky východní. R. 1895 ministerstvo oktrojovalo nový volební řád, kterým omezen počet volitelných lékařův a advokátů, zrušena volitelnost vojákův až na generály; tím dostalo se většího zastoupení klidnějším průmyslovým, obchodním a zemědělským živlům. R. 1895 reformována i sněmovna panská. R. 1897 odstoupilo ministerstvo Hintze-Ribeirovo, nesplnivši docela nadějí, jež budilo (odstranění kris hospodářské). Utvořen nový kabinet s de Castrem v čele. R. 1898 P. slavilo 400leté výročí objevení cesty do Východní Indie Vaskem de Gama. Téhož roku na venek zmizel z rozpočtu deficit, ale ve skutečnosti P. ani tehdy nebylo s to, aby úplně splatilo úroky dluhů zahraničních. Pokusy zvelebiti osady nemají dosud žádoucího úspěchu. V srpnu 1898 ministerstvo de Castrovo přetvořeno; i na r. 1900 až 1901 rozpočet vykazoval opět značný schodek; kurs směnkový byl velmi nepříznivý. Ve válce jihoafrické P. zachovalo neutralitu, ale bylo nuceno činili veliké koncesse Anglii a dovolili anglickému vojsku přistali v Beiře. V čnu 1900 nastoupilo opět ministerstvo Hintze-Ribeirovo. Dne 29. břez. 1900 pronesen byl třemi švýcarskými právníky v otázce dráhy Delagojské rozsudek, který uznal zabavení této dráhy se strany vlády portugalské, ale odsoudil vládu portugalskou k placení 15,314.600 fr. vedle 5% úroků od 25. čna 1889, s odečtením 28.000 lib. st, zaplacených již r. 1890. Útraty měly nésti rovným dílem tři strany: portugal. vláda, vdova amerického podnikatele staveb Mac Murda a angličtí věřitelé. Portugalská vláda skutečně ihned zaplatila zastavivši 72.000 obligací dráhy. Volby z 26. list. dopadly ve prospěch vlády. V zahraniční politice vláda zůstává věrna tradičnímu přátelství anglickému; ve válce jihoafrické dokonce na přání anglické odepřela exequatur hollandskému konsulovi v Laurento Marques; teprve po dlouhém diplomatickém vyjednávání mu dovolila, aby se tam vrátil jako osoba soukromá. To je jediná věc, která ministerstvo dělí od většiny národa, souhlasící úplně s jeho politikou protiklerikální. I rozpočet na rok 1901—1902 končí se deficitem převyšujícím 7 mill, korun. — Z literatury stále nejlepším dílem zůstává Schäfer, Geschichte v. Portugal (Hamburk a Gotha, 1835—54, 5 sv.), kromě toho viz literaturu pro dějiny španělské. AZ.