Ottův slovník naučný/Pojistka
| Ottův slovník naučný | ||
| Pojezdný | Pojistka | Pojištění |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pojistka |
| Autor: | Bořivoj Brož |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 18–19. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Pojistka |
|
Pojistka: 1) P. (police) viz Pojištění.
2) P. v elektrotechnice jest pásek, drát z látky snadno tavitelné, proud elektrický dobře vodící, jež chrániti má stroj, měřicí přístroj, lampy, vedení, akkumulátory a pod. od nebezpečného oteplení, shoření nebo porušení, hrozícího, když intensita proudová stoupne přes dovolenou mez. Nastane-li takové zvýšení, tu p. se rozžhaví, přepálí a tím proud elektrický se vypne, přeruší. Jest tedy p. zároveň automatickým vypínačem nebo přerušovačem proudu elektrického. Vynálezcem p-ky jest Edison, jenž po prvé užil jí r. 1880. Nejužívanější tvary podává vyobr. č. 3236. a) značí pohled a řez p-kou páskovou. Okraje jsou sesílené mosazné kusy, k nimž připájena je střední tenčí čásť olověná, která jest vlastně p-kou. Okraje jsou buď plné neb opatřeny otvory o pro šrouby připevňovací ss. Poslední obraz jest p. se skleněnou trubkou c zatmelenou do kovových objímek a b. P. vytvořena je zde tenkým měděným drátkem d připájeným k okrajům a b. Skleněná trubka c chrání okolí od zapálení. Vyobr. č. 3237. podává upevnění p-ky páskové. Na ohnivzdorné podložce M připevněna jest p. P k vodivým dotekům pomocí šroubů s s. Rozměry p-ky musí býti takové, by dříve se přepálila, než nastane nebezpečné oteplení chráněného předmětu. Určují se pokusem. V Rakousku podle předpisu vídeňského spolku elektrotechniků ustanoveno, že p. má prasknouti při 1,5nás., v Německu při 2nás. a ve Francii při 3násobné intensitě proudu elektrického, dovolené jako normální ve chránícím vedení. Pro otevřené p-ky z olova obyčejného možno užiti rovnice této:
.
J značí ampèry, při kterých p. praskne, O jest obvod a P průřez p-ky. Jsou-li p-ky uzavřeny, třeba místo 7 vžiti do počtu 10. P. musí býti všude, kde vedení mění průřez, a to ve vzdálenosti nejvýše 25 cm od bodu připojovacího k vedení hlavnímu. Buď se dává p. do jedné větve či na jeden pól vedení a sluje pak p. jednopólová čili unipolární, nebo do obou větví a sluje dvojpólová č. bipolární. Podle tvaru zevnějšího jsou pak p-ky zátkové (vyobr. č. 3238. a 3239.) a patronové (vyobr. č. 3240.). Materiál užívaný k výrobě p-tek jest ponejvíce olovo a slitiny jeho, pak méně měď, stříbro, platina, cín, hliník, mosaz, železo. Poslední tři přepáleny byvše mnoho se rozstřikují, čehož u cínu není, pročež tohoto se užívá zejména na p-ky veliké, kdežto platiny, stříbra na jemnější. Olovo působením atmosférickým mění se chemicky a ruší čistotu, působení p-tek. Edison na své p-ky užíval slitiny ze 60 % olova a 40 % cínu, tavící se při 200 °C. Novější slitina užívaná skládá se z 5 dílů olova, 3 dílů cínu, 8 dílů vismutu. Teplota tavěcí jest 100 °C při tlaku 1 atm. Pro konstrukci p-tek třeba znáti následující požadavky: Stoupne-li intensita proudu na nebezpečnou hodnotu, ať náhle či pomalu, p. má vždy prasknouti v krátkém čase, v málo vteřinách. Povstalý oblouk má býti co možná malý a krátkého trvání a musí býti vše zařízeno tak, aby jím okolí nebylo ohroženo požárem. Materiál má býti takový, by p. mnoho neprskala, nerozstřikovala se, nemohla obsluhovatele popáliti, zraniti; musí býti učiněno opatření, by ze zplodin oblouku nepovstal můstek vodící proud elektrický. P-ky mají býti upevněny na podložce ohnivzdorné a vždy tak, aby byly přístupny, by přepálené snadno a rychle lze bylo vyměniti. Mají býti zařízeny tak, by nebylo možno omylem zaměniti slabší za silnější. Požadavky tyto vedly k těmto charakteristickým typům p-tek: P. A. Ritterhausenova, cenou poctěná, jest p. pásková tvaru vyznačeného vyobr. č. 3236. s otvory o, které však pro určité ampèry mají určité rozměry a sice silné p-ky mají otvory malé, slabší pak otvory větší tak, že nelze omylem zaměniti slabší za silnější. Vyobrazení č. 3238. podává zařízení p-tek zátkových, jež kromě toho, že povstalý oblouk uschovávají, jsou též zřízeny tak, že nemožno omylem je zaměniti. Tělísko porculánové, skleněné, S, opatřeno jest kovovou objímkou o se závity. K ní připojen jest jeden pól vedení a. Na dně tělesa isolovaně od předešlé umístěn jest šroub š, k němuž připojen jest druhý pól b. Šroub š spojen jest s objímkou o olověným drátkem, p-kou C. Vnitřek pak zakrývá se kovovým víkem v. U Edisonových p-tek zátkových zpodní dotek pro různé velikosti p-tek má různé výšky. Rozdíly v jednotlivých typech bývají po 2 mm. Podobné řešení skýtají p-ky A. E. G. (Allgemeine Elektr.-Gesellschaft; obr. č. 3239.). Šroubová zátka jest opatřena otvorem D, do kterého, zašroubuje-li se do podložky A, zapadne hlava šroubu C. Závit F při zašroubování zabéře s B. K šroubu C připojen jest jeden pól vedení, k závitům B pól druhý. Závity F spojeny jsou se šroubem E olověnou p-kou O. Je-li E v náležitém doteku s C, proud prochází z A do C, pak do E, p-kou O do F a závity B k druhému pólu vedení. Pro různé p-ky jest výška hlavy C různá a tím nemožno je zaměniti. Vyobr. č. 3240. znázorňuje patronovou p-ku Siemens-Halskeho. V cementovém tělese C zality jsou olověné p-ky OO a na obou čelních plochách přiletovány k mosazným podložkám. Upevnění děje se šroubem, pro nějž v tělese C jsou dva válcové otvory, z nichž širší má pro určitou p-ku určitou výšku. Na šroubu upevňovacím upevněny jsou deštičky tak vysoko, že čásť A jest jen o něco málo nižší než otvor. Výška části A jest pak pro různé p-ky různá, a sice pro p-ky na veliký počet ampèr na př. rovna ⌀ a pro malý počet ampèr rovna výšce cementového tělesa C. Zaměníme-li omylem na př. tyto dvě p-ky, jest viděti, že silnější p-ku nebudeme moci přišroubovati ke zpodní desce dotekové. Brož.