Ottův slovník naučný/Poddanství lidu selského

Ottův slovník naučný
Podčetertek	Poddanství lidu selského	Poddoubí

Údaje o textu
Titulek:	Poddanství lidu selského
Autor:	Jan Jaromír Hanel
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 999–1000. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Poddanství

Poddanství lidu selského. Jako stav selský co zvláštní třída obyvatelstva teprve tenkráte tvořiti se mohl, když nastoupil rozdíl mezi stavem šlechty a sedláky, totiž onou částí obyvatelstva, jejížto členové sice též byli vlastníky půdy, avšak statky jejich právě jen k výživě jejich rodiny dostačovaly: tak vyvinovalo se i p. l. s. teprv tím, když šlechta, velkostatky vládnoucí, odkázána jsouc vždy více na práci služebnou, snažila se zabezpečiti ji sobě připoutáním zemědělců k statkům svým. To dálo se zejména tak, že těm, kdož k službě na poli panském se zavázali, vykazovány jsou částice půdy — obyčejně méně úrodné i odlehlé — k trvalému užívání za povinnost k službám panským. Osadník (emfyteuta, zákupník) stával se emfyteutním vlastníkem propůjčeného mu pozemku, začež odváděl pánovi pozemku jisté platy (úroky) nebo naturální dávky nebo konal jisté práce (roboty). (Na základě tohoto emfyteutního čili zákupního, purkrechtního práva zakládány byly v Čechách osady od XII. do XIV. století.) V poměr zmíněný vstupovaly zejména osoby, jež pro jakékoliv příčiny samy pozemků postrádaly, ač na zemědělství k výživě své byly odkázány, aneb jejichž vlastní pozemky na př. častější dělbou mezi dědici a p. k výživě rodiny již nedostačovaly. Čím většího významu nabývalo vlastnictví pozemkové, čím více šlechta i církev ve velkostatcích nalézala záruky moci své, tím více prostředky rozmanitými snažila se o to, aby rozmnožila počet hospodářských sluhů svých, i utužovala poměr jejich k statkům svým, aby jich nemohli samovolně opustiti. Zachoval se sice — v počtu arciť vždy se menšícím — stav zemědělců, na vlastní půdě hospodařících; čím více však přibývalo těch, kdož na cizí půdě jsouce osedli, byli sice držiteli i poživateli pozemkův, avšak byli zároveň povinni k službám i různým dávkám své vrchnosti pozemkové, tím obecnějším stával se i názor, že stav selský jako takový jest nesvobodným, vedle obecného svazku poddanského vůči společnému panovníku zemskému ještě zvláštní vrchnosti buď z šlechty, buď církve poddaným. Již koncem XV. stol. (v Čechách na př. v r. 1487) vyslovována na sněmích zemských všeobecně zásada, že jest stav selský jako takový poddaným vrchnosti pozemkové i nevolným. Sedláci bouřili se arciť proti svévolným útiskům, jakož zejména povstání selská v XVI. stol. ukazují; avšak potlačení povstání těchto, jakož v XVII. stol. i následky třicetileté války přivedly celý stav selský takřka na mizinu a utužily jen jeho p. Pouze v některých zemích, jako na př. v Tyrolsku, zachoval sobě stav selský svobodu, ano i zastoupení na sněmu. Všude jinde upravovány jsou poměry obyvatelstva selského nařízeními, t. zv. řády poddanskými, jichž četný počet zejm. v XVII. stol. jest vydán a jež p. l. s. poskytly přímo zákonité sankce. Z těchto řádů lze obsah p. l. s. zcela jasně seznati. Poddaní nesměli se bez zvláštního svolení vrchnosti pozemkové ani dočasně, ani trvale z obvodu statku, ke kterému byli přikázáni, vzdáliti, jinak mohli jako »uprchlá čeleď« i na cizí statky, ano i v obvody městské býti pronásledováni i chytáni. Pod těžkými pokutami zakazováno pak přijímati nebo jakkoliv podporovati takovou uprchlou čeleď; i trestem smrti hrozilo se dále na pokus útěku »ven ze země«. Vrchnost pozemková mohla i děti svých poddaných, žijící s rodiči svými ve společné domácnosti, rodičům jejich odejmouti a jí příslušelo právo, určovati zaměstnání pro každého poddaného svého. Bez svolení vrchnosti pozemkové nesměl poddaný vstoupiti ve sňatek, zavázati se za jakýkoliv cizí dluh. A jakož pokládáno za to, že veškeré jmění movité není vlastně ničím jiným, nežli jistého druhu úsporou z příjmů, původně z pozemků plynoucích, pokládala se vrchnost pozemková v jistém smyslu i za jakéhosi vrchního vlastníka všech svrchků, poddaným jejím náležejících. Poddaný tudíž nesměl o své ujmě ani svrchky svými disponovati, zejména ne posledním pořízením; on se nesměl pouštěti bez dovolení vrchnosti v žádný spor, ano začasté jemu vůbec odpíráno právo žalobní a podobně nesměl bez dovolení vrchnosti přihlásiti se k soudnímu svědectví. Žaloby poddaných proti vrchnosti pozemkové nesměly se ani od soudů zeměpanských přijímati, nýbrž byli poddaní k tomu poukázáni, žaloby takové předkládati vrchnosti samé a pod.

Po celé XVII. i takřka celé XVIII. století trval tento stav p. l. s. ve všech zemích rakouských i v územích říše Německé a řídkými jsou úkazy, že jednotliví páni svým poddaným z dobré vůle své jakési úlevy poskytovali. Teprve za vlády cís. Marie Terezie p. l. s. jest poněkud zmírněno. Tak především t. zv. reformou urbariální, která měla za účel, zmírniti p. l. s. předně tím, že jemu přiznáno právo majetku i pozemkového, že upravena jsou spravedlivěji i souměrněji rozdělena břemena lidu selského vůči vrchnostem jeho. Proti vrchnosti pozemkové pojištěna poddaným v t. zv. krajských úřadech jakási ochrana, soudnictví patrimoniální jest zejména potud obmezeno, aby trestní moci vrchnosti pozemkové se nemohlo příliš zneužívati, a pod. Robotními dále patenty z l. 1771–77 (pro Čechy zejm. z 13. srpna 1775) jest umožněno vykoupení robot. Úplné zrušení p. l. s. mělo se provésti nařízeními cís. Josefa II. z l. 1781–85, avšak poslední stopy jeho zrušeny jsou teprve r. 1848, zejm. zák. ze 7. září 1848, cís. pat. ze 4. břez. 1849 i min. nař. z 27. čna 1849 (viz Vyvazení pozemků). Srv. Maurer, Gesch. d. Frohnhöfe (Erl., 1862–63, 4 sv.); t., Gesch. der Dorfvfssg. (1865–66, 2 sv.); Kostetzky, Handb. d. G. in Unterthansachen (Praha, 1818); Grünberg, Die Bauernbefreiung u. die Auflösung des gutsherrl. bäuerl. Verh. in Böhm., M. u. Schl. (Lip., 1894, 2 sv.). -l