Pobědonoscev Konstantin Petrovič, právník a státník rus. (* 1827 v Moskvě), vzdělav se v právnické škole, sloužil při moskevském senátě, v l. 1860–65 přednášel občanské právo na moskev. universitě a zároveň byl učitelem zákono znalství v carské rodině. Vyučoval také nynějšího cara. Roku 1863 provázel zesnulého následníka Mikuláše Alexandroviče na cestě po Rusku a vydal Pisma o putěšestviji naslědnika-cesareviča po Rossiji ot Petěrburga do Kryma (Petrohrad, 1864), načež r. 1865 stal se členem poradního sboru ministerstva spravedlnosti, r. 1868 senátorem, r. 1872 členem státní rady a konečně r. 1880 vrchním prokurátorem synodu. Tato hodnost zajistila mu značný vliv na vyšší státní správu, který činně vykonává přes 20 let. Zásady, jimiž se při tom řídí, objasnil nejlépe v knize Moskovskij Sbornik (1896), kde podrobuje kritice základní principy soudobé kultury západní a ukazuje na ideály národně-ruské. Hlavní vadu západoevropské kultury vidí v racionalismu a ve víře v dobrou přirozenost člověka. Široké vrstvy, povolány jsouce posuzovati theoretické programmy, vypracované logickou cestou, na nichž spočívá veškeré státní zřízení, nejsou s to, aby postihly celku důkladným rozborem faktův, a stávají se obětí lidí, kteří dovedou působiti na ně výmluvností a zbraněmi ještě nižšími Zástupci v parlamentě náležejí z větší části k nejnemravnějším členům společnosti, ano při největší obmezenosti, při nevyčerpatelném egoismu a zlobě, při nízkosti a bezectnosti pohnutek člověk se silnou vůlí může se státi vůdcem strany, hlavou kroužku, k němuž hlásí se lidé mnohem nadanější a čistší. Lidem, znajícím svou povinnost a česť, protiví se volební procedura, neumějí lapati zvučné frase a hnusná slova, vyvíjejí své síly ve své pracovně, v úzkém kruhu stejně smýšlejících. Soud, zbudovaný na základech racionalistických, zrodil zástup advokátův, jimž zájem samolibosti a zisku pomáhá v brzku nabýti značného stupně v umění sofistickém, aby snáze působili na massy. Porota stává se pestrým stádem lidí, nahodile neb dovedně vybraných, jimž je nedostupen pojem povinnosti soudce a kteří nemají schopnosti analysovati a logicky promysliti množství faktův. Ještě škodlivější je novinářský tisk, tato znemravňující síla, která bez zodpovědnosti za své mínění a úsudky vtírá se s nimi všude, do všech koutů života rodinného, a mechanicky působí na massy. Národní vzdělání škodí, neboť nevychovává lid, neposkytuje mu dovednosti, ale navyká jej pouze logicky mysliti. Z positivních ideálů P. vysoko staví úctu ke starým zřízením a víru, stojící výše všech theoretických formulí a konklusí rozumových. Lid sám cítí duší, že absolutní pravdy nelze postihnouti smyslově, určiti počtem a měrou, ale přece možno a třeba věřiti, neboť absolutní pravda jest dostupna pouze víře. S převahou víry spojuje se pak převaha církve a zejména círk. obřadu, v němž lid touže vnitřní silou, týmž citem a nikoliv rozumem chápe smysl círk. učení. Vytvářiv se historicky ve spojení s národním životem, obřad jest nenahraditelnou součástí tohoto života a proto také nemůže býti řeči o spojení různých církví na theoretickém podkladě dogmatickém. Z právnických spisů jeho vyniká jmenovitě jeho Kurs graždanskago prava, první samostatné a podrobné propracování nynějšího rus. práva a jeho dějin ve spojení s praxí, které nabylo vynikající ceny vědecké i praktické a stalo se protiváhou scholastiky germanské a románské. Náleží mu též z prvních vážných vědeckých monografií z dějin robotního práva (Istoričeskija izslědovanija i staťji, Petrohr., 1876) a mnoho odborných i publicistických statí v různých časopisech. Z jeho překladů pro nás nejzajímavější jest Priključenija češskago dvorjanina Vratislava z Konstantinopolě (z češtiny). Šnk.
PD old 70