Ottův slovník naučný/Pohl

Ottův slovník naučný
Pohl (obec)	Pohl	Pöhl

Údaje o textu
Titulek:	Pohl
Autor:	Emil Smetánka, neuveden, Josef Boleška
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 1046–1047. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: 1) Jan Václav Pohl, 4) Richard Pohl(WD)

Pohl: 1) P. Jan Václav, grammatik čes. (*kolem r. 1740 v Král. Hradci—†23. čna 1790 ve Vídni), byl u cís. dvora komorním přídveřným; vedle toho jakožto »v cís. kr. urozeninské věstni řeci čechské nejvejš vzrízený ucitel« učil jazyku českému jeden čas syny Marie Terezie, mezi nimi i korunního prince Josefa, později chovance akademie Tereziánské. Sepsal a vydal mluvnici českou, dedikovanou sv. Václavu a cís. Josefu II., Grammatica linguae bohemicae oder die böhm. Sprachkunst, bestehend in vier Theilen (Ortografie, Etymologie, Syntaxi und Prosodie). Allen Liebhabern dieser Sprache sowohl Lehrenden als Lernenden zu einem erforderlichen Werkzeug gefertigt (Vídeň, Terst, Praha, 1756; nová vyd. 1764, 1773, 1783), opatřenou na konci českoněmeckým »slovnářem« a »Přílepkem všelikých českoněmeckých rozmlouvánj«, a pravopisy české s tituly: Wahre gegründete böhm. Rechtschreibung (Víd., 1776) a Pravopisnost řeci čechské, ředlňe založená, též i dúkazmi obránená, k uzitečné potřebě c. k. urozeninské věstny a veškerého obecli vydaná. Vídni. Tišťena u T. šlechtičnína z Trattneru, c. k. dvorského tiskatele, 1786. — Česky uměl Pohl chatrně, jen tolik, co nezapomněl z domova, a zakrýval nedostatečné vědomosti své jednak tím, že spisovný jazyk snižoval historickou souvislost literárního jazyka pokládal za »bezzákladný običeje ňehdejších českomoravských bratru a krajinohubných žižčanu« a za »starodávny k nyňejšímu vzlepšenýmu řecistavu nehodlivé običeje« jednak tím, že v duchu soudobého purismu o překot tvořil nová slova, jakými zejména se hemží poslední dvě vydání jeho mluvnice. Není pochyby, že nedostatečná znalost češtiny u Josefa II. a nechuť jeho k ní zaviněna byla valnou měrou P-em.-Mluvnice P-ova je plagiát z grammatiky Rosovy, který má význam jen jako svědek smutné pokleslosti spisovné češtiny v XVIII. stol. V pravopise navrhoval Pohl psáti ě jen po retnicích, jinde měkčiti souhlásku (tedy pět, ale neďele); j (= í) klásti jen v koncovkách; místo ů zavésti ú, místo au ou; a konečně slabiky či, ži, ši, ři vyjadřovati analogicky podle ni-ny jen skupinou ci, zi, si, ri. Zaslouženého odbytí dostalo se mu od Dobrovského. Smt

2) P. Jan Em., přírodozpytec (* 1782 v Kamenici v Čechách – † 1834 v Schönbrunně), studoval v Praze, kdež stal se r. 1808 doktorem lékařství a potom assistentem chemie a botaniky, r. 1817 odebral se s výpravou rak. přírodozpytců do Brazilie, odkudž se vrátil r. 1821 s hojnými sbírkami a stal se kustodem při cís. sbírkách přírodnin ve Vídni. Jeho spisy jsou: Flora Bohemiae (2 sv., 1809–15 v Praze. nedokonč.); System. Ueberblick der Reihenfolge einfacher Fossilien (1816 t.); Plantarum Brasiliae icones et descriptiones (2 sv., Víd., 1827–29); Reise im Inneren von Brasilien (1832, s ryt. a atlasem).

3) P. Karl Ferdinand, hud. spisovatel něm. (* 1819 v Darmstadtě – † 1887 ve Vídni), byl žákem Sechterovým a v l. 1849 až 1855 varhaníkem ve Vídni, žil v l. 1863 až 1866 v Londýně, kde konal důkladná studia o Mozartově a Haydnově pobytu tamže; vrátiv se do Vídně, byl archivářem »Společ. hud. přátel«. Sepsal Mozart u. Haydn in London (1867, 2 sv.), započal pak na popud O. Jahna biografii Haydnovu, z níž uveřejnil pouze 2 svazky a již dokončiti vzal na se nástupce jeho Eus. Mandyczewski. Dále vydal: Zur Geschichte der Glasharmonika (1862) a Die Gesellschaft der Musikfreunde und ihr Conservatorium (1871). ♭

4) P. Richard, hudební spis. něm. (* 1826 v Lipsku – † 17. pros. 1896 v Baden-Badenu), studoval v Karlsruhe přírodní vědy, filosofii v Gotinkách a v Lipsku a r. 1854 přesídlil se do Výmaru, kde byl v důvěrných stycích s Lisztem. Vydával s Brendelem r. 1856–60 Anregungen für Kunst- und Wissenschaft a účastnil se redakce »Neue Zeitschrift für Musik«, kam přispíval pod pseudonymem Hoplit. Když Liszt z Výmaru odešel, P. odstěhoval se do Baden-Badenu (1864). Vydal: Akustische Briefe für Musiker u. Musikfreunde (1853); Bayreuther Erinnerungen (1877); Autobiographisches (1881); Richard Wagner (1883); Die Hohenzüge der musikalischen Entwickelung (1888); pak sborník essayí vydaných ve 3 svazcích s tituly Richard Wagner (1883), Franz Liszt (1883), Hector Berlioz (1884). Kromě toho vydal německý překlad spisů Berliozových (1864, 4 sv.). P. byl též básníkem a zhotovil spojovací texty k Schumannovu »Manfredu« a Lisztovu »Prometheu« a také ve skladbě pracoval, vydav tiskem písně, melodram Die Wallfahrt nach Kevelaar a drobnější věci pro klavír a sbory. ♭