Plasmolysa. V živých buňkách rostlinných, pokud jsou dostatečně vodou zásobeny a tudíž zbubřelé (viz Bubřivost), přiléhá vždy protoplasma ku bláně buněčné, jež jest osmotickým tlakem šťávy buněčné více méně silně napiata. Působí-li na takové turgescentní buňky činidla vodu odnímající, do jisté míry neškodná, na př. roztok soli kuchyňské, ledku, cukru a pod., činidlo odjímá bláně buněčné a spolu též plasmě nasáklou v nich (imbibiční) vodu. Ztrátu vody opět hradí živá plasma tím, že ji ubírá šťávě buněčné atd., i lze pozorovati, jak buňce a především šťávě buněčné ubývá rozměrův. Při tom blána víc a více se smršťuje a napětí svého pozbývá. Byl-li k pokusu vzat roztok osmoticky méně působivý, než jest šťáva buněčná, nebo roztok stejné osmotické síly s ní (= isotonický, isosmotický), blána buněčná pozbude z části nebo zcela svého napětí, ale plasma ještě zůstane k ní přilehlou. Bylo-li však užito roztoku osmoticky silnějšího (hyperisotonického, hyperisosmotického), plasma počne se odchlipovati ode stěn (u buněk mnohohraných nejprve v rozích), což pokračuje při roztocích dostatečné osmotické síly potud, až plasma od blány buněčné docela se oddělí. Zjev ten nazývá se p., i rozeznáváme p-su částečnou č. nedokonalou a úplnou č. dokonalou. Buňky pak, na nichž zjev ten vyvolán byl, slovou plasmolysované. Mezi plasmou staženou a stěnou svraštělou není ovšem prostoru vzduchoprázdného ani čisté vody, nýbrž pórovitou blanou cellulosní pronikl v ta místa roztok okolní. Úplná neprostupnost plasmy a dokonalá prostupnost stěn cellulosních pro rozmanité sloučeniny, jimiž plasmolysujeme, jest vůbec jednou z důležitých podmínek p-sy; u některých vyšších bakterií zevnější tuhá blána jest pro různé soli atd. téměř neprostupná, pročež p. selhává, t. j. stěna účinkem solných roztoků toliko se svraští, sledujíc kontrakci plasmy. V buňkách plasmolysovaných, jsou-li průměru více méně stejného, plasma (s jádrem atd.) leží stažená uprostřed v podobě koule neb ellipsoidu; naproti tomu v buňkách protáhlých nalézá se více takových ellipsoidů v řadě za sebou, spojených začasté ještě plasmatickými můstky, jež posléze někdy se přetrhnou. Zde by původně mělo povstati při p-se dlouhé, tyčinkovité těleso plasmatické, jež však podle zákonů platných pro tělesa měkce plastická nemůže o sobě (bez opory) jakožto takové se udržeti i musí se rozpadnouti v několik kusů kratších. Skutečně při p-se chloupků kořenných protoplasma (jakož i dlouhá vakuola uvnitř) na několika místech nejprve se zaškrtí, až protoplast v několik kusův okrouhlých se rozpadne, z nichž každý obsahuje kus původní protáhlé vakuoly centrální. Pozoruhodno jest při tom, že krouživý pohyb plasmy, kdekoli původně se jevil, i za p-sy dále trvá, pokud totiž roztok plasmolysující nepočne působiti nepříznivě na plasmu, což při silné koncentraci roztoku a u látek méně indifferentních snadno se stává. Pokud život plasmy trvá, lze p-su odstraniti (odčiniti) a zavésti opět původní stav bubřivý (turgor) jednoduše tím, že okolní roztok nahradí se čistou vodou. Plasmatické koule, poněvadž šťáva jejich vodu v sebe pojímá, víc a více se nadýmají, až ke stěně (a k sobě, je-li jich více) se přitlačí a tuto do původní míry napnou. U některých buněk za p-sy určitý roztok poněkud plasmou proniká, pročež v něm záhy p. mizí. P-sy lze užiti jednak k rozhodnutí, zdali ta která buňka rostlinná jest živá či odumřelá (neboť mrtvé buňky nejeví p-sy), jednak ke stanovení osmotické síly šťávy buněčné a osmotického tlaku v případech daných. V tom případě nutno zkusmo stanoviti, jakou koncentraci musí míti určitý roztok, na př. dusičnanu draselnatého, aby v buňkách právě slabá p. nastala. Osmotická síla odpovídající této koncentraci roztoku jest pak zároveň též měřítkem osmotické síly šťávy buněčné. lč.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Plazmolýza