Pláštěnci (Tunicata) jsou živočichové bilaterálně symmetričtí, s tělem nečlenitým, vakovitým, vyznačující se obalem zvaným plášť, v němž jsou 2 otvory: přijímací či ústní a výmětný čili kloakální. Dutina jícnová jest proměněna v dutinu žaberní, která průlomy žaber spojena jest s prostorem kloakálním. Nervová soustava jest trubicovitá a velmi jednoduchá, umístěná na straně hřbetní, kdežto srdce leží na břišní straně těla. Ve vývoji blíží se obratlovcům. Tělo má tvar obyčejně vakovitý neb soudkovitý. Buď jest samostatné anebo jest větší počet individuí spojen v kolonie; jedinci pak jsou spojeni buď zvláštním výběžkem anebo srostou vnější vrstvou pláště v massy různého tvaru nebo jsou opatřeni společným stonkem. Jakožto zvláštní orgán pohybu dlužno uvésti veslovitý ocas Appendicularií, který se vyskytuje též v embryonálním stavu Ascidií. Na přední části těla bývají 2 otvory, z nichž jeden vede do široké dutiny jícnové, fungující jakožto prostor žaberní, a zove se otvor přívodný či ústní či ústa. Druhý otvor vede do kloaky a zove se vývodní či kloakální; ten leží u Ascidií v střední linii na straně hřbetní, u Salp a Pyrosom na zadní části těla. Oba otvory se mohou uzavříti pomocí svalů. Stěna tělní sestává ze 2 vrstev. Vnější jest vyloučena z vnitřní, totiž z pokožkového epithelu, a jest obyčejně značně tlustá; přikrývá celé tělo a odtud jest její název »plášť« (tunica, testa) Co do vzniku jest to útvar cuticulární, výpotkem ze zpodního epithelu tělesného, má však jemnější strukturu než cuticula, asi jako metamorfosované pojivo. Jest buď rosolovitý nebo chrupavčitý neb kožnatý. Na jeho povrchu jsou někdy drobné trny, hrboly a vlásky, někdy lepivé výrůstky. – Vnitřní vrstva jest tvořena vrstvou buněk, která představuje vlastní tělesní epithel, z něhož jest vylučován plášť. Pak sleduje vazivo, v kterém jsou uloženy svaly, nervy a cévy. Buňky vnikají z mesodermu do substance základní; ta jest buď vláknitá nebo homogenní a jest složena právě jako cellulosa rostlinná z kyslíku, uhlíku a vodíku (C6H10O5) i vykazuje stejné chemické reakce jako buničina rostlinná: barví se iódiódkaliem a kyselinou sírovou na modro a chlorzinkiódem na fialovo. Svaly probíhají u Ascidií ve 3 vrstvách: vnitřní a vnější podélné a střední okružní. U Salp svalstvo skládá se z mnohých kruhů, objímajících obroučkovitě dutinu žaberní. Zvětšují a zmenšují ji a zavírají i otvírají oba otvory plášťové. Nervstvo záleží z jediné podélné nervové zauzliny, která leží mezi oběma otvory těla na hřbetní straně a vysílá větve k ústrojům různým. Ze smyslových orgánů bývají přítomny: oko, váček sluchový, jamka čichová a orgány hmatové. Pod nervstvem leží žláza neurální čili hypoganglionální, jež se homologisuje s hypophysou obratlovcův. U larev Ascidií jsou smyslové orgány vyvinutější než u dospělých jedinců. Zažívací roura počíná ústy a vykazuje nejprve prostor pharyngeální, který jest podobně zařízen ve vztahu k dýchadlům jako u obratlovců. Na dně dutiny pharyngeální vede nálevkovitý, obrvený oesophagus do dalšího odstavce zažívací roury, vyložené vířivým epithelem; ta naduřuje v žaludek, spojený s játry, pak následuje střevo, které se ohýbá kličkou na břišní straně, pak vystupuje na stranu hřbetní a řití se končí v kloakálním prostoru. Jen u skupiny Copelatae není kloaky a řiť vede bezprostředně ven. Žábry vznikají na stěně dutiny jícnové, odtud nazvané žaberní. U Ascidií stěna dutiny žaberní jest prolomena četnými skulinami, které, jsouce uspořádány v řadách podélných a příčných, tvoří jakousi mřížku; skuliny jsou obrveny a na jejich okrajích probíhají cévy žaberní. Skulinami voda ústy k dýchání přijatá vniká do prostoru, obklopujícího vak žaberní (čili do peribranchiálního prostoru), který jest částí dutiny kloakální; z tohoto vytéká dýchací voda zároveň s výměty a produkty pohlavními otvorem kloakálním. U Salp jenom hřbetní čásť stěny dutiny pharyngeální přeměněna jest v žábra a žaberních skulin jest málo. U Appendicularií, kde není kloaky, žaberní skupiny (zde nazvané »spiracula«) vedou zcela jako řiť přímo ven. Na břišní straně žaberní dutiny probíhá v střední linii zvláštní obrvená rýha, rýha břišní (hypobranchiální rýha či endostyl), která se prostírá do zadu až k vlastní rouře zažívací, na předu pak se rozvětvuje ve dva vířivé pruhy, t. zv. vířivé oblouky; ty se táhnou s prava a s leva podle hřbetní stěny žaberní dutiny a v blízkosti nervového gangia se spojují v jediný pruh. Postranní okraje břišní rýhy mají mnoho buněk žlaznatých a jejich zpodek má buňky s dlouhými brvami. Žlaznaté ony buňky vylučují hlen, v němž zůstávají vězeti pevné částky potravy s dýchací vodou do žaberní dutiny přihnané a pomocí brv dostávají se do zažívací roury. Na hřbetní straně žaberní dutiny visí u Ascidií četné za sebou uložené jazykovité výběžky, t. zv. languetty; u Salp jest jen jediný takový útvar, který odpovídá prvnímu u Ascidií. Někteří morfologové homologisují endostyl p-ců se štítnou žlazou obratlovců. Srdce leží na břišní straně jakožto jednoduchá roura pod zažívacím apparátem, uzavřená do vaku srdečního; nemá vnitřního zřízení záklopek. Kontrakce jeho jsou čilé a pravidelné, ale občas se u nich dostaví stav klidu, a pak průběh pokračuje v opačném směru; v cevách protéká tedy krev střídavě oběma směry protivnými (zvláštnost, která jest známa již toliko u červa Phoronis). Appendicularie nemají zvláštních cev. U ostatních p-ců vychází z přední i zadní strany srdce po jedné hlavní cévě. Zadní se svými větvemi opatřuje zažívací a pohlavní orgány, přední probíhá na břišní straně žaberní dutiny jakožto větev břišní a dává vznik postranním větvím příčným, které přivádějí krev žabrám a spojují se zase na hřbetní straně dutiny žaberní ve větev hřbetní. U Ascidií cévy vstupují i do pláště. Krev jest obyčejně bezbarvá, jen zřídka červenavá; má amoebovité bezbarvé buňky krevní, které u Copelat scházejí. Osrdečník představuje pravý coelom čili druhotnou dutinu tělesní; u některých forem neschází ani útrobní peritoneum. P. jsou obojetníci. Pohlavní orgány leží obyčejně vedle traktu zažívacího nebo pod ním, nejčastěji v zadní části těla, a vbíhají do kloaky. Obojetné gonády však tu není, nýbrž varlata, ve způsobě keříčkovitě rozvětvených slepě se končících kanálkův, i vaječníky v podobě hroznovitých žlaz jsou od sebe odděleny; vaječníky obyčejně dozrávají dříve. Samooplození jest tím nemožné; oplození se děje v prostoru kloakálním. Množí se jednak pohlavně, jednak nepohlavně pučením. Je-li pučení vázáno na určité místo v těle, nazývá se toto stolo prolifer; jest to výběžek, jehož vnitřní prostor jest obléván krví a na jehož stěně vznikají pupeny. U Ascidií pučení vede ke tvorbě kolonií. U Salp pravidelně s pohlavním množením střídá se pučení, což jest pravidelná rodoměna. Individua různým způsobem množení vzniklá liší se od sebe. Vývoj mláďat jest složitý a pokračuje obyčejně metamorfosou. Embryonální vývoj Ascidií srovnává se ve mnohém s vývojem obratlovců, hlavně Amphioxa. Vajíčko ryhuje se úplně, gastrula záleží ze dvou vrstev buněk, z nichž ektodermální dává původ rourovitému systému nervovému a z entodermu se zároveň vyvíjí dvojnásobná řada buněk v ocasní části, totiž skelet axiální, homologický provazci hřbetnímu, chorda dorsalis, která má touž polohu k nervstvu a zažívacímu apparátu, jak jest tomu u obratlovců. Pro tuto okolnost, pro útvar nervstva a polohu jeho na hřbetní straně a srdce na břišní a pro změnu přední části zažívací roury v dutinu dýchací p. staví se v nejbližší blízkost s obratlovci a spojují se s nimi ve skupinu Chordata. Buďtež tu uvedeny ještě podrobnosti z vývoje Ascidií (sumek), jež z p-ců v ohledu tom nejlépe jsou prostudovány. Ryhování vajíčka jest úplné, nápadně pravidelné. Povstane blastosphaera, z níž vznikne gastrula vchlípením a chová zbytek primární dutiny tělesné. Blastoporus jest původně velmi široký, pak zúží se značně do předu a do zadu, čím povstane na dorsální straně plochá, mediánní rýha ektodermální, základ to nervstva vzniklého vchlípením ektodermu. Pak vzniknou 2 obloukovité řady buněk pod nervstvem, které dávají základ chordě; tato má tudíž původ podobně jako u obratlovců v odškrcení odentodermu z dorsální stěny prvotní roury zažívací. Přední polovina buněk entodermálních vytvoří žaberní vak a zažívací rouru, zadní chordu, svalstvo a mesoderm, jenž vytvořuje krevní tělíska. Pak zadní konec těla prodlouží se v ocas. V jeho ose probíhá chorda a sahá i do trupu mezi nervstvem. Svrchní pokryvka na předním konci těla ztloustne a dá vznik třem přidržovacím papillám, jimiž později pevně se usadí. Nervstvo, uložené dorsálně od zažívací roury, jest úpravy trubicovité a má 3 odstavce: mozek s primitivním okem, sluchovým orgánem, pak partii zúženou a míchu. Ústa a první dva otvory žaberní vzniknou tím způsobem, že povstanou na přídě a na dvou dorsálních místech nálevkovité jamky, které prolomí stěnu žaberního vaku. Potom embryo, na jehož povrchu vyloučená massa rosolová tvoří plášť, prolomí povlak vaječný a vznikne tak pohyblivé stadium larvální, které mimo své zvláštní má i všechny orgány dospělé Ascidie kromě genitalií. Pak nastane metamorfosa regressivní. Larva se usadí pomocí svých papill, zatáhne ocas, který po předchozí tukové degeneraci zmizí úplně, rovněž larvální oko, sluchový váček a ony 3 odstavce mozkové zauzliny, načež se začne vylučovati plášť. P. jsou obyvatelé výhradně mořští. Ascidie jsou přisedlé a tvoří kolonie, Pyrosomy, Appendicularie a Salpy volně plovou; tyto rovněž tvoří kolonie. Mnohé jsou nadány schopností světélkovati, zejména, jak jméno samo poukazuje, Pyrosomy. Živí se drobnými rostlinami, zejména rozsivkami, a rovněž živočichy, hlavně malými korýši. Čítá se sem na 80 rodů s četnými druhy, z nichž největší počet připadá na Monascidie a Synascidie. – Co se týče systematiky, dělí se na 2 hlavní skupiny: I. Perennichordata a II. Caducichordata. K prvým náleží jediná čeleď Appendiculariae či Copelata (s rody Appendicularia, Oikopleura a j.), druhá skupina se dělí zase na dvě různé čeledi: 1. Ascidiacea (viz Ascidie) a 2. Thaliacea (viz Salpy). – Nejdůležitější literatura: Milne Edwards, Observations surles Ascidies composées des côtes de la Manche (Pař., 1812); J. C. Savigny, Mémoires sur les animaux sans vertèbres (Pař., 1816); A. de Chamisso, De animalibus quibusdam e classe vermium Linneana (Berl., 1819); Van Beneden, Recherches sur l'embryogénie, l'anatomie et la physiologie des Ascidies simples (Brussel, 1846); A. Krohn, Observations sur la génération et développement des Biphores (Pař., 1846); t., Ueber die Gattung Doliolum (1852); H. Müller, Ueber Salpen (1853); R. Leuckart, Zoologische Untersuchungen (Giessen, 1854); Th. Huxley, Anatomy and development of Pyrosoma (1860); W. Keferstein a E. Ehlers, Zoologische Beiträge (Lip., 1861); A. Kovalevskij, Studien über die Entwickelung der einfachen Ascidien (1871); A. Giard, Recherches sur les Ascidies composées ou Synascidies (Pař., 1872); H. Fol, Études sur les Appendiculaires du détroit de Messine (1872); H. de Lacaze-Duthiers, Les Ascidies simples des côtes de France (Pař., 1874–77); C. Heller, Untersuchungen über die Tunicaten des Adriatischen Meeres (Víd., 1874–77); V. Salenský, Ueber die Knospung der Salpen (1877); C. Grobben, Doliolum und sein Generationswechsel (Víd., 1882); B. Uljanin, Die Arten der Gattung Doliolum (Lip., 1884); M. Joliet, Études sur le Pyrosome (Pař., 1887); z novějších autorů buďtež aspoň jmenováni: Valle, Todaro, Roule, Seeliger a Wolley. MBbr.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pláštěnci