Ottův slovník naučný/Pitt

Ottův slovník naučný
Pitschkowitz	Pitt	Pitta

Údaje o textu
Titulek:	Pitt
Autor:	František Xaver Šalda, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 807–808. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: William Pitt
Související články ve Wikipedii: William Pitt (mladší)

Pitt: 1) P. Thomas, zakladatel anglické firmy Chatham (* 1653 – † 1726). Od svého 20. roku zabýval se obchodem s Indií a Persií i přes odpor Indické společnosti, a když r. 1690 zvolen členem parlamentu, dovedl přinutiti společnost, že jej přijala do svého středu. Roku 1697 stal se guvernérem Madrasu a vynikl zde jako znamenitý administrátor. Zde také zakoupil r. 1701 za 20.400 lib. št. proslulý diamant 136karátový, známý jménem »Regent« nebo »Pitt« (vyobr. viz Diamant, str. 461), jejž prodal vévodovi z Orléansu, tehda regentu Francie, za 135.000 liber a jenž chován jest mezi starými korunními klenoty v Louvru. Zbohatnuv obchodem s diamanty vrátil se r. 1710 do Londýna.

2) P. William, hrabě z Chathamu, státník angl. (* 15. list. 1708 ve Westminsteru – † 11. května 1778 v Hayesu, Kent), vnuk před., studoval znamenitě v Etonu a na universitě oxfordské, cestoval pak po Francii a Italii a zvolen byv r. 1735 do parlamentu promluvil tu poprvé 27. dub. 1736 o choulostivé záležitosti, o svatbě prince Waleského, který tehdy špatně se snášel s králem. Řeč vynesla P-ovi přízeň princovu a nepřátelství dvora královského. P. napadal pak soustavně a s velikým důvtipem politiku Horace Walpolea, po jehož pádu (v únoru 1742) byl by se vyšvihl ke vládě, nebýti nevraživosti královy; takto útočil však na nové ministerstvo a zůstával v opposici proti králi, což mu vyneslo i pronásledování i popularitu. Za ministerstva Pelhamova P. mírnil se však víc a více a byl navržen dokonce za ministra, ale pro odpor králův nedošel tohoto úřadu; za to jmenován místopokladníkem a později gener. výplatcem irským (1746). Zatím odloučiv se tiše a hladce od prince Waleského dobyl si v komoře vlivu hlavně svými diskussemi otázek zahraničných a získal doživotního soupeře v Henrym Foxovi. Toto soupeření odráží se ve složeních a rozkladech ministerstev, jež následovala. Jmenování Foxe státním tajemníkem přivodilo demissi P-ovu a Grenvilleovu (1755); pád Foxův (1756) měl za následek, že P. jest povolán na jeho místo; r. 1757 demissionoval pak P., protože z kabinetu byl odvolán příbuzný jeho, lord Temple. Posléze P. opanoval trvale portefeuille ministra války a vedl úřad svůj slohem tak velikým, jakého Anglie posud neměla. Poměry v době, kdy nastoupil, byly zubožené, ale za vedení P-ova lepšily se úžasně. Politika jeho brala se cestou neobyčejně smělou a odvážnou, opravdu světovou. P. rozpoznal význam Bedřicha Pruského a hlásal nejenergičtější jeho podporu. Roku 1757 Clive zvítězil u Plassey, což dalo původ k ovládnutí Indií; r. 1759 Francouzi jsou poraženi u Mindenu; t. r. Angličané zvítězili u Quiberonu a zmařen tím pokus Francouzů vystoupiti na břehy anglické a t. r. u Quebeku v Kanadě zničeny sny o francouzské říši v Sev. Americe – vesměs to úspěchy politiky P-ovy. Vývozní obchod anglický dostoupil míry netušené. Ale nastoupení Jiřího III. posilnilo znova stranu hannoverskou; P., který chtěl prohlásiti válku Španělsku, byl opuštěn většinou svých kollegův a odstoupil v říjnu r. 1761. P. nevstoupil do opposice, nýbrž kritisoval jen některá nařízení vládní. K vládě dostal se až r. 1766, kdy se mu dostalo titulu hraběte Chathamského k poslání, aby utvořil kabinet. Při tom však P. urazil city členů parlamentu a proti vší zvyklosti sestavil ministerstvo bez politického významu a zřetele k politické situaci vnitřní, z lidí, kteří byli buď přáteli královými neb osobními stoupenci P-ovými. Přes noc P. pozbyl popularity a odevšad byl napadán; pamfletů vyrojilo se k nesečtení. Kromě toho rozpadal se kabinet, poněvadž P. nakládal tyransky s jeho členy jako s podřízenými; někteří vystoupili. Londýn skoro se bouřil, když chtěl P. obmeziti vzrůst území Východoindické společnosti. Unaven P. utekl se do Bathu, pozd. do Marlborougha, a ačkoliv se pak vrátil do Londýna, žil i tu v ústraní; 15. říj. 1768 podal králi demissi. Teprve za 2 léta vystoupil zase v politice jako odpůrce anglické politiky vůči severní Americe, ale naléhání jeho, aby odvrátil krále od útiskův osad amerických, bylo marné. Válka vypukla a vedena byla pro Anglii nešťastně; začínalo se jednati o uznání samostatnosti kolonií sev.-amerických. P., zmučený již dnou, která jej trápila celý život, dovlekl se do komory lordů 17. dub. 1778 a pronesl tu řeč skoro nesrozumitelnou, klesl, raněn byv mrtvicí; několik týdnů potom zemřel. Nad jeho mrtvolou ocenila Anglie plně jeho význam; byl pohřben nákladem veřejným ve Westminsterském opatství a v New Yorce a Charlestownu postaveny mu sochy. P. byl řečník pomposní a divadelní, člověk vážný, opravdový, vášnivě přesvědčený a energický, který vdechoval všem víru v to, več věřil sám. Jeho Reči jsou vydány r. 1848, jeho Listy r. 1838–40 (4 sv.) kromě svazku obsahujícího dopisy jeho synovci Tomáši P-ovi (1804). – Srv. Godwin, History of the life of Will. P. earl of Chatham (Lond., 1783); Almon, Anecdotes of the life of the earl of Chatham (t., 1801, 3 sv.); Thackeray, Hist. of the earl of Chatham (t., 1827, 2 sv.); Macaulay, Essays; De Viel-Castel, Essai historique sur les deux P. (Pař., 1846, 2 sv.). Šld.

3) P. William, státník anglický (* 1759 v Hayesu – † 1806 v Putney). Byl druhý syn před. a na rozdíl od tohoto zove se mladším. Jevil již záhy veliké nadání, neboť ve třinácti letech napsal tragédii Laurentino King of Chersonese, a dokončil svoje studia na universitě v Cambridgei, kde vynikal zvláště nadáním mathematickým i znalostí literatury klassické. Později studoval práva na Lincoln's Inn v Londýně, byl tamže advokátem, dvě léta po smrti otcově, r. 1781, dostal se do parlamentu za městys Appleby a přidal se ke straně whigů. Již otec jeho dbal, aby mladý William vzdělal se v řečnění, a P. také první svou řečí 26. ún. 1781 ve prospěch Burkerova plánu k oekonomické reformě učinil veliký dojem, tak že skoro rázem vyšinul se mezi hlavní řečníky parlamentu anglického. S vnitřními i vnějšími záležitostmi Anglie vypadalo to tehda smutně, zejména v Americe nevalně se angl. vojsku dařilo. P. útočil na ministerstvo tak, že musilo zadati za propuštěnou, načež kabinet Rockinghamův nabízel P-ovi úřad místopokladníka irského. P. však odmítl, ač příjmy jeho tehda byly skrovné, nechtěje než místo v kabinetě samém. Po smrti Rockinghamově P., ač teprve třiadvacítiletý, vstoupil do ministerstva Shellburneova jakožto kancléř po. kladu. Když pak Fox ministerstvo toto přivedl k pádu, P. vstoupil v ráznou opposici proti Foxovi, zejména proti jeho Indiabill, zákonu, podle něhož všecka práva Indické společnosti měla přejíti na stát. Když zákon v horní sněmovně vlivem krále Jiří III. byl zamítnut, kabinet Fox-Northův ustoupil a P. pověřen v pros. 1783 sestavením ministerstva. S počátku měl sice silnou opposici v dolní sněmovně, ale za to sympathie v lidu, a když po bouřlivém vystupování opposice sněmovnu rozpustil, nabyl ve volbách většiny zdrcující pro minoritu, která pozbyla 160 hlasů. Potom P. stál sedmnáct let v čele vlády. V prvních letech míruplné práce provedl celou řadu reform, které přivedly Anglii k nebývalé výši obchodní. Energicky zasáhl ve státní správu nespořádaných státních financí, jež podařilo se mu spořádati, a r. 1786 zjednal s Francií výhodnou smlouvu obchodní. Proti francouzské revoluci, když r. 1791 mnoho bývalých whigů pod vedením Burkeovým se připojilo k němu, postavil se velmi nepřátelsky a svými ordonnancemi, jimiž chtěl zameziti šíření demokratických zásad, jako zákonem cizineckým, dočasným zastavením habeascorpusaktu, omezením svobod spolkových a shromažďovacích, svobody tiskové atp., způsobil trpkost u Francouzů dosud ne docela uklidněnou. Tenkráte konvent pařížský prohlásil P-a za nepřítele lidstva. Přes to P. vzdaloval se, pokud mohl, války s Francií, avšak nátlakem lidu byl k ní stržen. Ale loďstvo anglické pod velením staršího bratra P-ova, hraběte Chathama, který jmenován lordem admirality, nedokázalo ničeho a teprve lord Spencer, nástupce Chathamův, dobyl dvojího vítězství námořního. Tím, jakož i povstáním irským, násilně potlačeným, a několikerou neúrodou valně porušené finance P. energickými opatřeními opět postavil na nohy a r. 1800 sloučil Irsko zákonodárně s Vel. Britannií. Za to snaha jeho o emancipaci katolíkův irských narazila na houževnatý odpor králův, tak že P. r. 1801 vzdal se svého úřadu a po něm následovalo ministerstvo Addingtonovo. P. žil v ústraní, avšak nikoli na dlouho. Když r. 1803 vypukla znovu válka, P. povolán opět v čelo vlády v květnu r. 1804. Přes mocné koalice, jež obezřelost P-ova a peníze anglické získaly proti Napoleonovi, vítězil tento všude na pevnině a zprávy o tom, jakož i námahy úřední podkopaly nepříliš pevné zdraví P-ovo a zpráva o vzdání se Rakušanů v Ulmě, jakož i o bitvě u Slavkova mu dodaly. Byl pochován s velikou slávou v opatství Westminsterském, kdež mu zřízen pomník, a usnesením parlamentu převzal stát zaplacení jeho dluhů v částce 70.000 lib. št., jež P. zanechal, ač měl mnoho příležitosti jmění si nashromážditi. P. vynikal více jako parlamentárník než jako administrátor a byl zejména řečníkem vzácného druhu: mluvilť jasně a srozumitelně, byl znamenitým dialektikem a každá jeho řeč byla vniterně i zevně dokonale zaokrouhleným celkem. Nezřídka byl až příliš sarkastický. Soukromý jeho život byl nade vše čistý a spořádaný. Řeči jeho byly vydány několikráte, korrespondenci jeho s vévodou Charlesem of Rutland (1781–87) vydal vévoda John of Rutland (Lond., 1840). (Srv. Cleland, Memoirs of the life of W. P. (Lond., 1807); Gifford, History of the political life of W. P. (t., 1809, 3 sv.); Clarkson, Memoirs of the public and private life of W. P. (t., 1813); Trauttwein von Belle, W. P. der Jüngere (Berl., 1870); Lord Stanhope, Life of W. P. (Lond., 1879, 3 sv.); Sergeant, W. P. (t., 1882); Walford, W. P. (t., 1890).