Ottův slovník naučný/Plinius

Ottův slovník naučný
Plichtice	Plinius	Plinkout

Údaje o textu
Titulek:	Plinius
Autor:	Robert Novák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 926–928. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Plinius starší
Heslo ve Wikipedii: Plinius starší
Související články ve Wikipedii: Plinius mladší

Plinius: 1) P. starší či Gaius Plinius Secundus, strýc P-ia mladšího, římský polyhistor (* 23 po Kr. v Novum Comum v horní Italii – † 24. srp. 79). Nabyv pečlivého vzdělání v Římě, velel za cís. Claudia jízdě v Germanii, potom za Vespasiana, jehož zvláštní přízni se těšil, byl několikráte císařským prokurátorem v provinciích, jako v Hispanii, Narbonské Gallii a Africe. Za Tita stál v čele loďstvu, soustředěnému u mysu Misenu. V hodnosti té stihla jej smrť při známém výbuchu Vesuva, jehož soptění v badatelské své horlivosti z blízka chtěl pozorovati. O té události máme zevrubnější zprávu u P-ia mladšího (epist. 6, 16 a 20), jenž též obšírněji o spisovatelské činnosti jeho vyložil. P. starší pěstoval totiž, jakkoliv téměř neustále činný byl ve službě státní, v rozsáhlé míře také vědecká studia, co nejpilněji užívaje volné své chvíle, tak že pokládán byl za nejučenějšího Římana své doby. Dle líčení P-ia mladšího byl ve čtení literatury téměř neúnavný; i při jídle, v lázních, na cestách, ano i když za zotavením v nosítkách byl nošen, dával si předčítati knihy od otrokův. Co zdálo se mu pozoruhodným a důležitým, dával si rychlopisci zaznamenávati, tak že záhy měl sbírku excerpt obsahu přerozmanitého. Své spisovatelství zahájil jako mladý důstojník u jízdy (praefectus alae) studií opírající se o vlastní jeho zkušenosti vojenské, jednající o službě jízdy (de iaculatione equestri). Následovaly spisy z oboru rhétoriky, grammatiky, historie a přírodopisu. Historická díla jeho jsou dvě: 1. Bella Germaniae (Války s Germany) o 20 knihách, kde vyloženy byly dějiny valek, jež vedli Římané s kmeny germanskými; 2. A fine Aufidii Bassi o 31 knihách. Bylo to pokračování díla historika o něco staršího, Aufidia Bassa, o římských dějinách doby císařské. Jest domněnka, že dílo Aufidia Bassa končilo se smrtí císaře Gaia r. 41, že P. v každé knize o jednom roce vyložil a že dějiny jeho sahaly až k společnému triumfu Vespasianovu a Titovu r. 71. Grammatické dílo P-iovo mělo název Dubii sermonis libri octo (Pochybné mluvy knih osmero) a obsahovalo šetření v příčině sporných otázek řeči latinské. Měla jím přítrž učiněna býti zvláště kolísání v některých tvarech latinských. V základech můžeme dílo to ješte rekonstruovati, ježto užíváno ho bylo hojně od grammatiků; srv. C. P-ii Sec. libr. dubii sermonis VIII rel. coll. et illustr. J. W. Beck (Lip., 1894). Pro dějiny grammatiky jest dílo to důležitosti nemalé. V obor rhétoriky spadal spis Studiosus o třech knihách, kde návod byl podáván k studiu výmluvnosti. Všechna díla ta, jakož i biografie přítele jeho P. Pomponia Secunda, jenž požíval jako vojevůdce a básník tragický vážnosti (de vita Pomponi Secundi libri II), zanikly. Přízní osudu zachována nám však práce jeho nejdůležitější a spolu poslední, Naturalis historia o 37 knihách. Dílo to ukončeno bylo r. 77 a věnováno Titovi. Tehdy obsahovalo pouze 36 knih. P. však i v následujících letech některé dodatky k němu spisoval. Po náhlé jeho smrti synovec P. ml. dílo to vydal, avšak o jednu knihu zvětšené, tak že činilo 37 knih. Není to spis obsahu pouze přírodovědeckého, nýbrž spíše encyklopaedie různých vědomostí se zřetelem k užívání jich v praktickém životě. Ne neprávem P. ml. zove jej »opus diffusum, eruditum nec minus varium quam ipsa natura«. Sestaven jest asi z 20.000 poznámek a výpisků, vážených téměř z 2000 spisů 474 různých spisovatelův. Obsah jest v krátkosti tento: Kniha 1. podává seznam obsahu a jména autorů, z nichž bylo čerpáno. Kniha 2. obsahuje mathematicko-fysikální popis všehomíru; 3.–6. jedná o zeměpise a národopise; 7. o anthropologii; 8.–11. obsahuje zoologii; 12.–27. probírá botaniku, hospodářství a lékařství; 28.–32. jedná o lécích z říše živočišné; 35.–37. podává mineralogii, metallurgii a lithurgii. Plán díla jest velikolepý: žádný Řek a žádný Říman neodvážil se podniku tak nesnadného. Než vadou spisu jest, že nezakládá se na vlastním studiu přírody, nýbrž spíše jen na studiu literárních památek. Tím nesetkáváme se tu s náležitou znalostí věci, shledáváme tu různé omyly a nemilá neporozumění, také pohřešujeme zde žádoucí kritiky. Nicméně má kniha ta pro nás důležitost převelikou. Jestiť skladištěm učenosti přerozmanité. Knihy na př. 33.–36. obsahují vzácné zprávy o dějinách umění starověkého. Ovšem cena údajův autorových jest nestejná, dle toho, z jakých pramenů vážil. Také sloh mosaikového díla tohoto jest různý. Brzy jest suchý a ve výraze chudý, brzy rhétorický a pathétický zvláště v úvodech k jednotlivým knihám, jež jsou vypracovány pečliveji. Pro svou rozsáhlost bylo dílo to záhy excerpováno k snadnějšímu užívání. Chorografický výtah z doby Hadrianovy, jenž přídavky z Mely a jiných spisovatelův byl rozšířen, jest základem prací Solina a Martiana Capelly. Rovněž t. zv. Medicina P-ii jest výtah ze IV. stol. pro cestující zhotovený. Vydání Nat. hist.: J. F. Gronoviovo (Lejda, 1669); Silligovo (v Gothě 1853–55, 6 sv.); Detlefsenovo (Berlín, 1866–82, 6 sv.). RN.

2) P. mladší či Gaius Plinius Caecilius Secundus, synovec P-ia staršího, řečník římský (* 62 po Kr. v Novum Comum v severní Italii – † před r. 114). Záhy pozbyl otce, načež vychován byl, a to pečlivě, od své matky a strýce svého P-ia staršího, jenž jej adoptoval. Vzdělav se důkladně v řečníka, zejména ve škole proslulého rhétora M. Fabia Quintiliana, zahájil již v 19. roce svého života činnost řečnickou jako obhájce soudní. Vystupoval tu nejen ve sporech centumvirálních, nýbrž i trestních; sám zaznamenává o sobě, že jako obhájce veliké požíval pověsti. Jako tribun vojenský sloužil v Syrii, za Domitiana pak věnoval se službě státní: byl quaestorem císařovým r. 89–90, potom tribunem lidu r. 91–92, praetorem r. 93. Za Trajana zastával r. 100 konsulát a v době od září 111 až do ledna 113 spravoval jako císařský legát provincii Bithynii a Pontus s pravomocí prokonsulskou (legatus pro praetor provinciae Ponti et Bithyniae consulari potestate). Krátce potom zemřel. Plinius ml. jest vysoce vzdělaný a ušlechtilý muž, jenž pro svou lidumilnost a přívětivost, jakož i pro bezúhonný život soukromý všeobecně od vrstevníků byl ctěn a vážen. Jak v politickém, tak i v literárním životě zaujímal místo přední; on a jeho přítel Tacitus náleželi k nejváženějším osobnostem své doby. Vedle Tacita a Quintiliana vidíme v okolí jeho i jiné osoby v literatuře vynikající, jako Suetonia, Silia Italika, Martiala. Literární činnost svou počal vydáváním řečí, jež ve veřejnosti proslovil, ovšem poněkud je přepracovav a zdokonaliv. K řečem přistoupily listy (epistulae), jež posílal různým přátelům, potom některé básně. Nám ze všeho toho zachován pouze Panegyricus na Trajana a listy. V panegyriku tom děkuje po tehdejším způsobě císaři jménem svým a svého kollegy za udělení hodnosti konsulské. Probírá zevrubně veškeru činnost vladaře toho, ze kteréž příčiny jest pro nás řeč ta zajímavá, ovšem nemírně skutky jeho chválí; avšak lichocení to jest snesitelné, že svědčí panovníku bez odporu řádnému a šlechetnému. Sloh jest naduřelý, místy přesycený, dosti unavující. Pozdější panegyristé brali si za vzor chvalořeč tuto. Listy P-iovy k přátelům jsou z let 98–108, tedy z doby před jeho odchodem do Bithynie. Jest jich úhrnem 247 a činí devět knih. Sbírku tu autor sám uspořádal a pro veřejnost upravil. Vše jest tu pečlivě přehlédnuto a pro obecenstvo vypočteno, čímž nemají dopisy ty té živosti a přirozenosti, jakou shledáváme v listech Ciceronových, jež P. jinak snaží se napodobiti. Obsahem svým jsou však pro nás velice důležitý, podávajíce s četných stránek názorný obraz tehdejší doby. Také seznamujeme se odtud blíže s osobností P-iovou, s jeho studiemi, s jeho životem soukromým. Ke sbírce uvedené přistupuje desátá kniha se 121 dopisy, obsahující korrespondenci mezi ním a cís. Trajanem hlavně z doby, kdy P. byl náměstkem v Bithynii. Ta byla uveřejněna asi po smrti jeho. Pozoruhodny jsou zvláště dva listy, 96. a 97., týkající se otázky, jak náměstek zachovati se má v příčině křesťanův. V oboru poesie P. učinil některé pokusy již v mládí svém. Maje 14 let, sepsal tragédii a o něco později skládal elegie. Také v dospělejším věku zabýval se hříčkami básnickými. Vedle elegií psal tu i hendekasyllaby, nad to přeložil řecké epigrammy Arria Antonina. Ale poetické pokusy ty nevynikaly, soudíme-li podle zachovaných ukázek, cenou básnickou a není škodou, že zanikly. – Vydání spisů P-iových: Boxhornovo (Lejda, 1653); Schaferovo (Lip., 1805); Gierigovo (t., 1806); H. Keilovo (t., 1870 a 1873). RN.