Podlipská Sofie, česká spisovatelka (* 15. květ. 1833 v Praze — † 17. pros. 1897), mladší sestra spisovatelky Karoliny Světlé. Začátky jejího vychování byly německé. Učila se hudbě, frančtině, angličtině, italštině, pak i češtině a jazykům slovanským. Článek o zemř. H. Zapové r. 1856 byly první tištěné řádky její. R. 1845 poslána pro churavost na venkov do Obořiště u Dobříše, do „domova svého ducha“. R. 1858 provdala se za dra Josefa Podlipského a dítky jejich byly JUDr. Prokop Podlipský a Ludmila, provdaná za básníka Jaroslava Vrchlického. První její práce byly pouze na zapřenou, až teprve když Mikovec a jiní redaktoři později se o příspěvky hlásili, počala literární činnost veřejnou. Zprvu zkoušela se P. i ve veršovaném básnění (Alman. „Máj“, 1858), ale toho se pak vzdala a věnovala se činnosti belletristické. Od r. 1859 (novella Nedostižná v „Lumíru“ 1860) až do své smrti napsala a vydala buď o sobě nebo v časopisech 90 prací novellistických, t. povídek, románů, novell a drobotin, tři dramata, něco rozprav a studií, řadu životopisů, vychovatelských spisů theoretických i praktických a asi 90 povídek a pohádkových i naučných knížek pro mládež. Několik překladův a množství přednášek uzavírá tuto rozsáhlou řadu prací. Tou měrou, jak činnost její literární se zmáhala a osobnost i umění se prohlubovalo, rostlo také její účastenství v životě národním a veřejném, zvl. ženském spolkovém. Mohutná její osobnost vznětem r. 1848 rozpálená, neúmorným optimismem a vírou v mládež i stykem s ní a jejími přáteli stále svěží, ubírala se po celý život v popředí mezi nejideálnějšími duchy českého národa. Její duševní probuzení v mládí bylo způsobeno a provázeno takovými dojmy, které vzbudily u ní trvalý zájem o věci výchovné. Zpozorovala záhy rozličný účin vlivů na sebe: silné prvky dědičné, bolestné dojmy z rozporů rodinných, působení chůviných pohádek, hrozný dojem školy a tehdejších salonních společností, vůbec dobré i převrácené způsoby vychování atd., a toto pozorování věcí, jak byly, vedlo ji k přemítání o tom, jak dělati, aby se měly jinak. Vychovávala napřed sebe, pak dítky své a konečné bohatství mateřských jejích citů rozšířilo se na všecku mládež národa, zvl. na opuštěné děti. Výrazem této snahy byla pilná práce na roli lidumilnosti české, začatá „matkami chudých“ pí. M. Riegrovou a Červinkovou, a zvláště založení spolku „Ochrana opuštěných a zanedbaných dívek“, jejž od r. 1888—97 řídila. Její literatura je výraz osoby i doby, opírá se celá o pevný základ života a vývoj vlastního charakteru. Tím jest udán spolu pevný základ významu a hodnoty jejího díla, základ t. kulturní. Jak charakter její se vyvíjel s dobou, tak se vyvíjelo i její umění v obsahu a formě. Trvalé součásti její úsoby byly hloubavý rozum, schyl k lidumilnosti a ke vzdoru proti předsudkům a poutům starých řádův a tradic, dědictví to hlavně po otci; po matce jemný cit a umělecký vzlet; po babičce, jejích vycházkách a poutnickém katolictví, jakož i rozličných tajuplných pověstech, obraznost romanticky roznícená a záliba ve zjevech mystických. Touhy po velikém, dálném a vznešeném, a idealismus vůle byly z části přirozeny, z části dobrotou ve vychování vštípeny. Ze součástí proměnlivých a vývojných je na předním místě její názor o světě, mravní zásady, názor o lásce a jejích úkolech, panující nálady, vášně módní, konečně umělecká theorie a vkus. Zjev P-ké má všecky význačné vlastnosti autora XIX. století. Snaží se na všecko pohlížeti se stanoviska vývoje dějinného. Za idee náboženství dogmatického hledá idee morální a sociální a pokládá za cíl své literatury tyto idee hlásati a zobrazovati pomocí typů skutečných nebo jen skombinovaných. Uvádí do literatury poznatky filosofické a hlavní druh, který pěstuje, je román, „epos novověku“. Služba románu má u ní význam sociální; dotýká se jím všech hlavních problémů doby a jejích hesel, někdy je i řeší. V pozadí myšlenkové její práce jest německá filosofie idealistní (Schelling, výsost poesie a vznešený význam básníkův), pak domácí (Bolzano, Aug. Smetana, Jan Purkyně), vlivy franc. a anglické (Byron), Komenský a humanitní snahy novější. Její román se províjí všemi téměř formami toho druhu umění: zná se k sentimentalismu Bernardina de St.-Pierre, k blouznivosti Rousseauově, filosof.-tendenčním obrazům Voltaireovým, k romantickému idealismu Sandové, vášnivému a erotickému, i k jejímu psychologismu člověka jednoznakového; k romantismu historickému a končí se románem sociologickým. Její románovou belletrii možno podle toho rozděliti na romantickou vůbec n. sensační, na psychologisující, ideologickou, historickou a sociální. Ve všech skoro dílech uloženo je také mnoho látky mravopisné a životopisné. Práce oddílu prvého a druhého jsou z mladších let. Jsou to povídky, k nimž čerpala nejvíce z doslechu o světě už zašlém, přímo nepoznaném, ale v nichž vyjádřila všechnu sílu blouznivosti své i své doby, přepiatost mravů starého světa skonávajícího i nového nastávajícího, nemožnou, nadlidskou šlechetnost, i vrstevníkům se jevící jako podivínství, a rozervanost, vzdory světoborné, chorobné duše ženské i mužské, hrdiny bombastické frase, příkře kontrastující zjevy urozených pánův a žen z lidu, děs tajností starých domů, mystické záliby ve zjeveních a věcech nadsmyslných. Líčí věci, jak byly, prostě, příčiny zjevů vykládá zřídka. Jsou to: Temné srdce („Lumír“, 1860); Burianovic děti (t., 1861); Růženina matka („Zlatá Praha“, 1865); Nina (Kal. „Posla z Prahy“, 1870); Na domácí půdě („Světozor“, 1872); Žíti a nežíti (1881); Pamět a smrt („Lumír“, 1881); Dva rodokmeny („Světozor“, 1883); Notturno („Lumír“, 1884). K nim se druží rázem skoro všecky práce psychologisující, jako: Češka a Němec („Lumír“, 1863); Kdo hledá, vždy nenajde („Květy“, 1868); Dvojí vychování („Rod. kron.“, 1864); Žirotický farář (Feuill. „Nár. L.“, 1865); Manželé („Květy“, 1866); Viola a svět (t., 1869); Jinověrci („Světozor“, 1871); Přechody („Osvěta“, 1873); Nalžovský („Ozvěna“, 1878); Milující neznámí („Lum.“, 1880); Láska a nenávist (1886); Právo lásky (1890) a Pozemský prach (1891). Zázračná lásky moc, zkažené manželství bez lásky, smutné konce dívek a žen divoce vášnivých, tresty lásky nepravé t. hmotné, odměna lásky ideální, vznešenost obětování se, kletby moc a její usmíření, přepiaté hrdinství revolučních, splašených reků, muka společenské etikety a osudy vdavek všeho druhu tvoří obsahové idee těch povídek. Náležejí k nim ještě tyto mravopisné: Hvězda tříkrálová (1877); Flora („Lumír“, 1878); Paměti Klimenta Faltisa (t, 1894); Šumavská perla (t., 1883); Pan Šaroch a jeho rodina (t., 1884) a Z doby stolohybu (t., 1884). Některé práce tohoto druhu romantického jsou už na cestě k reální skutečnosti a mají speciální v tvorbě P-ké výchovnou idei mravní, na př. Illuse („Lumír“, 1877, pak v „Libuši“). Všem povídkám těmto je společná jakási nepřirozenost povah a vášní, ale všecka se vykládá a vysvětluje mravy oné doby. Čtou-li se z předu povídky mravopisné, shledá se vše přirozeným. — Povídky ideologické jsou rázu značně zralejšího a obsahu jadrnějšího. Všecky mají schopnost výchovnou, někdy úmyslnou, častěji bezděčnou. Tajemství v staré truhle („Květy“, 1865) líčí budící se duši české ženy čtenářky; Čtyři dcery („Liter. Listy“, 1865) znamenitou moc ženské svépomoci; Dva rodokmeny poslání ženy proti kletbě lidské divokosti, a tak pod. i Almužna („Květy“, 1870); Anděl a zlý duch („Světozor“, 1875); Inkoustová skvrna („Lumír“, 1885); Láska budoucnosti („Kal. paní a dívek“, 1893); Břeh („Přítel domov.“, 1891); Udušeno („Květy“, 1893); Stará píseň („Lib.“, 1895) a Mír („Př. domov.“, 1898). Hlavní idee P-ké jsou: otázka náboženská, otázka mravního vývoje lidského, národnostní, ženská a chudinská. Bez náboženství (praví) nelze bezpečně žíti; hned hrozí zoufání. Ale formalismus církví rozvádí lidi. Nechte forem, spojte se v duchu a v pravdě a v lásce. Život je boj, v němž zuří sobectví a divý pud. Jednotlivci mají možnost i povinnost dobrotivostí připravovat i příchod míru (První hádka, „Koleda“, 1877, román Mír a j.). Pokrok člověčenstva je jistý (idea Purkyňova), též i pokrok mládeže. Bouře v národech i v společnostech jsou užitečny; otřesou tvorstvem v lenost klesajícím, posunou snahy ku předu. Blahem a mírem dlouhým vadne svěžest a síla. Bouře nám osvětlí cíl a vzbudí sebevědomí (rom. Manželé). Vychování v odloučenosti a samotě klidné dělá dívky a vůbec lidi choulostivé a citlivé, slabé proti útokům světa (Viola a její svět). Lépe jest účastniti se ruchu, to sílí a otužuje. — Otázka chudinská se nevyřídí almužnou. Almužna pokořuje. Bohatství lze dobročinně užiti jen k účelům všeobecným. Jednotlivce chudého obdarovati nepomůže. Nutno mu napomáhati k prostředkům, aby se zvedl sám. Láska je dvojí: hmotná — nepravá — a ideální. Běda pokolení, které nerozumí této lásce už. Blaho manželství záleží na rovnosti a shodě a na pochopení cíle života. Bezcílnost je choroba. Nedostatek ženskosti jest neštěstí manželův, jako analytičnost a rozklad vůle u mužův neštěstí žen. — Dívky nemají se vychovávati jen pro muže, bez něhož by nedovedly obstáti. Mají si voliti jakékoli užitečné zaměstnání, cvičiti vlastní um a síly. Proti záchvatům zádumčivosti není léků lepších nad účelnou práci. Dítě může býti šťastno jen pomocí rodiny. Láska k němu musí zakročiti, když rodiče chtějí se rozejíti. Dítě z rodinné půdy vytržené je všude ubohým cizincem atd. Tento idejní směr, který si klestí cestu k původnímu českému humanismu, byl u P-ké založen hluboko v povaze dané přirozenými vlohami a otcovým vychováváním. Módní lidumilství doby předbřeznové bylo jinaké. Bylo jen napodobením vůdčích duchů šlechetných, k nimž náležela P. Milujíc lidi a jejich skutečnost, byla ze sfér romantických víc a více přitahována všední realitou života. Na přechodu byly romány t. zv. sociální, které měly ukázati poměr jednotlivce ke společnosti, líčiti boje talentů hledajících účelné zaopatření a uznání (Osud a nadání, 1872), nespravedlnost společnosti, když odlučuje od matky dítě pro falešný pojem cti (Dobrá vůle č. Opuštěné dítě; „Světozor“, 1874), a vrátkou mravní půdu zištného průmyslu, když dopřejí vzrůstu a vítězství ničemným sobcům (Příbuzní, 1878). Tyto práce mají hlavni význam iniciativní, zvláště poslední. Vylíčiti morální závrať českého ruchu továrního v letech 70tých XIX. stol. byla úloha včasná a znamenitá. Sociologicky ji P. nevylíčila, ale ani po ní dosud nikdo. Stykem s reální skutečností a studiem jejím, jak ukazují zvl. povídky: Staří a mladí (1884), U zlatého koníčka („Lumír“, 1883), Pan Šaroch a rodina (1884) a Ráj starého Jáchyma („Přít. domov.“, 1886), P. dospěla konečně skutečného umění románu sociologického, jenž líčí člověka nikoli s jedné strany a o sobě, ale v rámci celého života, jak jej vytvořuje a vychovává, s přechody pokolení do pokolení v obsáhlé prostoře časové. Zaujímá se podrobnostmi i nejvšednějšími, jen když z nich roste pravda života. Tento román neřeší problémů, nekončí téměř, otvírá perspektivy do budoucna. Podává uměleckou kulturní historii. Přispívá k literatuře ceny trvalé. To jsou: Anna („Květy“, 1887), Lidské včely (t., 1889) a Břeh („Přít. dom.“, 1891). K takovému líčení (dí autorka v Míru) je třeba „zvláštního posvěcení a velké víry v dobro“. Kupectví staropražské, rodina staroměšťanská, mrační dědové, báby, jež proklínají, matky, jež pláčou, rozervaní manželé, zděšené děti a silné dívky vším úsilím dobývající se k svobodě a lepší budoucnosti, obsáhlý dav příbuzenstva lakotného a sobeckého a kolkolem bzučící a hřmící proud života jest obsahem vrcholných těchto prací díla mistrného. P. nebyla by bývala dcerou své doby, kdyby nebyla pocítila touhu po umělecké pouti do minulosti, zvláště když dějinami českými hluboce byla uchvácena. Ale nebyla to doba ani husitská, ani bratrská, kterou se jí zachtělo líčiti. Úctě k době husitské splatila dluh překladem G. Sandova románu Consuelo a Hraběnka z Rudolštatu (1864). Ideál české ženy uprostřed dokonalých bohatýrů, jimž by se duchem rovnala, určil volbu její látky a vedl ji (kromě k Miladě, „Jarý Věk“, 1885) k Anežce Přemyslovně, jejíž povahu a dobu vylíčila s energickým vynaložením obsáhlých vědomostí, bohaté obraznosti a výmluvnosti ve veliké trilogii románové (Anežka Přemyslovna, „Libuše“, 1879, Jaroslav Sternberg, 1881, a Přemysl Otakar II., 1892). Umělecká hodnota prací P-ké je velice různá a je škoda, že tu dobu, když ji čtenářstvo nejvíce hledalo, mělo v rukou nejvíce jen díla menší váhy. Zde trpí přeháněním, pathosem, nešťastnou formou rozmluv (Žíti neb nežíti), roztříštěností dějů, manýrou a pod. vadami. P. chce nyní býti poznávána buď v celku nebo v hlavních svých dílech, jimiž jsou uvedené už romány Mír, Anna atd. a z ostatních zvláště životopisný román Peregrinus (poutník = autorka sama, pak vůbec individuum let 1848) ve dvou dílech (1881, 1882), vynikající v I. díle znamenitou pravdou vyvíjejícího se života lidského a psychologickým bohatstvím, v II. díle živostí úchvatného líčení památných dnů svatodušních. Zdařilé jsou mimo to povídky: Cizinka („Květy“, 1868), výborná tklivostí pravdy dětské duše ubohé, Zaváté listy („Lumír“, 1879), Manželé, Šumavská perla, Stará píseň, Illuse a j. Síla P-ké je ve figurách, mravopisech a ideích. Náladu doby rokokové a staropražského života rodinného líčí též účinně. Psychologie je popisná, více synthetická; lyrismu mnoho nemiluje. V mladších letech milovala tragičnost, děs a vznešený pathos, burácivé výjevy vášní; později klid, rozvahu a sílu něhy, utrpení a stálosti. Humor jest u ní vzácný (směšné Vrtochy pana Pětihorského, 1882, a jiné komické figury a scény), ale dospěla vznešeností své lásky k humoru dobrotivosti, jevícímu se v celé její literatuře dětské. — Z dramatických spisů (Ženská pýcha, 1889, a Před obědem, 1892) je nejlepší Svatební den (1887). Zajímavé a cenné jsou rozpravy a studie: Ženy v Tisíci a jedné noci („Světozor“, 1885), kde dokazuje, že žena vyvíjí se stále k lepšímu a úkolem jejím že jest ukrocovati lidskou divokost, Cervantesův Don Quijote a Gončarova Oblomov („Světozor“, 1886) a Atom z dějin mravů („Kal. paní a dív.“, 1894), rozprava, která se velmi dobře hodí za průpravu ke čtení jejích spisův. Rovněž cenné jsou skoro všecky její životopisy, j. Božena Němcová („Květy“, 1870), Jan Ev. Purkyně („Osvěta“, 1871), Čím byl Vojta Náprstek („Kalendář paní a dív.“, 1895) a Anna Náprstková („Souzvuk“, 1875, pak u Otty zvlášť a u Storcha v jiném zpracování). — Dětské a vychovatelské spisy její vycházely jednak porůznu, j. Listy staré vychovatelky (1868); První sny dívčí a škola života („Zlaté Klasy“, 1871); Příklady z oboru vychovacího („Žen. bibl.“, 1874); Zlomky zkušenosti sebevýchování (t., 1875); Tři povídky pro dorůstající mládež (1864); Sbírka povídek (1871); Chaloupka pod mořem; Klíče v kopřivách; O dvou vlaštovkách; Malá tulačka („Štěpnice“, příloha „Školy a Živ.“, 1870) a j. v. Nejlepší tyto povídky a jiné mnohé přinesla „Laciná bibliotéka pro mládež“ a „Zábavné čtení mládeže“ u Otty, pak Storchovy „České spisy pro mládež“. — R. 1875 P. uspořádala almanach Ženské bibliotéky „Souzvuk“. — Souborného vydání spisů P-ké není. U Kobra vyšlo Spisů S. P-ké svazky 4 v Nár. bibl. I. 1876, II. 1881, III. 1884, IV. 1886, a několik v Ústř. knih. Něco u J. Otty, v „Libuši“, i u Beauforta, nejnověji (1902) nákl. „Unie“ několik svazků, ostatek porůznu. — Do cizích jazyků bylo z P-ké dosud málo přeloženo (něco do srbštiny a j. j.). — Obšírněji o P-ké nikde dosud psáno nebylo. Články v. Coel. Frič „Slavín“ III. 1885, Krásnohorská v „Žen. Listech“ 1893 a 1898, ve „Světozoru“, 1871 a 1898 od P. Maternové, v „Kal. paní a dív.“ 1892 od Irmy Geisslové, tamže 1898 o desítiletém působení ve spolku „Ochrana“, něco v jubilejním Památníku, něco u dra J. Máchala „O českém románu novodobém“ (1902), v „Čes. Revui“ I. Hlavní pramen životopisný jest její Povídka o mně (1898) a román Peregrinus. Vbk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Sofie Podlipská