Ottův slovník naučný/Plod

Ottův slovník naučný
Plockhorst	Plod	Plodek

Údaje o textu
Titulek:	Plod
Autor:	Ladislav František Čelakovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 933–935. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Plod (botanika)

Plod: 1) P. (lat. foetus) viz Embryo a Foetální věk.

2) P. v bot. Jakkoliv u rostlin tajnosnubných a u nahosemených části sloužící k rozplozování neb takové, které nesou ústroje rozplozovací, zhusta nazývají se p-y, přece p-ů ve smysle tvarozpytném (vyjímaje snad mechy, v. t.) u nich není, nýbrž tyto vyskytují se toliko u rostlin krytosemených (Angiospermae). Vaječník čili semeník, jakmile v něm vajíčka čili zárodky semené byly oplozeny a v semena se vyvíjejí, sám také spolu podléhá jistým proměnám, dospívaje v nádržku semen zvanou p. (fructus). Rozeznávají se p-y pravé, vznikající toliko přeměnou semeníka (bez přispění jiných součástí), a p-y nepravé, při jejichž tvorbě vedle semeníka účastní se též jiné součásti, na př. osa květní (šípkový p., jablko, hruška, jahoda) neb osa celého květenství (p-y moruše, ananasu, fíku). Při vzniku p-ů pravých povstává ze stěn semeníků t. zv. obplodí čili perikarp (pericarpium), na němž opět někdy možno rozeznati několik vrstev, obyčejně dvě, a to zevnější t. zv. epikarp a vnitřní odchylné povahy, t. zv. endokarp. U švestky, višně atd. p. má tři takové vrstvy: uvnitř dřevnatý tvrdý endokarp (pecka), uprostřed dužnatou vrstvu t. zv. sarkokarp (mesokarp) a nejzevněji tenkou slupku – epikarp. Podle povahy obplodí dělí se pravé p-y na suché a dužnaté. P-y suché mají obplodí obyčejně celé beze šťávy, dřevnaté, kožovité nebo blánité, kdežto p-y dužnaté význačny jsou obplodím složeným vždy z několika vrstev, z nichž alespoň jedna jest masitá, šťavnatá (t. zv. dužina). P-y šťavnaté jež namnoze bývají nepukavé, dělí se na 1. bobule (bacca) a 2. peckovice (drupa). Bobule má obplodí, vyjma snad nejzevnější blánité vrstvy, veskrze dužnaté a obsahuje po jednom nebo více semenech (datle – borůvka, réva vinná, rybíz, angrešt, citron atd.). Naproti tomu peckovice (drupa) skládá se z obplodí zevně dužnatého (incl. blánitého epikarpu) a uvnitř dřevnatého. Tato dřevnatá vrstva obplodí nazývá se peckou (putamen) i může býti jednopouzdrá, obsahujíc po jednom nebo několika semenech (Prunus), anebo vícepouzdrá, u některých palem. U jiných palem v semeníku utvoří se 2–3 pecky obalené společným epikarpem. K peckovicím náležejí též p-y ořešáku (Juglans), u nichž výjimkou zevnější dužnatý obal (sarkokarp) chlopnitě se puká. Aby semeno mohlo vyklíčiti, musí dříve namnoze pecka ztrouchnivěti, někdy však jsou v peckách tenší místa, kudy klíček semene ven vyniknouti může. Řidčeji pecka při klíčení se roztrhne, na př. u ořechu ve dvě polovice. – P- suché dělí se na 1. nepukavé, 2. poltivé a 3. pukavé. U p-ů nepukavých skoro vždy jednosemených semeno jemnou slupkou semennou čili osemením kryté zůstává až do klíčení uzavřeno v obplodí. V širším smysle suché, nepukavé p-y nazývají se nažky. Často však název nažka (achaenium) obmezuje se na p-y suché, nepukavé s obplodím tenkým, k semeni těsně přiléhajícím. Pak ovšem p-y suché, nepukavé s obplodím tenkým, srostlým se slupkou semennou, nazývají se holénky (caryopsis) a ty, jež mají obplodí dřevnaté, oříšky (nux). Příklad holének poskytují trávy, u nichž ostatně nazývají se obilky; příkladem oříšků stůjtež p-y lísky (Corylus), dubu (Quercus), mnohých palem. Kdysi neprávem dělívali p-y nepukavé podle toho, zda se tvoří ze semeníka svrchního (holénky) čili ze zpodního (nažky). – P-y poltivé (schizocarium) nazývají se p-y vzešlé ze semeníka dvou- až vícepouzdrého, jež za zralosti rozpadají se v části jednosemené (tvrdky, mericarpium), odpovídající jednotlivým plodolistům, v nichž semeno dokonale jest uzavřeno. Příkladem známým jsou brutnákovité (Borrineae), pyskaté (Labiatae) a některé slézovité (Malvaceae), jako sléz (Malva) a proskurník (Althaea). U okoličnatých (Umbellifcrae) p. dvojpouzdrý, t. zv. dvojnažka (diachaenium), rozpadává se též ve dvě tvrdky, jež však zhusta, ač neprávem, nažky slovou. Také javorovité (Acerineae), na př. náš javor (Acer), mají dvoukřídlou dvojnažku (výjimkou odchylně trojnažku se třemi křídly), jež se poltí ve dvě polovice též od společné stopky odpadávající. Na místě, kde rozpoltění nastalo (v přihrádce), povstane malá skulinka, kterou semeno sice nemůže vypadnouti, ale kudy jeho klíček snadno ven proniká. U kakostovitých (Geraniaceae) semeník prodloužen v dlouhý zoban pěti tenkými kanálky prostoupený i rozpadává se v pět částí jednosemených, jež na pěti osinovitých od zobanu odlouplých proužkách zdola nahoru od středního sloupku se oddělují. U některých motýlokvětých (Papilionaceae), jako jsou čičorečka (Coronilla), kopýšník (Hedysarum) a svatojanský chlebík (Ceratonia), několikasemené lusky jsou nepravými přihrádkami napříč více méně dokonale rozděleny i poltí se v těchto místech napříč na několik dílů jednosemených. Podobně se děje s růžencovitě zaškrcovanými šešulemi ohnice (Raphanus raphanistrum), jež se rozpadávají v osmihrané články. P-y poltící se takto napříč v díly jednosemené podobné nažkám nazývají se struky (lomentum). P-y pukavé vyznačují se tím, že stěna obplodí za zralosti na určitých místech puká a otvory takto povstalými semena vypouští. Rozdělují pak se p-y pukavé podle počtu plodolistů, z nichž semeník se skládá, a podle způsobu pukání č. dehiscence (dehiscentia). Semeník z jednoho plodolistu složený, na straně břišní podle švu se pukající slove měchýřek (folliculus), jaký mají mnohé pryskýřníkovité rostliny, na př. pivoňka (Paeonia) a čemeřice (Helleborus), dále některé Magnoliaceae a ostřice (Carex). Puká-li semeník z jednoho plodolistu složený podle dvou protilehlých švů podélných (břišního i hřbetního), nazývá se luskem (legumen), jaký mají skoro veškeré motýlokvěté (Papilionaceae). Od lusku liší se šešule (siliqua) tím, že se skládá ze dvou plodolistů, jest dvoupouzdrá a za zralosti podle obou švů puká ve dvě chlopně od střední přihrádky a od sebe úplně oddělené (šešulinka – silicula jest šešule ve směru hlavní osy značně zkrácená). P-y suché, ze dvou neb více plodolistů složené, pukající víčkem, děrami neb chlopněmi, které však na rozdíl od šešule za zralosti jen částečně od sebe se oddělují, nazývají se tobolky (capsula). U drchničky (Anagallis), blínu (Hyoscyamus) a jitrocele (Plantago) oddělí se na vrcholku tobolky okrouhle víčko a konečným otvorem takto povstalým vysypávají se semena (pukání víčkem). Takové tobolky nazývají se někdy puštičky (pyxidium). U prvosenky (Primmula) a hvozdíkovitých (Sileneae) chlopně tobolky toliko na konci od sebe se oddělí i říká se o tobolce takové, že se puká zuby. Velmi často však chlopně hlouběji dolů se oddělují, při čemž možno rozeznávati případy tyto: buď se rozpolti přihrádky Plodu jako u ocúnu (Colchicum), anebo se obplodí puká zevně vždy mezi dvěma přihrádkami jako u tulipánu (Tulipa). V onom případě tobolka se puká přihrádkosečně, v tomto pouzdrosečně. Mluví se pak o pukání přihrádkosečném, dehiscentia septicida, a pouzdro. sečném, d. loculicida. Analogický způsob pukání, jaký mají šešule, vyskytuje se též u tobolek pravých; u těchto chlopně nejen že se oddělují od sebe v místech, kde přihrádky se připojují, ale též od přihrádek samotných, jež dohromady tvoří jakýsi druh sloupku. Toto pukání, které vidíme u tobolek pěnišníku (Rhododendron) a mnohých pryšcovitých (Euphorbiaceae), nazývá se přihrádkolomné (d. septifrga). – Některé tobolky konečně, jako u máku (Papaver), kdež slují makovice – nebo u zvonku (Campanula), pukají se děrami čili póry, což se děje tím, že malé části na určitých místech obplodí se resorbují. – Zmínky zasluhují posléze tobolky, které činí jakýsi přechod ku p-ům dužnatým, na př. u jírovce (Aesculus), jež zůstávají dlouho šťavnaté a zelené, ale posléze se pukají jako pravé tobolky. – U p-ů nepravých vedle semeníka též jiné součástky účastní se tvorby p-u. Tak u růže (Rosa) osa květní, již za květu pohárkovitě vyvinutá (t. zv. číška), naduří v dužnaté jímadlo lahvicovité (šípkový plod, šípek), v němž četné semeníky pohrouženy jsou. Naopak u jahodníka (Fragaria) osa květní vyklene se v podobě kulatého nebo podlouhlého, později dužnatého lůžka (t. zv. jahody), jež na povrchu v drobných jamkách nese jednotlivé semeníky roztroušené. Naduřením osy květenství vzniká u fíku (Ficus carica) nepravý p. tvaru hruškovitého, jenž uvnitř obsahuje četné semeníky (nažky). U ananasu (Ananassa) naopak dužnaté semeníky (bobule) sedí na povrchu vřetenovitě zduřelé šťavnaté osy. – Jak již v čele článku bylo řečeno, v širším smysle fysiologickém počítají se k p-ům též rozmanité části rozplozovací rostlin tajnosnubných a nahosemených. Tak na př. šištice nahosemených, zvláště jsou-li dužnaté, jako u jalovce (Juniperus), kdež slují galbulus, ba i pouhá semena se svým míškem (arillus), jako u tisu (Taxus). P-y ve smyslu tvarozpytném, jež vždy povstávají ze semeníka, to však nejsou. – Na p-ech vyskytují se začasté rozmanitá zařízení, čelící k tomu, by p-y samy nebo semena jejich snáze se rozšiřovala. U mnohých p-ů semena dozrávše se vymršťují, na př. u netýkavky (Impatiens), šťavelu (Oxalis), hrachoru (Lathyrus) a lupiny (Lupinus) elastickým skrucováním chlopní tobolky neb lusku. Četné druhy trav opět na pluchách objímajících p. (obilku) mají hygroskopické osiny, jež svými pohyby kroutivými zavrtávají obilku do půdy. Tobolky všeobecně jsou zařízeny k tomu, aby z nich po čase (nikoli najednou) semena vypadávala, jež opět začasté bývají drobounká, snadno tudíž větrem jsou unášena, a krom toho bývají k letu zvlášť zařízena, na př. zploštělá, křídlatá a pod. Také p-y mohou býti okřídlené, aby snadno větrem se zanášely, jako jest tomu u jilmu (Ulmus) a javoru (Acer). Někdy samy kališní neb korunní listy mají dodatečně ještě význam létacího apparátu, jímž p. ve vzduchu vznášeti se může. Jako vzduch tak i voda začasté účastní se při roznášení p-ů, účinněji však zasahuje ptactvo a ssavectvo tím, že p-y rozmanité za potravu vyhledává a je nebo jejich semena rozšiřuje. Často se to děje nahodile tím, že ptactvu (na př. vodním ptákům) při vyhledávání potravy rozmanité p-y na nohy a na peří se přichytí. Bývají to pak p-y s perikarpem ostnitým, štětinatým, hákovitými ostny posázeným atd. Též kultura člověka podmiňuje začasté roznášení určitých p-ů na místa cizí (továrny, skladiště v přístavech a na drahách atd.). lč.