Plesčejev Aleksěj Nikolajevič, básník rus. (* 1825 v Kostromě – † 1893 v Paříži). Dětská léta prožil v Nižn. Novgorodě, kde otec jeho, potomek starého šlechtického rodu, přijal službu. V Petrohradě vstoupil na školu vojenskou, ale brzo přestoupil na universitu; studií však nedokončil. R. 1843 vystoupil s překladem básní Rückertových a brzy potom se svými básněmi v různých časopisech. Smělé záměry a naděje, energie a důvěřivost mluvily z nich a našly případný výraz hlavně v básni »V před! Beze strachu, bez váhání, k hrdinným činům, druhové!«, která »dýše vírou v sebe, vírou v lidi, vírou v lepší budoucnost« (Dobroljubov) a stala se heslem přemnohých mladých myslí nadšených pro pokrok. Je hlavní notou veškeré poesie P-a; z ní horuje láska k osvětě, pravdě, svobodě, k utiskovaným, nenávist ke křivdě, odhodlanost trhat larvy s tváří lhářů, pokrytcův, otroků hříchu. Ale záhy ve svých nadějích zklamán byv, P. upadl v tichou resignaci a krotký pessimismus, z něhož se již neprobral. Sociální kvas let 40tých XIX. stol. strhl ho k sobě. Přidal se ke spolku Petraševského (»Petraševcům«), vzniklému r. 1848, k němuž náležel též Dostojevskij, dramatik Palm a řada jiných mladíků nadaných. Byl to spolek zcela nevinný, vlastně jen kroužek čtenářů tehdejších socialistských spisovatelů, Saint-Simona, Fouriera a j., ale ruská vláda odsoudila Petraševce – k smrti olovem. Odsouzencům teprve po přečtení ortele na popravišti oznámena milost. Dostojevskij poslán na Sibiř a P. k vojsku v orenburský kraj (1849). Tam účastnil se také výpravy a útoku na kokanskou pevnost Akmečet (nyní Perovsk). R. 1857 vrácena mu práva dědičného šlechtictví a r. 1858 dovoleno mu žíti v hlavních městech. Od r. 1872 byl v Petrohradě členem redakce »Otěčestvennyje Zapiski«, později vedl »Sěvernyj Věstnik«. Vyhnanství otupilo smělost a energii P-a na resignaci, trpkou ochablost, melancholii, která činí jeho poesii místy jednotvárnou, zvláště kde tón přechází v didaktický. Ale jeho cit i výraz je vždy ušlechtilý a upřímný, jeho hoře z nedosažených ideálů mládí je prožité a procítěné. Nedosažené ideály jeho však svítí z veršů jeho a zapalovaly i zapalují mladá srdce, třeba mnozí na verše ty pohlížejí už jako na stanovisko překonané. I nálady přírody vystihoval jemně a dětem složil několik podařených básniček. Pěkně též překládal Ševčenku, z německých Heine, Lenaua, Herwegha, Hebbela a j. Poslední léta svá, zdědiv millionové dědictví, prožil v Paříži. Pochován v Moskvě nedaleko Někrasova, jehož byl stoupencem, a mládež zasypala mu hrob květy. Vedle sebraných básní vyšel výbor básní P-a »Písně starého přítele« pro lid po 1½ kopějce. Srv. »Naše Doba« 1894, kde též překlad básně »V před!« Tý.
PD old 70