Ottův slovník naučný/Pochod

Údaje o textu
Titulek: Pochod
Autor: Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský, Josef Boleška
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 11–12. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pochod

Pochod (rus. походъ, franc. marche, ital. marcia, angl. march, něm. Marsch), 1. při výcviku vojínů pravidelný odměřený krok vojenský i u vojáka jednotlivého. — 2. Soustavný pohyb celého oddílu vojenského od nejmenšího až do celé armády s určitým účelem změniti místo nebo splniti úkol strategický nebo taktický. P-y se dělí hlavně a) v p-y v míru a b) v p-y válečné. Ad a) jsou buď cvičební na otužování zástupův co do pohotovosti, rychlosti, vytrvalosti a pod. nebo na stěhování z jedné posádky do druhé. Jsou-li cvičební p-y spojeny s jistým podkladem manévru, s úkolem taktickým, blíží se svým prováděním více p-ům válečným. U pv míru, zejména na změnu bydliště, záleží nejvíce na pohodlí vojska pochodujícího, tudíž vytrhnutí v hodiny pohodlné, silnice pokud možná nejlepší, denní cesty kratší, pohovy a odpočinky častější a delší, zavazadel více, kolik potřebí převézti veškeren majetek erární a soukromý toho kterého tělesa, rozložení na nocleh pravidelně do bytův občanův, opatření potravinami jako v posádce. Mezi p-y v míru náleží p. allignementový, kde křídla veškerých oddílů proudu postupují přesně ve přímce, tudíž jedno na druhé kryté, a jenž hlavně slouží pro défilování (viz Défilé 2) a je možný toliko na cvičišti naprosto rovném. b) Na p-ech válečných ustupuje pohodlí naprosto požadavkům strategicko-taktickým po dosažení operačního úkolu. Pořad p-u se zástupy ochrannými proti nenadálému napadení: s čelní hlídkou, předvojem, hlídkami pobočními a vojem zadním a s hlavním zástupem (valným houfem, gros) uprostřed budiž tedy takový, aby těleso v případě potřeby mohlo se rozvinouti do bitevního šiku co nejrychleji a co nejúčelněji. Proto větší tělesa, již i armádní divise a tím více sbory a armáda, pohybují se na několika spojidlech rovnoběžných zároveň, ve stejné výši, aby pochodový proud nebyl tak dlouhý a rozvoj v bitevní šik se urychlil. Denní cesty delší, spojidla jakákoli bez výběru i špatná, odpočinky řidší, zavazadla obmezená jen na nejnutnější, nocleh v hustých cantonnementech nebo v lezení čili táboru pod širým nebem, opatření potravin ze skladišť vožených s sebou nebo, hlavně ve státě nepřátelském, vymáháním, rekvisicí, od obyvatelů. P-y válečné mohou býti ku předu, tudíž čím blíže k nepříteli tím útočnější, kde třeba zvláště sesíliti předvoj již dobře opatřený hrubou střelbou, po vyhrání bitvy vítězné s ráznou tendencí pronásledovati odpůrce poraženého, ustupujícího nebo prchajícího, tedy s četným jezdectvem a dělostřelectvem napřed. Po bitvě prohrané nastane p. ústupný, na němž pečovati hlavně o pořádek a kázeň, aby ústup se nezvrhl v útěk, a sesíliti zadní voj, aby s úspěchem mohl čeliti pronásledovateli a valnému houfu usnadnit ústup. P. v bok, kde pochodující vojsko vystavuje bok, nejslabší stránku proudu, nepříteli, t. j. jaksi kolem něho defiluje, bývá nebezpečný a zamlouvá se pouze tehdy, když lze jej provésti v dokonalém úkrytu nebo pod ochranou diverse. P. noční, který unavuje, snadno přivádí bloudění a zmatky, jest přípustný jen ve případech nejdůležitějších, v míru, aby vojsko v parné době letní netrpělo úpalem slunečním, a ve válce na dosažení bodu, postavení, jehož ve dne pro ostražitost odpůrcovu obsaditi nelze, nebo na přepadení nepřítele nebo na zálud. Co do rychlosti rozeznáváme p-y obyčejné v době míru, denní cesta průměrně asi 23 km, po třech dnech p-u den odpočinku; p-y válečné mnohdy úsilné, přispíšené, kvapné, zrychlené, čehož se dosahuje delší denní cestou od 30 km do 60 km, ve případě tomto rozdělené v dopolední a odpolední s poledním odpočinkem a obědem, jejž obyčejně obyvatelé musí připraviti a do ležení dodati, neb odpočinovými dny řidšími, jen každý 4. nebo 5. den, nebo naprosto bez dnů takových, což arci nelze prodloužiti příliš, aby vojsko nehynulo a se nestalo neschopným k vyřízení taktického úkolu. Na p-ech zvláště v čas míru a za silných veder vojákům se povolují některé úlevy, jako sejmouti obojky, nositi zbraně podle pohodlí, nedržeti stejného kroku, kouřiti a pod. — Každý p. v míru se koná na základě rozvrhu, jenž se pošle politickým úřadům na připravení bytův a menáže ve stanicích noclehových, a za bytovníky (viz Bytovnictví), vyslanými napřed o den dříve; velitel pochodujícího vojska a každého samostatného zástupu obdrží výkaz pochodu, maršrutu. Co do rychlosti p-u třeba na uražení 23 km 6—8 hodin (čím větší těleso, tím déle), na uražení 30 km 10—12 hodin. — Co do délky (hloubky) proudů na p-u zaujímá v pravidelném pořádku pochodovém armádní divise pěchotní bez souvozí 10.000 kroků = 7,5 km, s celým souvozím 20.000 kroků = 15 km, s předvojem a vojem zadním 25.000 kroků = 19 km; ve sraženém pořádku 15.800 kroků = 11,9 km až 16.700 kroků = 12,5 km. Armádní divise jízdní je na p-u dlouhá 9000 až 16.700 kroků (6,8—12,5 km). Armádní sbor nikdy netáhne proudem jedním, nejčastěji každá divise na zvláštní cestě, nebo lze-li na několika, ovšem rovnoběžných. — Důležito je, aby velitel moudře nařizoval pohovy, pak odpočiny kratší a delší, aby svůj zástup příliš neunavil, a aby byla zachována přísná kázeň. Dopravování vojska železnicí a loděmi rovněž se počítá mezi p-y, ač slovně ne správně, ježto p-em by měla slouti pouze přeprava pěšky, která se koná stationatim čili pochodmo, noclehmo, frc. par étapes. — 3. P. tolik co vzdálenost jedné denní cesty (viz Étape). FM.

P. v hudbě (ital. marcia, franc. marche), skladba, jejímž účelem je říditi pohyb množství lidí, v tomto bodě tedy spřízněná s tancem (poukázati třeba jen na polonézu nebo na starou intrátu). P. je velmi dávného původu. Slavnostní průvody ve starověku byly provázeny hudbou a není proč pochybovati, že tato hudba měla tempo p-u; vyšší umělecké utváření obdržel však p. v řecké tragédii, kde chor v odměřeném p-u vstupoval a odcházel, nikoli ovšem s instrumentálním průvodem, nýbrž zpívaje si. Třicetiletá válka dala vzniknouti prý p-u vojenskému, což mnozí popírají. Počátkem XVI. stol. bylo již používáno bubnů, kotlův a švýcarských píšťal, vcházel-li některý kníže do svého města nebo táhl-li do pole (Virdung). Bezpochyby vznikl p. jako hudební skladba z vojenských písní, které sesilovány byly nástrojovým průvodem. Zvláště válečné kotly byly vytvořeny k označování taktu. Forma p-u, jak ji v hudbě umělé nalézáme nejprve v operách Lullyho a v klavírních kusech Couperinových, jest totožna s formou starších tanců (dvě 8—16-taktové reprisy). Dnešní p. je zpravidla dále vyveden a má vždy melodicky vyzdobené trio. Vojenské p-y jsou buď parádní (Pas ordinaires) nebo rychlé (Pas redoublés) nebo poplašné (Pas de charges). Z počtu p-ů k různým příležitostem ustanovených (slavnostní, holdující, církevní, tyto k průvodům na jevišti) vystupuje charakterističností svou p. smuteční (Marcia funebre).