Pogodin Michajil Petrovič, dějepisec, archaeolog a žurnalista ruský (* 1800 – † 1875), otec jeho byl nevolníkem a správcem domu hr. Strogonova a P. vzdělal se na gymnasiu a na universitě v Moskvě. Již jako student všímal si pilně literatury a umění, jmenovitě divadla, kde vládl tehdy Ozerov se svým tragédiemi v sentimentálně národním duchu. Veliký vliv na něho měly též »Dějiny« Karamzinovy, jež si opatřil za poslední peníz. Na universitě působil na něho nejvíce Merzljakov. V domě knížete Trubeckého, kde byl domácím učitelem, seznámil se s literaturou francouzskou, načež počal se zajímati o rus. letopisy, o původ ruských knížat a věnoval se horlivě otázkám rázu všeslovanského. Výsledkem poslednější snahy byl překlad Dobrovského díla o Kyrillu a Methoději. Všechna téměř jeho mínění v řečených otázkách narážela na tuhý a vytrvalý odpor Kačenovského, s nímž polemisoval ještě, i když se stal professorem. Magisterská jeho dissertace O proischožděniji Rusi, v níž vystupoval jako obhájce normanské školy a břitký protivník chozarského původu rus. knížat, obrátila na něho pozornost Karamzina, Schlözera a j. učenců a získala mu pověst bystrého kritika pramenů. Přes to žádost jeho, aby byl poslán za hranice, byla ministerstvem zamítnuta a P. ponechán při universitě, načež r. 1826 přednášel všeobecné dějiny v prvním ročníku a r. 1835 svěřena mu stolice rus. dějin. Universitní činnost jeho trvala do r. 1844. Nedlouho před tím (1841) stal se členem druhého oddělení akademie nauk a nějakou dobu byl tajemníkem Společnosti dějin a starožitností ruských. K té době vztahuje se též počátek jeho publikace Izslědovanija, lekciji i zaměčanija, která hlavně položila základ k jeho reputaci jako historika. Kniha tato (7 dílů) pro bystrost úsudku a obsažnost jest dosud cennou rukojetí pro každého, kdo zabývá se speciálně starou dobou rus. dějin. Zároveň položil základ k proslulé sbírce »Drevněchranilišče«, obsahující rukopisné i věcné památky staroruské. Rukopisná čásť, zakoupená carem Mikulášem I., nalézá se ve veřejné knihovně petrohradské. Redigoval též »Rus. istoričeskij sbornik«, kde uveřejnil důležitou stať O městničestvě. Z několika jeho cest za hranice největší význam má první r. 1835, kdy vešel v úzké přátelské styky se Šafaříkem, Hankou, Palackým a j., položiv tím základ ke sblížení rus. vědeckého světa s jinoslovanským. Po r. 1844 vědecká činnost jeho ustává. Roku 1860 měl disput s Kostomarovem o původu rus. knížat, a třeba že byl v právu, obecenstvo zajímalo se více o protivníka jakožto zástupce určitého společenského směru. Pak vydal ještě dílo Russkaja drevňaja istorija do mongoljskago iga (1872). Neméně plodným byl jako publicista, náležeje se Ševyrovem k význačnému kroužku staroruských vlastenců s podkladem slavjanofilským, podpírajících názory své důvody německé filosofie. Hlasatelem jeho byly vydávané jím listy »Moskovskij Věstnik« (1827–30) a »Moskviťanin« (1841 až 1856). V onom měl účastenství i Puškin, kdežto tento stal se hlavním hlasatelem tehdy se rodícího slavjanofilství a předním tlumočníkem snah Slovanů západních, jmenovitě Čechů, v době, kdy vládlo dle slov Bestuževa-Rjumina obecné přesvědčení, že rakouský četník ve slovanských zemích jest civilisujícím živlem. Třeba že nepříznivé podmínky vnější a nedostatek filosofické hloubky vadily P-ovi v jeho činnosti publicistické i vědecké, svým přirozeným nadáním a zanícením pro vědu zaujal vynikající místo v dějinách ruské kultury vůbec a v historiografii rus., jakož i v dějinách slovanského hnutí zvláště. Srv. Biografičeskij Slovar professorov Moskev. universitěta (Moskva, 1855); charakteristiku P. N. Miljukova (»Istoričeskaja Zapiska« moskev. archaeol. společnosti, Moskva, 1890) a Bestuževa-Rjumina (»Biografiji i charaktěristiki«) a konečně obsáhlé a podrobné dílo Barsukova »Žizň i trudy M. P. P-a«. Šnk.
PD old 70