Ottův slovník naučný/Pivoda

Údaje o textu
Titulek: Pivoda
Autor: Josef Boleška
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 817. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: František Pivoda

Pivoda František, hudebník český (* 1824 v Žeravicích na Moravě – † 1898 v Praze), studoval gymnasium ve Vídni, kde si osvojil vědomosti hudební, načež, pustiv se dráhy právnické, odebral se do Italie, aby konal pěvecká studia u proslulého barytonisty Lavadaniho v Miláně. Původně P. chtěl věnovati se karriéře operního zpěváka; shledav však, že hlas jeho nebyl dosti vydatným při jeho slabé konstrukci tělesné, upustil od úmyslu svého a odstěhoval se r. 1858 do Prahy, kde zřídil známou, do dnes existující školu operní. P. byl jako zpěvní paedagog autoritou vskutku nepopíratelnou. Dovedl racionálním způsobem cvičiti hlas dle osvědčené methody italské a ovoce jeho snah osvědčilo se na jeho žácích. Sittová-Petzoldová, Paršová-Zikešová, Lauschmannová, Roubalová (Boema-Steffani), Reichová, Šebesta, Paleček, Heš, o celé řadě méně známých nemluvě, jsou toho dokladem. Vydal v tomto oboru Novou nauku u vyučování zpěvu (1879–83) a podle ní Nauku o zpěvu pro střední školy (1881). Nebylo-li v tomto směru proti P-dovi, jenž jako skladatel (písní) nemá nijakého významu, nijakých námitek, mnohem povážlivěji dopadá o něm soud, počítáme-li s jeho vlivností, jíž těšil se od let šedesátých v hudebním životě pražském. S počátku byl velikým ctitelem Smetany, jejž doporučoval po Kittlově smrti jako protikandidáta J. Krejčího pro ředitelství konservatoře Ambrosovi, pohříchu marně, a jeho přičiněním Smetana stal se r. 1866 kapelníkem Prozatímního divadla, neboť předseda tehdejšího družstva divadelního, Skrejšovský, vymohl jeho volbu podle rady P-dovy, jíž jako osoba odborně neznalá v hudebních záležitostech zcela se podroboval. Pohříchu tento přátelský poměr mezi oběma muži záhy se zkalil. Pivoda byl zarytý odpůrce Wagnerův, což dokázal ve své brošuře O hudbě Wagnerově, která způsobem neudržitelným kritisuje dílo reformátora tohoto a snaží se zabrániti mu přístup na české jeviště. Při těchto názorech P. ovšem nesl těžce, že Smetana po »Prodané nevěstě« »Daliborem« klonil se víc a více k pokrokovým zásadám moderním. Po několikaletém taktním umlčování došlo však záhy k otevřenému boji mezi stranou P-dovou a Smetanovou, jenž začal v »Pokroku«, orgánu to P-dově, a v letech sedmdesátých přenesl se do redigovaných jím »Hudebních Listů«. Na obou stranách padala slova velmi ostrá, ale vrstevníci, kteří po vítězství Smetanova díla ovšem nemohou ani podmínečně stavěti se na stranu P-dovu, uznávají, že tu neběželo o nějakou řevnivost osobní nebo záští, nýbrž o rozpor věcný, pochopitelný tím, že P. byl hudebník starší školy a nestačil orlímu letu Smetanovy fantasie do říše pokroku moderního. O otázce této pojednává zevrubně a objektivně O. Hostinský ve stati »P. contra Smetana«, uveřejněné v knize »Bedřich Smetana a jeho boj o českou moderní hudbu« (Praha, 1900).