Poesie, slovo řecké (ποίησις od slovesa ποιεῖν, znamená původně tvoření jakékoli, ale obmezuje se již ve starověku na tvoření básnické a na výtvory tvoření básnického. O tom, co p. jest, která jest její podstata a jaký jest její účel, mnoho bylo již pověděno jak od básníkův samých, tak i filosofův a aesthetikův. Výroky básníkův o p-ii jsou zajisté subjektivně zabarveny a často mají ráz jen příležitostný; jako každé umělecké tvoření i tvoření básnické se děje až po jistý stupeň bez reflexe, a ni básník, začne-li o básnění uvažovati, není prost sebeklamu. Definice ostatní bývají jednostranné a platí často jen o obmezeném kruhu básnických výtvorů. Aut prodesse volunt aut delectare poetae (buď prospívati chtějí, buď baviti básníci), tento známý výrok Horatiův zejména v XVII. stol. měl vysvětliti podstatu veškeré p. Poněvadž pak hlavní důraz se kladl na užitek, zdálo se obohacování
intellektuálních a mravních schopností býti cílem p. Netřeba dokazovati obmezenou platnost tohoto výroku, zrovna tak jako obmezenost názoru XVIII. stol., který na rozkoš, kterou má vzbuzovati p., kladl hlavní váhu. Dlouho byla oblíbena také theorie nápodoby, která ovšem odvolávati se mohla na autoritu Aristotelovu a v zápětí měla úvahy o tom, co jest vlastně předmětem této nápodoby: příroda, člověk, život vůbec, život celý, vyšší duševní život atd. Všechny tyto různé odpovědi charakterisují pak také básnické školy jednotlivé podle toho, nač kladena hlavní váha. Při tom klade se ovšem důraz na vztahy látkové, ne však na formu, kterou se nápodoba liší od svého vzoru a kterou umění nad přírodu se povznáší. Ale také pouhá formální definice nevystihuje podstaty věci. Velice oblíbena jest také theorie krásna v poetice. Podle této jest básnictví krásné zobrazení krásna slovem. Ale i tuto definici básníci sami pokladaji za úzkou, nehledě ani k tomu, že sám pojem krásna jest nepřesný. Hledíme-li na vývoj p. a společné rysy různých stupňů vývoje v básnictví, jest básnictví jako každé umění výraz určitého zvýšeného duševního vzrušení, schopný, aby podobné duševní vzrušení vzbudil také v duši vnímatelově. Od ostatních uměn básnictví liší se pouze prostředkem, kterým působí, to jest intellektuálním slovem, čili slovem jakožto výrazem pojmoschopných představ. Tak definuje Baumgart umění jakožto výraz duševních dějů, Brandes jako výraz hnutí mysli, jež má za účel duševní hnutí vyvolávati, Tolstoj jakožto činnost lidskou záležející v tom, že jeden člověk vědomě určitými znaky zevnějšími podává druhým procítěné jim city a druzí lidé nakazí se těmito city a požívají je, Eug. Wolf za výraz zvýšených citů. Tím se umění stává jedním z prostředkův obcování lidí mezi sebou, vidíme jeho sociální původ, jeho socální úkol a význam. Patrna jest zároveň jednotná souvislost mezi příčinou, podstatou a účinkem umění, mimo to jeví se básnictví jakožto prostředník mezi duší básníkovou a duší lidstva. Od ostatních uměn básnictví liší se tedy pouze svým sdělovacím prostředkem — slovem, z čehož básnictví plynou různé výhody i různé nevýhody proti uměnám ostatním. Básnictví jest umění nejobsažnější, nepůsobí však tak bezprostředně na smysly, jako umění ostatní. Timto pojetím p. zároveň umlká spor, nač při básnictví větší váhu klásti, zda na obsah či na výraz, řeč. Jsou obě složky stejně důležity, ba přikročuje ještě činitel třetí: adaequatnost (souhlas) výrazu s obsahem, tedy vlastní forma, která pro svou důležitost často byla pokládána za nejdůležitější. Forma básnická jest tak bezprostředním výronem básnického genia jako básnický obsah. A co se básnického obsabu týčem pravdu pověděl Goethe svým výrokem: »Člověk musí něčím býti, aby neco učinil«, neb: »Osobní charakter spisovatelův způsobuje jeho význam u obecenstva, ne umění jeho talentu«. Osobní organisace básníkova liší se pak jen zvýšenou energií jistých duševních pochodův od ostatních lidí, a právě tato zvýšená energie stala se také předmětem nejrůznějších mystických výkladův osobnosti básníkovy. — O umění vůbec a o básnictví pojednávalo se dosud hlavně v aesthetikách a každá aesthetická soustava dělila pak umění podle různých dělidel. (Viz Umění.) Básnictví samo se dělívá podle různých dělidel. Máme-li na zřeteli jako Goethe formu vyjádření, básnictví dělí se na epické, lyrické, dramatické. Dělíme-li podle obsahu, přistupuje také básnictví didaktické (filosofické, tendenční). O tom, zda tyto jednotlivé druhy jevily se již v prvních projevech básnických, jsou rozmanité názory: jedni tvrdí, že původní básnictví bylo nerozdílné (nedifferencováno) a že jednotlivé druhy znenáhla se vyvíjely, jiní jsou toho mínění, že známé uvedené druhy již v původním básnictví jasně se odlišují. Relativní jest rozdělení v básnictví subjektivní a objektivní, podle toho, zda převládá věcnost a předmětnost, či podmětnost básníkova. Básnictví vždy jest v úzkém styku s celým duševním prostředím té oné doby, tedy s kulturním všeobecným stavem, a pokud tento zvláštní kulturní stav se obráží v básnictví, mluví se o básnictví antickém, romantickém, novoantickém (renaissančním), novoromantickém, realistickém, naturalistickém, moderním. Působí tu také zvláštní názory o básnictví (Schillerovo naivní a sentimentální básnictví). Rozdíl pouze stupňový jest mezi básnictvím lidovým a umělým. Čch.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Poezie