Ottův slovník naučný/Plótinos

Ottův slovník naučný
Plotinopolis	Plótinos	Plotiště

Údaje o textu
Titulek:	Plótinos
Autor:	František Drtina
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 941–943. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Plótínos

Plótinos (* 204 – † 270 po Kr.), přední zástupce filosofie novoplatónské (viz Novoplatónismus), byl rodem Egypťan z Lykopole, po 11 let byl žákem Ammonia Sakka v Alexandrii, v němž nalezl myslitele, »jehož hledal«. Účastnil se výpravy cís. Gordiana do Persie, kde zvláště studoval vých. náboženství, po zavraždění císařově vrátil se do Antiochie, od roku pak 244–45 usadil se trvale v Římě a založil tam školu filosofickou. V Římě požíval veliké vážnosti, zvláště též u dvora císařského, ba jsa již stár 60 let, měl úmysl přispěním císaře Galliena (jenž spolu s císařovnou Saloninou býval jeho posluchačem) založiti v Kampanii město, jež by bylo úplně zařízeno podle zásady Platónovy Politeie a nazváno Platónopolis, jakýsi klášter ve smysle hellénském. Na posluchače působil nejen učeností svou, ale i ušlechtilostí a čistotou své povahy, askétický pak způsob celého života budil jejich zbožný obdiv. Ve stáří překazila mu nemoc, aby pokračoval ve svých výkladech, i strávil poslední léta svého života v osamělosti v Kampanii, kde zemřel. – Filosofické stati P-novy byly sebrány pod názvem Enneades (název odtud, že obsahují 6 knih, z nichž každá se skládá z 9 rozprav). Týkají se různých otázek filosofických a byly napsány vesměs v posledních 16 letech jeho života. Uveřejněny byly po smrti P-nově od žáka jeho Porfyria. – Ve své filosofii P. vychází od pozorování prvého jsoucna čili prajsoucna nebo Boha. Pomysl ten však snaží se zachytiti a pochopiti v protivě ke všemu konečnému v jeho formě nejčistší a nejabstraktnější. Upírá tomuto prajsoucnu všechny praedikáty a všechna určení, neboť každý praedikát jest abstrahován právě z naší zkušenosti, vlastnosti božstvu přiznávané jsou právě vlastnosti lidského ducha v nejvyšší své dokonalosti. Bůh však jest ono jsoucno, jemuž nemůže náležeti nic z toho, co obsahuje v sobě určení nějaké omezenosti, konečnosti. O Bohu vůbec nelze člověku říci, jaký jest, jemu nelze přiznávati ani vůli, neboť tato předpokládá nedostatek něčeho s dokonalostí božskou nesrovnatelný, ani činnost nijakou, neboť každá činnost je snaha subjektu činného po objektu, jenž je mimo něj, ba ani myšlení ve smysle lidském Bohu nenáleží, poněvadž předpokládá myslící subjekt a myšlený objekt, tedy rozdvojení, Bůh pak je věčné jedno. Nenáleží tudíž Bohu ani vědomí ani duševnost po způsobu lidském. Všechna určení taková byla by vlastně omezením božstva, ale Bůh je beze všeho určení a omezení, jest absolutní jednota sám v sobě. Ba ani pojem jsoucna nelze vlastně prostě Bohu přiznati, ani ten není božstvu příměrný, spíše možno říci, že Bůh jest nadjsoucnem. Jak tedy Boha označiti? P. činí dva pokusy: 1. Bůh jest mu Jednem (τὸ ἕν) po způsobu, jímž označoval jej již Parmenidés – ale je to pojem negativní, vypovídající toliko, že všechno množství od Boha jest vyloučeno: Bůh nemá nijaké hranice a žádného omezení, sám je plnost a původ bytí; 2. Bůh jest dobro (τὸ ἀγαθόν – nikoliv dobrý, což by bylo přiznávání praedikátu) – ale i v tomto pojmenování jest označen spíše poměr Boha k jiným věcem a jsoucnům, nežli aby byla vlastní podstata jeho vyjádřena. Bůh jako dobro je síla zpříčiňující všechno bytí a dění (δύναμις πρώτη). P. užívá o Bohu obou těchto označení, ale vždy s dodatkem, že jsou to výrazy nedostatečné, nepříměrné. Ale na druhé straně toto jsoucno absolutní nebo nadjsoucno, toto jedno a dobro, jehož člověk myšlenkou svou pochopiti nedovede, je zároveň základ a důvod vší existence – v něm všechno bytí má svůj původ. Nadjsoucno původní všechny věci ze sebe vyzářilo podobně, jako slunce ze sebe vysílá paprsky, samo nepozbývajíc nikterak světla svého. Jde mu o to, aby nalezl takový způsob východu konečného z nekonečného, při kterém by nebylo ani žádného chtění, vůle se strany nadjsoucna, ani žádného určitého vztahu nadjsoucna ke konečnému bytí, zkrátka žádné změny božstva, neboť božstvo měniti se vůbec nemůže – ale přes to všechno konečné by výhradně pocházelo z nadjsoucna podle immanentní zákonitosti. Z plnosti prvotního jedna proudí se celé množství existencí odvozených, jako světlo vyzařuje ze slunce, jako rostlina vyrůstá z kořene, jako chlad šíří se ze sněhu. Bůh nemůže vystoupiti ze sebe a tvořiti svět mimo sebe, svět jest jen náhodnou pozměnou jeho jsoucna, aniž Bůh sám tím trpí jakýkoliv úbytek nebo zmenšení své dokonalosti. Všechny pak odvozeniny, čím více od Boha se vzdalují, tím více jsou oslabovány, a bez příčinnosti nejvyšší všechno jsoucno odvozené by' se rozplynulo posléze v niveč. Takto jeví se soustava P-nova býti dynamickým pantheismem; tak vzniká dále celá řada sestupujících dokonalostí, až konečně světlo stává se temnotou. Z prajsoucna vzniká nejprve rozumný duch (νοῦς), myšlení intuitivné, t. j. bezprostřední, samozřejmé nazírání skutečného jsoucna. Duch myslí sebe sama; v něm čas je věčnou přítomností, obsahuje v sobě jednotu a množství, je to myšlení dokonalé, vždy o sobě totožné, bez dvojnosti subjektu a objektu, bez pohybu a změny. Duch rozumný obsahuje v sobě takto ohromné množství ideí, pravzorů všech konkretních jsoucen. V něm tedy je základ množství ideí jakožto nadsmyslných čísel a zároveň působících sil duchovních (νοεραὶ δυνάμεις), jejichž souhrn tvoří Platónský svět pomyslný (κόσμος νοητός). Produktem pak tohoto myšlení absolutního rozumu je duše (ψυχή), třetí to stupeň jsoucna, vycházejícího z Boha. Jako se má duch rozumný k absolutnímu Jednu, tak se má tato duše k duchu. Je to především duše světová, jež nejprve pochází z působnosti principu myšlení a z níž odvozují se pak duše partikulární. Duše světová je příčinou všeho dění ve světě jevů (faenomenálném) a dělí se na dvé: 1. na duši vyšší (ψυχή), jež jest obrácena k rozumnému duchu, a 2. na duši nižší (φύσις), přirozenost tělo vytvořující a s tělem spojenou. I ve člověku jednotlivém jest dvojí duševnost: první vyšší, která existovala před tělem a bude existovati dále po smrti tělesné. Ta je podrobena předuševnění a dostává se jí odměny i trestu za žití vezdejší. Naproti tomu je duše nižší, sensitivní, která je vlastním orgánem těla, působí všechnu jeho činnost sensitivní i motorickou a s ním zároveň zaniká. Ale světlo rozšiřujíc se prostorem přechází konečně ve tmu. A tak i zde nekonečné jsoucno božské přechází ve hmotnost. Tato je zároveň příčinou zla (πρῶτον κακόν), nemajíc v původní božskosti již žádné účasti, znamená úplné odcizení se jí a naprostý nedostatek dobra. Hmotnost je množství bez jednosti (tedy opak božského jedna), nedostatek vlastního bytí, neurčitost, ba nebytí samo, vzniká nejzazším seslabením božských sil a odcizením se jich sobě samým. Ačkoli pak je veliká vzdálenost mezi duší a hmotou, přece duše stará se o tělo, jež k ní náleží, sestupujíc v ně, zříká se své dokonalosti. Ale i tento svět tělesný, smyslný, při vší své nedokonalosti je krásný, poněvadž v něm vyzařuje a zrcadlí se pravý svět nadpřirozený, pomyslný. Je sice svět smyslný pouhá nejasná odlika skutečné reality, ale jsa nicméně nejnižším produktem této, jeví v sobě harmonii a krásu. Při všem askétismu Plótinos nedovedl se odloučiti od řeckého naturalismu a naproti křesťanským gnóstikům obhajoval hellénské pojímání krásna. Takto duševnost manifestuje se: 1. v ideách a držiteli jich rozumu; 2. ve hvězdách, o nichž P. věří, že jsou živí bohové, pocházející z vyšší duše světové, 3. v daemonech, kteří pocházejí z nižší duše světové, dli v krajině sublunární, jsou nehmotní, ale mohou na sebe bráti podobu ohnivou nebo vzdušnou; 4. v lidech. Ale duše lidská svou velikou vzdáleností od prajsoucna odcizila se mu takřka úplně. Osamotnila se k vlastní své zkáze, zapomněla vznešeného. nebeského, božského svého původu. Úkol její v žití pozemském jest vrátiti se k původu tomu. Život rozkošnický, smyslný, slastný, jest odvrácení se od Boha: opětné povznesení se k němu je možno toliko životem éthickým, ctnostmi moudrosti, statečnosti, spravedlnosti a uměřenosti. Popření smyslnosti, potlačení tělesnosti je vlastní očista (κάθαρσις). A tak svět nadpřirozený a přirozený v touze náboženské posléze se doplňují: Bůh čili nadjsoucno sestupnou řadou emanací se projevuje a sestupuje ve hmotnost a smyslnost, člověku naopak náleží z nízkosti jsoucna tělesného a smyslného povznésti se k čistému bytí jsoucna nadpřirozeného, spodobiti se Bohu (ἁφή, ἅπλωσις). Tak v myšlení novoplatónském ujímá se přesvědčení, že život nemá žádné ceny. Úkolem člověka ctnostného jest odvrátiti se od tohoto světa smyslného, podrobeného změně a klamu, v němž duše jakoby u vězení je chována, jedinou důstojnou touhou člověka může býti odejíti odtud, odloučiti se od smyslnosti a tělesnosti. Toto osvobození děje se tím, že člověk ruší vše, co váže a poutá jej k bytu tělesnému, že potlačuje v sobě všechny přirozené vášně, žádosti, pudy a chtíče. P. styděl se za to, že má jísti a píti a tím projevovati podrobenost svou přirozeným potřebám, a askéticky snažil se potlačovati svou tělesnost. Poznání prajsoucna může člověk dojíti toliko v nadpřirozené ekstasi, kdy úplně se zbavuje tělesného, smyslného názoru a zpříma zří Boha ve vznešenosti a velebnosti jeho, ztrativ všechno vědomí individuální. V tom je nejvyšší slast, věčná blaženost a pravé štěstí. Stav ten podařilo se prý P-novi čtyřikrát zakusiti na sobě již v žití pozemském. – Názory těmito P. nejvíce působil na prohloubení a usoustavnění filosofie novoplatónské.

Literatura. Nejlepší vydání P-nových Ennead pořídili H. Müller (Berl., 1878–80), od něhož je také nejlepší německý překlad, a Volkmann (Lip., 1883–84). Překlad francouzský vydal Bouillet (Pař., 1857–60). – Spisy o P-novi: Kirchner, Philosophie des Plótinos (Halle, 1854); A. Richter, Neuplatonische Studien (Halle, 1864–67; 5 sv.); H. v. Kleist, Plotinische Studien (Heidelberk, 1883); A. Matinée, Platon et Plotin (Pař., 1879). Dna.