Ottův slovník naučný/Podkovářství

Údaje o textu
Titulek: Podkovářství
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 1010–1011. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Podkovářství

Podkovářství zabývá se výrobou podkov a připevněním jich ke kopytům nebo paznehtům. Práce tyto jsou velmi důležity, poněvadž špatným podkováním možno zvíře zchromiti, úplně bezcenným učiniti. Zřízeny jsou proto školy, kursy podkovářské, v nichž podkovář, jsa zručným kovářem, učí se znáti vnitřní složení noh a souvisících s nimi částí těla všech zvířat, jež v praxi přicházejí k okování, dále seznamuje se se všemi zkušenostmi v oboru tom nabytými, aby mohl v každém případě dosíci výsledku dobrého. Činnost jeho možno rozděliti takto: 1. Prohlídka zvířete. Podkování, krátce řečeno okování, závisí na vývoji noh, tvaru a jakosti kopyta, na chůzi a pak na práci, ke které zvíře jest určeno. Posouzení toto zejména pro koně jest velmi důležito. K tomu jest dobře postaviti si koně na rovnou vodorovnou půdu a pozorovati nohy, kopyta zpředu, se strany a ze zadu. Pak třeba dáti si koně předvésti, aby se poznal jeho chod, a zase třeba prohlížeti ze zadu a zpředu, a to když kůň jde krokem a pak klusem. Když vše odbyto, zkoumá se podkova a kopyto, aby seznala se dobrá i špatná stránka okování předcházejícího. 2. Snímání podkovy. Před snímáním kopyto se očistí, pak se nýty osekáčem a kladívkem otevrou neb uštípnou, kleštěmi uchopí se celá podkova a to vzadu a tlačí se kleště ku předku kopyta, při čemž levou rukou pevně se drží kopyto; tím dosáhne se, že hlavy hřebů čili podkováků, jimiž podkova je připevněna, vylezou z podkovy a možno je, po přiklepnutí podkovy ke kopytu, kleštěmi vytahovati. Násilně strhávati podkovu pákou jest škodlivo. Sňatou podkovu třeba prohlédnouti, aby se poznaly chyby kování předešlého a lze bylo jich se vyvarovati. 3. Příprava kopyt. Podkovář osekáčem očistí šlapadlo, prohlédne rohovinu kopyta, aby seznal, jak je má upraviti a jaké podkovy užiti. Rohovinu nepotřebnou, odumřelou, ořeže, oštípe, rašplí zarovná. Práce tato se usnadňuje navlhčením kopyt, aby změkly. Děje se to uvázáním namočené mycí houby neb měkkého hadru. Zadní kopyta. jsouce vláčnější, se nevlhčí. 4. Příprava podkov viz Podkova. 5. Přikování podkov. Když podkova má žádaný tvar, přiloží se, ovšem když jest ochladlá tak, že možno poblíže ní rukou vydržeti, ke kopytu. Dosedla-li dobře, vpálí se roh stejnoměrně, ne-li, třeba zarovnati rohovinu rašplí. Pak teprve přibije se podkováky. Hřeby tyto, zhotovené z dobrého válcovaného železa, vrážejí se šikmo, slabými údery, okrajem podkovonosným, aby vynikly z něho ve výši 1½–4 cm od podkovy podle toho, jak jsou kopyta veliká. Vzdálenost jejich má býti stejná, přední mají býti o něco výše, ale všechny buďtéž ve stejné rovině, do zadu poněkud skloněné. Podkováky v obchodě se vyskytující jsou číslovány od 0–9 a 41–77 mm dl. Pro malé koně, osly, mezky, hovězí dobytek užívá se čís. 0–2 (nejmenších), pro jezdecké koně č. 2–3, pro tažné, prostředně silné č. 3–6 a pro těžké č. 7–9. Při zarážení zatlukou se nejprve oba podkováky podnártní a pak střídavě vždy jeden na každé straně, postupujíc do zadu. Když všechny jsou zaraženy, podkovář přidrží rašpli pod podkovonosný okraj a zatluče každý hřeb, aby úplně zapadl do rýhy podkovy. Pak přidrží ke každé špičce podkováku konec rašple a kladivem každý pevně přirazí. Konečně kleštěmi uštípe špičky, aby zůstaly jen nýty tak dlouhé, jak podkovák je široký, a zanýtuje je. 6. Pozorování okovaného zvířete v chůzi i běhu, zda nekulhá. Je-li tomu tak, třeba najíti příčinu, a je-li v okování, třeba podkovu odstraniti. 7. Práce dokončovací a opravné. Jsou-li podkovy podle předešlé zkoušky dobře připojeny, přikročí se k zarovnání nerovností rohové stěny pilníkem; rovněž okraj přiléhající k podkově se k této přiměřeně zakulatí. Pak zalepí se tmelem podkovářským veškeré díry v kopytě způsobené podkováky a veškeré nerovnosti v rohovině a celé kopyto přetře se mastným hadrem, aby nabylo pěkného lesku mastného. Zvláště užívané tmely jsou: 1. Defayská umělá hmota rohová, t. j. guttapercha na kousky rozřezaná a v horké vodě změkčená dává se do mírně rozehřáté gummy ammoniakové a neustále se míchá. Kopyto se dobře umyje teplou vodou, kartáčem a mýdlem, obzvláště místo, jež se má vyspraviti; umytá část dobře se osuší, pak důkladně se omyje ještě vatou namočenou v aetheru nebo benzinu, aby všechna mastnota se odstranila. Jiným způsobem odstraňuje se mastnota tak, že se rychle přejede rozžhaveným želízkem. Potom vkládá se do míst rozehřátý tmel v podobě husté kaše, a aby koně nepálil a rychle chladl, tuhl, polévá se studenou vodou a zároveň při tom se zarovnává. Na konci přejede se želízkem do hněda rozpáleným, aby se nabylo povrchu hladkého. 2. Kožený tmel zhotovuje se z guttaperche, kaučuku a zvláštních látek nerostných. Přichází do obchodu v podobě ploských tyčí ohebných. 3. Vosk ke tmelení skládá se z 8 d. žlutého vosku, 4 d. kalafuny, 4 d. terpentinu a 2 d. dehtu. Pro světlá kopyta vynechává se dehet. Čím více kalafuny, tím vosk tvrdší. Všechny tmely zakrývají toliko chyby, vady v rohovině; nejsou nikterak prostředkem léčebným. V době zimní, aby se dosáhlo jisté chůze i po cestách kluzkých, třeba kovati, jak se říká, na ostro, t. j. užívá se buď podkov s ostrým hmatcem, nebo přiostří se ozuby a hmatec, neb užije se zvláštních ostrých ozubů šroubových, které do podkovy lze zašroubovati a po opotřebení opět vyšroubovati, neb konečně užije se ozubů neb hmatců klínových, jež do otvorů podkovy se zastrkávají. Oba poslední způsoby jsou nejvýhodnější, poněvadž ochozené lze rychle vyměniti novými. Srv. Schmidt-Vacata, P. (Praha, Otto, 1897).