Ottův slovník naučný/Pohřbívání

Ottův slovník naučný
Pohranov	Pohřbívání	Pohřeb

Údaje o textu
Titulek:	Pohřbívání
Autor:	Hynek Pelc
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 2–5. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pohřeb
Související články ve Wikipedii: Pohřebnictví

Pohřbívání zoveme odevzdání mrtvého těla na místo rozkladu. Místem tím může být země (hrob), budova (hrobka), oheň (krematorium), voda nebo vzduch. Poslednější způsoby p. jsou kromobyčejné a zachovaly se o nich památky buď jen historické, na př. pohřební skuliny ve zdech starých Koptů, věže mlčenlivosti, v nichž odpočívají pozůstatky starých Peršanův a nynějších Pársů, katakomby a kolumbarie starých křesťanů v sklepení klášterův a kostelův. Některé se udržely jen v případech mimořádných, na př. při náboženských sektách v Indii, které mrtvá těla svěřují posvátné řece Ganze; při plavbě na moři spouštějí se zatížená těla do vody; konečně na potupu ponechávalo se tělo mrtvé na místě hanby hnilobě ve vzduchu. Spalování mrtvol, které za starověku bývalo způsob nejobyčejnější, křesťanství znenáhla zatlačilo tak, že nyní téměř všeobecně mrtvá těla v zemi se pohřbívají. Rozdíl mezi oběma způsoby jest ten, že při prvním jest rozklad na prvky rychlejší a důkladnější, při druhém zdlouhavější a složitější, ježto povstávají v zemi pochody hnilobní s různými produkty rozkladu, které mohou buď v zemi se nashromážditi neb do vody zpodní neb do vzduchu vniknouti. Před křesťanstvím vyznavači Buddhovi pochovávali těla do hrobů. Podle toho jsou běžné tyto způsoby p.: 1. do hrobu v zemi k hnilobě, inhumace; 2. spalování, incinerace; 3. ponoření do vody, immerse, a konečně způsob umělého udržení mrtvých tel vysušením, mumifikace. Udržování těl bylo za starých dob obecně známo. Egypťané, Assyrové a Peršané chránili těla svých předků před hnilobou balsamováním. Způsob balsamování egyptského popsal Hérodotos v II. knize. Těla otrávených fosforem, lihem, otrušíkem aneb sublimátem podléhají, jak ze zkušenosti známo, nejčastěji mumifikaci. Nyní udržují se těla vstřikováním do cev roztoků protihnilobních, neb uložením do suchých větrných sklepení, do pilin karbolem namočených neb do roztoku formalínu atd. Též u starých národů v Americe, Inkův, obyvatelův peruanských, udržovala se těla, jak viděti v ohromných pyramidách pozůstalých. Těla vymřelých zachovala se tu vysušená nebo zašitá v kožich, poněvadž v suchém vzduchu vyschla bez hniloby. V hrobkách kapucínského kostela v Palermě, Toulouse, Bonnu, Žatci, Klatovech nalézáme těla vyschlá bez hniloby, poněvadž jim v suchém vzduchu voda byla odňata. Mumifikovaná těla jsou černá, jako pergamenovou koží pokrytá, vnitřnosti vyschlé, páchnou po starém sýru.

Jakožto definitivní odloučení mrtvého těla od živých má p. kromě stránky náboženské a projevu úcty k nebožtíku také důležitý význam právní a zdravotnický. Pohřbením prohlásí se život člověka za ukončený. Proto zde třeba nejvíce dbáti: 1. ohledúv osobní bezpečnosti, zjištění osoby, doby úmrtí, smrti přirozené neb násilné; 2. ochranu pozůstalých, aby škody nevzali přenesením nemocí nakažlivých nebo následky hniloby.

ad 1. Bezpečnost veřejná toho vyžaduje, aby spolehlivě byla zjištěna příčina smrti, aby vyšetřeny byly všecky případy smrti násilné a náhlé, konečně, aby pohřben nebyl nikdo zdánlivě mrtvý. Těmto ohledům bezpečnostním vyhovuje se v rozličných zemích nestejně. V zemích rakouských zavedena jest obligatorní lékařská prohlídka mrtvých od časů Marie Terezie dekretem dvorní kanceláře z 30. břez. 1770. Za účel této prohlídky vytknuty byly již v tomto dekretě příčiny tyto: aby nikdo pohřben nebyl za živa, aby se na stopu přišlo skrytým a násilným způsobům smrti, aby se objevily nemoci nakažlivé a zavedla potřebná opatření a konečně aby se vypátralo, kdyby od rodičů nebo příbuzných léčení úmyslně bylo zanedbáno nebo léčeno bylo pokoutně. V Čechách prohlídka mrtvých jest nyní upravena prohlášením místodržitelství z 1. čce 1894 z. z. čís. 61. O tom viz ve čl. Mrtvola, str. 828 (ohledání mrtvol). Jestliže ohledávající lékař pozná známky života, musí vykonati pokusy oživovací, na mrtvé ženě přes 6 měsíců těhotné musí vykonati řez císařský k zachránění plodu. Mrtvé tělo nemá býti z pravidla pohřbeno dříve než po 48 hodinách (§ 25.); jsou-li příčinou smrti nemoci nakažlivé (cholera, tyf, neštovice, spála, osypky, záškrt, úplavice, horečka omladnic, souchotiny, příjice a vzteklina), musí se učiniti potřebná opatření ochranná a jest ohledávající lékař za správné provedení jich osobně zodpověden. Bez lístku ohledacího lékaře nesmí kněz tělo pohřbiti. Má-li příčina smrti objasněna býti důkladně, zavádí se po zevní prohlídce pitvání těla (v případech soudních a zdravotně policejních). Známky smrti jsou ztuhlost mrtvolní a zjevy hnilobné. Tyto objeví se již po několika hodinách a mohou lékařem snadno býti poznány; přece však pověst o smrti zdánlivé a postrach před ní jsou obecny. Jen při úmrtích náhlých, otravách, zakrvácení a vnitřních pohromách bývá poznání skutečné smrti v prvních hodinách obtížno. Případy často prohlašované objevily se jako výmysly a bezpodstatné výplody fantasie. Aby žádné pochybnosti v tom směru nebylo, ustanovena jest v každé zemi nejkratší doba k pohřbení zákonem; v zemích, kde není obligátní prohlídky mrtvol, doba ta jest delší. V Rakousku ustanoveno pohřbení 48 hodin po smrti, ve Francii 24 hodin (code civil art. 77), v Hollandsku 36 hodin (zákon z 10. dub. 1869), v Prusku a Sasku 72 hodin. V zemích těch prohlídka lékařská není upravena jako u nás. Koná se pouze ve větších městech lékařem, kterého si příbuzní zvolí, u chudých lékařem chudinským, jen výjimkou lékaři úředními; v obcích pruských zavádí se prohlídka mrtvých policejními statuty místními, v Bavorsku předpisy vrchní správy policejní, na venkově ponechána je soukromníkům, ponejvíce lazebníkům, kteří musí tělo ohledati dvakráte, a to hned po smrti a pak po 48 hodinách.

ad 2. Na ochranu okolí v případech nákaz náleží lékaři, aby zavedl opatření ochranná, a to, kde mrtvé tělo nelze odděliti ve zvláštním pokoji, musí podle nařízení minist. vnitra ze 17. čce 1885 převezeno býti do umrlčí komory; v Berlíně převáží se přes 30 % mrtvých těl do komor. V některých velikých městech, zejména v Bavorsku (v Mnichově, Norimberce), Štutgartě, Badensku, jest zavedeno nucené převážení mrtvol buď všech neb každého po nemocech nakažlivých zemřelého do komor umrlčích. Tyto musí být vytápěny, opatřeny zvonítky a hlídačem, který má zde svůj byt a stálý dozor. Stavby umrlčích komor provádějí se buď tak, že každé tělo zvlášť ukládá se podle třídy pohřbu nebo všecky společně do rozsáhlé síně. Vždy musí být postaráno o vydatné větrání a snadné, důkladné vyčištění místnosti. Zřizují se obyčejně na hřbitovech, při nemocnicích, ústavech pitevních a policejních čili takových, kde těla mrtvá neznámých ve velikých městech vystavují, aby je obecenstvo poznalo (morgue). Skládají se z místnosti společné, vedlejší k uložení nakažlivých, místnosti pitevní a výstavní k obřadům náboženským. Vzorně zařízena jest umrlčí komora v Karlových Varech. Další ochranné opatření jest desinfekce svršků, pokoje, prádla, šatstva, lůžka a potřeb pohřebních (paramentů) po nemocech nakažlivých podle předpisu řádu o desinfekci. Konečně jsou zvláštní ochranná opatření nutná v případech, kde tělo má převezeno býti na hřbitov k místu úmrtí nepříslušný. Tyto předpisuje a kontroluje příslušný okresní úřad politický; ustanovuje způsob zarakvení podle vzdálenosti a doby dopravy (dvojí rakev, balsamování těla) podle nařízení min. vnitra ze 3. kv. 1874 ř. z. č. 56, když ohledně zdraví veřejného a osob při tom zaměstnaných není námitek. Po nakažlivých nemocech smějí těla převážena býti teprve po roce. K dopravě na hřbitov má býti použito vozův a nelze trpěti, aby těla mrtvá po nakažlivé nemoci byla buď lidmi na hřbitov přenášena, neb aby tam převážena byla vozy používanými k dopravě veřejné. Společné místo k p. mrtvých těl jest hřbitov, k uschování popela a zbytků po spálení columbaria. Na hřbitově kladou se těla do hrobů buď každé zvláště neb do hrobů společných a pokryjí se zemí. Společné hroby jsou zdravotním zlořádem, poněvadž v nich hniloba se zdržuje, země hnilobními látkami přesycuje a podnět dává k závadám zdravotním. Hrobky jsou hroby vyzděné, neprodyšně uzavřené, v nichž za přístupu vzduchu probíhá rozklad. V suchém, chladném vzduchu nastává vysušení a pozvolná oxydace částek těla. Vytvořené plyny unikají do vzduchu. Jest to ponejvíce kysel. uhličitá, sírovodík, uhlovodíky, síran ammonatý a sloučeniny aromatické. Aby požadavkům zdravotním vyhověly, hrobky musí míti dostatečnou hloubku (nejméně 2 m pod rovinou), bezvadnou isolační vrstvu na omítce a řádnou ventilaci a musí býti postaveny na hřbitovech. Ve sklepeních kaplí a kostelů, kdež za středověku obyčejně se zakládaly společné hrobky, zřizovati se již nesmějí, leč hrobky rodinné, a to jen na zvláštní povolení ministerstva vnitra za podmínek místním potřebám přizpůsobených. V hrobkách smí se uložiti současně těl jen tolik, na kolik plocha dna stačí. Nad sebe rakve pokládati není dovoleno. Přeplňování hrobek v kostelních sklepeních uprostřed měst zavdalo příčinu k nejvážnějším stížnostem zdravotním a k zákazu p. v nich. Hnilobní plyny mohou vrstvou země proniknouti do sousedních obydlí a udržeti je ve vnitřku hrobek tak sehnané, že způsobí náhlou smrť u lidí, kteří tam vstoupí. Proto musí býti delší dobu po otevření větrány. Prve než člověk tam vstoupí, spustí se dolů světlo, zdali nezhasne; potom teprve může člověk vstoupiti bez nebezpečí. V hrobkách nepostupuje rozklad těla volněji než v dobře propustné zemi. Skupiny zděných hrobů seřazují se v arkády neb galerie, vykrášlené uměleckými výrobky sochařství a malířství. V ohledu uměleckém jsou pokrokem a v ohledu zdravotnickém jsou bezvadné, je-li úprava správná, isolace nepropustnou vrstvou úplná a kryt neprodyšný (M. Belval, 1892). Jsou obecné v Italii, Španělsku, Portugalsku a Belgii. Novější pokusy způsobiti úplné osamocení mrtvého těla buď zapuštěním do rakví cementových nebo neprodyšně uzavřených rakví kamenných nebo skleněných, nebo do obalů sádrových, do látek desinfekčních, na př. látek hmotami desinfekčními nasycených, prachu ze dřevěného uhlí nedoznalo valného povšimnutí. Pouze pokrývání vápnem ve společných hrobech a balení těl do prostěradel napuštěných v 2% roztoku karbolu užívá se obecně jakožto ochranného prostředku při mrtvolách po nemocech infekčních.

O pochodech hnilobních třeba podotknouti toto: Hniloba pokračuje nestejně podle místa, podle přístupu vzduchu a podle teploty. Na vzduchu rychleji než ve vodě a v zemi. Jeden týden na vzduchu rovná se dvěma ve vodě a osmi v zemi. Ve vodě vyvíjí se hniloba nahromaděním plynů v dutinách a prostorách tkaniv; tělo naplní se lehkými plyny a vznese se na povrch. V hloubi hrobu 2 m pod rovinou jest stálá teplota nízká. Rozklad počíná se pomocí bakterií a plísní, zvířeny a květeny hrobní. Rok po pohřbu nenalezneme ani v rakvích ani v zemi plísně; infekční bakterie úplně vyhynuly, jen bakterie, které tvoří spory, mohou se udržeti. Z nakažlivých bakterii může tedy vzniknouti nákaza jen v prvním roce a to jen při značném nedostatku vzduchu; bacilly tyfu zhynou za 3 neděle, b. tuberkulí za 4 měsíce po smrti, b. sněti slezinné udrží se virulentní přes rok. Plísně v žaludku a ve střevech (micrococcus foetidus, butyricus, pyogenes, putrifiens) proniknou do dutin, působí t. zv. hnilobu smrdutou, která trvá tři měsíce. Bílkovité organické látky podléhají pochodům oxydačním a redukčním, při čemž se tvoří vodík, sírovodík, plyn bahenní a celá řada hmot rozkladu neúplného, zejména kyseliny amidové, tukové, tyrosin, leucin, indol a skatol. Vodnatosti stále ubývá. Zápach hnilobní působí: sírovodík, kyseliny tukové a indol, tu pak tvoří se též t. zv. jedy mrtvolné, ptomainy čili alkaloidy mrtvolné, které na vzduchu rychle se rozpadají. Škodlivé účinky podrží vždy, když nenastane úplný rozklad a země se jimi přesycuje. Hnilobu urychluje teplo, vlhko a neutrálná neb alkalická reakce (vápno). — Fauna hrobů skládá se z kukel některých druhů much, vosů, broukův a stonožek (Haematomya scalaris, Sirex, Trichonyx sulcicollis, Julus terrestris). Kořeny stromů vnikají do hloubky hrobu a zachycují látky rozkladu. Rozklad v zemi liší se od rozkladu ve vzduchu, že je zdlouhavější a že rozkladové hmoty, tekutiny a plyny v zemi se zachycují, tělo pomalu vysýchá a hniloba přestává, přechází v tlení (Verwesung). Konečné výsledky jeho jsou: kys. uhličitá, vodík, kyslík a dusík. Plyny hnilobní nemohou proniknouti na povrch, je-li vrstva přes 1,58 m silná bez trhlin. Tím jest určena správná hloubka hrobu; u nás ustanoveny jsou dva metry s rovem. Čpavek, produkty rozkladu bílkovin a proteinů, sírovodík a uhlovodíky, kyseliny máselná a baldriánová a pod. tvoří vespolek páchnoucí plyny hrobu. Ve styku s kyslíkem ze vzduchu půdy okysličují se sloučeniny ammonaté na soli dusičité a dusičnaté, a když jest kyslíku s dostatek, organické látky promění se v černou hmotu humusovou (prsť), která se mísí s minerálními částkami půdy. Rostlinstvo spotřebuje látky hnilobní ke své výživě, a proto jest udržování vegetace na hřbitovech racionální, pokud příliš nepřekáží oslnění půdy. Doba rozkladu jest nestejná podle jakosti půdy, přístupu vzduchu a vody do hloubi hrobu. Písčitá půda jest vzdušná, udržuje teplo a podporuje rychlý rozklad, jílovitá zadržuje vlhkost; humus je vzduchu málo prostupný a proto pokračuje hniloba na hřbitovech silně obkládaných (přesycených) zdlouhavěji. Nejvýhodnější jest půda křemenitá, hrubozrná, potom písečná; nepříhodná je půda písečná jílem promíchaná, humusová, rašelinovitá. Dostoupí-li zpodní voda výše hrobu, rozpouští hmoty hnilobní i plyny, které mohou pak vniknouti do blízkých studen. Proto záleží na tom, aby na hřbitovech hladina zpodní vody byla níže než zpodina hrobů, a kde toho není, musí býti hřbitov odvodněn. Nebezpečí, že by vnikaly látky hnilobní do zpodní vody a do studní, není veliké na hřbitovech správně vedených, jak svědčí zkoušky učiněné v četných studnách hřbitovních. Je-li půda hřbitova vlhká a přesycená, nastává zmýdělnění všech měkkých částí, saponifikace, vytvoří se ammonaté sloučeniny kyseliny stearové, palmitinové a oleinové čili tuk mrtvolný, adipocire; tělo podrží svůj tvar. Rozklad pak nepokračuje. Na starých vlhkých hřbitovech v hromadných hrobech v kovových rakvích neprodyšně uzavřených zhusta je nacházíme, na př. na hřbitově v Košířích. Hniloba ukončí se v příhodné půdě zúplna v 7 letech, u dětí dříve, za 4 roky, jak poučily zkušenosti úředních lékařů v Sasku, v půdách méně příznivých trvá déle, mnohdy přes 10 roků. Období, kdy mrtvola je zúplna setlelá a kdy hrob znova obložiti se může bez zvláštního povolení úředního, jmenuje se turnus a jest v rozličných zemích ustanoven nestejně. Code Napoléon ustanovil 5 roků, anglický zákon vyměřil 8 roků pro děti do 10 let a 14 pro vzrostlé, v Sasku je 20letý, v Badensku 25letý, v Prusku 40letý. Nejnižší je 7letý. Také pieta vyžaduje delšího turnu. Kde je turnus delší, není třeba tak častého rozšiřování. Dekret dvorní kanceláře z 29. led. 1768 ustanovil, že v Rakousku žádná mrtvola nesmí vykopána býti dříve než po 10 letech. Má-li býti otevřen hrob dříve, musí býti žádáno zvláštního svolení polit. úřadu a zachovány zvláštní předpisy pro exhumaci vydané nařízením minist. ze 3. květ. 1874 ř. z. č. 56.

Místo, kde se hroby zakládati smějí, jmenuje se hřbitov, a musí býti uznáno za způsobilé k tomu účelu a schváleno; musí míti půdu příhodnou do hloubi 2 m, polohu slunnou a takovou, aby větry zaháněly výpary od obydlí, plochu dostatečnou na počet obyvatelstva, povrch urovnaný, dostatečnou vzdálenost od obydlí sousedních (podle dekretu dvorní kanceláře z 24. května 1825 5 sáhů), nesmí býti vydáno záplavám ani proudu svrchních vod.

Plocha jednoho hrobu pro vzrostlé čítá se na 4,27 m², na 100 zemřelých připadá 46 zemřelých do 10 roků. Přepážka mezi hroby čitá se na 60 cm. Potřebnou plochu na hřbitov některé osady můžeme vypočísti takto: Průměrný počet každý rok zemřelých násobíme 4násobnou délkou období a připojíme plochu na cesty potřebnou, která se čítá na ⅛ plochy veškeré.

Má-li hřbitov vyhovovati požadavkům zdravotním, musí se spravovati přesným řádem, a to co se týče evidence a pořádku pokládání těl, ploch pro hroby a cesty určených, dovozu těl, ošetřování hrobu, zařízení a dohlídky v umrlčí komoře. Poměry ty upravují se zvláštními řády hřbitovními, které schvaluje hejtmanství na návrh obce a správy hřbitovní. V řádu hřbitovním určena jest hloubka a velikost hrobu, šířka vrstvy země mezi jednotlivými hroby ponechané, způsob znamenání hrobův a zaznamenáni mrtvých, podmínky zřízení hrobek, turnus k novému obkládání hrobu, podmínky k používání umrlčí komory. -lc.